CVAK

Casie bylo sedm. O fantazii toho věděla hodně, ostatně jako jiné sedmileté holčičky. Celý svůj život však přemýšlela, jestli to, co se jí tehdy stalo byla jen její dětská fantazie či nikoliv.
Všechno to začalo tím medvědem. Casie ho vyhrabala z malého skladu harampádí co měla přímo za pokojem. Vůbec by se tam byla nevydala, ale jelikož tam běhaly myši a každý večer ji budily, máma tam šla nastražit pastičky. Ta zubožená hračka ležela přímo vedle dveří. Tak ho zvedla, omyla a šla si s ním hrát.
Tehdy ani nevěděla proč to udělala. Vždyť jí se všechny hračky hned protivili a jakmile nějakou dostala chvilku si s ní hrála a pak ji hned zničila. A teď? Najednou si vzala pro ni starý, zašlý krám. Její matka z toho sice měla radost a myslela si že se v ní třeba něco hnulo, velice ji pochválila a dala jí její nejoblíbenější sušenku, ale Casie věděla že je to jenom kuli tomu že chce aby byla hodná a poslušná holčička, což ona nebyla. Byla lakomá, rozmazlená a ničeho si nevážila. Věděla to, a nebála se toho využít.
Ale teď si hrála se starým medvědem. Už byla noc a máma se už chystala na svoji noční dávku seriálů, proto musela jít Casie spát. Zkusila sice brečet aby si mohla hrát déle, ale dnes to nezabralo. Proto vztekle hodila medvědem pod stůl a šla do koupelny vyčistit si zuby a převléci se do pyžama s kačerem Donaldem. Vrátila se do pokoje, vzala si plyšového psa a skočila do postele. Máma ji přikryla a odcházela. Na prahu dveří se na ni ještě podívala a řekla:
„Dobrou noc Casie.“
„Dobrou mami“ odvětila Casie a otočila se tak aby na matku už ji neviděla do obličeje. Ta tam ještě chvíli stála a pak pomalu zavírala dveře.

CVAK

Casin svět se zahalil do tmy. Ta se znovu otočila, ale tentokrát obličejem tak, aby přehlédla přes celý pokoj. Byl docela malinký. Byl tu psací stůl a vedle něj skříň. Před ním byl huňatý koberec na kterém si hrála a naproti postel. V nohách postele byli dvoje dveře, jedny do obýváku a druhé do skladu. Prohlížela si pokoj velmi dlouho, dělala to každý večer, než si zvykla na tmu a ujistila se, že v pokoji nic a nikdo není. Měla velký strach že něco uvidí a to něco ji ublíží, ale byla moc hrdá na to, aby to někdy někomu přiznala.
Vždy se samozřejmě nic nestalo, ona se otočila zpátky a mohla v naprostém klidu usnout. Ale dnes ne. Když přejížděla očima po pokoji, již zvyklá na tmu, spočinul její zrak na medvědovi. Na té staré vypelichané hračce. Casie se zvedla na loktech a začala na medvěda potichu mluvit.
„Co ty starej hnusnej křápe! Co na mě tak koukáš? Hrála jsem si s tebou jen ze soucitu, mám spousta jinejch a lepších hraček!“
Casie se zle usmála. Měla radost, při představě že může někomu ublížit. Ale nebylo to ono, protože medvěd na ní jen kulil skleněné oko, které se houpalo na kousku niti. Máma, když na ní byla zlá, tak se většinou rozbrečela, nebo hystericky křičela že za to může její otec.
Otočila se proto zase zpátky ke zdi a chtěla usnout, když v tom zase uslyšela to škrábání.
„Vy hnusný potvory!“ a mrskla po dveřích plyšákem. Ten pleskl o dveře a zůstal pod nimi ležet. Myši přestaly škrábat. Casie si odfoukla ofinu z čela a lehla si.
„CASIE“ ozvalo se šeptem od stolu.
Ztuhla, jako by ji někdo paralizoval.
„To přeci není možný.“ myslela si.
„Nic neslyším!“.
„CASIE“ trochu naléhavěji.
Pomalu se otočila a koukla pod stůl. Najednou viděla naprosto jasně, skoro jak ve dne. Tam, kde byl předtím medvěd, se teď krčilo cosi, co s medvědem nemělo vůbec nic společného. Ten tvor byl sice stejného vzrůstu, měl stejnou vypelichanou srst, ale jeho hlava teď vypadala spíše jako psí, s velkýma červenýma očima a hubou plnou tesáků. Na každé jeho končetině se leskly ostré drápy. Seděl tam a upíral ty obrovské červené oči na Casie. Ta si připadala jako ve snu, a přála si aby to tak bylo, ale cítila, jak jí splašeně tluče srdce a jak se jí teplo rozlévá pod peřinou z toho jak se počůrala.
„Běž pryč.“ Zašeptala.
„Ale to já přeci nemohu. Musím ti dokázat že jsem ta nejlepší hračka na světě.“ Odvětila ta věc s úsměvem.
Před ní najednou běžela myš. Byla obrovská a vběhla jí přímo do rány. Chytlo jí to do svých pracek, až z krysy vystříkla krev. Ta se začala zmítat, jako by si teprve teď uvědomovala co se s ní děje. Stvůra si jí přiložila k ústům jako by jedla tu nejvybranější delikatesu a ukousla jí hlavu. Ta se s tichým křupnutím oddělila od zbytku těla, které se ještě chvíli zmítalo v posledních křečích.
„Neznám nic lepšího, než něčí hlavu.“ Řeklo monstrum s plnou pusou po které stékala rudá krev zavražděné krysy.
„Ale když ty krysy jsou tak malé! Ty jistě nebudeš mít nic proti když si spolu trochu pohrajem že ne? Navíc když jseš tak hodná a milá holčička“ A začala se pomalu sunout ke Casie. Ta se nemohla pohnout, nemohla myslet ani křičet. Stvůra se pomalu posunovala blíže nechávala za sebou stopy které jí ulpěly jak na obličeji tak na prackách. Už byla u ní a natahovala svou odpornou pracku…

CVAK

Monstrum zmizelo.
Byla tu jen nechápavá matka.
Casie začala křičet.
Křičet jako nikdy předtím ani potom v životě.