S tebou na věčnost

Všechno se zdálo být dobré, měla jsem nové kamarády, ucházející známky a Nat ke mně byla hodná. Ale jenom na venek, uvnitř bylo všechno pořád špatné. Občas se mi povedlo na to nemyslet, ale vzpomínky se nikdy umlčet nedají. A když jsem zapomněla, vždycky se vrátily a strhávaly na sebe pozornost pořád větší a větší silou. Křičely a to se vydržet nedalo, bolelo to, trhalo mě to na kousky. Tak jsem si jednoho večera prostě řekla, že už to dál nevydržím. Oblékla jsem se a šla dolů na chodbu. „Ahoj, mami, jdu ven.“ Zavolala jsem na Nat.
„Jo. Kdy se vrátíš?“ Zeptala se.
„Já nevím, možná dneska nebo zítra. Nebo až v neděli, nevím. Bude víkend.“ Odpověděla jsem.
„Tak jo, ahoj.“ Pozdravila mě konečně a já jsem mohla jít, slyšela jsem, jak se za mnou zavřely dveře.
Jenom tak jsem se procházela, nevěděla jsem, kam a proč jdu a celou dobu mi tekly slzy, jako by s nimi odtékala i bolest, ale bolest zůstává v krvi. A tak, když jsem narazila na most, připadalo mi to jako docela dobrý nápad. Přelezla jsem zábradlí, topila se v bolesti, nechala tváře máčet slzami a čekala. Na co jsem vlastně čekala- na zázrak? Měla jsem zase ten pocit, že mě někdo sleduje, ale neotočila jsem se, bála jsem se otočit- bála se, že ztratím odvahu- věděla jsem, co chci a nehodlala se toho vzdát. Byla zima a začalo sněžit, zatím to bylo jenom pár sněhových vloček, unášených větrem, jako mrtvé, pohaslé hvězdy, jako prach, vzpomínka na krásné dny. Nevěnovala jsem tomu pozornost, v tu chvíli jsem myslela na jiné věci. A jak jsem se dívala na sněhové vločky unášené větrem, přála jsem si být taky tak lehká, tak svobodná, jenom si tak poletovat ve větru, jako vzpomínka na rozbité naděje, touhy bodající jako ostré střepy. Pustila jsem se a těšila jsem se na to, konečně jsem byla volná, aspoň pro tu chvíli. Ale netrvalo to dlouho, někdo mě chytil na ruku. Možná dvě vteřiny jsem se houpala, tak zranitelná, bezmocná, zoufalá, ale mně to připadalo jako věčnost. Když mě konečně vytáhl, zhroutila jsem se na zem, jako bezvládné tělo, obal zmučené duše a opírala jsem se o zábradlí, oči upřené na zem.
„Proč?“ Nechápala jsem.
„Jsi příliš mladá, abys umřela.“
„Já to chci.“
„Já ne.“
„Jak dlouho už mě sleduješ?“
„Dlouho…“ Odpověděl neurčitě. „Asi od června, když jsem tě poprvé uviděl.“
„Proč?“
„Protože jsi, jaká jsi. Slib mi, že už se o to v nejbližší době nepokusíš znovu.“ Věděla jsem, co myslí.
„Přísahám.“ Slíbila jsem.
„To je dobře. Možná… určitě se ještě někdy uvidíme.“ Řekl a odešel, nechal mě tam. Byla mi zima a byla jsem vyděšená, ne z něj, ale ze sebe, nevěděla jsem, čeho jsem schopná.
Vrátila jsem se domů, pozdě dlouho po půlnoci, snažila jsem se nedělat hluk, ale Nat stejně nespala. „Ahoj, ty už jsi zpátky?“
„Jo.“ Řekla jsem a šla do svého pokoje.
„Počkej! Mluv se mnou.“
„Ne.“ Odsekla jsem a šla. Cesta do mého pokoje mi nikdy nepřipadala tak strašidelná, měla jsem pokoj až vzadu na chodbě, přímo před schody na půdu, ten den to tam bylo tak nějak temné, děsivé, nebo jsem spíš já měla temno v hlavě.

Špatná nálada mě nějak přešla, byla jsem šťastná a ani jsem se za to necítila provinile, já jsem neměla právo být šťastná, ne po TOM, neměla jsem právo být s Danem, neměla jsem ani právo mít kamaráda. Nic z toho mi, ale nijak nedocházelo, všechno bylo prostě fajn. Samozřejmě jsem se pořád dívala, jestli mě někdo nesleduje, ale ten pocit zmizel a nikoho podezřelého jsem neviděla. Kdybych tehdy měla aspoň sílu podívat se na svého zachránce…
Po škole jsem šla hned domů, co jsem taky měla dělat? Všichni se chtěli učit, ale já jsem na to kašlala, kašlala jsem na všechno a všechno mi nějak vycházelo, ale tak to bylo vždycky, to důležité mi uvízlo v hlavě a nepodstatné jsem zapomínala a vždycky jsem měla aspoň trojky. „Ahoj, ty už jsi doma.“ To bylo teda přivítání.
„Jak vidíš, asi jo.“ Bylo už půl páté.
„Jo, tak to je dobře, pěkně se obleč, jdeme na večeři do restaurace.“ Poručila mi Nat.
„Hmm, tak to můžu jít v riflích.“
„Ne, chci tě seznámit se svým přítelem.“ Vysvětlila.
„Tak já radši jdu.“ Řekla jsem a šla jsem do, pokoje. Nejdřív jsem si četla a potom se začala oblékat. Vzala jsem si černé šaty, dlouhý náhrdelník a kanady po kolena. Všechno bylo černé, moje skříň byla jako černá díra, černá je nádherná barva a tak jsem ji nosila. Černé oblečení a bílou pleť, a k tomu vždycky sluchátka, poslouchala jsem metal. Připadalo mi to krásné, je to krásné, milovala jsem ten styl a tu hudbu a bylo mi jedno, co si o mě myslí ostatní. V koupelně jsem si oči obtáhla černou linkou a rty namalovala rudou rtěnkou.
„Tak, můžeme jít?“ Zavolala jsem na Nat, když jsem byla připravená. Nat už byla oblečená dávno a tak mě posadila do auta a jely jsme do restaurace. Byla to drahá a luxusní restaurace, přesně podle vkusu mojí bohaté maminky.
Ten její přítel už čekal u stolu, nelíbil se mi, ale byla to její věc. Nejdřív se přivítal s Nat a potom se mnou. „Já jsem Jason.“ Představil se.
„A já Sára.“ Měla jsem se chovat slušně, ale to nešlo, Nat se na mě celý večer divně dívala.
Po večeři odešla s ním a já jsem šla domů sama, pěšky. Zula jsem se a odešla do koupelny, odlíčila jsem se a na zem mi spadl odličovač, klekla jsem si a zvedla ho. Najednou jsem měla zase ten pocit, že mě někdo sleduje, ztuhla jsem uprostřed pohybu, začala jsem rychle dýchat a měla jsem pocit, že je moje srdce slyšet na tisíc kilometrů daleko. Snažila jsem se uklidnit a poslouchat, ne že by to šlo, když mi v uších bušila krev, ale byla jsem si jistá, že neslyším nikoho jiného než sebe. Přemýšlela jsem, co udělám, já jsem klečela na zemi a on tam nade mnou stál, nemusela jsem ho vidět, věděla jsem to. Najednou jsem se prudce otočila, kopla do dveří, aby se zavřely a přitom jsem se ho snažila chytit rukou. Zpola jsem očekávala, že tam nikdo nebude a budu se sama sobě smát, že jsem se tak vyděsila, ale on tam skutečně BYL. Takže jsem zpola ležela a vzhlížela k němu. Postavila jsem se a utekla z koupelny. Hned byl přede mnou. „Běž pryč!“ Zakřičela jsem.
„Ne.“ Odpověděl a chytil mě. To už jsem se začala bát.
„Co chceš?“
„Jak dlouho už chceš být to, co já?“
„Asi celý život. Počkat, co chci být? Co jsi?“ Konečně jsem se uklidnila a on mě pustil, ustoupila jsem a opírala se o zeď.
„Ty to víš, vždycky jsi to věděla.“
„Jsi upír?“ Přikývl, pochopila jsem. „Já nevím, nevěřila jsem tomu, je to ve mně, je to jako odvrácená strana měsíce, nikdy ji neuvidíme, ale stejně víme, že existuje. To je tak, já nevím, zvláštní.“
Zase přikývl. „Chceš to?“ Zeptal se.
„Nevím. Proč bys to dělal.“
„Protože tě miluju. Ty musíš žít, věčně.“
„Ne, nemůžu, nemůžu se stát tím čím jsi ty, nejsem toho hodna, nehodím s na to, já… já nejsem dost dobrá.“
„Jsi, ty jsi dokonalá. Chceš?“
Nechtěla jsem si to přiznat, ale on asi říkal pravdu, mělo to tak být, milovala jsem ho, on byl můj osud. „Miluju tě. Chci být jenom s tebou… S tebou na věčnost.“ Ucítila jsem kousnutí na krku a potom… Potom už jenom věčný život, který se mi vléval do žil a plnil mé tělo nekonečnou žízní.

Chtěla bych psát, ale vím, že nepíšu dobře. Pokud jste tu hrůzu zvládli přečíst, můžete mi poradit, co mám zlepšit a jak psát dobře...