Tma

Probudil mě můj vlastní křik, nelidský jekot. Chtěla mě pohltit a už mě nikdy nepustit… tma. Bála jsem se jí, bála jsem se v ní spát, bála jsem se v ní být. Tma byla jako smrt, nekonečná, všeobjímající, neskutečná. Lepila se na mě, chtěla mě obalit, znehybnit a pak se do mě dostat, naplnit mě a nakonec mě pohltit. Měla jsem pocit, že až mě pohltí, sama se stanu tmou, zlem, strachem, nikdy už se nebudu ničeho bát, ale už nebudu nikdy nic cítit. Když jsem usínala, měla jsem pocit, že umírám, propadám se do té hnusné, lepkavé, bezedné černoty. Skoro jsem nespala, protože se mi každou noc zdály sny, že umírám, padala jsem, topila jsem se, byla jsem podříznuta, ale vždycky to skončilo stejně, vždycky jsem nakonec umřela.
Matka přiběhla hned. „Co se stalo, neboj se, to byl jenom sen.“ Měla jsem takové sny často. Už jsem potom neusla.
Ve škole jsem myslela jenom na ten sen, bála jsem se, že se mi bude zdát znovu, a že už se neprobudím.
Po vyučování jsem šla ke kamarádce a nějak jsme se zakecaly a tak jsem nějak nesledovala hodiny, a když jsem si to uvědomila, už se začalo stmívat a mě čekala cesta přes celé město domů. „Já už musím jít.“ Řekla jsem a začala rychle sbírat svoje věci. Běžela jsem na autobus s vědomím, že to nestihnu, NEMOHLA jsem to stihnout, ale doufala jsem, že třeba bude mít zpoždění a tak ho stihnu, ale samozřejmě jsem takové štěstí neměla. Musela jsem jít domů pěšky a doslova se mi stmívalo před očima, byla stále větší tma a tak jsem se rozběhla, běžela jsem tak, jak jsem ještě nikdy neběžela, ale neměla jsem sílu běžet moc daleko a musela jsem se zastavit. Už byla skoro tma, cítila jsem ji na tváři, cítila jsem, jak mi zalézá pod bundu a chce mě pohltit, chtěla jsem jí utéct a tak jsem šla co nejrychleji jsem mohla. Tma mě dostihla v ulici, kam nikdo nechodí a lampy už dávno nesvítí, rozbrečela jsem se a zalezla do kouta, cítila jsem, jak mě tma svazuje a pohlcuje a rozhodla jsem zkusit naposledy utéct. Když jsem se zvedla, všimla jsem si, že jde někdo směrem ke mně, doufala jsem, že se třeba nebudu muset tolik bát, když tam nebudu sama a tak jsem neutekla. Když byl u mě, vytáhl nůž a přitlačil mě ke zdi, přiložil mi nůž ke krku a řekl: „To bude tvůj konec.“ Moje sny se měly vyplnit, měla jsem umřít, tak jako v mých nočních můrách.
Ke svému překvapení jsem ale řekla: „Ne tvůj.“ A holýma rukama jsem ho rovnou na místě zabila. Přece jsem neutekla, tma mě dostala, já sama jsem se stala tmou, zlem a strachem. Mraky odkryly měsíc v úplňku a já se vydala za svým novým životem, šla jsem zabíjet.