Anděl smrti

Předem upozorňuju, že nejsem taková a hlavní postava se mnou nemá nic společného. Jenom jsem se tak bavila s kamarádama o nečem a nějak mě to napadlo...

Seděla jsem ve škole, dívala se z okna a hrozně se nudila. Měli jsme fyziku a zapomněla jsem si vzít do školy knížku. Nesnášela jsem fyziku, nechápala jsem ji a tak jsem se ji neučila. Smutně jsem sledovala svoji bývalou nejlepší kamarádku, já jsem ji měla ráda, strašně moc, ale ona mě už nechtěla, nestačila jsem jí, nebyla mi věrná. Konečně zazvonilo, ten zvuk osvobozoval z té neskutečně nudné hodiny, hodila jsem si věci do kabelky a šla k jiné třídě, čekat než zazvoní a začne další hodina. Neměla jsem to tam ráda, hned vedle měl třídu ON, milovala jsem ho, ale nikdo to nevěděl, jenom ona a kvůli ní jsem dělala věci… trapné věci, chovala jsem se hnusně, pronásledovala ho a pomlouvala a on mě za to nenáviděl, kvůli NÍ. Seděla jsem na schodech, se sluchátky v uších a pozorovala ho. Nebylo mi to trapné, na vyučování tam se mnou čekala půlka třídy a tak jsem předpokládala, že si nikdo nevšimne, že ho sleduju. Nesnášela jsem jeho kamarády, byli tam s ním pořád a pořád se na mě pohoršeně dívali. Když zazvonilo, nebyla jsem ráda, protože už jsem ho potom zbytek dne neviděla.
O přestávce jsem zase seděla ve třídě a sledovala ji, přišla za mnou a ptala se, proč jsem ji odkopla, řekla jsem jí, že se ke mně chovala hnusně, že ode mně utíkala a nebyla mi věrná, ale jí její chování asi připadalo správné. „Víš co? Chcípni! Chcípni a už se nevracej! Chcípni a běž do pekla, krávo hnusná!“ Křičela jsem na ni a myslela jsem to vážně, vážně jsem si přála její smrt. Dívala jsem se na ni a CHTĚLA, aby umřela, umřela a už se nevracela. Cítila jsem v sobě nějakou sílu, skrytou sílu, kterou živila nenávist a vyplouvala na povrch a ona vážně umřela, přímo přede mnou. Asi se jí najednou zastavilo srdce, spadla a byla mrtvá. Viděla jsem její pohled, plný smutku a překvapení a taky jsem viděla něco… já nevím, myslím, že se chtěla omluvit. „Odpouštím.“ Zašeptala jsem a běžela… za někým, říct, že je mrtvá, tvářila jsem se vyděšeně, nikdo nikdy nesměl zjistit, co jsem udělala.
Doma jsem seděla na posteli a myslela na ni, vyčítala si to a taky mě napadlo kolik lidí už jsem asi takhle zabila a nevěděla o tom? Nebo to byla náhoda? Zlomila jsem jí srdce- doslova? Tyhle myšlenky mi nedaly spát, nemohla jsem usnout, když jsem nevěděla, jestli umím zabíjet lidi, tak jsem se to rozhodla zkusit. Šla jsem do matčiny ložnici, vedle ní spal její nový manžel, nesnášela jsem ho, podívala jsem se na něj a přála si¨, aby umřel, aby mě a matku už nechal žít, přála jsem si to strašně moc a zase jsem ucítila tu sílu, kterou jsem znala už ze školy, výsledek jsem měla znát ráno. Usmála jsem se a šla spát.
Ráno seděla matka v kuchyni a já jsem pochopila, že se pokus podařil. Chtěla, abych zůstala doma, ale řekla jsem jí, že je mi jí líto, ale mě byl lhostejný, když žil, i když zemřel a do školy jsem šla. Lidi by si mysleli, že budu mít výčitky svědomí, ale mě to líto nebylo, oni si to zasloužili, nenáviděla jsem je. Vždycky jsem byla taková chladná a bezcitná, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být takhle, že bych mohla na zem přinášet smrt.
Ve škole bylo nezvyklé ticho a divná, stísněná nálada, jenom já jsem se cítila uvolněně, svobodně a měla jsem pocit, který jsem dosud téměř nepoznala- MOC. Řekli nám, že kvůli pohřbu bude příští pondělí kratší vyučování, byla jsem ráda, aspoň něco dobrého mi přinesla. Na ten pohřeb jsem šla, bylo to vcelku vtipné.
Druhý den byl pohřeb matčina manžela, ale tam jsem nešla, bylo by podivné jít na pohřeb někoho takového a hlavně by si lidi mohli myslet, že mě to rozesmutnilo. Těžko by někdo pochopil, že si jenom užívám svoji nově nabytou moc.
Druhý den pršelo a mě to přišlo jako vcelku hezká příležitost navštívit hřbitov. Byla jsem šťastná a tančila v dešti na jeho hrobě, to byla skvělá vzpomínka.
Další den ve škole jsme byli zase v té třídě, kde jsem ho mohla o přestávce sledovat. Na chodbu vyšel jeden z jeho kamarádů a já se neudržela, upřeně jsem se na něj podívala, moje moc vyšla na povrch a po chvíli zase zmizela, bylo to hrozně snadné, tak přirozené, krásné, padl mrtvý k zemi. A tak to pokračovalo dál, každý den aspoň jeden člověk, nejdříve přišli na řadu jeho kamarádi, ale začínala jsem to dělat i s lidma, kteří mě naštvali, nebo se na mě jen špatně podívali a nebo s učiteli, jejichž předměty jsem neměla ráda. Ve škole bylo málo lidí a skoro jsme se neučili naše třída zůstala jediná téměř celá, ostatní třídy se spojovaly a měli jsem tak čtyři hodiny denně. Všem bylo divné, co se na naší škole děje, byly toho plné noviny, televize a byla u nás i policie, vyslýchali nás, ale nikdo nic nevěděl, samozřejmě. Ještě že jsem byla dokonalá lhářka. Matka se chtěla odstěhovat, ale já jsem nechtěla, řekla jsem jí, že nikam nepůjdu, že zůstanu doma, ona nechtěla, ale nakonec jsem ji přesvědčila, uměla jsem dobře manipulovat s lidma. Já jsem ji měla ráda, ale když nebyla jiná možnost…
Další den mě ve škole napadlo, že bych je nemusela zabíjet rovnou, ale mohli by umřít až doma, zkusila jsem to na holce z naší třídy a druhý den opravdu do školy nepřišla, začala jsem to tak dělat.
ON si mezitím našel nového kamaráda, ten taky musel zemřít. Představila jsem si, jak umírá v bolestech a strašně u toho trpí, později jsem se z televize dozvěděla, že opravdu umřel v křečích, moje moc se rozvíjela. Tak jsem si začala představovat, jak do někoho uhodí blesk, nebo na něj spadne rampouch a probodne ho. Žáků na naší škole pořád ubývalo.
Jednoho dne mě napadla jedna věc, že bych mohla být ve škole sama s NÍM. Dveře chodila ráno odemykat jedna stará učitelka a tak jsem si prostě přála, aby umřeli všichni žáci kromě asi deseti a všichni učitelé kromě něj a ta učitelka hned jak otevřela dveře, ale až v kabinetu, ať nepřekáží. Ráno bylo ve škole úplně ticho, ale ON tam byl, to jsem věděla, šel do školy kousek přede mnou. Tak jsem si jenom zaběhla pro klíče do kabinetu, počkala jsem až všichni, kdo mají přijít přijdou a potom zamkla dveře. Zamčená ve škole, v té nenáviděné budově, haha, to bylo ujeté, ale já jsem byla ujetá celá, láskou šílená… Jenom jsem si šla hodit bundu do skříňky, ale ani jsem se nezouvala, na co? A šla jsem k němu do třídy, kde jinde mohl být? „Ahoj.“ Řekla jsem. Ignoroval mě. „Asi jsme tady sami.“ Pokračovala jsem a posadila se před něj na lavici.
„Jo.“ Odpověděl, ale nevypadalo to, že by si se mnou chtěl povídat.
„Víš, já bych se ti chtěla omluvit… Jak jsem se chovala… Opravdu jako kráva. Promiň.“ Omluvila jsem se, tak proč se na mě pořád tak hnusně díval?
„Hmm, to sis měla rozmyslet dřív.“
„Ale to bylo kvůli ní, všechno, ona mě k tomu nutila, já jsem se bála, že se se mnou nebude bavit a teď už tady není, tak od ní bude klid.“
„Ty jsi cvok.“
„Nejsem. Já jsem ti řekla, že tě miluju a udělám všechno, abys mě taky miloval a jestli nebudeš chtít, stejně budeš muset, teď když už můžu udělat všechno…“
„Jsi blázen.“
„NE! Pojď se mnou a já ti to ukážu.“ Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím.
„Třeba pak přestaneš otravovat.“ Prohlásil, ale následoval mě.
Dovedla jsem ho ke vchodu, ale na schodech jsem zastavila, aby nás neviděli. Oni už tam stáli a přemýšleli, co s dveřma. „Kdo chceš, aby zemřel?“ Zeptala jsem se.
„Tak třeba ta v tom červeném tričku.“ Smál se, nevěřil mi.
„Tak jo.“ Řekla jsem a nechala tu holku umřít.
„Ježiš, to snad ne.“ Chtěl utéct, ale chytla jsem ho za ruku.
„Kam si myslíš, že jdeš? Ještě to neskončilo, jestli mě nebudeš milovat, zabiju je všechny, hezky po jednom a aby pěkně trpěli a bude to jenom tvoje vina, protože ty nemáš právo mě nemít rád.“
„Nemůžu tě milovat. Chápeš to? To nejde z donucení.“
„Jak chceš.“ Řekla jsem a umřeli všichni, najednou. „Pořád mě nechceš milovat? Budeš muset, udělám z tebe živou mrtvolu bez vůle a budeš dělat, co ti řeknu já! A jsem tady sami a nikdo to nikdy nezjistí, protože ty odejdeš se mnou a nikdo tě už nikdy neuvidí! Protože já jsem anděl smrti a ty jsi prachobyčejný smrtelník.“