Pravda Smrti 2.část

2.kapitola

Ne to není možné. Moje číslo narození. A přes něj byl krví napsaný kříž. Zaslechla jsem na konci půdy. Divné vzdechy a kvůli tomu co jsem se teďko dozvěděla jsem měla děsný strach. V mých žilách začala proudit krev, jako na horské dráze. A zrovna teď jela z kopce dolu. Vstala jsem a postupně šla kupředu. Došla jsem na konec pudy ale nikdo tam nebyl, ale vzdechy jsem pořád slyšela. Říkali mi ať jdu za nimi, ale já nechtěla, bránila jsem se jim. Šla jsem za nimi. Nedalo se jim ubránit. Táhli mě po schodech dolu a ven z tohohle domu.
Šla jsem a nepřemýšlela o tom co dělám. Venku se začínalo smrákat , ale já nic nevnímala nesmyslně jsem šla za tím co mě někam tálo. Došla jsem na staré a opuštěné místo za městem. Byla tu spousta sta starých kamen. A uprostřed stála nějaká osoba. Brečíce padala na zem. Rozběhla jsem se za ní, ale když jsem doběhal až k ní ztratila se přede mnou jako pára. Otočila jsem se za sebe, ale nikdo tam nebyl. Z tmavě modrého nebe kapalina zem kapičky deště. Uslyšela jsem hřmění a stejné křiky, jako tehdy ve sklepě. Ale už nebyly za dveřmi. Byly kolem mě. Rozběhla jsem se pryč z tohohle místa, ale nevěděla jsem kam. Neznala jsem to tu. Uviděla jsem před sebou nějaké světlo. Utíkala jsem k němu. V představě, že je tam někdo kdo by mi mohl pomoct.
Na zemi ležel vibrující telefon. Zvedla jsem ho země. A přihnula hovor.
„Halo je tam někdo, prosím odpovězte mi.“
„Jsem tu neměj strach, jsem všude kolem tebe.“
Upustila jsem telefon na zem a rozhlédla jsem se kolem sebe. Kapky deště se smíchávali s mými slzami a stékali mi po tváři. Byla jsem bezmocná a bezradná měla jsem strach. Že to co tu je a to co nevidím mě chce zabít. A já nevím jak se tomu má bránit. Otočila jsem se a podívala do prázdna. Byla jsem sama na opuštěném místě v bouřce. Rase zahřmělo. A já pořád slyšela kroky jdoucí ke mně. Byli kolem mě. Byly za mnou. Otočila jsem se a tam stál nějaký muž v černém a probodl mě zlatým nožem.
Probudila jsem se ze sna a byla ráda, že se mi to jenom zdálo. Vstala jsem a rozhlédla. Byla jsem na tom stejném místě, jako v mém snu. Byla už tma. A já slyšela stejně podivné zvuky.
„Je tu někdo“ Zařvala jsem do prázdna. Nikdo však neodpovídal. Ale stále jsme slyšela praskot. Jako by tam někdo byl. V dáli jsem uviděla černě oblečenou postavu. Blížící se ke mně. Vzpomněla jsem si co stálo v tom deníku. Otočila jsem se a rozběhla pryč. Podívala jsem se jestli tam ještě je. Nebyl tam. Zakopla o starý dřevěný vystouplý kmen stromu. Podívala jsem se před sebe a viděla jeho nohu. Stál tam přede mnou. Najednou se ozvalo.
„Jsi v pořádku?“ Vstala jsem tam stál ten kluk, kterého jsem viděla ve škole.
„Jo, už jo, něco mě, ale pronásledovalo.“ Otočila jsem se na to místo kde jsem to viděla naposled.
Cítila jsem mokro v botách. Podívala jsem se na ně a stála jsem v krvi. Z vytřeštěnýma očima jsem se podívala e něj. Krev mu tekla z břicha a jeho oči. Ty jeho oči zářili. Neměl tam oči spíše nějaké kuličky.
„Myslíš, že je to pryč?“ řekl mi.
Chtěla jsem mu utéct. Chytil mě za ruku a nechtěl mě pustit.
„Au to bolí, nech mě být.“ Vytáhl si z břicha nůž, který tam měl zabodnutý.
„Prosím nech mě, a proč mi to chceš udělat? Prosím něch mě. Pomoc!“
„Pomoc“
„Elizabeth, vstávej.“
Otevřela jsem oči. Nade mnou stála mamka. Rychle jsem vstala a objala ji.
„Co se ti stalo?“Zeptala se mě starostlivě.nechtěla jsem ji tím zatěžovat, tak ji řekla jenom část pravdy.
„Zdál se mi škaredý sen, ale už je to pryč.“ Vzala jsem ten deník.
Šli jsme spolu z pudy. A já pak odbočila do svého pokoje. Sedla jsem si na postel. A schovala deník pod postel. Pořád si dokola opakovala, že to byl jenom sen. Bylo už pozdě tak jsem se zavrtala do peřin a šla spát. Usnula jsem hned.
Probudil mě budík. Který mi zvonil na psacím stole. Protřela jsem si oči. Podívala jsem se. Moje peřina byla zakrvácená. Nějak mě pobolívala ruka podívala jsem se na ní. A bylo tam vyryto: „ Tohle je jenom začátek.“
Někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ Řekla jsem a schovala ruku pod peřinu a zakryla krev.
„ Dobré ráno Elizabeth.“
„Ahoj mami. Potřebovala něco?“
„Ne jenom jsem se přišla podívat, jestli už jsi vzhůru.“ Zavřela za sebou dveře a odešla.
Odkopla jsem peřinu. A šla do koupelny smít krev. Oblékla jsem si dlouhé tričko abych zakryla jizvu a předělala jsem si učení na dnešní den. Vyšla jsem ze svého pokoje a šla do kuchyně.
„ Ahoj babi.“
„Ahoj Elizabeth“ vzala jsem si ze stolu svačinu a dala jsi ji do tašky.
„ Tak já už musím jít tak odpoledne.“ Otevřela jsem vchodové dveře a šla do školy.
Před školou bylo narváno. Postupně jsem se promačkávala dovnitř. Sedla jsem si na místo kde jsem seděla včera. I dnes tam seděl ten hezký kluk v černém.
Proboha v černém. Byl stejně černě oblečen, jako ten v mém snu. Ne to se mi jenom zdálo to nemohu brát přeci vážně. Sedla jsem si vedle něj.
„Ahoj já jsem Elizabeth, promiň, že jsem se nepředstavila už dřív, ale nebyla na to dobrá příležitost.“
„Ahoj já jsem Eric, Kde bydlíš?“ zeptal se mě.Já se na něj, ale jenom dívala s vytřeštěnýma očima a pusou otevřenou dokořán.
„Jsi v pořádku?“
„Tvé jméno.“
„Co je smím jménem?“
„Ale nic něco nebo někoho jsi mi připomněl.“ Vstala jsem a se zvoněním na hodinu jsem odešla ze třídy. Nevěděla jsem co mám dělat a komu se má svěřit s mými starostmi. Šla jsem tichou školní chodbou. A na konci zahlédla tmavě oblečeného kluka byl to Eric teď už to vím jistě. Šel směrem ke schodům do přízemí. Šel to se nedá říct byl to jeho duch jen se vznášel na zemí. Šla jsem za ním ani nevím proč chtěla jsem vědět co po mě chce. Chtěla jsem vědět co se to tu děje.
Od té doby co jsem se přistěhovala do tohohle města se mi dějí samé děsivé a neuvěřitelné věci.
Erikův duch zahnul k suterénu. Zastavila jsem nechtěla jsem jít dál bále jsem se, když jsem tam byla naposled tak mě tam něco pronásledovalo. Erikův duch se na mě obrátil. Ze zuřivostí v očích. Pomalu letěl ke mně stála jsem chtěla jsem mu vzdorovat. Ale jak jsem ho viděl letět ke mně. Začala mě pálit má jizva na ruce. Zase z ní tekla proudem krev. Duch mou proletěl a já upadla na zem. Bylo to jako by někdo mnou prorazil zeď. Myslela jsem si, že duchové ti nemůžou ublížit, ale zmýlila jsem se. Upadla jsem na zem a má hlava mě strašně bolela. Pomalu jsem upadala do spánku.
Probudila jsem se v nějaké temné místnosti. Vstala jsem ze země. Strašně mě bolela hlava. Kde to jsem? Zeptala jsem se sama sebe. Protřela jsem si ubrečené oči. A pořádně se podívala.
Byla jsem sama opět v tom sklepě naší školy. Žádné křiky ani kroky jsem však neslyšela. Šla jsem k těm dveřím, které předtím nešli otevřít. Chtěla jsem vědět co za nimi je. Sáhla jsem za kliku. Tentokrát bylo odemčeno. Pomalu jsem vcházela dovnitř. Vedle dveří jsem nahmatala vypínač. Rozsvítilo se světlo. Na zdi bylo krví napsané: Smrt se blíží. 4etla jsem to pořád dokola ale nemohla jsem tomu porozumět. To není možné kdo mě chce zabít? Ucítila jsem závan pohybu za sebou. Nápis zmizel. Někdo mi přitiskl nůž ke krku. Začala jsem pištět.
„Elizabeth, klik, jsi v pořádku?“ nebyl to nuž ale jeho ruka.
„Nech mě být prosím.“
„Ale já ti nechci nic udělat.“
„Nezabíjej mě, prosím.“ Únavou jsem klesla k zemi.
„Já tě, ale nechci zabít.“řekl vyjeveně. Podívala jsem se mu do tváře. Za ním stál,ale jeho duch s bílýma očima a s nožem v ruce a usmíval. Začala jsem pištět a ukazovat prsten na něj. Když se však Erik otočil duch zmizel. Shýbl se ke mně a snažil se mě obejmou a utěšit. Nevím proč, ale nechala jsem se. V jeho obětí jsem se cítila v bezpečí, ale jak to ,když se mě on nebo jeho duch snaží zabít. Pevně jsem ho sevřela. Seděli jsme spolu v tiché místnosti a objímali se. Brečela jsem mu na rameno. Podíval se na mě a utřeli slzy.
„Nechceš doprovodit domů?“
„Jo to by bylo fajn.“ Byla jsem ráda, že se mě nevyptával co se mi stalo. Pomohl mi vstát ze země. Šli jsme pomalu po sklepních schodech nahoru.
„Elizabeth. Tak jdi pomalu před školu. Zajdu nám ještě pro aktovky.“
„Počkej kolik je hodin?“
„Je jedna hodina odpoledne zmizela jsi na celý den.“
„Aha tak jdi pro ty aktovky. Já to před školu zvládnu.“
Erik odběhl pro ně. Pomalu jsem šla. Po chvíli se mi ale zamotala hlava, tak jsem se opřela o zeď.
„Jsi v pořádku ?“ Podívala jsem se před sebe a tam stál Eric.
„Jak to, že jsi to tak rychle stihnul? Kde mát ty aktovky?“ Erikovi oči zbělali. Podívala jsem se na něho pořádně. To nebyl Erik to byl ten duch s nožem v ruce. Rozeběhla jsem se po chodbě ven za školy.
„Mě neutečeš.“ Zařval na mě jeho chraplaví hlas. Běžela jsem . Otevřela jsem vchodové dveře. Vyběhla jsem ven. Stál tam přede mnou.
„Elizabeth, kde jsi byla?“ Podívala jsem se mu do jeho hnědých očí. A uklidnila se.
„Jenom jsem šla hodně pomalu.“
„Vezmu ti tašku chceš?“byla jsem hodně unavená, tak jsem souhlasila.
„Elizabeth co se ti stalo tam dole?“ zeptal se nesmělým hlasem.
„Ale nic, jenom mi nebylo moc dobře. Už to v pořádku.“proč jsem mu lhala měla jsem sto chutí mu říct pravdu, ale neřekla.
„A odkud jsi se vlastně přistěhovala?“
„Z Londýna, tady se mi, ale docela líbí.“tohle je lež, ale pravdu mnu neřeknu.
„ Už jsme skoro doma a kde vlastně bydlíš ty?“
„ Já, bydlím tady kousek od tebe o pár bloků dál.“
„A nechceš se třeba ráno stavit, že by jsme šli spolu do školy?“ zeptala jsem se ho nesměle.
„Tak jo já se zítra v osm stavím.“ Odpověděl mi před mým domem a usmál se na mě svým tajemným úsměvem.
„Tak ahoj zítra.“ Řekla jsem a otevřela vchodové dveře.
„Pa Elizabeth.“
Doma nikdo nebyl mamka s babičkou byly ze městě. Odložila jsem si věci a šla do mého pokoje. Otevřela jsem dveře. Seděla tam mamka otočená k oknu a dívala se ven.
„Ahoj mami ty jsi doma, jak to že jsi doma? Neměla jsi jet s babičkou do města?“ mamka nic neříkala. „Co je mami stalo se něco? Stalo se něco s babičkou? Mami odpověz mi!“ Sedla jsem si za ní na postel. Chytla jsem ji za rameno a otočila, aby se na mě podívala. Chtěl jsem vědět co s ní je.
„Mami co je….Panebože.“ to byl zase on. Rychle jsem chtěla vyběhnout z pokoje, ale dveře které jsem chtěla otevřít byly zamčené a klíček měl v ruce ten duch. Který vypadal přesně, tak jako moje mamka. Vstal z postele a pomalu se blížil ke mně. Cukala jsem klikou u dveřmi a chtěla je otevřít.Už byl za mnou když dveře povolili. Otevřela jsem je a utíkala ze schodu. Chtěla jsem jít pryč z domu. Dveře, ale zase nešli otevřít. Vedle mojí hlavy se zapíchl jeho nůž.