Cesta do Dračího doupěte.

Cesta do Dračího Doupěte I

Žil byl jednou jeden král. Jmenoval se Albánius III. Měl velké trápení. Jeho zemi sužovali zlí bandité. Kdykoliv někdo vyšel za bránu, vrátil se jen s holým životem a někdy ani to ne. Po několika letech se král dozvěděl, že někde na druhé straně světa žije strašlivý drak. Má velké doupě v horách a chrání zlatomodré vejce. Kdo to vejce vlastní, je nepřemožitelný, má moc nad drakem a ovládá různé zajímavé síly. Král nebyl chamtivý a nechtěl to vejce získat, ale dozvěděl se, že sousední král Aldran po tom vejci touží a chce s jeho pomocí ovládnout celý svět. Král Albánius marně sháněl vojáky, kouzelníky a nejrůznější tvory, kteří by se dostali až k onomu vejci a přinesli mu ho. Nikdo se živ nevrátil a už nikdy o nich nikdo neslyšel. Tento problém, ale řešil i sousední král a takhle to šlo několik let až jednou dospěl v muže jeden moc chytrý a silný mládenec jménem Omak. A tady začíná náš příběh.

Jednou se takhle Omak procházel po ulici a zastavila ho jedna stařenka, řekla mu: „Ah milý panáčku nepomohl bys mi s tím klestím co mám na zádech, je to těžké a já už jsem stará.“
„Ale jistě babičko.“ Odpověděl zdvořile Omak a donesl jí klestí až domů, tam ho složil a chystal se k odchodu, když tu ho babička chytla za rameno a pravila:
„Za to že jsi byl tak hodný a pomohl jsi mi, tak ti něco dám.“
Babička vytáhla z velké brašny malý řetízek a na něm modře svítící kamínek ve tvaru kruhu.
„Tohle je teď tvoje, to tě ochrání od zlého a bude ti to pomáhat dokud budeš naživu.
„Ne, to nemohu přijmout.“ Odvětil Omak
„Ale můžeš, dokonce musíš,“ řekla rozhodně babička a vmáčkla mu kamínek do ruky.
„Tak dobrá, moc vám děkuji babičko.“ Zdvořile poděkuje a míří směrem k domovu.
Je už tma, na cestu není téměř vidět. Omak dojde domů, sundá si kabát a pozdraví rodiče. A maminka ho přivítá.
„Tak co, synáčku, jak ses dneska měl?“
„Už není synáček, už je to velký muž.“ Řekne hrdě tatínek a mrkne na Omaka. Ten jen pokrčí rameny a pustí se do polévky, kterou mu právě donesla maminka. O malém kamínku raději před rodiči nemluvil, byl přesvědčen, že by se báli, aby se mu nic nestalo. Rozloučil se s rodiči a šel si lehnout do svého pokoje, který nebyl zrovna hezký. Spal na seně a ani zbytek pokoje nevypadal lépe. Pak sladce usnul.

V onom království také někdo ležel. Byl to král, ležel na královském loži a nemohl usnout. Zavolal si sluhu a řekl mu, aby zavolal do kuchyně ať začnou kuchtit něco dobrého, že se musí trochu poveselit i s ostatními obyvateli hradu. Sluha vše udělal a král ho pochválil. Potom dal rozhlásit ať se lidé shromáždí ve velké síni, že bude oslava a něco jim sdělí. Všichni tak učinili a za chvíli se sešlo spousta lidí ve velké síni a čekali na krále. Král se po nějaké době také dostaví, vejde v dlouhém červeném plášti a dívá se po lidech. Pak vstoupí na královský stupínek a pronese:
„Vítám tu všechny, kteří se tu dnes sešli, chci vám oznámit, že tento čas je velmi špatný, velmi špatný, nemáme na vybranou musíme dát dohromady družinu, která najde vejce a přinese ho do bezpečí našeho hradu.“
Král vedl dlouhou řeč a všichni lidé pečlivě poslouchali. Král domluvil a skončil slovy že jim přeje spoustu zdraví a štěstí a ať v pořádku přežijí tyto časy. Potom všichni hodovali a užívali si.

To se ale nedělo na sousedním království lorda Aldrana, ten měl plné ruce práce a na nějaké radování neměl čas ani chuť. Zavolal si generála své armády rozkázal mu:
„Vydej se do města a přiveď do rána všechny schopné muže, kteří by se vydali hledat tajemné vejce.“
Generál tak učinil a zamířil do všech vesnicí, které patřili lordu Aldranovi. Král si začal libovat, že to tak nádherně vyřešil, ale potom se podíval z velké věže a pozoroval, že se na sousedním království baví. Lidé tančí, hodují a zpívají, zatímco jeho lid žije v malých domcích a teď je ještě nutí jít hledat vejce. Ne, že by se mu jich zželelo, ale přemýšlel jestli se lid nevzbouří, protože vedle je lepší život. Ale pak si řekl, že je to jedno, že nikoho nikam nepustí a konec. Pak si šel král lehnout a usínal s dobrým pocitem, že zítra budou všichni schopní muži stát před bránou a on je může poslat pro vejce.

V malé vesničce kde žil Omak začalo ráno, ptáci zpívali, vítr šuměl, voda hučela po skalkách a podél trávy. Tu se Omak probudil a šel se osmělit vodou, opláchl si obličej, tělo i krk a šel domů na snídani. Maminka mu udělala nějakou divnou placku, ale Omak ji snědl a slušně poděkoval. Potom se šel podívat k lesu, kde je veliký buk. Sedl si pod strom, a začal si pískat. A jak si tak bezstarostně zpíval, uviděl nějaké rytíře a vojáky, kteří jdou do jejich vesnice. Otázal se jich:
„Dobrý den pánové, kam jdete?“ Vojáci se na něho podívali, jako že ho neslyší, ale když svou žádost vyslovil znovu, už mu museli odpovědět.
„Ahoj chlapče, náš pán, lord Albánius, nás poslal abychom sehnali dobrovolníky, kteří půjdou hledat a nalézt vejce.“
Omak se na ně podívá a vykřikne. „Ale vy je nemůžete nutit, aby šli!
„Pravda chlapče, proto si budou moct vybrat, budou to dobrovolníci takže nemusí chodit a ti co půjdou projdou speciálním výcvikem, takže neměj strach.“ Odpověděli mu a šli klidně dál.
Ve vesnici dali na malý stoleček papír, brk a inkoust a každý kdo chtěl jít se tady zapsal. Zapsalo se hodně dobrovolníků, aby zachránili svou vlast, svou zem a své rodiny. A toto rozhodnutí udělal také Omak. Když přišel domů, řekl rodičům, že se zapsal na výpravu a bude hledat vejce. Rodiče byli opravdu smutní, maminka ho prosila ať nechodí, ale Omak byl plně rozhodnut.

Druhého dne přišli zase ti vojáci a četli si kdo se přihlásil, měli radost, že tolik dobrovolníků chce zachránit svou zem. Pak je přepočítali, jestli jsou všichni. Když došli k Omakovi řekli:
„Ty půjdeš také? To přece nemůžeš!“
„Ale můžu, jsem již dospělý.“ Odpověděl Omak a tak ho teda nechali jít.
„Tak jste všichni připravení? Jdeme!“ Ozval se hlas od hlavního vojáka. Všichni se vydali na cestu do Albániusova království. Po několika hodinách cesty došli ke království. Král je uvítal, dal jim najíst a napít, potom řekl:
„Vážení muži, je mi ctí že mám ve svém království tak odvážné muže. Chci vám říct, že výcvik nebude, můj soused již vyrazil, vy musíte tedy také.“
Nikdo nereptal a všichni začali mluvit a povídat si kdy vyrazí. Král je utišil a dal jim nádherné oblečení, zbroj a všechno co potřebovali, pak znova promluvil.
„Lidé drazí, vydejte se tedy na cestu a ti kteří se vrátí s vejcem nebo bez něj dostanou vyznamenání za statečnost. Nikdo ani nepomyslel na to, že by mohl krále podvést a vrátil se dřív, nebo vejce vůbec nehledat, dokonce krále poprosili jestli to musí být, že nic nechcou. Ale král neodstoupil a vyznamenání jim slíbil. Pak se všichni muži sešli na nádvoří a čekali na vojáky, kteří je měli doprovázet. Přišli vojáci, nádherně oblečení a velitel skupiny promluvil:
„Jmenuji se Ragnor a budu vést tuto skupinu.“
Pak ukázal na další dva společníky a řekl:
„Tohle je Rowen.“ Ukázal na muže z jizvou na čele.
„A tohle je Morgen.“ Ukáže na muže, který měl pár pih.
Potom se všichni vydali na cestu. Hned za branami došli k velké jeskyni, z které to divně a strašidelně hučelo.