Pravda Smrti 3.část

3.
Nůž letěl hrozně rychle. Měla jsem štěstí, že se do mě nezabodl. Otočila jsem, stála tak moje mamka, která neměla oči, ale dívala se ne mě. Zvedla ruku a nůž, který byl vedle mojí hlavy. Odpíchl se od dveří a letěl k ní.
„Kde je ten deník?“řekla a její oči mnou projeli skrz. Cítila jsem jak od ní jde chlad. Měla jsem mráz na zádech.
„Kde je?“
„jaký deník?“ Někdo zaklepal na dveře za mnou. Otevřela jsem . Stál tam Erik. Stála jsem před ním celá uplakaná. Otočila jsem se za sebe, ale ten duch už tam nebyl.
„Zapomněl jsem ti dát tašku do školy.“
„Co se ti stalo teď, a co se ti stalo tam?“
„Nechceš jít dál?“ a otevřela jsem dveře dokořán.
„Tak jo“ vešel dovnitř a podíval se na mě sladkým úsměvem. Vzala jsem mu moji tašku z ruky. A položila ji na stul v předsíni.
„Pojď za mnou.“když jsme došli do kuchyně zeptala jsem se ho jestli nemá žízeň.
„Jo něčeho bych se napil.“ Chtěl se posadit ke kuchyňskému stolu, ale nedovolila jsem mu to.
„Půjdeme radši ke mně do pokoje, tam to bude lepší.“ Dala jsem mu džus do ruky a nasměrovala ho směr schody. Měla jsem strach, že v pokoji bude sedět zase ten duch tak jsem Erika pustila jako prvního. Otevřel dveře. Nikdo tam naštěstí nebyl.
„Posaď se na postel“
„Jo.“ Sedli jsme si naproti sobě. Všimla jsem si jeho krásných tmavě hnědých vlasů a ohnivých očí.
„Jak to že dneska nejsi celý černý, myslím oblečení.“ Zasmál se.
„Černý věci došli, snědla je pračka.“ To bylo poprvé co mě tady ve Sheffordu někdo rozesmál. Smáli jsme se. Jeho oči se vpíjeli do mých. Měl kolem zorniček černou barvu, která přecházela do hnědé. Jeho oči by mě dokázali svést klidně i teď a tady. Asi po deseti minutách, ale mě to připadalo, že to byla jenom chvilka.
Přisedla jsem si k němu blíž a on tuhle reakci zopakoval. Jeho ruka se zvedala ke mě. Pohladil mě po tváři a pousmál se na mě zamilovaným výrazem, alespoň myslím. Vzala jsem mu jeho ruku položenou ruku na posteli a začala ji objímat. Měl krásně hebkou ruku. Ne jakou mají horníci v dolech. Rukou jsem mu zajela do vlasů. On my položil ruku do vlasu a jemně si mě přitáhl k sobě.
Naše rty se k sobě přitiskli. Začali jsme se líbat, byl to nejkrásnější polibek co jsem kdy dostala.
Když se odtáhl, a já se na něj podívala, rychle jsem ho odstrčila. Bylo to strašné. Z břicha mu vytékala krev.
„Copak to nikdy neskončí, ty mě nikdy nenecháš na pokoji? Co jsi vlastně za stvoření?“
„Jsem to co tě zabije jsem smrt, která tě připraví o rozum, o lásku a nakonec ji o život.“řekl veselým hlasem.
Dala jsem mu facku.
„Au, co to děláš Elizabeth.“ Oh ne to byl zase Erik už nevím čemu mám věřit, nevím co jenom sen a co je realita. Jestli se mi to jenom zdálo, tak by to byla ta nejšťastnější věc v mém životě, ale bojím se, že to sen není.
„Promiň já myslela, že je to někdo jiný.“
„A kdo asi nikdo tu není, jestli nechceš abych tu byl, tak stačí říct já půjdu.“
„Ne nechoď.“nechtěla jsem aby odešel měla jsem strach, že se zase objeví. Ten duch smrti.
„Tak řekneš mi co se děje, přijde mi, že někdy na chvíli ztratíš vědomí a děje se ti něco hodně špatného.“
„To se ti jenom zná.“ Nechtěla jsem aby ho třeba začal taky pronásledovat, jen protože by znal pravdu. Nevím proč, ale i po tak krátké době jsem k němu něco cítila a měla o něj strach.
„Jak chceš já tedy půjdu, když mi nechceš říct pravdu.“ Vstal z postele. A šel ke dveřím. A doslova z nich vyběhl. Rychlím krokem šel ke dveřím vzal si tašku a odešel.
Já jsem jenom stála na schodech a pozorovala, jak odchází. Zabouchl za sebou dveře a já si sedla na schody a začal brečet. Nevěděla jsem co už mám dělat. Připadala mi smrt, jako dobré řešení mého problému. Hlava mi spadla do rukou a řasenka se mi roztékala po obličeji. Né takhle to přece nesmí dopadnou. Já ho musím porazit nesmím se ho bát. Je to sice duch, který touží po mé smrti, ale já mu jí nedám.
Zvedla jsem hlavu a utřela si slzy. Na zemi byl krví napsaný další vzkaz: Ho neuchráníš, tvoje pra,pra prababička mě zabila, a já se ti teď za to pomstím.
Postavila jsem se na nohy. A zakřičel do celého domu: Já se tě, ale nebojím!“
„Koho se nebojíš Elizabeth?“ Otočila jsem se za sebe a do domu vcházela mamka ovalená taškami. Vzkaz opět zmizel. Nepochopím jak to.
„Je, ahoj mami vy už jste doma?“
„Ano právě jsme přijely, koho se nebojíš Elizabeth?“ Vyptávala se zvědavě.
„Ale ničeho.“
„Proč jsi teda teďko vyřvávala do celého domu, že se někoho nebojíš?“
„To jsem si zkoušela do školního dramatiku.“
„Co jste mi koupily.“ Už se bojím teď, vždy když jedou do města tak mi koupí nějakou krásnou halenku pro důchodce. Myslím,že tuhle tradici neporušily.
„Počkej jen to dám na stůl a vytáhnu ti to, mě se to sice moc nelíbilo, ale tobě by se to mohlo líbit. Tak to vypadá nadějně. Seběhla jsem schody a utíkala do kuchyně. Vzala jsem tašku a začal z ní vytahovat věci. Naspodu byla malá krabička.
„To je pro mě?“
„Ano, koupily jsme to ve starožitnictví.“ A pane bože to zase bude. Pomalu jsem otevírala krabičku. Ve které se rýsoval krásný řetízek který končil pavoukem.
„Co to je ?“
„Tohle je amulet pro štěstí s chránícím pavoukem.“
„Aha.“ Vzala jsem si ho a šla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a bedlivě si ho prohlížela. Znenadání červený kamínek, který byl uprostřed pavouka. Rozsvítil celý pokoj. Co to bylo? Poslední dobou už mě divné věci nemohou překvapit. Lehla jsem si. Pod hlavou mě něco tlačilo. Oddělala jsem polštář.
Já bych na něj málem zapomněla! No to je ten deník. Který po mě chtěla ta nestvůra. Otevřela jsem ho a pořád byl prázdný. Rychle jsem ho otočila na poslední stránku. Podívat se ne to moje datum narození. Ale žádné tam nebylo. Jen malým písmen na konci stránky: Smrt se nedá porazit, ale ty to dokážeš.
Kdo to mohl napsat? Myslím, že ten deník patří té holce co byla tady zabitá. Co byla zabitá v mém pokoji. Podívala jsem se na podlahu a na místo kde se to asi mohlo odehrát.
Na dřevěné zemi byly škrábance po lidských nehtech. Vstala jsem z postele a přejela po nich prstem. Měla jsem před očima to co se tu před lety stalo. Viděla jsem, jak tam ten duch šel. Jak kráčel k ní, aby ji zabil. Místo ní jsem však viděla sebe.
Sedla jsem si zpátky na postel. Přemýšlela jsem o tom jak ho můžu přemoct, když je nesmrtelný. Pomalu jsem usínala.
Probudila jsem se do růžového rána. Do očí mi svítilo slunce. Vůbec se mi nechtělo z postele, ale doufala jsem, že dnešní den bude lepší. Těšila jsem se na Erika. Skopla jsem peřinu z postele. A pomalu jsem se odplížila od postele do koupelny, kde mě nic nepřekvapilo. Jenom docházející pasta.
Otevřela jsem moji šatní skříň. Nevím proč vybrala jsem si převážně černé věci. I když na pohřeb nejdu.
Vzala jsem tašku ze země a nakračovala jsem vesele z pokoje.
Přišla jsem do kuchyně, kde ně mě nečekala moje obvyklá snídaně. Jenom ubrečená mamka.
„Proboha co se stalo?