I. kapitola

„Toshi! Toshi vstávej! Přijdeme pozdě do školy!“ volala přes chodbu bloďatá dívka oblečená v županu. „Pohyb!“
„Už lezu, lezu. Jenom klid holka. Stejně ses ještě nepřevlíkla ! Tak co řešíš?“ Z postele se soukala Toshi, nejlepší přítelkyně Wen, která už stepovala před dveřmi do Toshina pokoje.
„Ty jeden zmetku! Co si myslíš? Že na mě každý ráno vybafneš s touhle poznámkou a pak si nevinně a klidně odkráčíš do jídelny, jo?
Toshi se nevinně podívala na kamarádku. Napodobila její hlas a pronesla: „A já pořád mluvím o tom samém.. Každé ráno! Už mě to nebaví.. Tohle myslíš?“ S nezájmem přešla místnost a sešla po schodech do jídelny.
Tam se v pohodě posadila na žídli. Čekala, než jí paní domu, podala talíř s toasty a pustila se do jídla.. „Děkuji, paní Thompsonová.“ Pokusila se o úsměv.
Hned na to přišla i Wen, vzala si svou porci a též začala jíst.
Do místnosti náhle vešel starší bratr Wen. „Tak to vypadá, budu si muset dojít pro klíčky od auta, že?“ Vzal si do ruky toast a zakousl se.
Wen se na něj nechápavě podívala. „Vždyť stíháme!“
Toshi se postavila. „Má pravdu. Hodiny nejdou.“
„Cože? To jste to nemohli říct dřív? Mami? Toshi? Bráško?“
„A Wen, že ano?“ Tom se zamračil. „Ježiši. Tak pohněte, ne? Dneska beru směnu za kámoše.“ Vzal si další dva toasty, dal mamce pusu na tvář a zamířil si to pryč.
Holky vyrazily do svých pokojů. Co nejrychleji si oblékly školní uniformy, vzaly si tašky a vyběhli z domu. V nastartovaném autě už na ně čekal Tomáš.

„Já tě mám fakt ráda, bráško!“
„No jo. Já vím. Hlavně když vás odvezu do školy, že? Jak vy to vlastně děláte, že nemáte čas? Proč nevstáváte dřív?“ Zeptal se holek, které seděly v jeho autě. Wen netrpělivě zírala na hodiny v autě. Opravdu jedou pozdě!
„Já vstávám brzo,“ začala. „Ale toshi později.
„Žádný problém. Půjdu.. domů..“ Toshi se podívala na Wen, jenže ta se odvrátila. Moc dobře, věděla, že to neměla říkat. Toshi v podstatě domov nemá. Už čtyři roky žije u nich. Od doby, kdy jí zemřeli rodiče. Pracovali v utajené organizaci zvané Smajlík. Proto se často stávalo, že nebývali doma. Byli to jedni z nejlepších agentů. Jednou dostali misi v Evropě. Trvala půl roku. Když ji splnili a chtěli se vrátit domů, zabili je. Nikdy nezjistili, kdo to udělal. Když se to Toshi dověděla, rozhodla se, že svůj život zasvětí tomu, co oni. Rozhodla se ‚upsat‘ svou duši Smajlíku. V té době nevěděla, jak to pro ni bude těžké, bylo jí deset let! Zacházeli s ní jako s malým spratkem. Nebrali na ni žádné ohledy. Proto začala vyčnívat. Dělala věci podle sebe. Podařilo se jí zazářit, a tak je teď uznávanou agentkou Smajlíku. Snad každý z organizace o ní slyšel.
„Hm..?“ Tom teď nevěděl, co měla Toshi namysli. Věděl, že u nich Toshi žije, ale nestaral se o její minulost. V podstatě ho to tolik nezajímalo.
„Promiň..“
„Dobré.“ Toshi se usmála.