Zvonek

Zvonek se hlasitě rozezněl do všech koutů bytu. Zrovna jsem seděl u počítače, pokoušeje se zaplnit část svého volného času uměleckou tvorbou. Rychle jsem s sebou trhl. Židle zlověstně zaskřípěla, čímž mě okamžitě vypudila ze sedadla. Vyšel jsem z pokoje a uchopil do ruky telefon, jenž je veden bytem až dolů k hlavním vchodovým dveřím: „ Haló?“
Po krátké odmlce jsem se znovu pokusil o kontakt: „ Haló!?“
„ Tady vole,“ ozvalo se za bytovými dveřmi. Vrátil jsem telefon na původní místo a otevřel je. Mára. Letmým pokynem hlavy jsem ho pozval dál. Rozšafně vstoupil do předsíně a neohrabaně se začal soukat z bundy. Zbrklým pohybem se rozmáchl a hodil ji doprostřed obývacího pokoje směrem k pohovce. Bunda ovšem zapadla pod televizní stolek těsně vedle křesla, přičemž shodila i pár keramických svícnů, které sloužily výhradně k dekorativním účelům.
„ Jéžiš, sorry,“ řekl primitivně a debilně se zasmál. Aspoň ta mizerně zahraná lítost mohla vytvořit malou jiskru dobrodiní na mém nenávistí zamrzlém srdci. Začal jsem se smát taky. A tak jsme se společně tlemili celých pět minut jako pošahaní idioti, přestože jsem měl obrovskou chuť zabít ho. Smích polevil. Jako na rozkaz se můj přítel otočil směrem k ledničce a vytáhl odtud láhev slazené vody.
„ Chceš taky napít?“ otázal se mě zdvořile.
„ Ty debile, to je moje! To je můj bejvák, sakra! Stejně mám mononukleózu, takže….,“ můj pokus o dokončení věty najednou přerušil hlasitý hlt, za nímž následovalo táhlé říhnutí.
„ Cos to říkal? “
Tak na tohle byla i má, jinak dobrá vůle, opravdu krátká. Za normálních okolností bych vylítl jak „bejk“, ale jelikož byl dnes onen legendární „pátek třináctého“, snažil jsem se neprovést nic, čeho bych nadosmrti litoval nebo za co bych musel tvrdě pykat. Byl to přeci jen člověk. Avšak s duší…. Bez duše.
„ Pojď do pokoje,“ nařídil jsem mu a zabouchl za ním dveře od ledničky. Posadil se na postel a zvídavě se mě zeptal: „ Tak co? Máš něco novýho?“
„ A co jako myslíš?“ odvětil jsem, přestože jsem naprosto přesně věděl, oč jde.
„ No dyť víš. Chci se podívat DOVNITŘ,“ při těchto slovech se odvrátil od svého obvyklého projevu a vyřkl jej s jakýmsi vážným zaujetím.
„ Já vůbec nevim, o čem to mluvíš,“ řekl jsem téměř vyděšeně a pohlédl jsem při tom na počítač, jelikož jsem myslel, že se pokusil jistým kostrbatým způsobem zeptat na to, co TAM mém novýho.
„ Chci TOHLE….!“ surově zakvílel a projel rukou skrze mojí hruď. Vykřikl jsem. Následovaly krátké odstřižky všech nehezkých životních vzpomínek, které se naráz zastavily u jedné jediné. Byla to tahle. Ten jeho hrůzný výraz ve tváři. A ta chuť. Ta neúkojná chuť něco zakousnout. Co to bylo? Sakra - pomóóc! Padal jsem v bolestech dál a dál jakousi dlouho snad nekončící propastí. Čekal jsem na nějaké světlo v tom šíleném tunelu zmatku a bolesti, do nějž jsem se propadal. Do stále větší temnoty. Pak náhle…. Konec. Silný pád na tvrdou zem. Poslední dojem, který jsem stačil pocítit, byla strašný bolest a obludný smích, který připomínal pekelnou jízdu plnou rozžhavených kotlů, ve kterých si vaří duše provinilých sami ďáblové. Vysmívají se mi. Že nemám srdce? Ano, vysmívají se mi tím podobným hlasem, co tak dobře znám. Co jsem již párkrát slyšel. Bože! A hned za nimi je slyšet další stále sílící zvuk – zase ten posměch. Silnější a silnější. Ďáblův smích----??
Ráno jsem se probudil v matčině pokoji u velkého zrcadla s rukou v kalhotách. Vyděšeně jsem je prohmátl. Najednou ze mě vytryskl úděsný ryk. Čirý strach se ve mně znovu probouzel. Znovu. Asi jsem to nevydržel. Kalhoty byly celé provlhlé. V tu chvíli jsem se rozplakal. Možná jsem pochopil něco, co jinému nedojde za celý život. Zase.