Podzimní přízrak

Byl sychravý podzimní den. Město bylo zahaleno do bíla. Spadla mlha. Vypadalo to, jako by někdo rozlil mléko. Na ulici nebylo vidět ani živáčka. Jen dvě siluety rozrážely hustý vzduch. Dívka v černém kabátě doprovázená chlapcem stejného věku. Sotva popadali dech, ale přesto nezpomalovali. Ani nemohli.
„Sakra,“zaklela dívka, „už dávno jsem měla být doma. Je to už potřetí za tenhle týden. Matka bude vyvádět.“
Chlapec přikývl a zalapal po dechu. Měla pravdu. Tahle situace se opakovala čím dál častěji. Nešlo jí ale zabránit - společně jim čas utíkal tak rychle, že si mnohokrát ani nepovšimli toho, že by měli jít. A tak vždy na poslední chvíli vyběhli z domu a chvátali. Dnes to ale bylo jiné než obvykle. Město zahalila zvláštní atmosféra a jich se dotýkala též.
Před nimi už se rýsovala silueta domu. Dívka tedy zpomalila a lapala po čerstvém vzduchu. Nedočkala se ho. Místo osvěžení jí do nosu proudilo cosi těžkého jako kov. Začala kašlat. Mladíkovi se také nedýchalo nejlépe. Nasával proto nosem jen velmi úsporně.
„Kdo jiný by v tomhle počasí šel dobrovolně ven,“vyřkl, „nechápu, proč si nemohla zůstat přes noc u nás.“
Jakoby někdo uslyšel jeho slova, objevila se před nimi jakási postava. Prozatím mohli vidět jen její obrys. Zdálo se, že je to postarší muž v dlouhém kabátě, který je právě na procházce se svým psem. Obrys psa vypadal zlověstně – byl obrovský, normálnímu člověku by sahal až k pasu. Dívka se na chlapce vítězoslavně usmála – „a vida, že někdo šel dobrovolně ven.“ Začal ji ale přepadat velmi zvláštní pocit při pohledu na to večerní zjevení. Přitiskla se blíž k chlapci a raději přidala do kroku. Už abych byla doma, pomyslela si.
Dvojice prošla kolem muže. Lehce na ně kývl hlavou, ale dál si jich nevšímal. I oni mu pokynuli hlavou, jejich pohled ale naprosto upoutaly oči toho divného psa – neměly panenky. Byly tak prázdné. Tak děsivé…Když se vzdálili, dívka neodolala a otočila se. Muž tam stále ještě stál. Vypadal jako strašlivý černý přízrak vyčkávající na své oběti v tomto mlhavém dni. Odvrátila hlavu. Cítila, že se jí rozbušilo srdce. Zničehonic měla strach. Neodolala – otočila se znovu…Muž tam nebyl. Oddychla si.
Konečně se před nimi tyčil velký panelový dům v celé své kráse a jednoduchosti. Rozloučili se, chlapec vlepil dívce letmou pusu a odešel. Dívala se za ním skrz skleněné dveře a tajně se usmívala nad svým štěstím. Jakého mám krásného chlapce, pomyslela si. Vtom se ozvalo jakési šramocení. Polekala se a rozeběhla se k výtahu. Horlivě mačkala tlačítko a ohlížela se kolem sebe. Nikde nikdo…
Byl už pěkný kousek od jejího domu, když ho přepadla ta divná předtucha. Něco mu svíralo žaludek. Otáčel se, rozhlížel – ale nic nenaznačovalo, že by mu něco hrozilo. Téměř si oddychl. Stačil ale jediný pohled a svůj názor změnil. Ze zatáčky vedoucí k dívčinu domu se vynořil onen hrozivý muž a potměšile se usmíval. Neváhal ani minutu. Rozeběhl se ze všech sil k domu své dívky. Ten srdcervoucí výkřik nemohl přeslechnout. A opravdu – byla to ona! Byl to přece její hlas. Lomcoval s klikou na dveřích, bušil na sklo – až v jednom okamžiku dveře povolily. Zmateně se rozhlédnul, pak ale nezaváhal a vběhl dovnitř. U výtahu našel její prstýnek s červeným kamínkem – dívka však nikde. Beze stopy zmizela…Okolnosti jejího zmizení nebyly nikdy odhaleny. Muže s nezvykle velkým černým psem už nikdo nespatřil…