moskBa

Nataša si zapálila cigaretu a vyfoukla kouř.
"Tys byl vždycky idiot. Byla otázka času, kdy tě někdo sejme," zamumlala k tomu mrtvýmu chlápkovi, co polo-seděl-polo-ležel na desce stolu. "A tys jim ještě dobrovolně nastavoval prdel."

Zabila ho? Ne. Ale měla motiv. Bylo jedno, jak moc byl ten motiv debilní. Igor se bude chtít mstít. Jindy by nad smrtí toho nebožáka ani nemrknul, neznamenal pro něj nic, ale teď se mu to náramně hodilo. Potřeboval záminku, proč začít válku. Měli jsme důkazy o tom, že vydíral jednoho velkýho politika. Byli jsme blbý. Místo toho, abychom položili papírovej sáček s flashkou před dveře policajtům a dál se o to nestarali, nechávali jsme si to jako eso v rukávu. A to eso nám v tom rukávu pomalu začínalo doutnat.

"Můžeš se přestat vybavovat s tou mrtvolou, prosímtě? Jsi fakt morbidní," štěkla Anya od okna a znovu z něj vyhlédla ven na ulici. "Kdybys ho aspoň zabalila do deky a někam uklidila, za chvíli to tu začne smrdět."
"Jsi až příliš praktická, zlato," ušklíbla se na ní Nataša.
"Někdo přijíždí. Dvě auta."

Chvíle ticha. Kouř se líně převaloval po místnosti.

"Kurva, to je Viktor," sykla Anya.
"Kterej Viktor?"
"Iljevič. Z Podloubí."
"Tam jak sejmuli Karla?"
Anya přikývla.
"AK-74," zamumlala Nataša.
"Tři výstřely, jeden zásah," dokončila Anya.

Pamatovaly jsme si to. Všichni si to pamatovali. Karel byl jeden z našich nejlepších agentů. Zůstal v Podloubí, ale šel tam za správnou věc. Šel tam proti těm Igorovejm zmetkům. Čest, Karle.

"Musíme zmizet," seskočila ze stolu Nataša a vytáhla z opaskového pouzdra svojí chromovanou Desert Eagle ráže jednačtyřicet s láskou přezdívanou Darling. Pro ženu nezvyklá zbraň, hmotnost může přesahovat i dva kilogramy a se slabým zápěstím vám tohle zlatíčko může klidně i utrhnout ruku.
"Chceš se prostřílet?" pozvedla Anya obočí a sáhla do ramenního pouzdra pro 9mm Browning. Zacvakla zásobník a pohledem z okna se ujistila, že třináct nábojů v něm bude stačit. "Je jich šest."
"Pohodička," típla Nataša cigaretu a nabila.

*

Anya rozevřela na klíně notebook a vložila paměťovou kartu. Seděly na lavičce na jakémsi náměstí. Kolem jezdily na kolech děti a rodiče je z laviček hlídali. Nataša mezitím telefonovala.
"Kde jste teď? Na letišti... Po nás jdou taky, ale teď jsme je na chvíli setřásly," mluvila tiše a spěšně. "Kdo?" vydechla a těkla pohledem k Anye. "Já... Lesyo, já teď nevím, co na to říct. Dobře. Sejdeme se tam."
"Co říkala?" zeptala se Anya, když Nataša položila hovor.
"Letí zpátky do Moskvy. My stihneme až další let, připojíme se k nim až tam, budou na nás čekat." Na chvíli se odmlčela. "Alexej to dostal. Prej přímo do krku."

Chvíli se dívaly navzájem do očí. Alexej byl jeden z nejmladších, bylo mu teprve jednadvacet. Pořád se smál, viděl humornou stránku prakticky ve všem. Kdyby měly tipnout, jaká byla jeho poslední slova, hádaly by něco jako "Už vidím Kurta Cobaina, chce, abych mu tykal" nebo "Nachystejte uzenáče, na snídani jsem zpátky". Ačkoliv s kulkou v hrdle by toho asi moc neřekl.

Anya jen tiše kývla hlavou a vyměnila v notebooku paměťové karty. Tu první podala Nataše. "Je na ní padesát procent. Jestli chtějí kompletní informace, musí nás dostat obě."
"Chytrá," zabroukala Nataša uznale a po vzoru přítelkyně si připevnila datovou kartičku zezadu na náušnici. "Poslyš... Lesya ještě neví o Karlovi. Je to už týden, co přiletěla do Prahy, proč jí to nikdo neřekl?"
"Vždyť víš, jak to mezi nima bylo. Zhroutila by se."
"Dřív nebo později to zjistí. Karla sejmuli před měsícem, bude se na něj ptát..." spustila a byla by nejspíš pokračovala dál, kdyby nezaregistrovala příchozí postavu. "Boris," zamumlala tiše a odvrátila zrak od muže, který se posadil na lavičku přímo naproti přes náměstí.
"Do prdele," zamračila se Anya, zatímco z laptopu mazala všechny soubory.
"Myslíš, že něco podnikne?"
"Tady ne. Aspoň doufám," zavrtěla Anya hlavou a úzkostlivě se rozhlédla po všech těch dětech.
"Proč zrovna Boris?" zavrčela Nataša a jako by věděla, na co Anya myslí, též stočila zrak k hrajícím si dětem.
"Protože je nejlepší. Pamatuješ na Petrozavodsk?"
Nataša jen němě přikývla. S Borisem nebylo radno si zahrávat. Byl to Igorův nejlepší chlap. Stopař a lovec.
"Na druhou stranu jsme pro Igora důležitý, když na nás nasadil zrovna jeho. Měla by to být pro nás čest," zakřenila se Anya na Natašu a zaklapla notebook.
"Já bych se prosím se vší ctí vypařila," zabručela Nataša a pomalu se vydaly pryč. V tu chvíli se zvedl i muž na lavičce a ležérním krokem se vydal stejným směrem - pryč.

*

Když si uvědomily, že zamířit směrem k opuštěnému skladu nebyl dobrý nápad, bylo už pozdě. Lovec zahájil sezónu a nevybíravě je zahnal do kouta. Prchaly potemnělými prostory, které obývali už jen místní výrostci, jak bylo patrno z posprejovaných zdí. Ovšem Anya s notebookem v tašce nemohla utíkat dost rychle na to, aby Borise setřásly. Bylo otázkou času, kdy je dostane.

Nataše najednou začal zvonit telefon.
"No? Zlatíčko, já teď nemůžu. Za chvíli budu doma, zatím si pusť pohádky, jo? Pa."
Anya se po ní významně podívala.
"Co? To jsem mu to měla položit? Vždyť by to doma podpálil," odsekla Nataša a za běhu si schovávala mobil do kapsy.

Ne, tenhle drahoušek nebyl její. Byl to její bráška. Rodiče jim za záhadných okolností zemřeli před dvěma lety. Ačkoliv žádná velká záhada v tom nebyla, tyhle dvě znepřátelený mafie byla tak trochu rodinná záležitost. Skoro každý, co s tímhle svinstvem měl něco společnýho, přišel rukou nepřátelskýho klanu o někoho z rodiny. Byla to nekonečná pomsta. Krev za krev.

Vzduchem práskl výstřel a efekt byl stejný jako by střelil doprostřed stáda srnek. Anya s Natašou se rozběhly každá na jinou stranu a výsledek se ihned dostavil. Boris na chvíli zaváhal a ta vteřina rozmýšlení, která z nich má u sebe s větší pravděpodobností datovou kartu, dala těm dvěma pár vteřin náskoku. Boris nakonec usoudil, že ta s notebookem bude snazší cíl a rozběhl se za ní, to už mu ovšem zmizela za rohem.
Oběhl zeď a zastavil se. Anya nikde. O kousek dál ležela na zemi taška s notebookem. Zkusmo ho otevřel, ale nepředpokládal, že by byla tak hloupá a nezformátovala ho. Na hlavní stránce ho přivítal nápis "LOSER", což ho ještě víc rozzuřilo, nechal notebook notebookem a vydal se za jeho majitelkou.

Anya se snažila ztratit Borisovi z dohledu a zatím se jí to úspěšně dařilo. Vběhla do jakéhosi výklenku a se zatajeným dechem čekala. Neslyšela kroky, měla čas. Rozdělit se byla dobrá taktika, ale měla docela malinkatou vadu: Jak se teď najdeme? Každý plán má někde trhlinu. Nataša si ji nejspíš uvědomila v ten samý okamžik, jelikož se Anye rozezvučel telefon.

"Tak mě napadá..." ozvalo se hned z mobilu.
"Kde jsi?"
"Já ti nevim. Je tu špína a špína a někde tu běhá zmagořelej psychopat. Mám se fajn."
"Poslyš, musíme se nějak dostat k..." zarazila se, ucítila totiž na spánku studící hlaveň.

Víte jak dokáže zastudit taková hlaveň přiložená k vašemu spánku?

Boris gestem naznačil Anye, že to má položit.
"Jsi tam?" bylo poslední, co stihla Nataša říct, než Anya ukončila hovor.
"Máš ty data," řekl Boris tiše a bezvýrazně.
"Myslíš?" procedila Anya skrz zuby.
"Někde u sebe máš paměťovou kartu s informacema, který chce můj šéf. A já jí dostanu."

Ve chvíli, kdy se přerušilo spojení, se Nataša rozběhla náhodným směrem rozhodnutá Anyu najít. Mohl se třeba jen ztratit signál, ale bylo tu to riziko, že ji Boris dostal. Teď šlo o čas.

"Budeš mě muset zabít," oznámila Anya klidně, ale v hlase jí nepatrně zaznívala nervozita.

Takhle ji nikdy nenajde. Mohla zaběhnout kamkoliv. Nataša se zastavila a znovu vytočila Anyino číslo. O kus dál se ozval její vyzváněcí tón.

"Ty víš, že mi to nedělá problém. Ale ocenil bych, kdybys mě do toho nenutila. Víš přece, že pro tebe mám pořád slabost," zavrněl Boris a Anya zaťala ruce v pěst. Když se jí rozezvučel telefon, Boris se jen pousmál: "Je ti doufám jasný, že teď je na řadě tvoje kamarádka? Zhruba do dvou minut tu budou další chlapi. Nebylo by lepší mi tu kartu prostě dát?"
"Naser si," zasyčela Anya.
Boris se skácel k zemi dřív, než mohl udělat cokoliv dalšího. O další půl vteřinu později Anye došlo, že za ním stojí Nataša a udeřila ho do hlavy pažbou. Nyní na něj mířila a chystala se stisknout spoušť.
"Počkej, prej tu jsou další, výstřel by slyšeli," zadržela ji Anya, avšak Nataše zřejmě zběsilý útěk za Borisovu smrt stál, jelikož na něj nepřestávala mířit. Teprve po chvíli s viditelným sebezapřením schovala zbraň a obě se vydaly pryč.

*

Spěšně vrazily do bytu a začaly balit nejnutnější věci.
"Pasy a peníze jsou ve třetím šuplíku," navigovala Anyu Nataša a vydala se do jednoho z pokojů. "Sašo?"

Anya nepotřebovala pobízet, vyznala se v Natašině bytě. Každá z nich měla doma připravenou železnou zásobu a doklady, kdyby bylo potřeba rychle zmizet. Jako třeba dneska.

"Sašo!" přešla Nataša z dětského pokoje do ložnice. "Kde je ten kluk?"
"Tady není," ozvala se z obýváku Anya. "A v kuchyni taky ne. Říkalas, že je doma."
"V pohodě, v koupelně se svítí," houkla Nataša a zaklepala na dveře. "Sašo, ty se koupeš? Můžu dál? Saško?"
Ještě chvíli počkala a pootevřela dveře. Nakoukla dovnitř a s vyjeknutím pozadu vycouvala z koupelny tak prudce, až narazila o stěnu za sebou a sesunula se na podlahu. Anya okamžitě přispěchala, v ruce pohotově zbraň.
"Co se děje?" zeptala se poplašeně, když uviděla zhroucenou kamarádku. Nataša schovala hlavu do dlaní a vzlykala. "Co se stalo?" sklonila se k ní a s neblahým tušením pohlédla směrem ke koupelně. Vstala a pomalu vešla. Už od dveří si nešlo nevšimnout, že ve vaně je krev. Najednou jí přepadla hrozná touha zvracet. Nechtěla vidět, čí tělíčko tam leží. Nechtěla vidět, které nebohé dítě padlo za oběť kvůli dospělácké malichernosti. Přesto pomalu postupovala k vaně a zadržovala dech. Nahlédla přes okraj. Ležela tam panenka. Panenka. Ze srdce jí spadl obrovský kámen. Setřela ze stěny červenou tekutinu. Nebyla to krev. Snad barva nebo něco podobného. Spěšně se vrátila k Nataše a objala ji kolem ramen.
"Je tam jenom panenka. Není to krev, ale barva. Jenom barva, zlato," utěšovala ji a kolébala ji v náručí.

Teprve po dlouhé chvíli byla Nataša schopná znovu vejít do koupelny.
"Vážně sladký dítě, ten tvůj bratříček," předčítala Anya nahlas dopis, který ve vaně našly. "Nerada bych mu s tím jeho obličejíčkem něco provedla. Chci ta data. Přinesete mi je do zítřejšího poledne na adresu níže. Irina."
Nataša se se svěšenou hlavou zezadu opírala o umyvadlo a nebyla schopná slova. Anya začala přecházet sem a tam po koupelně. "Poslyš, zavolám Lesye. Pošle pár chlapů..."
"Není čas," přerušila ji Nataša děsivě neutrálním hlasem.
"Tak...tak co kdybychom jí ta data prostě daly? Vždyť jde sakra jenom o to, že je Igor hnusnej vyděrač, a to už stejně každý ví. No? Co ty na to?"
"Já... ji... zabiju," zasyčela výhružně Nataša, třásla se vztekem a v tu chvíli vypadala, že to myslí smrtelně vážně. "Já tu hnusnou kurvu zabiju!" zaječela a rázně vydupala z koupelny.
"Počkej!" vyrazila Anya za ní a snažila se ji zastavit. Nataša ji jen odstrčila a zmizela za dveřmi. Anya ji doběhla na schodech a chytila ji za zápěstí. "Vždyť je to šílenství! Zabijou tě!"
"Tak ať!" vyškubla se jí Nataša.
"Nesmíš tam jít sama! Jdu s tebou!"
"Ne, to nejdeš. Ty letíš do Moskvy."
"Nenechám tě v tom."
Nataša se zastavila a otočila se na Anyu: "Máš pravdu, je to sebevražda. O důvod míň proč bych tě měla brát s sebou. Je to moje vina, neměla jsem Sašu nechávat samotnýho. Tohle je moje věc a já si ji taky vyřeším. Po svým," vyštěkla, otočila se na podpatku a nechala tam Anyu stát samotnou. Teprve zvuk startování motoru ji pobídl k pohybu. Venku jí však na rozloučenou mávaly už jen stromy ve větru a dešti. Nedokázala racionálně přemýšlet.
"Sakra!" prskla zlostně a vydala se opačným směrem, než odjela Nataša.

*

Nataša odstavila auto o pár kilometrů dál, nechtěla, aby ji slyšeli přijíždět. Připlížila se ke zřícenině u starého lomu. Perfektní místo. Nikdo je tu nenajde. Pohledem zkontrolovala hodinky. V tuhle dobu už si Anya odbavuje zavazadla na letišti. Alespoň v to doufala.

Dostala se až k hlavní budově. Přikrčila se pod vybitým oknem a se zatajeným dechem pomalu nabila zbraň v obavě, že by cvaknutí zásobníku mohlo být uvnitř slyšet.

Hlavní otázkou v tuto chvíli bylo, kolik lidí čeká uvnitř. Irina se většinou obklopovala jen Igorovými oblíbenci, mezi něž se mohla hrdě zařadit. Zbožňovala Igora a udělala by všechno, aby se mu zavděčila. Byla Bonnie pro svého Clyda.

Zhluboka se nadechla, vymrštila se na nohy, a zamířila do místnosti. Ta byla ale prázdná. Odněkud shora se ozval šramot. Namířila tam, ale nic dalšího neslyšela. Dala se po schodech nahoru, co nejtišeji to šlo, zbraň v pohotovosti. Tohle bylo vážně šílené. Buď je nahoře Irina a drží Sašovi u spánku pistoli, nebo to byla prostě myš a ona už má fakt nervy v kýblu. Zrovna když byla v mezipatře, zarazil ji zvuk přijíždějícího auta. Vyhlédla z okna a zbraň stiskla tak pevně, až jí zbělaly klouby na rukou. Přicházela Irina a za ruku vedla Sašu. Nevypadal zraněný, ale taky nebyl zrovna dvakrát šťastný, že tu musí být. Byla by ji zastřelila hned, ale za ní už šel Boris a další dva chlápci. Nechtěla riskovat, že by se Sašovi něco stalo. Jak předpokládala, zamířili hned do hlavní budovy, dala se tedy po schodech zpět dolů.

Nahoře se mezitím, aniž by Nataša cokoliv postřehla, mihl někdo další.

*

"Iljo, dveře," štěkla Irina, jen co vešla dovnitř, a muž jménem Ilja svojí robustní postavou okamžitě zatarasil dveře. Byl tu jasně jako hlídka a bodyguard, stejně jako ten druhý chlápek, který šel hlídkovat k oknu. Irina mezitím posadila malého Sašu ke zdi, z kabelky vytáhla dětskou lahvičku s dudlíkem a podala mu ji. "Na a nefňukej."
"Já z lahve nepiju," odsekl chlapeček vzdorovatě a nenávistně si ji měřil modrýma kukadlama.
"Máš kuráž. Jsi po otci," prskla Irina a lahvičku zase schovala.
"Určitě přijedou?" zeptal se nedůvěřivě Boris.
"Věř mi," otočila se k němu Irina a se zvrácenou radostí na něj blýskla očima. "Děcko by tu nenechaly."

Zpoza rohu je opatrně sledovala Nataša a promýšlela, co dál. Upřímně, nic ji nenapadalo. Zničehonic ji zezadu někdo zacpal pusu a snažil se ji odtáhnout dozadu. Chtěla se bránit, ale někdo rychlejší jí vyškubl zbraň dřív, než stihla vystřelit. Otočila se a uviděla Anyu. Ta ji pustila hned, jak se Nataša uklidnila. Ušklíbla se na kamarádku a přiložila si prst k ústům, když viděla, že se Nataša už už nadechuje, aby na ní začala křičet. Pokrčila rameny v němou odpověď: "No co, to jsem tě tu měla nechat?" a vrátila jí zbraň.

"Dimitri, nečum tak u toho okna a jdi je vyhlížet do patra," vyštěkla Irina rozkaz a Dimitri, muž podstatně méně ramenaté postavy než Ilja, zamířil ke schodům.
To byl povel pro Anyu a Natašu, aby zmizely. Dimitri se blížil a ony zatím neměly plán, nechtěly tedy riskovat prozrazení. Ve chvíli, kdy Dimitri vkročil do mezipatra, tam nikdo nebyl. Vyhlédl z okna na dvůr. Nenapadlo ho ovšem se z okna vyklonit, aby tak zjistil, že se na římse se zatajeným dechem tak tak drží Nataša. Pokračoval dál do patra, kde už čekala Anya. Vyšel schody a rozhlédl se po místnosti. Zpoza rohu ovšem vyskočila Anya, zacpala mu pusu a přiložila mu ke krku nůž.
"Ani slovo," zašeptala výhružně a zatáhla ho do stínu, kde se ještě před chvílí skrývala.

Nataša mezitím balancovala na římse a snažila se nemyslet na svůj strach z výšek. Každý má přece nějakou slabinu. Pod botou se jí oddrolil kus omítky. Zhluboka se nadechla a párkrát rychle za sebou zamrkala. No tak. Zen a klid.

"Teď tě na chvíli pustím, kamaráde, ale jestli se o něco pokusíš, zabiju tě," šeptala Anya téměř až láskyplně Dimitrimu do ucha. "Poslouchej dobře, nebudu to opakovat..."

Irina zaujala Dimitriho místo u okna a čekala, až uvidí přijíždět auto. Boris se opíral o zeď napříč místností od Saši. Ten už neplakal, zíral teď nakvašeným pohledem na Borise. Vypadali, jako by hráli nějakou němou hru, něco jako kdo dřív uhne pohledem. Zírali si do očí a mlčeli. Těžko říct, kdo byl na toho druhého víc naštvaný. Jestli Saša, že jemu a jeho sestře usilují o život, nebo Boris, že tu tohohle prcka musí hlídat.
"O co ti jde, spratku?!" nevydržel to Boris a nabroušeně na něj zavrčel.
"Nechci tu být," odvětil Saša prostě.
"Záleží jenom na tvojí sestře, jak dlouho tu ještě budeš," zacvrlikala Irina od okna, "nebo taky nebudeš..." zamumlala a vrátila se pohledem k příjezdové cestě. Boris v tu chvíli vypadal, že by mu víc vyhovovala druhá možnost.
"Iljo! Pojď sem!" ozval se shora Dimitri a všichni jako na povel vzhlédli ke stropu. Ilja ještě chvíli nerozhodně stál, jako by čekal na povolení od Iriny, ale když mlčela, vydal se po schodech nahoru.

Nataša slyšela oknem na schodech těžší kroky, než byly ty Dimitriovy. Někdo šel nahoru. Prošel kolem okna a pokračoval výš. Jen co měla jistotu, že ji nezpozoruje, vyhoupla se zpět do okna a plížila se tiše za ním.
"Co chceš?" houkl Ilja, ale Dimitriho v místnosti neviděl. Než se stačil vzpamatovat, Nataša ho zezadu omráčila ranou do hlavy pažbou pistole.

Když se devadesát kilo živé hmoty skácí k zemi, vydá ránu přímo úměrnou své váze a nepřímo úměrnou šanci, že ji ti dole neuslyší.

"Dimitri? Iljo?" ozval se zdola Irinin hlas a jen o chvíli později se na schodech ozvaly Borisovy rychlé, těžké kroky.
"Kurva," prskla Anya a taktéž omráčila svého zajatce.
"Co teď?" pohlédla Nataša ke schodišti, kde se každou chvíli musel objevit Boris.
"Na střechu," zavelela Anya, neváhaly ani minutu a rozběhly se pryč. Vlastně ani neměly kam jinam zmizet, Boris totiž v tu chvíli vtrhl do místnosti s namířenou zbraní.
Vyběhly schody na střechu a rozhlédly se kolem.
"To jsem nedomyslela," zamumlala Anya, když zjistily, že se nemají kam schovat, to už je ale jen o píď minula kulka.
"Skoč!" vřískla Nataša a sama se vrhla ze střechy jako první. Anya stihla ještě zahlédnout Borise na schodišti, než skočila za ní. Dopadla tvrdě, ale rychlým ohledáním zjistila, že si nic nezlomila, stavba naštěstí nebyla moc vysoká. Všimla si, že Irina už z hlavní budovy táhne malého Sašu. Nataša se automaticky pustila za nimi a byla tak pro Borise příliš snadný cíl. Jestli honem něco neudělá, tak Boris Natašu zastřelí!
"Hej!" vyskočila na nohy. "Víš, jak moc se kamarádky smály, když jsem jim vyprávěla, jak ho máš... Íí!" vykvikla, protože ji jen těsně minul výstřel.
Otočila se na podpatku a rozběhla se opačným směrem než Nataša. Pohledem přes rameno se ujistila, že běží Boris za ní, a přidala do kroku. Z míst, kam běžela Nataša s Irinou se ozvaly výstřely.

*

Irina se snažila setřást Natašu v blízkém lese. Kličkovala mezi stromy, ale Saša, kterého za sebou vláčela za ruku, stále víc vzdoroval a zpomaloval ji. Došlo jí, že za chvíli se tak jako tak s Natašou střetnou. Co chvíli se ohlédla, aby se přesvědčila, že jim je v patách. Párkát po ní vystřelila, ale za běhu nemohla mířit. Ona byla stratég, ne střelec. Nataša se střílet neodvážila, stále tu bylo nebezpečí, že strefí Sašu. Zbraň měla ovšem připravenou.
Irina se prudce zastavila, otočila se k Nataše čelem, přitáhla si Sašu blíž a přiložila mu hlaveň ke spánku. V tu chvíli Nataša ztuhla a neopovážila se udělat jediný krok vpřed. Obě po dlouhém sprintu zrychleně oddechovaly a čekaly, jestli se ta druhá o něco nepokusí. Nataša mířila na Irinu, ale příliš se bála stisknout kohoutek. Saša se třásl strachy, ale bál se vydat jakýkoliv zvuk.
"Polož to," poručila Irina. Nataše letěly hlavou myšlenky. Dělilo je od sebe asi pět, šest metrů. Co zmůže na takovou vzdálenost? Pokud bude střílet, Saša umře. Pokud se pokusí přiblížit, Saša umře. Pokud poslechne a položí zbraň, Irina zmizí se Sašou kdo ví kam a ten tam možná umře. "Tak polož to!" vřískla Irina a Nataša uposlechla. Pomalu položila zbraň na zem a odkopla ji kousek před sebe. "Teď polož ten čip a jdi dozadu. Jestli se o něco pokusíš, zabiju ho."
"Jestli se mu něco stane, zabiju já tebe," zavrčela Nataša.
"Dělej!" štěkla netrpělivě Irina a Nataše po chvíli nezbylo nic jiného, než sundat náušnici a položit ji do listí, načež ustoupila o několik kroků dozadu. Irina škubla se Sašou a společně k náušnici došli.
"Seber to," poručila Sašovi. Vrhl po sestře zoufalý pohled a ta mu kývnutím dala najevo, že má poslechnout.
"Máš čip, teď ho pusť," křikla Nataša, ale Irina nereagovala a couvala zpět i se Sašou. Po tváři se jí rozlil pološílený úsměv. "Irino!"
"Igor bude rád, když se k nám přidá mladá krev. Hezky si ho vychováme. Společně," cvrlikala spokojeně.
"Ne! Já nechci!" začal se jí zmítat v náručí Saša.
"Pusť ho, ty děvko!" zavřeštěla Nataša.
Irina proti ní namířila zbraň: "Neboj, budeme se o něj dobře starat," ujistila ji s úsměvem.
Vzduchem práskly dva výstřely a poté se rozhostilo ticho.
Irina padla na kolena a svěsila ruku se zbraní. Saša se jí vykroutil z náručí a rozběhl se k sestře. Na co mohla v tu chvíli Irina myslet? V jejím výrazu se mísil šok s šílenstvím. Sesunula se k zemi. Košile se jí zezadu nasakovala krví.
Nataša sevřela Sašu v náručí: "Díky Bohu... Díky Bohu..." opakovala stále dokola. Teprve po chvíli ji napadlo zjistit totožnost jejich zachránce. Vstala a pohled na vysokou mužskou postavu v dlouhém kabátě jí vyrazil dech.
"Karle?" vydechla a ten, který měl být už měsíc údajně mrtvý, se na ní uličnicky zaculil.

*

Anya doběhla k nedalekému potoku, přes který vedl dřevěný můstek. Vběhla pod něj a s nabitou zbraní čekala.
"Kde jsi, ty mrcho?" zamumlal si Boris spíš pro sebe, když vběhl na mostek a rozhlížel se kolem. Anya právě v tu chvíli nešťastně přešlápla a Boris tak pod sebou uslyšel čvachtnutí vody. Namířil zbraň přímo pod sebe a několikrát prostřelil dřevěným můstkem. Anya nečekala, jestli se strefí, vyběhla a zamířila na Borise, ten byl však rychlejší. Anya ucítila palčivou bolest v rameni, vyjekla a svalila se na zem. Automaticky se chytila za paži a upustila zbraň. Když se pro ní chtěla natáhnou, už nad ní stál Boris mířil na ní.
"Tak střílej," prolomila po chvíli ticho Anya a stále si křečovitě tiskla rameno. Nebylo prostřelené, kulka asi jen škrtla. To byl bod pro ní.
"Nemusí to tak skončit," téměř ji přemlouval.
"O tomhle jsi rozhod sám ve chvíli, kdy jsi mi zabil otce," odtušila pevným hlasem a vyškrábala se na nohy, aby se na něj mohla zpříma podívat.
"Pochop, vděčím Igorovi za všechno, my všichni! Proto pro něj děláme!" vzal její obličej do dlaní a na tváři jí zastudila hlaveň zbraně. Přestal se hlídat. Anya zajela rukou za opasek a nahmatala nůž, kterým předtím vyhrožovala Dimitriovi.

Málokdo věděl, že spolu tihle dva něco měli. Dařilo se jim to držet v tajnosti. Ostatně byli ze dvou znepřátelených mafií a tudíž si to nemohli dovolit. Asi proto se Boris bál Igora vyfakovat, když za ním přišel s úkolem zabít Anyina otce jakožto důležitý článek druhé strany. A ať už mezi nimi bylo cokoliv, na rodinu toho, s kým pícháš, se prostě nesahá. Jinak si zaděláváš na hodně nasranýho nepřítele. On tě oddělá s potěšením, kdežto tobě to srdce nedovolí. Propříště se tedy, co se tchýní týče, omezte raději jen na vtipy o nich.

"Víš, že jsem měl zabít i tebe? Víš to vůbec?!"
"Tak proč to neuděláš?"
"Miluju tě."
To bylo poslední, co řekl, než mu Anya vrazila nůž do břicha. Vážně stylový. Bodla ho ještě několikrát, než se svalil mrtvý k zemi. Celou tu dobu jí po tvářích tekly slzy.
Ale na rodinu se prostě nesahá.
"I já tebe."

*

Anya došla zpět ke zřícenině zrovna, když se za ní chystala běžet Nataša.
"Jsi v pořádku?" vylekala se Nataša, když ji uviděla.
"Jsem v pohodě."
"Tvoje rameno," všimla si Nataša.
"Jenom to škrtlo, je to v pořádku," ujistila ji Anya a schovala zbraň do pouzdra.
"A kde je Boris?"
"Boris..." Anya musela polknout, aby to vůbec mohla doříct. "Ten tam zůstal."
Nataša jen pokývala hlavou a dodala: "Irina je taky mrtvá. Neuvěříš, co..." nedořekla a uhnula, aby Anya viděla na opodál stojícího Karla se Sašou.
"Karle?" vyvalila Anya oči. "Ty... co tady... jak...?" začala koktat.
"Volala mi Lesya a řekla, že se přesouváme do Moskvy. Vy jste prý měly letět až dalším spojem, tak jsem se za váma vydal, ale našel jsem jenom ten dopis," vysvětloval Karel zatímco šli všichni k autu.
"Já se ptala spíš na to, kde ses tu vzal, když jsi už měsíc tak trochu po smrti."
"Jo, tohle," zakřenil se Karel jako by o nic nešlo. "Postřelili mě, jo. Když se to tam uklidnilo, dostal jsem se pryč a zkontaktoval Lesyu. Ta jediná o tom věděla a řekli jsme si, že bude lepší, když si bude Igor myslet, že je po mě."
"No doprdele," ulevila si Anya, když nastupovala do auta. "Příště nás varuj."

*

Z budovy se vypotácel Dimitri a držel se za hlavu. Musel se opřít o rám dveří, aby udržel rovnováhu. Nikoho z kolegů v okolí neviděl. Uvnitř ještě ležel omráčený Iljič. Snad je všechny ne...?
V dálce se ozval start motoru. Dimitriho zvuk upoutal a pomalu mu začínalo docházet, co se stalo.

*

Letištní prostor jako vždy praskal ve šveh. Některý z letů se zřejmě zpozdil, jelikož kolem seděli cestující na kufrech, tvářili se unaveně, někteří spali, jiní se hlasitě hádali s personálem. Usměvavé letušky a hostesky cupitaly mezi nevrlými pasažéry a ujišťovaly je, že jejich zavazadla budou co nejdříve odbavena.
V tom všem zmatku stál malý chlapec s barevným batůžkem a kšiltovkou na hlavě. Hned za Sašou stáli Karel s Anyou a ostražitě se rozhlíželi kolem.
"Tak, za chvíli bychom měli letět," mávala na ně Nataša letenkami už v půli cesty.
"Jenom tři?" podivila se Anya, když si je od ní brala.
"Já neletím," vysvětlil Karel. "Igor si pořád myslí, že jsem mrtvý, bude dobře, když tu někdo z nás zůstane."
"A co Lesya?" napadlo Anyu.
"No... nebudu tu napořád," zakřenil se.
"Kdybys cokoliv potřeboval, Karle, ozvi se," usmála se Nataša a položila ruce Sašovi na ramena. "Strašně ti teď dlužím."
Karel se sklonil k Sašovi: "Kryj se, prcku. Dal jsi nám zabrat," zašklebil se a palcem a ukazováčkem naznačil zbraň. Saša se zvesela zakřenil, přikývl a napodobil ho.
"Mě je tak líto, žes to musel vidět, Sašo," objala ho Nataša.
"To byli ti lidi, co zabili tátu s mámou?"
"No..." Nataša se zarazila. Podržela si Sašu na délku paží a překvapeně si ho prohlížela. "Ano. To byli oni."
"Takže je dobře, že jsou mrtví," vysoukal ze sebe zamyšleně. Všichni tři po sobě vrhli překvapené pohledy.

Děti vnímají a chápou daleko víc, než by koho napadlo. Samozřejmě, že jsme o rodičích doma nemlčeli, ale rozhodně mě nenapadlo ho štvát za pomstou. Nikdy mě nenapadlo, co se Sašou bude, až vyroste. Chtěla jsem vůbec, aby byl jedním z nás? Chtěl to snad někdy někdo po mně?

"Mno," prolomila ticho Anya. "Měli bychom jít, nebo odletí bez nás."
"Doprovodím vás," usmál se Karel, hodil si přes rameno jejich tašku, chytil Sašu za ruku a šel s ním napřed. Ty dvě se pomalu vydaly za nimi.
"Ještě jsem ti nepoděkovala," ozvala se Nataša.
"To nestojí za řeč, prosímtě. Normálka," zakřenila se Anya.
"Ale jo. V jednom kuse mi zachraňuješ zadek. Chci ti to nějak oplatit."
"Ono se něco najde," odpověděla jí s úšklebkem.
Nataša se usmála a potom jí napadlo: "Máš ty datový karty?"
"Bezpečně schovaný," zacvrlikala Anya a zamrkala.
"Kterej je to terminál?" ohlédl se za nimi Karel.
"Čtvrtej," houkla Anya a přidala do kroku, aby ty dva dohnala. Nataša se jenom pousmála a naposled se ohlédla zpátky, snad z náhlýho přívalu nostalgie.

V tu chvíli měla pocit, jako by jí ztuhla krev v žilách. Davem se prodíral Dimitri. Šel přímo jejich směrem, ukazoval někam do strany a navigoval tak Ilju, který se tím směrem vydal. Hledali je. Museli je sledovat. Dimitri zpozoroval Anyu a vytáhl zbraň. V tom zmatku kolem zavazadel a odletů si toho nikdo nevšiml. Všechno bylo jakoby zpomalené. Mířil na Anyu, která o něm neměla ponětí. Výstřel. Nebyl čas. Anya se otočila za zvukem právě ve chvíli, kdy jí výhled na střelce zastínila Nataša. Kolem vypukl ještě větší chaos než předtím. Karel bleskurychle sáhl pro zbraň a Dimitrije zneškodnil.
Pro Natašu ale bylo pozdě. Ležela na zemi a oblečení se jí nasakovalo krví.
"Ne!" vřískli Saša s Anyou naráz a klekli si k ní.
"Sašo," pohlédla na něj vyvalenýma očima, když začal vzlykat.
"To bude dobrý, budeš v pořádku," ujišťovala ji Anya.
"Nebyl sám, utečte," zachroptěla Nataša a tvář se jí zkřivila bolestí.
"Ale..." chtěla namítnout Anya, ale Nataša ji zarazila: "Vezměte Sašu a zdrhejte!" Anya se ještě chvíli tvářila popuzeně a nevypadala, že by se ji tu chystala nechat.
"Prosím," zašeptala Nataša. "Postarej se o něj."
Na to Anya nemohla než kývnout a podala jí ruku: "Natašo."
"Anyo," Nataša se bolestně usmála a nabízenou dlaň přijala. "Děkuju."
Ještě chvíli na sebe všichni koukali, Nataša pohladila Sašu po vlasech a pak se on, Anya i Karel vydali rychlým krokem pryč. Nataša se za nimi dívala, dokud jí nezmizeli z očí. V tu chvíli se ječícím davem prodrali další tři chapi v čele s Iljou. Nataša se vyškrábala do polo-sedu a nabila svojí chromovanou Desert Eagle ráže jednačtyřicet s láskou přezdívanou Darling. Pro ženu nezvyklá zbraň, hmotnost může přesahovat i dva kilogramy a se slabým zápěstím vám tohle zlatíčko může klidně i utrhnout ruku.
"Tak si pro mě pojďte, sráči."

*

Byla to snad věčnost, než se dostali do letadla. Byl to taky poslední let, který se dostal z letiště, než ho kvůli střelbě uzavřeli.

Události posledních dní se zvrhly z průseru do totálních sraček. Zvláštní, jak rychle může život nabrat úplně jiný obrátky... a nebo taky úplně vyhasnout. Obě strany ztratily hodně lidí. Ale jen co nabereme síly, vrátíme se. A bude nás víc. Tohle je nekonečná pomsta. Krev za krev. Jsme jako jedna velká rodina. A na rodinu se zkrátka nesahá.


koHec.