1. Stěhování

Narodila jsem se před patnácti lety v Londýně. Mámě tehdy bylo dvaadvacet a táta byl jen o rok starší. Neplánovali mě, ale nic to nezměnilo na to, že si mě nakonec přece jen nechali. Byla jsem jejich brouček. Oblékali mě do růžových šateček, roztomilých kloboučků a dalších infantilních věcí. Ale vždyť to znáte. Rodiče dokážou být hrozně přeslazení a patetičtí. Nikdy jsem jim to nevyčítala, ale myslela jsem si o tom svoje.
Vyrůstala jsem spolu s nimi na jednom londýnském předměstí. Bylo tam hlučno, jezdila tam spousta aut, sem tam jedno z nich srazilo nějakého chodce. Lidé se tu starali jen sami o sebe, nikdy jste je příliš nezajímali. Přesto jsem to tam milovala. Narodila jsem se tam a žila celkem spokojeně. Žila tam v domech spousta dětí, s kterými jsem si mohla hrát a provádět lumpárny. Z oken jsme házely balonky napuštěné vodou, zvonily jsme na nevrlé sousedky a tak dál. Ty nejhorší věci tu ani nemůžu prozradit. Byla jsem spokojená. Nikdy by mě nenapadlo, že naši spokojení nejsou…
Škola skončila brzy a já si vesele hupkala po chodníku a zpívala si nejnovější hit své oblíbené skupiny. Tmavě vínová sukně se pohupovala do rytmu a černá taška mi poskakovala na ramenou. Nikdo si mě nevšímal. I proto jsem tenhle velkoměstský život milovala. Byli jste neviditelní. Nenašla se ani jedna osoba, které by vadilo, co máte na sobě, co děláte, jak se chováte…
Zrovna jsem zabočila k domovu, když jsem si všimla velkého stěhovacího auta před domem. Udivilo mě to, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Myslela jsem, že některý z našich sousedů se stěhuje. Nedivila bych se. V našem domě bydlelo asi dvacet lidí. Já jich dobře znala asi jen deset. V prvním patře bydlela stařičká paní Potterová. Málokdy vycházela ze svého bytu, jen občas si vybrala schránku nebo šla nakoupit. Někdy jsem jí na nákupy chodila já. Znala mě v podstatě odmala a já jí ráda pomohla. Dávala mi za to sladkosti a těm já nikdy neodolám. Vedle ní už nějakou dobu žil mladý pár. Podle mě se k sobě moc hodili. Ona se jmenovala Jane a jeho jméno bylo John. Už jen ta shoda jmen – to něco znamená, ne? Zdálo se, že na našem předměstí jsou spokojení, ale přesto…Možná si chtěli založit rodinu a toužili po větším bytě. Ve druhém patře jsme bydleli my tři - já, máma a táta. Nad námi žila velká rodina Jonesových. Mamka Jonesová byla paní trochu při těle s krásnými dlouhými tmavými vlasy, které si často svazovala do drdolů. Nejradši jsem měla ten čínský – strčila si do něj čínské tyčinky a vypadala opravdu kouzelně. Jejího manžela Franka jsem znala jen trochu. Občas se u nás stavil, aby si popovídal s tátou. Zato jejich děti – Lisu, Michaela a Rudyho jsem znala dobře. Byli to mí kamarádi a často jsme si spolu hráli. Rudy byl o osm let mladší než já, Michaelovi bylo dvanáct a Lise sedmnáct. Obdivovala jsem ji a jednou chtěla být jako ona. Posledními lidi, které znám, jsou dva mladící bydlící až úplně nahoře. Myslela jsem, že to oni se stěhují. Vždycky se zdálo, že naše předměstí je jim moc malé. Prahli po mnohem větším světě. Přála bych jim, aby se jejich syn vyplnil. Byli vážně fajn.
Došla jsem až k domu, odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Podívala jsem se do schránky, jestli mi náhodou nepíše Katty. Byla to má kamarádka z Cambridge. Ne, na tu univerzitu nechodila. Prostě jen bydlela ve městě Cambridge. Občas se mi ozvala. Jenže teď ve schránce nebylo vůbec nic. Dokonce i naše jméno zmizelo. Udivilo mě to. Ihned jsem se rozhodla, že to musím říct našim. Někdo si z nás hloupě vystřelil.
Vyběhla jsem schody a stanula před naším bytem. Zula jsem si boty a odemkla. Po špičkách jsem vešla dovnitř. Máma nesnášela, když jsem v botách chodila po koberci. Nutila mě zouvat si je venku. Bylo jí jedno, že podlaha je studená. Trvala na svém. Upřímně – podle mě to nebyl dobrý nápad, dávat si na chodbu světle žlutý koberec. To se potom nemohla divit, že…
Zůstala jsem stát jako opařená. Dokonce i myšlenky se mi zasekla uprostřed svého pohybu. Koberec byl plný černých stop od různých bot. Závěs, který obvykle dělil malou chodbičku od zbytku chodby, zmizel. Dveře byly dokořán a naproti mně si to štrádoval nějaký muž v montérkách. Nesl mou skříňku.
„Uhni, maličká. Ať tě nezraním,“usmál se a probíjel si dál svou cestu.
Chtěla jsem protestovat. V mém nitru to vřelo a já křičela, ať okamžitě položí můj nábytek! Jenže jsem byla tak zmatená, že jsem mu jen poslušně ustoupila z cesty a zůstala na něj dál jen zmateně civět.
„Lily?“ozval se náhle známý hlas a z kuchyně se vynořila usměvavá máma.
Zmateně jsem se na ni podívala.
„Co se tu děje?“
„No víš – pojď si raději sednout k nám do kuchyně.“
Neváhala jsem ani okamžik. Byla jsem zvědavá, jak mi tohle vysvětlí,
Jenže když jsem vešla do kuchyně, byla jsem zmatená ještě víc. Na lince nebylo vůbec žádné nádobí, chyběly tu záclony a dokonce i stůl. Na dvou židlích seděli máma s tátou a jedna byla volná.
„Sedni si,“řekla máma a dlaní poklepala na fialové sedátko židle.
Poslechla jsem a posadila. Začínala jsem tušit něco nekalého.
„Lily, víš, my s tatínkem jsme se domluvili, že…“
Byla jsem nervózní a tak jsem jí skočila do řeči a popohnala ji.
„No?“
„Víš…prostě jsme se dohodli, že už tady nechceme žít. Londýn není vhodné místo pro dítě…“
„Ale já už přece nejsem dítě!“
„Lily, Londýn není vhodné místo ani pro dospělé. Na ulici je to nebezpečné, přeplněné, lidé se tlačí na chodnících a vůbec – my se tlačíme v tomhle bytě. Koupili jsme rodinný domek na malém městě…“
Nechápala jsem, co mi to tu říká. Takže se opravdu stěhujeme z Londýna?
„Já se ale nechci nikam stěhovat. Nechci až na konec světa…Já miluju Londýn.“
„No tak Lily,“promluvil pro změnu táta. Zpražila jsem ho vražedným pohledem. „Už přece nejsi malá. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Dům je moc hezký, s velkou zahradou. Je sice trošku starší, ale ohromně velký. Sehnali jsme ho za poměrně nízkou cenu. Všechno se to seběhlo tak rychle…Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Ale mě se nikdo na nic neptal! Ale…“
„Už žádné ale,“zvýšil hlas táta. „Prostě se stěhujeme a konec diskuze. Jednou to sama oceníš, mladá dámo. Teď si běž pro tašky do svého pokoje. Za chvíli jedeme.“
Vztekle jsem se zvedla a odpochodovala do pokoje. Chtěla jsem sebou plácnout na postel a trucovat, jenže ani to nešlo – postel byla pryč. I všechny mé police, skříňky, židle, stůl…Všechny mé květiny, knihy i drobnosti se povalovaly pohozené v krabicích. Oblečení máma zřejmě nacpala do několika kufrů, které stály uprostřed pokoje kolem všeho toho nepořádku. Byla jsem zoufalá. Nikam jsem nechtěla. Nechtěla jsem opustit svůj milovaný život, můj milovaný Londýn, náš malý, ale útulný byt. Nezajímal mě nějaký jejich domek, ani to, že ho sehnali pod cenou. Nezajímal mě ani jejich názor. Prostě jsem chtěla zůstat tady. Po tváři se mu rozutekla první slza a po chvíli přibyla další a další. Nepomohlo to. Za dvě hodiny jsem musela všechny své kufry odtahat do auta a pak se do něj sama usadit. Připadala jsem si jako ty věci. Odhozené do kufru, bezmocná a bezcenná. Nechápala jsem, proč se mě na nic nezeptali. Byla jsem si jistá, že to udělali schválně. A také jsem byla připravená, že jim ještě ukážu zač je toho loket. Tohle neměli dělat…
Když jsme opouštěli naše předměstí, zuřivě jsem mávala našemu domu a všem jeho obyvatelům. Já už k nim nepatřila. Jela jsem vstříc novému životu…