2. Příjezd do Darkville

Cesta ubíhala rychle. Pozorovala jsem stromy, které obklopovaly cestu a jejich větve, které vypadaly, že se chtějí dotknout oblohy. Byl podzim, takže jejich větve byly bez jediného listu. Ve své holotě vypadaly opravdu zoufale. Smutně. Možná jim bylo jako mně. Počátečná vztek vystřídal smutek. Necítila jsem se dobře. S našimi jsem celou dobu nepromluvila. Proč taky? Jak to tak vypadalo, ze svých rozhovorů mě chtěli vynechávat. Navíc spolu štěbetali celou dobu. To bylo pořád „A Johne, do obýváku si koupíme tuhle pohovku a vymalujeme žlutě“, „Jistě, Janě a kuchyň bude světlomodrá“ a samé vzdychání typu „Ach a och, to bude krásné.“ Už jsem to nemohla poslouchat. Zavřela jsem oči a soustředila se jen jízdu. Auto se mnou nepříjemně házelo. Silnice musela být plná děr. Bylo jasné, že už jsme opustili Londýn. Při tom pomyšlení, se mi chtělo plakat…
„Lily? Haló, drahoušku, už jsme skoro tady,“ozvalo se a máma se mnou lehce zatřásla.
Pomalu jsem otevřela oči. Musela jsem usnout. V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co se děje. Ale pak mi to došlo…
„Bezva,“pronesla jsem ironicky.
Napřímila jsem se a uraženě vyhlédla ven. Nelhali. Byli jsme tam. Ve městě, kde jsem měla začít znovu žít. Jmenovalo se Darkville. Jaký hloupý název, pomyslela jsem si. Kdo mohl město pojmenovat zrovna takhle? Pohrdlivě jsem si odfrkla.
Kolem našeho auta se míhaly zástupy různých malých rodinných domků, velkých vil, které připomínaly zámky a ubohých dřevěných chatiček, které sotva stály. Na zahradách běhaly malé děti nebo tam posedávaly celé rodiny. Možná uklízely to, co by jim mohlo uletět. Obloha totiž byla až děsivě temná, vypadalo to, že se každou chvíli spustí déšť, ne-li obrovská bouřka. Působilo to na mě dost depresivně. O Londýně se říká, že tam pořád prší. Je to pravda. Ale oproti tomuhle místu, byl Londýn to neprozářenější město na světě. Navíc se začal zvedat vítr. Tvrdě narážel do okýnek našeho auto a sem tam jsem ucítila jeho chladivý dotek. Otřásla jsem se zimou a přitáhla si svetr blíž k tělu. Už teď jsem tohle místo nenáviděla…
„Je to ještě daleko? Doufám, že to stihneme, než se strhne průtrž mračen,“ozvala se máma a starostlivě se podívala na tátu.
„Už je to jen kousek, Jane, neměj obavy. Projedeme touhle zatáčkou a jsme tam…“
Mámu to možná uklidnilo, ale mě rozhodně ne. A obzvlášť ve chvíli, kdy jsem spatřila ten jejich „dům snů“. Mé sny rozhodně nepřipomínal. Nebyl to skoro ani dům. Žádná moderní vila, kterých jsme po cestě viděly spoustu. Byla to obrovská dvoupatrová barabizna, která už byla celá zelená od toho, jak do ní po celé generace pronikala voda. Omítka se na některých místech odlupovala, na dalších nebyla vůbec. Místo dveří měl dům obrovskou dvoukřídlou bránu s mosaznou klikou a klepadlem. Přišlo mi to směšné. Jako bych se vrátila o několik století zpátky. Schody, které vedly ke dveřím, se rozpadaly pod nohama – nebo tak aspoň vypadaly. Okna byla zaprášená, nevisely v nich žádné záclony a dřevěné rámy byly celé trouchnivé. Ani střecha nekazila celkový vzhled domu. Dalo by se říct, že více tašek bylo na zemi v okolí domu než na střeše. Kolem domů byla sice obrovská zahrada, ale připomínala spíš neudržovanou džungli. Obklopoval ji tak dva metry vysoký kovový černý plot s obrovskou bránou uprostřed. Už jsem chápala, proč ten dům sehnali tak levně. Tohle by si snad normální člověk nekoupil ani zadarmo…
Jenže se zdálo, že naši byli absolutně nadšení. Když jsme dojeli před bránu, máma ochotně vystoupila a bránu otevřela. Dělalo jí to potíže. Musela být těžká, však také byla celé z kovu. Do toho se ozval příšerný kvílivý zvuk.
„Hm…bude potřeba ji namazat. Ale to až zítra,“zamumlal si pro sebe táta.
Máma mu mezitím s vypětím všech sil otevřela i druhé křídlo brány a ustoupila. Vítr se jí zuřivě opíral do vlasů, vypadalo to, že sotva stojí.
Táta projel bránou a počkal na mámu, až ji zavře a vrátí se k nám. Přiběhla za chvíli celá mokrá a prochladlá. Třásla se po celém těle.
„Br, tady je ale zima. Doufám, že tomu tak je jen dnes. Tak honem Johne, už chci do teplíčka.“
Táta se usmál pod fousy a šlápl na to. Za chvíli jsme stály u něčeho, co s notnou dávkou fantazie připomínalo garáž. I tahle malá budova vedle domu vypadala, že svá nejlepší léta má už za sebou.
Hlasitě jsem vzdychla a vystoupila. Vichřice mě prudce udeřila do tváře a déšť bubnoval do mého těla. Bylo to nepříjemné. Přes hlavu jsem si rychle přetáhla kapuci a rozeběhla se směrem ke dveřím. Naši zůstali v závěsu za mnou.
„No tak honem, dělejte. Je mi zima,“volala jsem na ně.
Za chvíli táta odemykal příšerným velkým klíčem dveře a konečně jsme mohli vklouznout do domu. Stihli jsme to akorát včas – vzápětí se totiž ozval dunivý hrom a z malého okénka v předsíni jsme zahlédli salvu blesků, které se spouštěli z nebe jeden po druhém.
Svlékla jsem si kapuci a posléze i svetr, který byl celý mokrý i za tu krátkou dobu, kterou jsem strávila cestou z garáže domů. Odhodila jsem ho na malý botník stojící v blízkosti dveří a rozhlédla se kolem sebe.
Místnost, ve které jsem stála, musela být předsíň. Byl v ní botník, o kterém jsem se už zmínila, ale také věšák na kabáty, velké zrcadlo, držák na deštníky a malá skříňka. Divila jsem se, proč si bývalí majitelé svůj nábytek neodvezli pryč. Ale když jsem si ho prohlédla z blízka, došlo mi to. Byl starý, skoro rozpadlý. Nejvíc se hodil na podpal do kamen. Doufala jsem, že rodiče ho vymění. My sami jsme sice doma moc nábytku neměli – jen ten nejzákladnější, který se vejde do malého bytu, který obývají tři lidé -, ale věřila jsem, že naši nakoupí nový. Tenhle tu přece nemohli nechat.
Když už jsem nad tím přemýšlela, kam se vlastně poděli naši? Odpověď na mou otázku přišla až nečekaně rychle. Ti dva spolu laškovali někde v kuchyni. Slyšela jsem to jejich štěbetání a přihlouplý smích. Takhle se chovali vždycky! U toho jsem rozhodně být nemusela. Navíc podle předsíně jsem si domyslela, jak asi bude vypadat kuchyň. Netoužila jsem vidět další hroznou místnost tohoto domu a uvědomit si ještě víc, jak to tu nenávidím.
Přemýšlela jsem, co budu dělat, když vtom můj zrak upoutaly schody vedoucí nahoru. Řekla jsem si, že zatímco naši budou cukrovat v kuchyni, já si prohlédnu zbytek domu a to především druhé patro. Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat tam. Má očekávání nebyla příliš pozitivní. A nespletla jsem se. Už při cestě nahoru jsem musela protočit panenky. Schody příšerně vrzaly. Zábradlí obalovala tlustá vrstva prachu. Čekala jsem, kdy na mě vyskočí nějaký pavouk. Při té představě mi po zádech přejel mráz.
Když jsem vystoupala do druhého patra, rozprostřela se přede mnou dlouhá chodba s červeným kobercem. Hrozně to tam páchlo a já to přikládalo právě jemu – nevypadal totiž moc vábně. Spíš se mi zdálo, že tam už hnije nějakých pár let. Vydala jsem se chodbou dál a zvědavě nakukovala do všech dveří. Bylo jim tam celkem pět. Dvě ložnice, dvě koupelny a jedna pracovna. I v pokojích vypadalo vše příšerně. Starý nábytek, vybledlá bílá na zdech, zažloutlé povlečení, vše pokryté tenkou vrstvičkou prachu…Byla jsem upřímně zklamaná. Když už jsem si myslela, že to nemůže být horší a chtěla se raději vrátit dolů, najednou jsem si něčeho všimla. Až úplně vzadu na chodbě totiž bylo něco divného. Na stropě tam byl nepřirozený čtvercový výběžek připomínající poklop, kterým se dá dostat na půdu. Rozhodla jsem se, že to prozkoumám.