3. Pokoj na půdě

Došla jsem na konec chodby, stoupla si pod čtverec a pořádně si ho prohlédla. Ano, opravdu to vypadalo jako vchod na půdu. Znala jsem to z filmů. Stačilo jen zatáhnout za provázek, poklop se uvolnil, ze zdi vyjely schody a vy jste mohli v klidu vylézt nahoru. I u těchto dvířek se houpala šňůrka – zažloutlá jako vše v tomto domě a slabá tak, že po jednom zatáhnutí mohlo být po ní. Provokativně visela nad mou hlavou a říkala si o to, abych ji použila. Neváhala jsem ani chvíli. Jenže to nebylo vůbec lehké. Stropy v domě byly dost vysoké a měla jsem co dělat, abych na provázek vůbec dosáhla. Stála jsem na špičkách, vyskakovala, lapala po tkaničce a doufala, že se zachytí mezi mými prsty. Nakonec se mi to podařilo a já – napnutá jako žížala – jsem konečně dosáhla svého. Jenže ani potom nic nešlo podle plánu. Zdálo se, že dvířka se zasekla. Ať jsem tahala, jak jsem tahala – nic. Zdálo se, že je někdo nechal dlouho zavřené. Hodně dlouho. Zmocňoval se mě vztek. Rozhodně jsem to nechtěla vzdát! Nenechám si přece ujít to jediné vzrušující na této staré barabizně! Vztekle jsem s provázkem trhla. Nevydržel a přesně v polovině se roztrhl. Byl opravdu tak slabý, jak jsem předpokládala. Svůj účel ale splnil – ze stropu přede mnou s velkým hlukem vyjely staré dřevěné schody. Ve vzduchu se roztančil prach. Musela jsem si přikrýt nos a ústa rukou, ale přesto jsem se neubránila kašli. Druhou rukou jsem prudce mávala a snažila se rozehnat to dopuštění. Po chvíli si prach sednul.
Už jsem na nic nečekala a začala šplhat po schodech nahoru. I tyhle vrzaly a ještě ke všemu byly příšerně strmé. Chvíli jsem se obávala, že spadnu a pořádně si natluču. Ale nestalo se tak a já stála nahoře. Na půdě nebylo vůbec nic vidět, tma obklopovala úplně všechno. Člověk nerozeznal ani obrysy blízkých věcí. Šmátrala jsem rukou po zdech a hledala vypínač. Na ruce se mi zachytla lehká pavučinka. Málem jsem vyjekla. Ale pak jsem konečně rozsvítila. Přede mnou se rozprostřela kouzelná místnost. Poklesla mi čelist. Vypadalo to tam jako z pohádky. Na oknech byly zatažené černé závěsy, které vypadaly jako ta pavučina, která mi před chvíli ulpěla na rukou. Ze stropu visel uprostřed místnosti dlouhý lustr z drobných minerálů fialové barvy a vrhal po místnosti zvláštní odlesky. Působilo to magicky. Jako bych já byla ta čarodějka, která mávla kouzelnou hůlkou a rozpoutala divoký rej kouzel. Uprostřed podlahy ležel malý fialovo-černý běhounek a jen dotvářel tu nádheru. Parkety tu vypadaly jako nové. Udělala jsem pár kroků. Nevrzly. Rázem jsem stála u postele. Byla to zvláštní postel s vyřezávanými okraji a propracovanými tvary. Ležel přes ni světle fialový přehoz, na kterém se povalovalo pár temně fialových polštářků. U čela postele stál noční stolek s malou lampičkou. Už jsem nemohla déle čekat – skočila jsem do postele a rozvalila se v ní jako v té své doma. Neklamala svým vzhledem. Byla opravdu tak měkká a poddajná, jak se zdála. Zdálo se mi, že si mě k sobě přivinula a už mě nechce pustit. Zasněně jsem se podívala ke stropu. Opět se mě zmocnilo překvapení. Strop byl posázený drobnými hvězdičkami bílé barvy. Doufala jsem, že budou zářit ve tmě. Bylo by to nádherné. Ostatně jako celý tento pokoj. Okamžitě jsem se do něj zamilovala a rozhodla se – tohle bude můj pokoj! Tady budu bydlet…Přitiskla jsem k sobě víčka a cítila, jak pomalu podléhám únavě. Usnula jsem…
„Lily? No tak, kde jsi? Lily?!“
Probudila jsem se a ještě rozespalá doklopýtala k otevřenému poklopu. Sedla jsem si na horní schod a čekala, až naši vyjdou schody. Podle kroků a vzdáleného skřípotu jsem poznala, že jdou po schodech nahoru ke mně.
„Lily? Jsi tu? Lily?“
Už byli skoro u mě.
„Tady jsem,“vyřkla jsem proto a mávla na ně.
Přihnali se ke mně s očima plnýma obav.
„Co tam děláš? Okamžitě slez! Já vím, že se ti tu nelíbí, ale tohle nám dělat nemůžeš…“
„Změnila jsem názor. Od teď už se mi tu líbí.“
„No dobře…To je fajn,“ máma se udiveně podívala na tátu. Ten jen pokrčil rameny. „Ale beztak odtamtud slez.“
„To nepůjde,“odpověděla jsem obratem.
„ A to proč? Proboha Lily, co si to zase vymýšlíš za nesmysly?“
„Žádné nesmysly. Tady budu bydlet. Bude to můj pokoj.“
„Pokoj? Na půdě?“
Máma opět pohledem zabloudila k tátovi. Ten jen bezmocně pokrčil rameny.
„To ti pěkně děkuju,“vyjela na něj.
„Ale no tak, Mandy. Když se jí tam líbí, tak…Přece jí to nebudeme zakazovat. Aspoň si tu rychleji zvykne.“
Spiklenecky na ni zamrkal. Zřejmě tím chtěl naznačit, ať je ráda, že už neprotestuji. Pochopila.
„No dobře – ale nejdřív se to tam musí pořádně vysmýčit,“ musela mít poslední slovo.
„To není třeba. Je tam perfektně čisto. Tak dobrou noc rodičové,“řekla jsem a poslala jim vzdušný polibek.
Zatáhla jsem nohy nahoru a zmizela.
„Ale Lily! Co tvoje věci? Co kufry? V čem budeš spát?“
„No jo, vždyť já už jdu,“vzdychla jsem a vydala se za nimi.
Po vytažení všech svých zavazadel nahoru jsem konečně měla chvilku klidu. Převlékla jsem se do pyžama a uvelebila se v nové posteli. Pod fialovým přehozem se nacházela i světle fialová deka, kterou jsem si přitáhla až k bradě. Tu noc jsem poprvé spala ve svém novém pokoji. Spala jsem klidně. Jen jednou mě ze spánku vzbudila jakási tesklivá melodie. Otevřela jsem oči a snažila se zaposlouchat. Po chvilce to ale přestalo. Přikládala jsem to únavě a bláhovému snění. Netrvalo dlouho a zase jsem slastně usnula.