5. Probuzení

Po pár dalších týdnech v Darkvillu už jsem si zvykla. Na místní život, na jiné lidi a tak. V domě jsem se moc nezdržovala, většinu času jsem trávila přímo v centru města. Bydlela tam velká spousta mých kamarádů. Zvali mě k sobě a já ráda chodila na návštěvy. Všichni z nich bydleli v malých rodinných útulných domcích v různých barvách. Gwen – moje nová nejlepší kamarádka – měla přímo úžasný dům. Vypadal jako ze zlata, i když zblízka byla jeho barva tmavě žlutá. Jeho střecha se leskla jako diamant, břidlice krásně odrážela světlo do všech stran. A ta zahrada…Gwenina rodina si na ní zakládala. Řekla mi to její máma, když jsem zase jednou byla na návštěvě. Už několik generací Matthewsových se o zahradu stará a pěstuje zde ty nejkrásnější a nejbarevnější rostliny. Byla jsem nadšená. V koutku duše jsem doufala, že i u nás doma bychom mohli zavést takovou tradici.
Náš dům už začínal vypadat lépe. Táta s mámou se na něm mohli strhat. Pořád něco tloukli, natírali, přišívali, přidělávali, leštili, myli, oprašovali, uklízeli a tak dále. Šla mi z nich hlava kolem. Nedalo se to vydržet. Možná proto jsem tak často prchala ke svým přátelům a jejich klidným domovům. Ale nebyl to jediný důvod. Taky jsem se styděla. Domky ve městě byly tak pěkné – malé, čisté, duhové, milé…Tolik se lišily od barabizny na kraji města. Od mého domova. Bála jsem se, že až ho lidé uvidí, budou na mě pohlížet jako na podivínku. Nebo si možná budou myslet, že jsme chudí a nemohli jsme si dovolit nic lepšího. Bylo mi z toho hrozně. A tak jsem se návštěvám zuby nehty vyhýbala. Jak se později ukázalo, dobře jsem udělala…
Byl to jeden obyčejný den ve škole. V noci jsem toho moc nenaspala, byla bouřka a hromy dělaly příšerný hluk. Nahánělo mi to strach. A obzvlášť, když jsem pořád slyšela nějaké kroky. Chvílemi to vypadalo, že se někdo dobývá ke mně do půdního pokoje. Něčí nohy dupaly po mých schodech, ale pak si to zase rozmyslely a tiše se vrátily. Myslela jsem, že to byla máma. Pořád si nemohla zvyknout, že spím na půdě a často měla tendenci chodit mě kontrolovat. Nechápala jsem to a docela mě to štvalo. Nebyla jsem přece mimo dům, pořád jsem spala pod jejich střechou, takže bych měla být v bezpečí. Taky jsem se tak cítila. Tedy aspoň do té doby, než mě vystrašila svými nočními výpravami. Opakovalo se to dost často a vždycky mě to probudilo. Až do rána jsem pak nezamhouřila oka a poslouchala, co dalšího se bude dít.
I dnes mi nebylo moc dobře. Jak jsem říkala – ta bouřka, do toho máminy výlety…Když jsem se courala do školy, přemýšlela jsem nad tím, že si s ní musím promluvit. Takhle už to dál nejde…
Cesta plynula a já za chvíli stála před školou. Gwen tam na mě už čekala. Usmála se na mě, já na ní a společně jsme vyrazily ke škole. Vůbec jsem netušila, že dnes se stane něco zvláštního…
„Tak, děcka…,“oslovila nás paní učitelky a my protočili panenky. Už jsme nebyli žádné děti. To jen učitelé na základkách si to nikdy nepřestanou myslet.
„No jo, já vím,“zasmála se a pokračovala, „dnes bychom si měli napsat nějaký sloh.“
Třídou se ozvalo hlasité vzdychnutí.
„No tak! Bude to zajímavé téma. Vybrala jsem vám totiž „Můj dům.“ Tak se do toho pusťte a za pár chvil si některé práce přečteme.
No proč ne, řekla jsem si a pustila se s vervou do psaní. Vždycky mě bavilo psát slohy. I ve škole v Londýně jsem v nich vynikala. Navíc téma „Můj dům“ mi přišlo téměř nevyčerpatelné. Tedy aspoň co se týkalo našeho domu…Ten byl opravdu zajímavý. A tak jsem psala a psala, po chvíli jsem ani nevnímala čas. Když jsem konečně odlepila oči od papíru, všimla jsem si, že všichni už mají dopsáno a koukají na mě. Zastyděla jsem se a trochu zrudla.
„Páni, Lily,“přistoupila ke mně Mooreová a přes rameno se podívala na mou práci, „ty ses nějak rozjela. Výborně. Jsem ráda, že se tu najde někdo, koho to opravdu baví. Tak co kdybys nám kousek přečetla?“
I když jsem zpočátku váhala, nakonec jsem pokrčila rameny a pustila se do čtení.
„Bydlím kousek za městem. Náš dům je docela velký a starý. Má ohromnou zahradu a kolem ní černý vysoký plot tmavé barvy. Vypadá děsivě. Stejně jako náš dům. I ten je děsivý. Má sloupanou omítku a velká zaprášená okna. Místo dveří máme doma jakousi bránu…“
Četla jsem a četla.
„…bydlím v pokoji na půdě. Objevila jsem ho už první den, kdy jsme se přistěhovali do Darkville…“
Dokončila jsem svůj sloh a pohlédla na ostatní. Všichni se na mě divně dívali a vyděšeně polykali. Nechápala jsem, co se děje. Bylo to snad tak hrozné? Nechápavě jsem se podívala na paní učitelku Mooreovou. I ona vypadala, jako by jí došla slova.
„Paní učitelko, děje se něco?“zeptala jsem se nakonec.
Vypadalo to, že jsem ji probrala z jejího transu.
„Ale…kdepak Lily. Mělas to moc…ehm…zajímavé. Tak…kdo další chce číst?“
Chovala se divně. I ostatní lidé ve třídě mi najednou přišli jiní. Jedni si mě zvědavě prohlíželi a cosi si šeptali, druzí se ke mně otočili zády a odtáhli se dál. Byla jsem zmatená a nevěděla, co se děje. Došlo mi ale, že něco není v pořádku. A zřejmě se to týká mého domu…
Už jsem se nemohla dočkat, až zazvoní. Slohy ostatních o jejich domech mě příliš nezajímaly. Potřebovala jsem si promluvit s Gwen. Zeptat se jí, co to má znamenat. Co se to děje? A proč můj dům vyvolal takový rozruch?
Zvonek se rozdrnčel. Všichni si sbalili své věci a rychle vyběhli ze třídy. Mnohem rychleji než já. Byla mezi nimi i Gwen. Nepodařilo se mi ji odchytnout.
Vyběhla jsem ze třídy a spěchala na školní dvůr. Byla tam spousta lidí. Klábosili, překřikovali se, menší děti si hrály na schovávanou a na honěnou. Marně jsem mezi nimi hledala známou tvář. Ale nakonec jsem přece jen uviděla dva copánky upletené z černých kudrnatých vlasů. Byla jsem si jistá, že to je ona.
„Gwen! Hej, no tak Gwen! Počkej přece na mě!“
Rozeběhla jsem se jejím směrem a zuřivě se proplétala mezi lidmi. Sem tam jsem do někoho vrazila a musela se omlouvat. Ale nepřeháněla jsem to, neměla jsem totiž čas.
„Gwen! Počkej…!“
Konečně se mi to podařilo. Dohnala jsem ji a chytila ji za rameno. Potřebovala jsem se opřít. Sotva jsem chytala dech.
Gwen se na mě vyděšeně podívala, ale nakonec se pokusila o úsměv. Všimla jsem si, že není zas tak úplně upřímný.
„Co se to děje? Proč jste najednou všichni tak…vyděšení? Můžu za to snad já? Udělala jsem něco?“
„Ale ne, Lily…Jenže…“
„No co se děje?“
„Ty vážně bydlíš ve Stellině domě?“
Stellin dům? Nic jsem nechápala…
„Cože? Jaký dům? Jaká Stella? Žádnou neznám. Kdepak, je to přece náš dům. Nikdo tam nebydlí…O čem to mluvíš?“
„Tak bydlíš ve Stellině domě nebo ne?“naléhala Gwen.
Netušila jsem, co jí na to říct. Nic jsem nevěděla. Nic o žádné Stelle.
„Já nevím,“odpověděla jsem proto upřímně. „Bydlím tam, jak jsem říkala. Na konci města. Ve starém domě s velkým černým plotem.“
„Tak je to pravda…Bydlíš tam,“vydechla Gwen.
„Ale co to znamená? Žádnou Stellu neznám,“trvala jsem na svém.
„To ani nemůžeš. Stella je mrtvá. V tom domě žila kdysi.“
Tak teď už jsem nechápala vůbec nic.
„Počkej. A jak to souvisí se mnou? To je ten důvod, proč jste najednou všichni tak divní? Nějaká mrtvá holka jménem Stella?“
„Ale Lily, probuď se! V tom domě přece straší její duch,“řekla Gwen, otočila se na podpatku a už zase mi zmizela z očí.
Zazvonilo. Zůstala jsem na školním dvoře stát sama jako přikovaná.