Ona

Bylo 18:34 19. října. Venku byla tma. A Ona seděla u okna a sledovala kapky deště stékající po chodníku. Přemýšlela. Přemýšlela o životě, o smrti. Cítila prázdnotu. Vlastně nikdy necítila nic jiného. Ani když se dívala, jak umírají. Necítila nic. Alespoň ne tak jako všichni ostatní.

Ten večer je poslední, co si z dětství pamatuje. Nejspíš proto, že to co následovalo se nedalo nazývat dětstvím. Pamatuje si mámu, jak stojí nahoře na schodech. To vrzání, když scházela dolů. Pamatuje si tu zlobu v jejích očích; jak poprvé napřáhla ruku a BUM. Čekala, že ucítí...bolest? Ale místo toho...prázdno! Často přemýšlela jestli se dá prázdno nazvat temnotou. Když byla menší, máma tomu říkala "zlo". To ještě chápala, že Ona za to nemůže, že to nemůže to ovládat. Ale čím dál častěji ji oslovovala "zrůdo" nebo "ďáble". Nakonec ji to pohltilo úplně. Nenáviděla Ji. Když viděla čeho je schopná, litovala, že Ji porodila. Litovala, že její holčička je po tatínkovi.

Zvuk přijíždějícího auta Ji probral ze snění. Zvedla hlavu a pohlédla z okna na parkoviště. Hustý déšť se změnil v mrholení. Černý Chevrolet značky 9672QL zrovna couval na jedinné volné místo. Naposledy když tady byla, řekla mu to.
Řekla mu, že ho nemiluje, že necítí nic.
Nejdřív Ji nevěřil.
Ale Ona umí být přesvědčivá.
Uhodil Ji. Několikrát.
Ona jenom stála a smála se.
On se vyděsil, nazval Ji ZRŮDOU.
Ona nevydržela. Popadla nůž.
On byl rychlejší. Myslel, že Ji zabil. Ale on neví, že nemůže umřít.
Neřekla mu o tom, jak tak moc chtěla cítil alespoň náznak bolesti, že si už tolikrát rozpárala břicho. Ale Ona nemůže umřít.
Odvezl Ji do lesa, položil do jehličí a odjel.
To bylo 11. října, 12. října odjel na týden na služební cestu. Teď vystupuje z auta, vyndává kufry a jde nahoru.
Ona se v klidu zvedne ze židle. Vezme nůž.
On odemkne dveře a vstoupí.
Ona se postaví přede dveře.
On má plné ruce a vyděšený obličej.
Ona se usměje. Poprvé cítí. Cítí výhru.
Bylo 23:27 19. října. A Ona napřáhla ruku, ve které svírala nůž a vrazila mu ho do krku.