6. Stella

Hned po vyučování jsem se rozhodla zjistit něco víc. Nebylo to lehké. Gwen už mi zase zmizela a u ostatních jsem neměla nejmenší šanci. Dívali se na mě, jako bych to byla já, kdo je mrtvý a straší v nějakém domě. Popravdě jsem tomu nevěřila. Duch nějaké holky? To nemůže být pravda. Představila jsem si nějakou povídačku, která se už po generace vypráví a každý k ní něco přidá. Nakonec z toho vznikne jedna velká bublina, které všichni věří a bojí se. Jenže všechny bubliny mají stejný osud – musí prasknout. A já byla rozhodnutá, že špendlíkem, který ukončí život téhle bubliny, budu já. Vydala jsem se hledat Gwen. Brzy jsem měla štěstí. Stála opřená o zídku a čekala na svého tátu. Dnes ji měl vyzvednout on. Ještě ráno mi to říkala. A její táta měl jednu vlastnost, která se mi docela hodila. Byl nedochvilný.
„Ehm, Gwen, ahoj,“pozdravila jsem a snažila se dělat jako by nic.
Přitom bylo cítit, že napětí mezi námi je takové, že by se dalo rozkrájet na kousky a sníst.
„Ahoj Lily. Promiň, jak jsem se chovala. Já jen že…z toho domu mají všichni strach.“
„Neomlouvej se,“usmála jsem se na důkaz svého přátelství, „je to v pořádku. Vlastně jsem za tebou přišla proto, abys mi o tom domu něco řekla. To, proč z něj lidé mají strach. Vyprávěj mi o Stelle.“
Gwen se podívala na hodinky a protože znala svého tátu, usoudila, že máme dost času. Sundala si tašku a pohodlně se uvelebila. Udělala jsem to samé a vzrušeně vyčkávala. Gwen se zhluboka nadechla a pustila se do vyprávění.
„Je to už pár let zpátky. Asi šedesát možná i víc. Tenkrát žil na kraji města šílený podnikatel jménem Harry se svou malou dcerou Stellou. Matka tomu děvčátku zemřela, když byla ještě malá a tak poznala jen tvrdou ruku svého otce. Harrymu se přezdívalo „Šílený“ a všichni dobře věděli proč. Ten člověk byl opravdu blázen. Vždyť jen ten jeho dům…Postavil si kolem něj vysoký železný plot, na který se sem tam někdo nabodl. Udělal to schválně. Neměl lidi rád. Nestýkal se s nikým z města. Všechny je nenáviděl. O tom, co se děje u nich doma se povídala různé historky, ale nikdo si netroufnul něco zjistit. Šílenej Harry byl starý opilec. Vypil všechno, co teklo. Tenkrát asi přebral. Prostě zničehonic zapálil dům. Lidi viděli ten plamen až na konci města. Rozeběhli se k tomu místu a našli Šílenýho Harryho, jak sedí před domem a šíleně se směje. Ptali se ho, kde je Stella, ale nic neřekl. Prostě se jen smál. Pár mužů se ji vydalo hledat. Neuspěli. Až když dům uhasili, měli štěstí. Jenže už bylo pozdě. Stella uhořela ve svém pokoji na půdě, kde ji Harry zamknul. Spolu s jejím ohořelým tělíčkem našli i její nejoblíbenější hračku. Byla to malá hrací skříňka, kterou Stella třímala v ruce. Hrála pořád dokola tu samou melodii. Nanananana… Od té doby se v tom domě snažilo bydlet pár lidí. Jenže nikdo tam moc dlouho nevydržel. Všichni se po pár týdnech vyděšeně odstěhovali. Prý pořád slyšeli hrát tu strašnou tesklivou píseň ze Stelliny hrací skříňky. Pokoj na půdu byl uzamčen, dveře se stejně po pár letech zasekly. Dům zůstal spoustu měsíců neobydlený. Lidi z něj mají respekt. Nikdo se nechce potkat s malou utrápenou Stellou, kterou zabil její tyranský otec…“
Páni. Znovu jsem byla v šoku. Tak tohle je ta Stella. Malá oběť…Jenže mrtvé děti obvykle nechodí strašit další nájemníky svého domu. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Nevěřila jsem. Nešlo mi to do hlavy. Byla to snůška pověr, nesmyslů…Na mysli mi vytanuly myšlenky na probděné noci a divné zvuky. Kroky. A ty tóny…Ale ne, prudce jsem zavrtěla hlavou. Přece se nenechám ovlivnit jen nějakým místním folklorem. Zhluboka jsem polkla a vážně se zadívala na Gwen.
„Ty tomu vážně věříš, Gwen? Myslíš, že se mi po domě toulá mrtvé dítě nebo co to vlastně je?“
„Já nevím, Lily. V tom domě jsem nikdy nebyla. Ale všichni ti, kdo ano, byli k smrti vyděšení. Viděli jsme je, jak prchají z našeho města. Všichni ti muži, kteří ji tenkrát našli, zemřeli nebo se zbláznili, Lily. Ten dům není normální. Byla bych ráda, kdyby to byly jen povídačky. Už jen pro tvé dobro, Lily. Ale mám z toho špatný pocit.“
Uslyšeli jsme přijíždějící auto. Gwen se pomalu zvedla, přes rameno si přehodila svou tašku a odešla blíž k silnici.
„Dávej na sebe pozor, Lily.“
Přikývla jsem. Dívala jsem se za autem, dokud nezmizelo za zatáčkou. Pak jsem se zvedla a vydala se domů. Měla jsem nad čím přemýšlet…
Ještě ten den večer jsem si na svém počítači vyhledala novinové články o městě Darkville. Nebylo to lehké pátrání, existovalo tolik výtisků a já hledala jen ten jeden. Ten, ve kterém se psalo o Stelle. Musela jsem projít spoustu stránek, než jsem konečně našla novinové výtisky z roku 1949. Doufala jsem, že Gwen se nemýlila. Po chvíli jsem zjistila, že měla pravdu. Psalo se o tom palcovým titulkem. „Uhořelé dítě v domě hrůzy!“, „Mladý podnikatel zapálil dům a nechal uhořet svou dcerku“, „Tragédie v Darville! Smrt dítěte v plamenech“. Bylo jich tam spousta. Víc než jsem doufala, že najdu. V každém stálo to samé. Stella zemřela udušením a uhořením. Její tělo našli až moc pozdě v jejím půdním pokoji. Nedalo se nic dělat. V ruce třímala hrací skříňku…
Pořád pro mě bylo těžké uvěřit, ale přesto mi v pokoji bylo nějak stísněně. Představovala jsem si, že tohle je ta místnost, kde Stella zemřela. Viděla jsem ji – malou a bezbrannou, bezstarostného blond andílka – jak si tu hraje. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem si vybrala správný pokoj…Měla jsem strach.
Nevěřícně jsem nad sebou zavrtěla hlavou. Jsem snad opravdu tak pitomá? Třeba to tenkrát bylo úplně jinak. Nepředpokládala jsem, že noviny by se za ta léta změnily. Pořád lovily kachny a rády je předávaly v co nejpikantnější podobě. Nechtěla jsem věřit tomu, co jsem si přečetla. Pustila jsem to z hlavy a šla dolů za rodiči.
Večer se nesl v pohodovém duchu. Venku už zase lilo – z nebe se na zemi snášely hotové provazce vody a zuřivě bubnovaly do střechy a oken. Táta už okna trochu opravil, takže to nebylo tak hrůzostrašné. Navíc v obýváku bylo nádherné teplo – zprovoznili jsme starodávný krb a užívali si tepla, které se linulo po místnosti. Dívali jsme se společně na televizi a odpočívali. Táta s mámou si občas řekli pár slov, ale většinou mlčeli a vnímali děj seriálů. Přemýšlela jsem, jestli jim o tom, co jsem se dnes dozvěděla, mám říct. Ale nakonec jsem si řekla, že není důvod. Nevěřili by tomu stejně jako já. Nanejvýš by se tomu zasmáli a tím by nějaká Stella byla vyřešená. Můj nepříjemný pocit postupně mizel a na konci večera už jsem byla zase v dobrém rozpoložení. Na starosti jsem zapomněla.
Aspoň do té doby než se nachýlil čas jít spát. Byla jsem příjemně unavená. Rozloučila jsem se s rodiči, vtiskla jim pusu na tvář a vyběhla schody nahoru. V koupelně jsem si dopřála krásně teplou sprchu a pak ve svém pyžamu odcupitala do pokoje. Rozsvítila jsem si malou lampičku a posadila se na postel. Vše se zdálo být normální. Ani na chvilku mě nenapadlo podívat se pod postel a hledat tam bubáka. Na strašidla jsem nikdy nevěřila. Ani na duchy. Na nic nadpřirozeného. Jenže Gwen mě dnes tak rozhodila…Rychle jsem ty myšlenky zahnala a uložila se ke spánku. Deku jsem si přitáhla až pod bradu. Z neznámých důvodů jsem se tak cítila mnohem lépe. Naposledy jsem se rozhlédla a pak lampu zhasla. Pokoj se ponořil do tmy. Během chvíle jsem usnula.
Lalalalalala…
Rychle jsem otevřela oči a vyděšeně se posadila na posteli. Na uši jsem si přitiskla dlaně. Byl to jen sen, prolétlo mi hlavou. Něco se ti zdálo, uklidni se.
Lalalalalala….
Ozvalo se to znovu. Potichu, tesklivě, zdálky…Znělo to jako nějaká smutná písnička na pohřbu. Jako tón ze staré hrací skříňky. Babička ji kdysi mívala doma. Ihned jsem věděla, co se děje. Stella byla v mém pokoji.
Seděla jsem na posteli a skoro ani nedýchala. Snažila jsem se přesvědčit, že to není skutečné a přitom jsem natahovala uši, kdyby se to ozvalo ještě jednou. Protáhnul se kolem mě studený
vítr a trochu zalomcoval s okenicemi. Nadskočila jsem vyděšená k smrti a zatřásla se, jak mi mráz přejel po zádech. Měla jsem pocit, jako by někdo odešel…
Tu noc už se žádné zvuky neozvaly. Až do rána jsem slyšela jen déšť bubnující na římsy.