7. Setkání

Nikdy jsem nedoufala, že potkám ducha. Nevěřila jsem na ně. Ani na nic jiného. Jenže pak…
Opakovalo se to každou noc. Stella přicházela a já cítila její přítomnost den ode dne víc a víc. Byla tam. Věděla jsem to. Vždycky když přišla, vzduch se ochladil. Vrzly dveře. Slyšela jsem tiché kroky. Už jsem se nemusela ptát mámy, proč mě pořád chodí kontrolovat. Nebyla to máma. Nikdy to nebyla ona. A ke všemu ta melodie. Slýchala jsem ji každou noc. Nejdřív jen pár tónů, které se smutně a líně linuly po chodbě. Byly vzdálené a připomínaly sen. Mnohdy jsem zapochybovala. Jenže pak se přibližovaly a přibližovaly. Z neurčitých tónů se začala stávat jasné melodie. Nakonec z toho byla píseň. Píseň, která trýznila mou duši i tělo.
Byla jsem bledá strachy. Čekala jsem, co přijde, co se stane. Nevěděla jsem nic. Co duchové obvykle dělají, jestli chtějí zabíjet nebo jen potrápit živé. Nemohla jsem nic dělat. Ani říct to našim, ani utéct. Zkoušela jsem to. Stella si mě našla i tam. Pronásledovala mě. Byla jsem její cíl. K smrti vyděšený cíl. Nespala jsem už mnoho nocí. Jen co jsem zamhouřila oči, přišla ona. Opakovalo se to se železnou pravidelností. Doufala jsem, že jednou vynechá. Pak podruhé. A pak už se třeba nikdy neukáže. Podcenila jsem ji. Stella byla vytrvalá. Mučila mě každou noc a nenechala mě spát. Už se nejednalo jen o pár minutovou návštěvu. Hrála mi celé hodiny. Nikdy nevešla. To bych poznala. Jen ostýchavě stála pod schody na půdu a nechala hrát svou skříňku. Bláznila jsem z toho a blouznila. Ráno jsem nebyla schopná vylézt z postele. Ve škole jsem často usínala při vyučování. Tam jsem měla klid. Spolužáci už si mě zase všímali a normálně se se mnou bavili. Nebo se o to aspoň pokoušeli. Ale bylo vidět, že se musí přemáhat. Pořád jsem pro ně byla ta dívka z duchařského domu. Co ale bylo nejhorší – ani já jsem se jim nedivila. Byla jsem opravdu divná a vážně jsem žila v domě s nesmírně otravným a děsivým duchem, který mě chtěl zničit. Podepsalo se to i na mém vzhledu. Mou povadlou tvář zdobily dva ještě povadlejší kruhy pod očima, které přecházely až do černého odstínu. Vlasy jsem mívala rozcuchané, výraz zdrchaný, rty popraskané… Chodila jsem shrbená a snažila se udržet na nohou. Nešlo to. Byla jsem příliš slabá. Vysílená. Zoufalá.
Často jsem se přistihla, jak tiše prosím o slitování a jen pár hodin spánku. V tu chvíli jsem vždy měla oči zalité slzami a dlaně pevně stisknuté. Beztak mi to bylo k ničemu.
Ale víte, co bylo nejhorší? Nemohla jsem se toho zbavit. Toho zvuku. Těch šílených opakujících se not. Pořád hrály v mé hlavě, jako by se mi tam zasekl gramofon. Lalalalala… Sama jsem si připadala jako duch…
„Lily, co je to s tebou,“zeptala se Gwen a trochu do mě šťouchla.
Zřejmě jsem zrovna usínala na lavici. To se mi stávalo často.
„Co? No…jsem jen trochu unavená. Poslední dobou špatně spím,“odpověděla jsem jí a pokusila se o úsměv.
Ale ani to mi nešlo. Místo toho jsem otevřela pusu v širokém zívnutí.
„Jsi si jistá, že jenom to?“
Gwen se zatvářila podezíravě. Přikývla jsem.
„Jasně. Hrozně mi vadí ty noční bouřky. Vždycky mě vzbudí…,“zalhala jsem jí s naprosto nevinnou tváří.
„To ti věřím. I mě to často budí…,“řekla Gwen a vypadalo to, že se hodlá rozpovídat.
„Gwen! Nechceš sklapnout,“ozvalo se ale najednou.
Paní učitelka Mooreová zřejmě nebyla v nejmenší náladě. Možná i ji v noci budily bouřky. Byla jsem jí za to vděčná. Nechtěla jsem se Gwen svěřovat se svými nočními problémy a obzvlášť ne se Stellou. Věděla jsem, že té pověsti věří, ale přesto…Něčemu věřit je něco jiného než to považovat za skutečné. Bála jsem se, že se mi vysměje. Proto jsem se na ni jen omluvně podívala, pokrčila rameny a dál si hleděla svého…
Ani jsem se nenadála a škola byla za námi. Loudala jsem se z budovy a pak přes celé město. Aspoň jsem si mohla trochu provětrat hlavu. Bylo to jako očistná procedura jen tak se toulat na čerstvém vzduchu, nic neslyšet, ničeho se nebát…Ulevilo se mi. Dokonce mi ani nevadilo, že začíná poprchávat. Podívala jsem se na oblohu. Nebylo se čemu divit. Nad střechami Darkville se už zase stáhla mračna a svou temnou šedí dávala najevo, že za chvíli vybuchnou a přinesou nám další deštivé odpoledne. Bylo mi to fuk. Hlavně jsem nechtěla domů. I když přes den Stella obvykle dala pokoj, beztak jsem se necítila dobře. Věděla jsem, že tam někde je a čeká, až dostane šanci zaútočit…
Když jsem stanula před naším domem, zastavila jsem se a těžce polkla. V krku se mi usadil knedlík pokaždé, když jsem tam měla vkročit. Nakonec jsem se ale zmátožila a vešla.
Den proběhl v klidu. Ve vzduchu sice visela předzvěst čehosi divného, ale mě už nemohlo nic překvapit. Ne po těch probděných nocích, kdy jsem se ustrašeně tiskla ke zdi s přikrývkou přes hlavu.
Ani tato noc neměla být jiná. Ulehla jsem do postele, přikryla své vyčerpané tělo, které už potřebovalo nabrat sil, a zavřela oči. Chvíli bylo ticho. Ale pak…
Lalalalalala…
Okamžitě jsem byla vzhůru. Noty. Tóny. Už zase. Ta samá melodie. Hrála stále dokola, silněji a silněji. Přibližovala se. Propadala jsem zoufalství. Oči jsem měla plné slz. Na uši jsem si tvrdě tiskla dlaně. Doufala jsem, že to přestane nebo se to aspoň utlumí. Doufala jsem, že si rozmáčknu hlavu a budu mít navždy klid. Jenže tóny smutní melodie se dál plazily vzduchem a zdolávaly barikádu z mých dlaní. Slyšela jsem je pořád. Přibližovaly se. Byly blíž a blíž…Prudce jsem se posadila a opřela se o zeď. Jako by mě snad mohla vcucnout a odnést někam daleko. Nestalo se.
Lalalalalala….
Chtělo se mi křičet. Zastavit to, přehlušit. Zničit to navždy. Stával se ze mě blázen. Šílela jsem. Byla jsem jen kousek od hysterie.
Pořád jsem slyšela ten zvuk…Bylo to k zbláznění. Ta samá melodie, ty samé noty hrály pořád dokola. A do toho se začaly ozývat kroky. Lehké pomalé kroky. Klap, klap…Přibližovaly se ke mně pořád blíž. Zavřela jsem oči a modlila se. Nevěřím v Boha, ale doufala jsem, že tohle mi pomůže. Prosila jsem, aby to přece jen bylo snění. Chtěla jsem se probudit. Jenže tohle nebyl sen. Byla jsem zavřená ve svém pokoji na půdě a kroky neznámého byly čím dál blíž i s tou mrazivou melodií…
Tohle bylo tak jiné. Stella nikdy nepřekročila svou hranici. Vždy zůstala pod schody. Teď jsem však slyšela, jak její drobné nožky klapají na schodech.
Přitáhla jsem si deku až pod bradu a zuřivě ji tiskla.
Lalalalalala…
Zvednul se mi žaludek. Oči jsem stále pevně tiskla k sobě.
Lalalalalala…Neusínej, nechoď spát…Stella si jde s tebou hrát…Neusínej, nechoď spát…
Zcela v šoku jsem vyvalila oči. Přede mnou se ve tmě rýsovala drobná postava. Očividně byla dětská. Neviděla jsem nic, jen její siluetu v noční košili. Začala jsem se sápat po vypínači lampičky.
Udělala zase pár kroků ke mně. Ta její otravná skříňka pořád hrála. Rozsvítila jsem a málem vykřikla děsem. Stella vůbec nevypadala tak, jak jsem si ji představovala. Žádný blond andílek. Měla dlouhé černé vlasy, v očích ďábelský výraz a na těle seškvařené maso. Přesto vůbec nepáchla. I její drobná košilka byla celá spálená. Neopovážila jsem se ani pohnout. To, co jsem právě viděla, bylo jedním slovem příšerné.
Stella se ani na chvilku nezastavila. Šourala se dál směrem k mé posteli a tiše si broukala spolu se svou hrací skříňkou. Bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšela její hlas. Byl jemný, dětský a přesto z něj vyzařovalo něco strašného. Přes záda mi přeběhl mráz.
Mohla jsem jí něco říct, zkusit se jí třeba na něco zeptat. Ale jako by mi někdo svázal jazyk. Nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásku.
Lalalala…Neusínej, nechoď spát…Stella si jde s tebou hrát…Neusínej, nechoď spát…Uvidí tě umírat…Lalalalala…
Začala se ke mně přibližovat s rukama nataženýma před sebou. Moc dobře jsem slyšela text její písně. Už jsem se neudržela a rozkřičela se z plných plic. Můj křik přehlušil Stellin zpěv a prořízl noční ticho v domě.