Odrazy zrcadel

Odrazy zrcadel


„Nedívej se, bude to pro tebe mnohem lepší.“ šeptal jsem jí do ucha a pozvolna jí přejížděl nožem po líci.

„Prosím, néééé…“ vykřikla, to když jsem jí nožem zajel pod kůži. Po špičce nože skanulo pár kapek jasně rudé tekutiny.

Oči otevřela do široka. Možná to bylo překvapením, když jsem ji do krku bodl. Uviděla tak svůj odraz v zrcadle, což mě naprosto potěšilo. Chvíli jsem ji ještě pozoroval a pak si jen povzdechl nad tím, jak jsem se neudržel a udělal to moc rychle. Je to tak vždy, když si dávám delší přestávku. Emoce jsou prostě pak k neudržení

Pozoroval jsem její nahé tělo v odraze místnosti. Byla tak netečná. Tak mrtvá. Nebýt posledních pár kapek krve stékajících po krku dolů, myslel bych si, že je ještě zajímavá. Teď už však byla jen pouhá loutka. Pouhá loutka v mé zrcadlové místnosti.

Má místnost. Můj pot a slzy. Pronajal jsem si tohle místo před několika lety, v době kdy to bylo ještě poměrně snadné a stačil vám jenom padělaný řidičák. Jednopokojový byt se sprchou v osmém patře budovy, která dřív sloužila jako studentské koleje. Dnes již bohužel vlivem nedostatku financí v oblasti se z budovy stal typicky panelák, kde se každý stará jen o sebe. Což mi naprosto vyhovuje.

Několik týdnů, ne-li měsíců trvalo, než jsem ho přetvořil v to, co je teď a to, jedno velké zrcadlo. Každá ze stěn pokoje je obložena velkými tabulemi odrážející obraz toho, co se v místnosti děje. Na stropě je malý drát, ze kterého vede dioda. Ta díky odrazu světla dokáže osvítit celou místnost, jako kdyby tam bylo denní světlo. Podlaha je hladká a dá se z ní tak snadno odstranit jakákoliv stopa po tom, co se stalo. Prostě můj malý svět.

Nyní je na čase se postarat o odpadky. Do místnosti jsem přinesl skládací stůl vlastní výroby. Unese i větší zátěž. Například takových 80 kilo váhy. Mrtvé váhy. Do zdířky v koupelně jsem zapojil kabel od el. pily a dal se do úklidu. Dvě sportovní tašky vyložené igelitem se podivně rychle zaplnily částmi loutky. No nevěděl, jsem že je jí tak moc.

O dva dny později již byla uklizena na nedaleké skládce. A na mě zase přicházely chutě. Ještě jsem nevěděl koho si vyberu, ale studentská diskotéka nedaleko od bytu mi připadla jako dobrý začátek.

Ručička na hodinách dávala vědět, že půlnoc minula před pár minutami a já již skoro hodinu lil panáky do menší černovlásky. Musel jsem se jí líbit už jenom proto, že jsem měl v peněžence tolik peněz. Ta musela být večer má. Zavedl jsem ji na parket a chvíli s ní tančil v rytmu pomalé písničky. Díval jsem se, jak jí tepe na krku žíla. Ta myšlenka mě neuvěřitelně vzrušovala. Uběhla další půlhodina. To, že jsem ji do pití dal menší pilulku plnou chemie, zatímco byla na toaletě pravděpodobně nezaregistrovala. Za dalších sedm minut jsem jí navrhl procházku. Souhlasila. K její obrovské smůle.

Dostali jsme se až ke mně do bytu se zrcadlovou místností. Pomalu jsem jí svlékl. Nahá byla vskutku krásná. Mohl jsem si to s ní užít, ale když jsou sjeté po tom koktejlu co jsem jim dal, nikdy to není ono. Dostal jsem do ní trošku vody, ale jenom tak, aby se probrala. Byla malinko zmatená. Vzal jsem nůž a chtěl se dát do díla.

Při práci se naprosto soustředím. Každý detail, každý řez a každá rána musí být perfektní. Symetrická. Přesto neobyčejná. Možná i proto jsem byl malinko zaskočen, když mi někdo zabušil na dveře.

Udeřil jsem svou loutku do zátylku a nechal ji na chvíli padnou do sladkých mdlob. Za dveřmi mě totiž čekalo překvapení. Vysoká, na krátko střižená bruneta s podivným pohledem v očích.

„Dobrý večer. Jsem z místního policejního oddělení. Hledáme tyto pohřešované dívky,“ a ukázala mi dvě fotografie. Dívky na nich jsem samozřejmě docela slušně znal. Hlavně zevnitř. Ta jedna se skoro nevlezla ani do dvou tašek.

„Je mi líto detektive, ale tady v baráku je spousta takových mladých slečen. Neznám všechny.“

„K vám do bytu prý chodí spousta mladých slečen. Pustíte mě dál?“ otázala se. Kdyby se mi tolik ta policajtka nelíbila. Pokýval jsem hlavou a představil si ji nahou. Jo to půjde.

„Samozřejmě pojďte dál prosím, až po vás.“ a pustil ji do předsíně. Dveře do pokoje se zrcadlem samozřejmě byly zavřené. „Takže tady mám koupelnu a tady je něco speciálního.“ S těmi slovy jsem otevřel dveře do místnosti. Hrábla pro pistoli, ale to už bylo moc pozdě. Držel jsem jí pod krkem a za zápěstí. Zatlačil jsem jí do místnosti a čekal jsem pár minut než ztratí vědomí pod nedostatkem kyslíku.

Byl jsem nyní na pochybách. Kterou první? Dobře policajtka první. Ta černovláska až druhá, ať se má na co těšit. Začal jsem policistku svlékat, ale myšlenkami jsem byl stále u toho jak to provedu.

Otočil jsem se tedy pro soupravu nožů a dlouze vybíral ten správný. Pro speciální hosty, speciální vybavení. Dlouhý vykosťovací nůž. Je to sice malinko zvrhlé, ale ona to přežije. Moment. Nepřežije. Nevadí.

Příliš dlouho jsem byl zabraný do sebe. Ozvalo se tiché cvaknutí a pak ohlušující rána. Výstřel z pistole. Zrcadlo přede mnou se roztříštilo na milion kousků. Policistka stála přede mnou ve střeleckém postoji viditelně otřesená rezonancí výstřelu a možná i tím, že jsem jí nechal jenom spodní prádlo. Možná jsem mohl být už mrtvý, ale nechtěl jsem riskovat a tak jsem pomalu zvedl ruce vzhůru a s úsměvem na rtech jsem tak dal najevo, že se chci vzdát.

Dvakrát zmáčkla kohoutek a za mnou praskly další tabule zrcadla. Ona ničí moje dílo. Mé nejmilejší místo na zeměkouli. Dýchal jsem zhluboka, ale dalo mi to pořádnou práci se ovládnout. Otočila se, aby střelila i do poslední stěny, která zůstala doposud neporušená. To byla má šance. Mrštil jsem po ní nožem, který mi ležel u nohou a dal se na útěk. Dolů po schodech to nešlo, neboť jsem v přízemí zahlédl dvě uniformy.

„Dneska to bude neveselé,“ povzdechl jsem si a šel na střechu.

Nespěchal jsem. Doufal jsem, že se do téhle fáze nedostanu, ale asi to mělo být jinak. Pomaličku jsem vystoupal, až pod černou oblohu ve světle zářících hvězd. Sedl jsem si na okraj střechy a podíval se dolů.

To policajtka byla fakt hezká. Zajímalo by mě, jak to mohlo dopadnout, kdybych ji dostal v místnosti. V odraze zrcadel, jak postupně umírá. Jak srdce pomalu dotepává a vytláčí z žil poslední kapky krve.

„To si ze mě děláš prdel, ty zmetku?“ ozvalo se mi zpoza zad. Do zátylku se mi obtiskla ještě poměrně horká hlaveň pistole. Ozvalo se slabé zasyčení a já se lehce ošil. Nepříjemné.

„Půjdeš sedět, za to co jsi udělal, půjdeš sedět.“
„Rád bych vám to potvrdil, ale já se mám docela rád.“
„Ani neuvažuj nad tím, že to skončíš.“
„Máte pravdu. Zkuste skočit první.“ Tlak sílící na můj zátylek mi měl asi oznámit, abych držel zobák. Není zbytí.

Chvíli jsem se díval dolů. Pak jsem vstal. Otočil se k ní čelem. Podíval se jí do očí ní a pronesl:

„Máte pravdu. Odrazy zrcadel, můžou nás splést. Na druhou stranu z nejvyšších poschodí už nedá se slézt. A ve světle zářících hvězd vám řeknu jediné…“

Rozpažil jsem ruce.

„…nedívejte se pak dolů.“

Pak jsem zavřel oči

a pustil se pozvolna dozadu do tmy.

Do tmy ve světle zářících hvězd.