8. Rozuzlení

„Lily, proboha Lily, co se děje?“ uslyšela jsem vyděšený křik mámy a šoupání jejích pantoflů, jak rychle běžela k mému pokoji.
Věděla jsem, že bych jí měla odpovědět, ale nemohla jsem. Sotva jsem dýchala.
„Lily?“
Netrvalo dlouho a máma vyběhla schody na půdu. Stála tam přede mnou ve svém příšerném sepraném oranžovém županu a celá zadýchaná se nervózně rozhlížela. Uslyšela jsem další kroky. To byl táta, který šel hned za mámou. Za chvíli se z díry v podlaze vynořila i jeho hlava a posléze celé tělo.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se dál tiše tiskla ke zdi a vyděšené oči třeštila na místo, kde před chvílí stála malá uhořelá Stella a vyhrožovala mi smrtí. Stáhlo se mi hrdlo, když jsem si na to vzpomněla. Přikrývku ve svých prstech jsem stiskla ještě víc křečovitě.
„Lily drahoušku, co se to děje,“zeptala se máma naléhavě a přistoupila ke mně.
„No fuj a co to tu tak páchne? Tys něco pálila? Lily?!“
Vypadala rozzlobeně. Rychle přešla k oknu a otevřela ho. Ihned jsme uslyšeli, jak déšť prudce buší do parapetu.
„Chápeš to?“otočila se na tátu.
Ten jen pokrčil rameny a dál si mě zvědavě prohlížel. I on zřejmě cítil ten pach, protože nos měl tak zvláštně přikrčený, jako když králík větří mrkev.
„Ne, já ne…,“vymáčkla jsem ze sebe nakonec a pak už to neslo vydržet.
Propukla jsem v divoký pláč a třásla sebou. Měla jsem pocit, že umírám. Při té představě jsem začala vzlykat ještě více.
„Lily, co se stalo? Tak řekneš nám to už?“
„Je to moc divné,“řekla jsem a dala se do vyprávění.
Řekla jsem jim vše o Stelle. O tom, jak jsme ve škole měli vyprávět o svém domě. Jak jsem celé noci nemohla spát a pak přišla ona. Vylíčila jsem jim příběh nešťastného děvčátka, které ale muselo být samotným ďáblem. Popsala jsem jim melodii, která hrála každou noc, budila mě a mučila. Zmínila jsem se o krocích, které jsem tak často slýchala a přisuzovala je právě jim. Svěřila jsem se jim s tím, že jsem pátrala v novinách a našla články, které potvrzují to, co tu vyprávím. Potvrdila jsem domněnku, kterou mělo celé město…
Celou dobu mě poslouchali bez přerušení. Máma skoro nedýchala, táta se tvářil skepticky.
„Lily…,“vzdychl nakonec. „Nemusíš si tohle všechno vymýšlet. My víme, že se ti tu nelíbí, ale…“
„Ale já nelžu! Nevymýšlím si! Musíte mi přece věřit!“
Přestože už jsem byla v klidu, nyní se ve mně znovu zvedla hladina zoufalství. S tímhle jsem přece počítala. Věděla jsem, že mi nebudou věřit. Proto jsem se jim nechtěla ani zmínit o svých problémech. Jenže to bylo předtím, že mi vyhrožovala, že mě zabije.
„Lily, uklidni se, drahoušku…No tak.“
Máma mě kolíbala v náručí a hladila po vlasech. Přesto se mi vytouženého klidu nedostalo.
„Mami, prosím věř mi! Musíš mi věřit. Ona mi vyhrožovala. Chce mě zabít…Já to vím. Už tu nemůžeme dál zůstat. Mami prosím…“
Mé zoufalé výkřiky se ztratily v zadunění hromu, poté co oblohu prořízl blesk.
„Lily, drahoušku…,“začal zase táta.
Jenže máma ho zastavila.
„Zapni počítač a ukaž nám ty články, dítě. Teď už beztak nikdo z nás neusne.“
Povzbudivě se na mě usmála, vyvlékla se z mého náručí a zavřela okno, kterým dovnitř proudil až příliš chladný vzduch. Stellin puch už byl pryč.
Poslechla jsem mámu a okamžitě nastartovala počítač. Netrvalo to dlouho a za chvíli už jsme na internetu pátrali po článcích o Stelle. Věděla jsem, kde hledat. Po několika minutách už jsme s mámou a tátou, který mezitím uvařil teplý čaj, pročítali jeden článek po druhém a prohlíželi si fotky. Bylo to strašné vidět Stellu znovu. Cítila jsem, jak se mi znatelně zvýšil tep. Sotva jsem se udržela na židli…
Ale mělo to význam. Máma uvěřila. Byla příliš pověrčivá a věřila na všechny ty věci kolem druhého břehu a jiných životů. Myslím, že do toho chtěla začít trochu rýpat. Jenže jí nedošlo, že to je jako dráždit vosí hnízdo. Táta byl pořád trochu odměřený, ale viděla jsem na něm, že to na něj udělalo dojem. Domluvili jsme se, že půjdeme spát a na všem se domluvíme ráno. Nejistě jsem souhlasila, zalezla do své postele a nechala se od mámy uložit. Když odešli, jenom jsem ležela a dívala se do dálky. Bála jsem se usnout, aby se to vše nevrátilo. Pak už bych se možná nikdy neprobudila…
K ránu mě přesto přemohl spánek.
Lalalalala….
Zase jsem to slyšela. Bylo to příšerné. Neváhala jsem, nečekala, co se bude dít dál. Rychle jsem vyskočila z postele a překotně se vydala dolů. I naši už byli vzhůru. Seděli u stolu a popíjeli kávu. Oba vypadalo unaveně stejně jako já.
„Už jsi vzhůru,“vzhlédla máma překvapeně od svého hrnku.
Přikývla jsem.
„Zase se to ozvalo. Slyšela jsem ten zvuk,“řekla jsem neochotně.
Rodiče se na sebe ustaraně podívali.
„My víme…,“řekli pak oba současně.
Zmateně jsem se na ně podívala.
„Cože?“
„Už ti věříme, Lily. Dnes v noci…ehm…po tom, co jsme se vrátili do postele…se ozvala jakási zvláštní melodie.“
Přejel mi mráz po zádech.
„Je to moc divné, jak jsi říkala. Ale na tom už nezáleží…“
„Proč?“
Nic jsem nechápala. Bylo toho na mě moc. Vše tak zmatené, jako z jiného světa…
„Stěhujeme se. Už tady nebudu ani minutu. Beztak nenávidím tohle město… Pořád tu jen leje…“
Překvapeně jsem se na ně podívala. Pohledem jsem klouzala z jednoho na druhého.
„Je to pravda?“
„Ano, Lily. Sbal si věci. Ještě dnes odjíždíme.“
Neváhala jsem ani chvilku. Po týdnech strachu a stresu jsem se tak strašně těšila. Kamkoli…