Epilog

Ještě toho dne večer jsme se vrátili do Londýna. Rozloučila jsem se s Gwen a pak nasedla do auta a zamávala Darkvillu. Tentokrát na rozloučenou. Bylo po všem…
Se slzami v očích jsem přivítala náš starý londýnský byt, který se naštěstí ještě neprodal.
Od té doby se všechno vrátilo do normálu. Už jsem neslýchala žádné noty ani melodii. V noci mě nebudily kroky. Stella už se nikdy neobjevila a já o ní ani neslyšela. Nechtěla jsem. Po několika dnech v Londýně jsem dokonce mohla v klidu spát.
Po nějakém čase jsem dokonce začala přemýšlet nad tím, jestli jsem si to všechno jen nevymyslela. Dům byl starý, vydával spousty zvuků a do toho ty strašné bouřky. Byla jsem nevyspalá, nenáviděla jsem Darkville a historka, kterou jsem vyslechla od Gwen, mě možná vystrašila natolik, že jsem si vybásnila skutečného ducha. Kdo ví – třeba se mi to vždy jen zdálo. Jenže můj strach byl až příliš skutečný. A vlastně – když jsem vzpomínala pořádně – zvuky jsem přece slýchala mnohem dřív, než jsem vyslechla strašný Stellin příběh. Možná jsem snila, ale možná to taky byla pravda. Ať tak nebo tak, jedno jsem věděla. Do toho domu už se nikdy nevrátím. Peklo, které jsem prožila se Stellou, mi stačilo až do konce mého života. I kdyby bylo vybájené…