Vražda?

Vražda?
Bylo chladný, podzimní ráno, ve vzduchu se ještě pohybovala inkoustově Černá tma. Do které se ozývaly zřetelně viditelné červánky. Slečna Jana Vaňková přicházela po vyšlapané cestě do malého, podlouhlého domu. Slečna Vaňková bylá malá, pětadvaceti letá žena. Černě zbarvené vlasy jí dorůstávaly do výše ramen. Měla v oblibě Červenou barvu, proto ráda nosila šaty se stejnou barvou. Byla to tichá osoba - když se ji někdo ve společnosti na něco nezeptal, tak dlouho nic nepověděla. S obrovskou láskou četla nejraději knihy s romantickými žánry. Při každé takovéto knize si dívku, které se dostalo to štěstí..., představovala sebe. Její největší touhou bylo poznat toho pravého a oženit se sním. Zatím toho štěstí se ji nedostalo. Pracovala v místní hospodě jako servírka, v létě tomu bylo čtyři roky co žádala majitele oné hospody o práci. Hospoda se nacházela v jedné malé, odlehlé vesnici... V novým kmíně v československé zemi.



Vaňková otevřela dveře hospody. Trochu se podivila, že se v budově nesvítí a dveře jsou otevřené. "Že by Krneš zapomněl zamknout?" Usmyslela si vduchu pro sebe, když vcházela dovnitř. Rozsvítila malý lustr, který se vznešeně pohupoval pomalými pohyby sem tam. Dlouhou místnost ozářilo světlo. Bylo teď vidět několik stolů s židlemi, postaveny vzhůru nohama na ně. Zase do práce, povzdechla si, když uviděla špinavou a zablácenou podlahu. Nahlas vyslovila svoji řečnickou otázku, o tom kde pan Krneš asi tak je a potom šla za barový pult do malé místnosti pro koště. Trochu nerudně se podívala na velkou Červenou louži jakési podivné tekutiny. Když ji sklouzl pohled od tekutiny k polonahé postavě člověka, schoulená do klubíčku, ostře a nahlas vyjekla. S křikem se dala do běhu. Vyběhla ven před hospodu, zády se opřela o dveře a přitom stále ječela. V dáli v mžitkách zahlédla jak se k ní blíží nějaká postava. V okamžiku kdy ta postava ženu uslyšela, dala se do rázného, rychlejšího kroku. Postava se opírala o dřevěnou, vycházkovou hůl. V dalším mžitku si ve ztrácející tmě všimla, že to je starý pan Maděra, kdo se k ní blíží. Stále ječela, ale už vydatně méně. Pavel Maděra byl vysloužilý voják, nebo jak si nechával přezdívat veterán, z první světové války. Bylo mu už sedmdesát dva let. Nosíval starý, velký kabát a svoji vycházkovou hůl, kterou přezdíval Monika... Ve shrbený poloze a opíraje se své hůlky přišel k ječící ženě.



"C-co? Co se děje? Co se stalo?" vydoloval ze sebe pan Maděra trochu se zadýchaným hlasem.

"T-ta-tam... Pan Krneš... U baru..." slečna Vaňková přestala ječet a sesunula se na zem. Omdlela. Pan Maděra ani na malou chvíli nezaváhal, velikými kroky vyrazil za hospodu. Došel k pumpě, vytáhl ze své kapsy malý krajkový kapesník a začal pumpovat vodu. Namočil kapesník a co nejrychleji přispěchal k slečně Vaňkový. Několikrát nad ní vyždímal kus své krajkové látky. Sprška malé vody ji hned přivedla k životu. Ještě pořád mátořivě se zvedla a posadila se na venkovní lavičku hned těsně u zdi domu. Pan Maděra, když si všiml vylekaného obličeje slečny Vaňkové, vkročil raději do hospody bez nejmenších otázek. Chvíli se zmateně rozhlížel, ale poté se šel podívat za barový pult. "Můj ty bože..." Uslyšela Vaňková výkřik zděšení pana Maděry z hospody. Hned na to se dveře znovu rozletěly. Maděra přistoupil k ženě a tázavým pohledem se na ní podíval. I když se opíral o hůl, jeho kolena se přesto podlamovala. "Jak se to stalo?" Řekl naprosto klidným hlasem.
"N-nevím. On už tam takhle byl... K-když jsem přišla." V jejím hlase byl zřetelně poznat strach. "Tak já zajdu na policejní stanici..." Vydechl Maděra na ráz. "Ty si stim budou umět poradit." zamumlal si spěšně pod svoje, několik týdnu neoholených, vousů. "Vy tu počkejte..." Dodal k tomu všemu když už byl na cestě, ještě slyšel vzlykavý "ano" od plačící ženy a potom se ztratil ve tmě. Uběhlo už patnáct minut, tma se skoro vytratila a byl vidět v dáli smrkový les a slečna Vaňková stále plakala a vzlykala. Minutu tam ještě seděla a plakala, než k místu přijelo auto. Auto bylo nápadně žluté a na jeho kapotě se dalo přečíst dvě velká černá písmena V.B. Otevřeli se dveře a z auta vystoupili tři muži. Dva z nich byli policisté a jeden z nich byl pan Maděra. "Tam uvnitř. Za barovým pultem." Ukazoval pan Maděra na hospodu. Ve spěchu pozdravili Vaňkovou a ta jim to vrátila svým ahoj Tome a Petře. Přitom se ještě stále zajíkala slzami. Pan Maděra si stoupl vedle Vaňkové a oběma rukama se opíral o hůl. Přitom čekal co se stane. "To je strašné... Chudák pan Krneš." Z hospody zaslechli v útržkách pokleslý rozhovor mezi nimi... Oba dva hned vyšli ven. "To aby jsme zavolaly na pohřební..." Zvolal Petr sklesle mezi hlouček lidí. "Já zajedu na stanici, tam zavolám pohřební službu." Řekl Tomáš trochu radostně, že tu v tu chvíli nemusí být a nasedal do služebního auta. Nastartoval a ujížděl pryč. Vaňková mezitím přestala plakat a už jen malinko povzlykávala. Petr k ní přistoupil o trochu blíž.

Byl to veliký třiadvaceti letý muž. Od sedmi let nosil brýle, protože měl zhoršený zrak. Měl kaštanově hnědě, krátké a nečesané vlasy. S Janou Vaňkovou se znal od mala, hrával si sní na četníky a zloděje. On si pokaždé brával roli, pokud to šlo, zloděje, neboť policii moc v lásce neměl. Ale od svých patnácti let se mu policie zdála být dobrá a správná... Také našel zálibu ve čtení detektivek - rád hádal pachatele dřív než se dostal na konec knížky. U policie sloužil teprve rok, ale zatím se k vraždě ani k loupeži nedostal... Sedl si vedle ní a se smutným výrazem v obličeji ji začal utěšovat. "Neboj se! To se vyšetří. A jestli to byla vražda, my pachatele dostaneme. A jak ti vůbec je? Jak se cítíš?"
"Je mi trochu špatně. A... A je mi smutně. Nevěřím, že by tu pan Krneš už s námi nebyl. Byl takový do života, a... a teď tohle." Vydala ze sebe tenkým a roztřeseným hlasem.
"Jo. J-je to divný. Ještě včera jsem ho zdravil..." Dodal k tomu všemu pan Maděra a přitom se stále opíral o svoji hůl. Trvalo to necelých sedm minut, než k hospodě přijely dvě policejní auta. Z jednoho z nich vystoupil Tomáš a dva další policisté, z toho druhého vystoupil náčelník policejní stanice a další policista, který to auto řídil.

Martin krojhárek byl náčelníkem policejní stanice v Novým Kmíně - byl poněkud obtloustlé postavy, měl malý kulatý obličej a černé, krátké a kudrnaté vlasy. Nedávno oslavil své čtyři a čtyřicáté narozeniny. Oslavoval je spolu se členy policejní stanice a s láskou na ně vzpomínal... Jeho koníčkem a zálibou bylo zahrádkářství a chatařství. Se svou ženou a dvěma staršími dětmi jezdíval, o víkendu a prázdninách, na chatu, kde se staral o svojí zahradu...

Přišel k hospodě a za nim hned ostatní policisté. Odkašlal si a pozdravil všechny, co čekali před budovou, na to co se bude dít dál. "Dobrý den."
"Dobrý den." Pozdravili jednohlasně slečna Vaňková a pan Maděra náčelníka. Po malé odmlce se pomalým krokem doklopýtal ke dveřím a otevřel je. Všichni policisté včetně Petra vstoupili dovnitř. Než stačili dojít k barovému pultu, uslyšeli zvenčí přijíždět auto, náčelník se zastavil a odkráčel ven. Ze špinavé a zablácené sanitky vystupoval patolog Ivan Strauss, ve svém dlouhém, bílém plášti se na místě otočil a podíval se na Krojhánka. "Nějak pozdě Ivane?" Vychrlil na něj náčelník, hned když ho spatřil.
"Nazdar Martine... Právě jsem vstával, když jsem dostal tu zprávu..." Vyměnili si přitom spolu pohledy, náčelník dlouze zívnul a dále si Strausse prohlížel.
"Kdo to vlastně zemřel, Martine?" zeptal se Strauss pana Krojhánka a ještě stále ospale se doklopýtal k náčelníkovi. "Krneš. Co jsem tedy slyšel a..." Pan Strauss ho v polovině věty zastavil a s údivem to po něm opakoval.
"Krneš... To snad není ani pravda... A jak se mu to vlastně stalo?" Náčelník se zhluboka nadechl a se skleslým tónem v hlase mu odpověděl. "Ještě nic nevíme. Teď jsme sem přijeli." Krojhánek ztěžka vydechl a znovu se na pana Strausse podíval. "Tak tedy do práce!" Zvolal patolog bez nejmenšího nadšení...

Ivan Strauss byl starý dva a šedesátiletý patolog v místní nemocnici. Měl mastné, krátké a šedivé vlasy, také nosil velkou, šedivou, kozí bradku. Byl to člověk se smyslem pro humor, který se na svět díval očima optimisty. - Ve svém volném čase rád hrával šachy a dámu. Spolu se svou ženou žil v malém domku daleko od vesnice. Kde chodil, do blízkého lesa, se svou ženou na houby...
Otočili se a vkročili do hospody. Zbylí policisté už stály u zemřelého a vedly mezi sebou rozhovor. Náčelník a patolog přišli k nim a se smutným výrazem ve tváři se podívali na mrtvolu. Pan Strauss si nasadil gumové rukavice a začal si s opatrností prohlížet pana Krneše. "Hm..." řekl si tiše pro sebe a znovu se vrátil ke své práci. Krojhánek se obrátil k policistům a horlivě jim něco vysvětloval. Mezitím venku před hospodou vládlo ticho. Pan Maděra i slečna Vaňková natahovali své uši a snažili se zachytit jakoukoliv informaci z hospody. "Je to neobvyklá smrt. Něco takového jsem ještě neviděl..." Oba dva našpicovali uši o něco víc, ale už nic neslyšeli, z hospody se ozývalo hrobové ticho.
"Takže... Ehm... On nemá prsty?" A náčelníkův, spolu s ostatními v místnosti, sklouzl zrak na mrtvého muže. "Chybí mu dva prsty na pravé ruce. A to ukazováček a malíček. Jen se podívejte..." A patolog se trochu pohnul do leva, aby se ostatní mohli podívat. "...A taky mu chybí kus masa na levém předloktí." Pozvedl jeho ztuhlou ruku a ukazoval ji všem. "Je to divný. Kdo by mu něco takového mohl udělat?" Zeptal se sám pro sebe Krojhánek. Strauss jeho otázku zaslechl a bezmyšlenkovitě mu odpověděl. "To opravdu nevím. Ale jedno je jisté, zřejmě to nebyla sebevražda ani možná přirozená smrt." Náčelník se znovu zahleděl na jeho předloktí a poté na jeho dva chybějící prsty, přitom si v duchu stále omíval jedno a to samé slovo: "Vražda. Vražda. To byla vražda..." Po dlouhé a velmi tiché odmlce se Petr odhodlaně docílil, povědět jednu větu. "A jak tedy vlastně zemřel?" Zvědavě se přitom podíval na Strausse, jakoby tím chtěl dát najevo, že to co doktor poví, ho velice zajímá. Patolog se odvrátil od Petra a zkoumavě si prohlížel mrtvolu. "Myslím, že zemřel na vykrvácení." "Na vykrvácení?" Zeptal se náčelník s nechápavým výrazem v obličeji. "Asi ano! To teď nezjistím. Tadyhle. Na levé ruce mu někdo nebo něco překousl tepny. I na pravé ruce mu chybí tepny - to ano, ale horší je, když si přetrhnete tepny na předloktí... Ehm... také je dost nepříjemný, když si nějak překousnete tepnu na krku. To je z..." Zarazil se v půli věty a podíval se znovu na jeho zranění. "Také ty rány mohou být způsobený nějakým ostrým předmětem. Například rozbité sklo, nůž... Ale tyhle rýhy, na jeho levé ruce, tomu moc nenasvědčují." Doktor se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Náhle mu srdce v jeho hrudi poskočilo a začalo bušit rychleji a silněji. "A co je tohle za kufřík? Ten je Krneše?" Vzhlédl pod barový pult, kde ležel malý, hnědý kufr. Náčelník si vzal do ruky svůj kapesník a sehnul se do úrovně Strausse. Přes kapesník stisknul černý pouto kufříku a položil ho na pult. Otevřel ho! Našel v něm několik sesponovaných papírů. Chvíli je pročítal, náhle se zarazil a v duchu si celý odstavec přečetl znovu. "Je to závěť. krneš se tu zmiňují o slečně Vaňkový, odkazuje ji tuhle hospodu i vše co sní souvisí." Krojhánek zbledl ve tváři. Najednou pomyslel, že vrah může být slečna Vaňková. Cítil jak mu srdce v jeho hrudi buší a nepřestává tlouct. "Takže Vaňkový... To všechno odkázal?" Zeptal se Petr s neskrývanou touhou, to všechno zjistit. A pokud to šlo, tak to náčelníkovy vyvrátit.

"Ano! Tady se to píše." Náčelník začal citovat z poslední vůle pana Krneše. " Hospodu a vše co sní souvisí odkazuji Janě Vaňkový..." Náčelník položil závěť do kufříku a otočil se směrem k Petrovi. V hospodě zavládlo ticho, do kterého se ozývalo jen hlasité dýchání. Strauss se zvedl a začal se rozhlížet po podlaze. "Té krve je dost hodně." Povzdechl si. "Tak tedy až to tu budete mít hotové, tak mi můžete Krneše odnést do sanitky." Strauss se otočil a vyšel ven. Slečna Vaňková seděla na lavičce, vedle ní stál pan Maděra a opíral se o hůl. "B-byla to vražda nebo ne?" zeptala se trochu nedůtklivě slečna Vaňková, když se k ní Strauss přiblížil. "Ano. Já si to myslím, ale nevím to ještě jistě." A sedl si vedle Vaňkové na lavičku. Během velmi krátké doby se u hospody začal scházet shluk lidí. Všichni byli zvědaví co se děje. Pan Maděra jim to s těžkým srdcem pověděl. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, každý se Maděry ptal na to samé. "Opravdu pan Krneš? Krneš? Ten mrtvý je pan Krneš?" Maděra jim na to přikyvoval a odpovídal. Za necelý dvě minuty přišli dva policisté a ze sanitky si odnesli nosítka. Poté znovu vkročili do hospody. Hned na to vyšli ven a v nosítkách nesli tělo pana Krneše. Odnesli ho do sanitky a vstoupili do hospody. Za další minutu se dveře znovu rozletěly a ven přišli všichni policisté. Náčelník držel v ruce kufřík a smutně se díval na slečnu Vaňkovou. "Vy pojedete s námi. Jste hlavní podezřelou osobou..." Přitom mu trochu ochraptěl hlas, ale zachvíli se mu zlepšil. "Já, pane Krojhánek?" Podivila se Vaňková a dala to všem na jevo. "Ano!" Přisvědčil náčelník. Krojhánek a Tomáš nastoupili do auta a nastartovali. Petr, slečna Vaňková a ostatní policisté nastoupili do druhého auta a také nastartovali. Než odjeli, k hospodě přijelo další auto. Bylo dlouhé a černé. Náčelník vystoupil a dobelhal se k autu, hned za nim vyšel Strauss a připojil se ke Krojhánkovi. Z auta vystoupili dva muži v černých sakách. Strauss a náčelník k nim přišli.

"Dobrý den." Pozdravili se všichni čtyři muži najednou. "My si jdeme pro toho mrtvého. Pana... pana Krneše." Pověděl jim jeden muž v černém s chladným, hřbitovním hlasem. "Obávam se, že to asi nebude možné." Sdělil jim to Strauss a přitom zahlédl nechápavý výraz v jejich obličejích. "Takže to on jako obživl?" Zeptal se muž v černém znovu chladně a nezaujatě. "to ne. Jen máme podezření, že to byla vražda." Přitakal náčelník. "Takže to aby jsme raději odjeli, ne?" Řekl muž v černém a otočil se směrem k černému autu. "Martine, abych nezapomněl. Dneska jedu na svatbu mé dcery, takže se na Krneše podívám zítra." Sdělil Strauss náčelníkovi. "Samozřejmě. A nezapomeň ji ode mne pozdravovat." Krojhánek se trochu pousmál, ale když pomyslel na Krneše, úsměv se mu z tváře ztratil. Znovu nastoupili do aut a tentokrát nerušeně odjeli pryč. Lidé před hospodou se začali rozcházet a ztrácet se v dáli, když odcházeli po cestě zpátky tam odkud přišli. Dvě žlutá auta se zastavila před policejní stanicí na náměstí v Novým Kmíně. Několik policistů a slečna Vaňková vystoupili z aut. Vstoupili do budovy. Prošli několik místností, až přišli do jedné malé kanceláře. Poté místnost opustili, zůstali v ní jen náčelník a slečna Vaňková. Kancelář byla malá a neútulná. Měla čtvercoví tvar s jedním oknem na pravé zdi od dveří, kde byl velký a dlouhý psací stůl z třešňového dřeva. Za stolem i před stolem byli dvě dřevěné židle. U dveří stál malý a poměrně dost vysoký stul, na kterém se krásně svíjela popínavá rostlina ve skleněné váze... "Posaďte se, prosím." Vyzval ji náčelník. Vaňková se posadila, hned po ní se posadil náčelník za psací stůl. Hnědý kufřík, který stále držel v ruce, položil na stůl. Otevřel šuplík a vzal z něho malý umělohmotný předmět ve tvaru obdélníku. "To je magnetofon. Budu si nahrávat náš rozhovor." Vysvětlil ji to náčelník, když spatřil její nechápavý obličej.

"Nevíte proč vám Krneš odkázal jeho hospodu? Promiňte mi to. Ale zrovna vám, obyčejné servírce?" Když zformuloval své slova v několik nejasných otázek, podivil se nad tím co řekl. Slečna Vaňková se na něj nechápavě podívala a v duchu si jeho otázky předříkávala. "Můj vlastní o... Ehm... pan Krneš mi odkázal hospodu?" Její srdce náhle poskočilo a zdálo se ji, že to bušení zaslechl i náčelník. "Ano! V jeho poslední vůli se to píše." Přisvědčil náčelník. "Můžete se podívat." Dodal spěšně a podával Vaňkové sesponovaný štos papíru, který vytáhl z kufříku. Slečna Vaňková si závěť vzala do ruky a pročítala si poslední vůli. "Tak to jsem netušila."

"Opravdu? Tak to tedy mění situaci... Ale já si pamatuji na jeden malý incident mezi vámi a panem Krnešem. Jeho manželka kvůli tomu dost vyváděla." Náčelník se lehce nahnul do předu a čekal co Vaňková řekne. "No... Ale to se potom vysvětlilo. přisvědčila slečna Vaňková. "Ano! Z pohledu paní Krnešové, ano. Ale rád bych se dozvěděl, proč vy jste se pohádala s Krnešovou." A znovu se trochu naklonil dopředu. "Ona zjistila... Zjistila že Krneš je můj vlastní otec. A dost se potom s panem... s mým otcem pohádala a potom i semnou. Protože já jsem se narodila v době kdy byl otec se svou ženou už dva roky ženatý. A chtěla aby mě vyhodil z práce a nestýkal se semnou. Ale on to udělat nechtěl. A potom na to celé zapomněla, dokonce se mi i omluvila. Na celou tu záležitost jsme my všichni už nemysleli." Náčelník na ní s úžasem vykulil oči a na malou chvíli si ji bezduše prohlížel. Vzpamatoval se velmi rychle, vzal si od ní zpátky závěť, vložil ji do kufříku a zavřel ho. "Takže Krneš byl váš otec? A kdy jste to zjistila?" Začal si ji prohlížet a nespustil z ní oči, dokud nezačala mluvit. "Před rokem a půl, než moje maminka umřela. Myslím, že to bylo týden před její smrtí." Malinko, při té vzpomínce, se jí oči naplnili slzami. "No, to by bylo asi tak vše. Můžete jít domů." Sdělil ji to, když na žádnou další otázku nepřišel. Slečna Vaňková odešla z místnosti, náčelník se ztěžka zvedl a také odešel z místnosti. Prošel úzkou chodbou na konec, kde stáli jedny dveře. Otevřel je a vstoupil do místnosti. Kancelář byla na chlup stejná jako náčelníkova, až na dva další stoly u levé zdi a popínavou rostlinu, která tam scházela. "Petře, zajeď pro paní Krnešovou a přiveď ji ke mě. A nějak šetrně ji sděl, to co se stalo Krnešovi." "Hned na to jdu." Přitakal Petr. Náčelník se obrátil a vrátil se do své kanceláře. Plných dvacet minut s netrpělivostí čekal až k němu paní Krnešová přijde. Nakonec se dočkal. Paní Krnešová zaklepala na dveře od kanceláře, poté vešla dovnitř. "Dobrý den. Prý jste chtěl semnou hovořit?" "Samozřejmě. Posaďte se." Přisvědčil náčelník a zapínal svůj magnetofon.

Vdova Ludmila Krnešová byla postarší devětatřicetiletá dáma. Měla dlouhé, nahnědlé vlasy. Byla to žena v domácnosti, která o víkendech pracovala v místním obchodě. Měla ráda kultůru a umění - když to šlo, chodila se svým manželem do muzeích a na různé akce. Také chovala velkou lásku ke zvířatům, kdysi měla jednoho psa a dvě kočky, ale musela je dát pryč, protože dělali po domě bordel a pan Krneš to moc nenáviděl...

Sedla si na židli, kde před půl hodinou seděla slečna Vaňková. "Slyšel jsem, že slečna Vaňková byla dcera pana Krneše." "A - ano. Ale já jsem se s tím už smířila…" Přitakala paní Krnešová. „…Ale jak jste na to přišel?“ „To není teď nijak zvlášť důležité… Ale kvůli tomu tu nejste... Chtěl bych vědět co jste dělala včera celý večer?" Paní Krnešová se podívala na pana Krojhánka a potom od něj odvrátila zrak, jakoby se dozvěděla o co náčelníkovi jde. "No, uklízela jsem jako vždycky a potom jsem udělala večeři. A šla jsem potom spát, bylo to okolo deváté hodiny." "A to jste si nedělala starosti, že váš muž nepřišel domů?" Zeptal se náčelník. "Ne! Věděla jsem, že přijde domů až po půlnoci. Říkal mi to." Najednou se rozbrečela, ale když se na ní náčelník nevěřícně podíval, utišila se. "Takže jste byla doma. To je asi tak vše. Můžete jít." "Nashledanou." Vydala ze sebe na jeden nádech, když už byla u dveří. Po necelých deset minut, které náčelník strávil ve své kanceláři pročítáním poslední vůle pana Krneše, se dveře jeho kanceláře rozletěly. Do místnosti vstoupil Petr s Tomášem. "Přišel jste na něco, náčelníku?" Zeptali se jednohlasně. "Zatím ne. Vaňková je nevinná. Té to věřím, ale zjistil jsem, že pan Krneš byl jejím otcem. Na paní Krnešové mi něco nesedí, ale je taky nevinná - ta přece při pohledu na krev omdlívá." "Tak proč jste s ní chtěl mluvit?" Zeptal se nevrle Tomáš. "Abych si ověřil jednu malinkou věc. Ehm… čistě z osobní věci.“ Přitakal náčelník. Když to dořekl, oba policisté odešli z kanceláře.

O den později.
Náčelník vstoupil do své kanceláře. "Půl deváté" Povzdechl si, když se podíval na svoje hodinky. Posadil se a zhluboka se nadechl. Najednou se dveře kanceláře rozletěly a do místnosti vstoupil doktor Strauss ve svátečným šedým saku. "Zdravím. Mam pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu." Vychrlil na něj hned, co vstoupil do kanceláře. "Ahoj, ale co tak brzo na nohou?" Zeptal se náčelník. "To je jedna ze zpráv." "Tak tedy... co je to za zprávy." Strauss se nadechl a posadil se na židli. "Ilonin snoubenec to trochu přehnal s loučením se svobodou. Zkrátka se vrátil domů s opicí a nebyl schopen nic dělat. Svatba se zrušila a odložila se… Tak jsem se mohl vrátit do práce, ke Krnešovi." Strauss se na chvíli odmlčel. "A tu špatnou zprávu?" Zeptal se nedůtklivě náčelník. "To byla ta špatná zpráva." Přitakal Strauss. "tak tedy ta dobrá... krneš nebyl zavražděnej. Byla to sebevražda." "Vážně?" Zeptal se s neskrývaným úžasem náčelník. "Ano! Je to ale trochu podivný. V jeho žaludku jsem našel zbytky jeho prstů a kousky jeho masa. A na jeho ranách jsem našel stopy po zubech." "Takže on si překousl prsty a potom je snědl? Tak to je vážně podivný. Ale jak to udělal?" Znovu ,s úžasem ve tváři, se ho zeptal. "Je to prostě zvláštní. V jeho krvi jsem nenašel žádné stopy po psychotropních ani jiných omamných látkách. Žádný alkohol… Nikde jsem nenašel nic. Ten chlap to musel dělat při zdravém rozumu." "To teda asi jo. A jak vůbec zemřel?" "Na vykrvácení. Překousl si několik tepen." přisvědčil Strauss a přitom vstával ze židle. "Já musím jít. Ta svatba se přesunula na dnešek v půl desáté. A doufám, že půjdeš na Krnešův pohřeb. Má být asi za dva dny." Přitom se dobelhal ke dveřím a otevřel je. "Jasně! I když to tak nevypadalo, tak Krneš byl můj přítel." Přitakal náčelník. Strauss se ještě naposled podíval na Krojhánka a potom zmizel za dveřmi. Náčelník se uvelebil ve své židli a hlasitě zívnul.

Den pohřbu.
U vykopané díry stál shluk lidí v černých oblecích. Mezi lidmi vládl pohřební smutek. Slečna Vaňková a vdova paní Krnešová plakali. "Sešli jsme se tu v tenhle okamžik, aby jsme zavzpomínaly a hlavně se rozloučily s panem Krnešem. Pan Krneš byl veselí, pln života a na tenhle okamžik by se díval s velikým odporem. Ano! Pan Krneš by si určitě nepřál aby jsme tu takhle truchlily a mluvily o tom jaký byl… A proto se na jednu minutu ztišíme a uctíme jeho památku." Placený řečník se odmlčel a sklonil hlavu k zemi. Všichni ostatní udělali totéž. Minutu vládlo ticho, do kterého se jen ozývalo vzlykání plačících žen. Po minutě se dali všichni do pohybu a z hromádky plné hlíny si nabrali hrst do ruky. A házeli ji do vykopané díry, kde ležela rakev Krneše. Paní Krnešová spolu s hlínou hodila do díry i bílý tulipán, který se hned ztratil pod přívalem další hlíny. Každý kdo u díry byl, hodil na rakev svoji hrst hlíny. Náhle začalo pršet, těžké kapky dopadaly na vlhkou zem. Prodírali se do oblečení pozůstalých a smáčeli jim jejich obličeje. Namočili se jim jejich vlasy. Všichni se dali do rázného utíkáni, aby se někde mohli schovat.
Konec