Boží odkaz část 8.

Možná ještě nedokážeš rozpoznat své pocity. Ale podvědomě je vnímáš.
Proto se snažíš dostat ke mně blíž. Je to cudnost, jež vede do Ráje.
Toužím po tobě, ale ty jsi tak krutá.
Chci tě stále.
Stanley Coleman

Vůbec nevím o čem ten magor píše. Takovýmhle způsobem mě ještě nikdo nebalil! Překračuji zápisník a navštěvuji první patro. Pak mě něco napadne. Vrátím se na schody do mezipatra a zápisník tam už není… Tak to je opravdu záhada! Vím stoprocentně, že se mi to nezdálo!
Raději se soustředím na Leonarda. Kde ta mizerná sekce je? Půdorys je naštěstí stejný, tak lůžkové nemusím nijak složitě hledat. Když se blížím ke dveřím, známé ťukání a vzdychání mě upozorní, že tu mám starou kamarádku. Z chodbičky, která vede k šatnám, se potácí nechutná bytost. Další kreatura v podobě zdravotní sestry, jenže tato vypadá jako kdyby byla v rozkladu a kromě tyče, má v druhé ruce revolver!
Zablýskne se a ohlušující rána mi způsobí pískání v uších. Kulka rozbila jednu nesvítící zářivku na stropě. Monstrum naštěstí nezná pojem míření a pohyb jeho těla mu to ani neumožňuje. Rychlým skokem se přenesu vedle ní a než stačí namířit, seknu jí po ruce. Pistole odlétne i s nechutným zápěstím a z pahýlu vystříkne prou krve. Sestra vykřikuje bolestí a vztekle po mě máchne tyčí.
Nečekala jsem tak rychlý protiútok, tak mě zasáhne do hlavy, až mi cvaknou zuby. Kolem mě se točí barevná kola a rozmazává se mi zorné pole. Zoufale se snažím neztratit vědomí. Nestvůra pozvedá ruku k další ráně a já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Když už čekám odevzdaně ležící na špinavé zemi smrtící úder, sestra padne na kolena a obličejem na zem. Ztichne i její hlasitý dech.
,,Vykrvácela…“ vypravím ze sebe tiše. Hlava tak třeští! Osahám si zasažené místo na hlavě a s velkou úlevou zjistím, že mi neteče krev. Ale slabý otřes mozku to bude určitě. Nemám sílu se zvednout. Ale musím, než dorazí další sestřička.
S námahou se alespoň posadím a opřená zády o zeď, se snažím co nejrychleji vzpamatovat. Jde to těžko. Strašně těžko… Takhle se neubráním ani mouše. Jestli budu mít vnitřní krvácení do mozku…je se mnou konec. A já to nedokončím. A Claudia přežije…
,,Ne to nikdy! Nezemřu dřív, než tu bestii zabiju!“ zakleju. Jako by mi to vlilo sílu. Těžce se postavím na nohy a zamířím zpět ke dveřím na lůžkové. Kužel světla přejede po mřížce do klimatizace. Ta se pyšní svou korozí.
Vrata na lůžkové části bez potíží otevřu a s radostí vidím, že za nimi nic nečíhá. Když kráčím k pokojům, po mé pravici jsou dveře s nápisem Ordinace. Zvědavě se tam podívám škvírkou ve dveřích. Když se nic nepohne, rozhodnu se vstoupit. A teď toho lituju!
Uprostřed ordinace, na lůžku leží přikryté tělo bílým prostěradlem. Zpod pokrývky jen visí ruka s tetováním. Nerozeznám co znázorňuje. Na to je tu příliš tma a nechci tělo prohlížet více zblízka. Ale nějak je mi toho nebožtíka líto… Kdo to asi byl?
Na noze má další tetování. Je dost veliké a čitelné: Margareto, přísahejme si naší lásku, dokud nás smrt nerozdělí.
Chudák! Jestlipak to stihl? Teď je po smrti, jeho milá se ho už nedočká. I když podle toho tetování, možná to bylo platonické. Kdo ví? Prošmejdím to tu, jestli tu není nějaký záznam.
Na stole vedle lůžka, leží zpráva o úmrtí.

Záznam o zemřelém:
Průvodní data: Neznámé
Jméno a příjmení: Neznámé

Pacient neprošel příjmem. Nalezen v zuboženém psychickém stavu ve sklepě nemocnice. Z vůle ředitele dočasně umístěn do pokoje M4. Zemřel dnes pozdě v noci kvůli velké ztrátě krve způsobené přerušením krční tepny.
Jelikož ve své pravé ruce svíral vlastní kuchyňský nůž, předpokládáme, že rána na krku byla způsobena tímto nástrojem. Pravděpodobně se jedná o sebevraždu, nicméně úhel, kterým byl řez veden, vzbuzuje podezření.
Převezen na ošetřovnu v druhém patře pro další zkoumání. Od pacienta umístěného na stejném pokoji jsme neobdrželi žádný důkaz, ani svědectví o popisované události. Policie zatím nebyla informována.
Pro všechny případy však byla postel a okolí činu v místnosti M4 ponechány v původním stavu.

M4? Tak tohle patro asi také nemá sekci S… No když už jsem tu, zajdu se do jeho pokoje podívat. Třeba o něm něco zjistím. Zdá se, že je stejná oběť jako já. Asi taky spadl do něčeho špatného zničehonic. A svůj boj prohrál.
Vyjdu na chodbu a procházím kolem pokoje M1. M2, M3 a stojím před M4. Zhluboka se nadechnu a vejdu. Stejně jako předchozí pokoje, i sem proniká světlo okny. Na tu vteřinku alespoň ušetřím baterii.
Okamžitě poznám, která postel je toho nebožtíka. Lůžko blíže oknu, je celé od krve. Kromě budíku tu asi nic jiného neměl. No ten je mi nanic. Co jsem taky mohla čekat, že tu najdu? Nic víc, než objevili doktoři.
Otáčím se zklamaně ke dveřím, když na druhé posteli leží zase panenka a zápisník. To už snad není možné! Proč je vždycky na místech, kam jdu zcela náhodně! Podívejme se, co nám maniak zase píše:

Na téhle zmuchlané posteli ležel jeden tetovaný chlápek. Už se tady neobjeví.
Ten budík a špinavý bágl patří jemu.
Abys mi špatně nerozuměla - já jsem mu nic neudělal. Necítil jsem k němu nenávist, přestože to byl lhář.
Že bych si také něco napsal sám na sebe? Nejlépe na hruď, když už ji nemůžu přímo rozříznout, abych ti ukázal své srdce.
'Miluji Heather...'
Ne, něco mnohem působivějšího. 'Miluji Heather' nevyjadřuje dostatečně to, co cítím.
Ach... jak něžné pocity ve mně tato představa vzbuzuje.
Stanley Coleman

Tohle už je i na mě moc. Ten Stanley je vážně těžký psychopat! Toho Leonarda musím najít rychle! Vrátím se na chodbu a kolem hlavy mi zasviští berla. Odrazí se od dveří. Další zdravotní sestra se na mě přišla podívat! Ještě mi po té ráně není zrovna nejlíp. Raději prásknu do bot!
Točí se mi hlava jako po těžkém flámu, ale s mými současnými reakcemi, bych v souboji neobstála. Tak se při tom zoufalém klusu odrážím od zdí a zvedá se mi žaludek. Sestra je dost pomalá, ale přesto se mě snaží pronásledovat. Tady to asi nemá smysl dál prohledávat, zbývá poslední patro! Tam už musí být sekce S…
Neohrabaně beru za kliku u vrat z lůžkového a sestra s ťukáním spěchá za mnou. Ze zkušenosti vím, že si nedokáží poradit s dveřmi, tak se konečně protáhnu vzniklou špehýrkou po mém obtížném zápasu a rychle za sebou zabouchnu. Hlava se mi snad rozskočí. Táta vždycky říkal, že mám tvrdou palici. Ale ta tyč málem překonala i její tvrdost. Padá na mě hrozná únava…
Ne, teď nesmím spát! Musím se srovnat! Snad to rozchodím… Království za aspirin!
Se zmučeným výrazem jdu ke dveřím na schody a pomalu vycházím do druhého patra. Stojím před dveřmi a jen letmo pohlédnu na meziposchodí, vedoucí na střechu. Co je to tam? Posvítím tam baterkou a ani mě to nepřekvapí. Panenka a zápisník. Vyjdu těch pár schodů a zvědavě čtu další vzkaz:

Také mám rád střechu. Probouzí ve mně touhu létat. V tobě taky?
Stanley Coleman

Jen znechuceně zavrtím hlavou a hned si za to vynadám. Bolest mé hlavy na to zareaguje velice agresivně. Polknu a snažím se to potlačit. Nechám zápisník zápisníkem a sejdu ke schodům do třetího patra. Snad tam zase není nějaká obluda!
Se zaskřípáním se otevřou a dýchne na mě zatuchlina. Kdesi v nitru budovy sice cosi šramotí, ale tady to není. Ty okolní zvuky se různí. Cosi piští, křičí, pak zase šílený smích. Nebýt té bolesti v hlavě, která plně bere mé soustředění, asi bych zcvokla. Je možné, že ani necítím strach? To už jsem tak otupěla, nebo je to něčím jiným? Pravda, sice mám zbraně, ale jsem polomrtvá. Sotva stojím…
Za těchto myšlenek procházím kolem bytelných dveří s cedulí „Cely pro zvláštní případy“. Jestli je toto blázinec, jako že asi ano, pak tuším o co jde. Nechám dveře otevřené a prohlížím si čtyři bytelné vchody do vypolstrovaných cel. Všechny otevřeny. Naštěstí prázdné. Až na… V jedné z nich je cosi napsáno krví a pod nápisem je další panenka a zápisník! Tedy Stanley, ty se činíš…

,,Vlají jemně, tvé ebonové vlasy. Jako noční obloha...“
Eric, velký básník, který tak přesně vystihl mé pocity. Neměl jsem dopustit, aby se mi tohle místo dostalo pod kůži. Nikdy jsem neměl podlehnout poblouznění.
Ale tonout v mé lásce k tobě je nanejvýš příjemné.
Proč ale nepřijímáš důkaz mé lásky?
Přece nyní nebudeš trvat na formalitách.
Přes to všechno, ty a já jsme jedno. Co dávám tobě je totéž, co dávám sobě.
Stanley Coleman

Ten nadrženec si nedá pokoj. Poletuje tu snad jeho duch a všude kam přijdu rozmisťuje tyhle blázniviny? Nebo si se mnou hraje Leonard? Obojí je možné. Ale i z krátkého pobytu v těch vypolstrovaných celách, by mi hráblo totálně. Možná se i přestávám Stanleymu divit, že se zbláznil. Tady nemůže nikdo zůstat příčetný.
Vrátím se zpět na chodbu a světlo pronikající sem z jednoho otevřeného pokoje, rozhání temnotu. Je tu trochu vidět. Jdu k onomu pokoji a koukám dovnitř. No jasně! Na zemi načmáraný červený kruhový symbol! A hned na posteli nad ním, panenka a zápisník. Pod postelí leží tělo. Už z prvního pohledu je zřejmé, že se jedná o znetvořenou sestru, ale nejspíš mrtvou. Leží v kaluži krve. Někdo ji zabil! Je tu ještě někdo?! A kdo?!
V zápisníku stojí:

Heather, má nejsvětější lásko. Stále na tebe dávám pozor. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, nebo co právě děláš, nikdy tě neztrácím z dohledu. Vím, že se cítíš být úplně sama.
S jednoduchým klíčem k těmto dveřím nebudou už tvé pocity dále stát v cestě. Je to tak dlouho, co jsme se nemohli potkat. Buď trpělivá, už jen malou chvíli.
Já budu také trpělivý, přestože tě toužím obejmout svými pažemi. Divíš se proč jsem tady? To by ses musela zeptat doktora, toho idiota. Tady není jediná osoba, která by to měla v hlavě v pořádku. A to nejen v této nemocnici. Platí to o celém Silent Hillu.
Jen já jsem výjimkou.
Stanley Coleman

Jo, ty jsi výjimkou… To je vidět z každé věty, kterou načmáráš! A jestli mě chráníš, tak před tou sestrou co mi málem rozbila hlavu jako zralý meloun, jsi mě chránil opravdu fantasticky. Vřelé díky!
Musím už pryč! A hele, i další pokoj je dokořán. Po té tmě trochu příjemná změna. S očekáváním, že tam bude na posteli ležet přikurtovaný člověk s šíleným smíchem a hromadou vlastnoručně vyrobených panenek okolo sebe, tam nahlížím. Kromě zápisníku a panenky na posteli, tu nic není. Jen otlučené noční stolky a všudypřítomná špína. Přečtu si, co náš Stanley zase vymyslel…
Tak to vypadá znepokojivě! Panenka má utrženou hlavu a jednu nohu. Asi se nejedná o dobré znamení… A následující řádky…

Sbohem Heather.
Je mi líto, nebyl jsem schopen reagovat na tvou lásku. Je po všem.
Leonard mnou pohrdá - protože jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem, že to tak dopadne.
Kdyby se do toho nemíchal, byl bych se s tebou mohl zakrátko sejít.
Potom bych tě mohl vzít do svého světa. Světa jen pro nás dva, mnohem krásnějšího, než je tento.
Čekal jsem na ten den, na dnešek. Den, kdy tě uvidím a ty mě zachráníš. Dnes.
Heather, dej si na něj pozor. Leonard není normální člověk.
Sbohem, miluji tě.
Heather, má bohyně
Heather, má lásko
Heather, má...

,,Ty vole,“ vydechnu. Jestli to dobře chápu, tak se zabil. A co myslel tím Světem pro nás dva? Chtěl mě snad zabít taky? A varuje mě před Leonardem. A jak to tak vidím, asi i právem. Mám já ale štěstí na samé šílence…
,,Co to tu zvoní?“ vyjeknu. Odkudsi je slyšet zvonění telefonu! Vybíhám na chodbu a snažím se lokalizovat místo telefonního přístroje. Odkudsi zleva! Běžím na levý konec chodby a zvonění zesiluje. No jasně, pokoj S12! Leonardův pokoj!
Nedočkavě rozrazím dveře, ale v malém jednolůžáku kromě zvonícího telefonu, nikdo není. Není to tlačítkový přístroj, starší s kruhovým vytáčením. Nenapadá mě nic jiného, než ho zvednout…
,,Haló?“
,,Claudie?“ ozve se na druhé straně zlý hlas.
,,Já nejsem Claudia!“
,,Nelži mi Claudie!“ křikne. ,,Vím, že jsi to ty! Ty jsi vždycky chtěla utéci před zodpovědností! Přišla ses omluvit? Nebo jsi stále nepochopila, jak jsi byla hloupá? Spasit lidstvo, pche! Jak směšná představa!“
,,Poslouchejte mě já…“
,,Už jsem poslouchal dost! Jak ses mohla touto cestou vydat? Kde jsem udělal chybu?! “
Mám toho dost: ,,Já nejsem Claudia!“
Vteřina ticha. ,,Ty nejsi Claudia?“
,,Ne! Jmenuji se Heather! A kdo jste vy?“
,,Leonard Wolf,“ představí se a ten zlý podtón zmizí. Stále je v tom hlase ještě něco divného…
Pak pokračuje: ,,Omlouvám se, myslel jsem, že mluvím se svou dcerou.“
,,Claudia je vaše dcera?“ vyhrknu.
,,Takže ji znáš? Jsi jedna z těch jejích přívrženců?“
,,Ani náhodou. Až ji najdu tak…“
,,Cítím tu nenávist!“
,,Cože?“
,,Z tvých slov, hlasu. Ty ji chceš zabít.“
,,Zabila mi otce,“ roztřese se mi hlas.
,,Ona je blázen, ale pořád je to moje dcera. Byl bych jí odpustil, kdyby se změnila. Ale vidím, že už je příliš pozdě. Heather, pomůžeš mi?“
Co tím myslí?
,,Pomoci? A jak?“
,,Jsem tu zavřený. Musíme Claudii zastavit!“
Vida, máme stejný zájem. I když nevím jestli ji on chce zabít. Já rozhodně ano!
,,A kde jste?“ ptám se.
,,Nejsem si tím sám jist, ale dveře jsou na konci chodby, v prvním patře! Určitě bych ti mohl být užitečný. Mám pečeť!“
,,Jakou pečeť?“ říkám do sluchátka, ve kterém už cvaklo. Leonard zavěsil.
Dveře na konci chodby v prvním patře? Je pravda že až na konci jsem nebyla, ale přehlédnout dveře? Zvlášť když jsem svítila všude možně kvůli těm znetvořeným nádherám? Kdoví, možná opravdu ušly mé pozornosti. Krom toho, jiné vodítko nemám. Musím toho Leonarda najít někde tam, jak říká…