Vzkaz v lahvi I.

předem upozorňuji že je to stará slohovka takže jazyk, kterým je to psané, je občas trochu "naškrobený", ale i přesto doufám, že se vám to bude líbit :)
VZKAZ V LAHVI
Procházela jsem se po písčité pláži. Slunce, které ukazovalo své čelo nad obzorem, zalévalo krajinu červeným odstínem a táhlo stíny do dlouhých tmavých tvarů. Vlny naráželi do skal na pobřeží, jako by se snažili dostat až na zahradu našeho domu. Korzár se proháněl a snažil se lapit svůj stín. Korzár je můj pes, byl sice větší než normální Teriér, ale byl to jen flekatý bíločerný strašpytel, který by neublížil ani mouše, ale i přes to jsme nasedali do starého člunu a hrály jsme si na piráty. Bývala jsem krvavá Kate, nejstrašlivější pirátka celého světa a Korzár byl zlý neohrožený pes. Vykasala jsem si sukni a začala jsem se brouzdat ve vodě ta byla příjemně chladivá a omývala má ztvrdlá chodidla, ztvrdlá od toho jak jsem pořád chodila bosa, maminka mi to sice pořád vyčítala, ale já jsem neměla nic tak ráda jako procházet se bosa po pláži nebo po mokré trávě.
„Kate. Pojď už domů. Je večeře“ vytrhlo mě z rozímání mámino volání.
„už jdu mami“ zavolala jsem a rozběhla se k domu, ale asi napůl cesty jsem po něčem uklouzla a spadla na zem. „fuj“prskala jsem písek který my napadal do pusy. Vstala jsem a sklepávala jsem ze sebe špínu, na zemi zaražená do písku ležela zelená láhev, zvedla jsem ji, odvíčkovala, musela být dost stará celá porostlá rasou a hrdlo bylo rozbité, a z ní vypadl starý vlhký papír.
„no tak Kate večeře už stydne“
„no jo, pořád. Pojď Korzáre“ strčila jsem si papír do náprsní kapsy a utíkala jsem k brance
„kde si se zase válela? Podívej se na sebe. Jdi si alespoň umýt ruce“ vyčítala mi máma hned ve dveřích. Valerie Simonová byla krásná vysoká plavovlasá dáma s tajemným úsměvem na tváři.
"no vždyť už jdu" řekla jsem trochu otráveně a zamířila jsem k koupelně. Maminka vládla rodině pevnou rukou a nikdy nesestoupila ze svých zásad.
Ke stolu přišel i tatínek. U nás je to docela zvláštnost, on je totiž spisovatel a většinu času tráví v pracovně tam je jeho svět. Ožívají tam piráti, rytíři, duchové, princezny a králové, draci a i vědci a kouzelníci.
Po večeři mě maminka nahnala do pokoje. Otevřela jsem okno a dýchala teplí slaný letní vzduch. Převlékla jsem se do pyžama, hupla do postele a pozorovala jsem, jak se po stropě honí světýlka odrážející se od mořské vody. Korzár vešel do pokoje a z ničeho nic my začal okusovat špinavé triko „Korzáre nech to“ křičela jsem a rvala mu triko z tlamy, až se natrhlo „no vidíš co děláš“ prohlížela jsem si to neštěstí a na konec mi do klína spadl starý a zažloutlý papír „to je ten papír z láhve“ Korzár souhlasně štěkl. Pomalu jsem papír rozkládala, přece jenom mohl být i stovky let starý „mapa? Ta určitě bude k pokladu“ radovala jsem se. Zažít takové letní dobrodružství je přece úžasné „Korzáre až začnou prázdniny tak vyrazíme na cestu za pokladem“.
Čas plynul jako voda v moři, až bylo posledního Června, přiběhla jsem domů, připíchla vysvědčení na lednici, aby si ho mamka s tátou mohly prohlédnout, vyběhla schody po třech, lapila batoh, který jsem si sbalila už včera večer a vyběhla jsem ven za Korzárem. Ten se očividně těšil. Skákal mi u nohou a hlasitě dýchal „tak se na to podíváme“ řekla jsem a znovu papír rozložila „tak tady je pobřeží, é-ehm musíme najít kříž z skal. To je ale blbý teď z něj může být jen prach. No co vzhůru do lesa“já sice do lesa nemohla, maminka vždy říkala: „je to nebezpečné pro malé děvčátko“ nemám ráda když mi někdo říká děvčátko a navíc cesta k pokladu je vždy nebezpečná. Přišli jsme k okraji lesa „tak jsi pes vyčmuchej to“ zvolala jsem hrdě a ukázala na Korzára ten, ale nevypadal na to že by chtěl čmuchat „to si říkáš pirátský pes?“ řekla jsem trochu dotčeně a začala jsem hledat sama moc jsem nevěřila že ještě po těch letech něco najdu, až jsem narazila na dlouhý kámen obrostlý mechem a břečťanem „Korzáre mám to“ zavolala jsem vítězně a prohlížela mapu „tak teď musíme jít padesát kroků na sever“ moc se mi tam nechtělo v severní části lesa byly sice krásné čisté vodopády a vysoké zelené stromy, ale maminka mi říkala že tam žijí zvířata, která nikdy nikdo neviděl, ale domorodci tvrdí že tam jsou. Hodila jsem si batoh na záda a začala počítat „ 1..2..3..“ mířili jsme s Korzárem hlouběji a hlouběji do lesa „..40..41..“počítala jsem, když jsme procházely přes kmen spadlý přes řeku a kus za ní jsem slyšela nějaký hlas taky počítal. Nějak jsem to přešla a počítala dál.To co my ale to co bylo divné je to že hlas se přibližoval „..48..49..50.au!“ něco do mě narazilo a shodilo mě do křoví, které za mnou zavřelo veliké zelené listy a zkapalo na mě vodu. Minulý týden skoro celý propršel, takže listy byly nasáklé vodou. Snažila jsem se zvednout, ale nebylo se o co opřít, ruce mi vždy sklouzly po měkém bahně „Korzáre pomoz mi“ volala jsem zoufale
„já sice nejsem Korzár, ale pomoc bych ti mohl“ ozval se chlapecký hlas a špinavé ruce odhrnuly listí nade mnou „ahoj“ usmála se umouněná tvář
„shazovat lidi do křoví není nejlepší druh seznamování“ odsekla jsem a vyklepávala si vodu z uší.
„no tak promiň“ omlouval se chlapec a zatvářil se trochu dotčeně „a co vlastně dělá děvčátko v tak nebezpečné části lesa?“
Po slově děvčátko jsem zrudla jak meloun. Nesnáším když mi někdo tak říká!!! Začala jsem na chlapce křičet „tak za prvé mi neříkej děvčátko. Za druhé bych se já mohla stejně ptát, co tu dělá takoví pobuda jako jsi ty“ chlapec asi neočekával takovou reakci a jenom na mě tupě zíral s otevřenou pusou "a za třetí...za třetí... ty dva první body vlastně stačí!". Korzár párkrát výhružně zaštěkal, aby vypadal strašlivě
„tak tedy když dovolíte, SLEČNO.“ oklepal se chlapec „já si půjdu svou cestou“a rozložil papír stejně starý jako mám já.
„kde si to vzal?“ zeptala jsem se dost neomaleně, přece jen jsem byla dost naštvaná
„tobě se nemusím svěřovat“ odsekl chlapec
„dobrá v tom případě se ti nemusím svěřovat ani já“ vytáhla jsem svou mapu a povrchně do ní zírala.
Chlapec vytahoval krk jako žirafa, aby vyděl co tam je.
„ale, ale, ale“ schovala jsem svou mapu „nejdřív mi ukaž tu svou“
„oba najednou“souhlasila jsem
„3..2..1..teď“ zvolali jsme stejně a nastavily svoje mapy
„ono to do sebe pasuje“
„to je náhoda! Sem jsme došli každý sám“
„ty nevidíš? Sem je každá jinak ale pak se spojují“
„ať se spojují nebo ne dnes už to nezjistíme“ukázal na nebe a zněj se začaly snášet kapky vody a než jsme doběhly k našemu domu byla z toho veliká bouře. Na verandě se chlapec rozloučil „zítra na tom místě“ a utíkal do deště „jo a mimochodem“ zastavil se „jsem William“
„Kate“ usmála jsem se a William utíkal pryč.
„kde jsi zase byla?“ zlobila se na mě maminka
„Valerie nech ji jsou prázdniny.A navíc má na to nárok vysvědčení má dobré“
„to že má dobré známky neznamená, že se může válet kdo ví kde. Jdi se umýt“ maminka opravdu v domě vládla a tatínek někdy raději mlčel.
Potom co mě nahnala do koupelny, kde jsem na sebe musela naplácat tuny šampónu a mýdla, jsem zašla k tatínkovy do pracovny. V ní to vonělo pomerančem a skořicí, ani nevím jak se tam ta vůně vzala, na zemi leželo spousta zmuchlaných papírů a zlámané tužky. Tatínek seděl s hlavou opřenou do dlaní a vypadal že přemýšlí.
„tati?“
„no copak“ řekl táta, ale vypadal že mě neposlouchá
„chci ti něco ukázat“ vytáhla jsem mapu a dala jí tátovi před obličej
„copak to je?“
„dokážeš uhádnout jak je to starý?“.
Tatínek si vytáhl ze zásuvky lupu, takou tu hrozně velikou jako mívají detektivové, v těch starých detektivkách, když jsem byla malá tvrdil mi že jí má po samotném Sherlocku, ale už tehdy jsem mu to nevěřila, a začal mapu zkoumat „no podle písma a formulování to bude z takového osmnáctého století“
„ty se nedivíš kde jsem to vzala?“
„ani ne. Na pláži, že jo?“ zeptal se tatínek a hrabal hluboko zase v jiném šupleti
„jak to víš?“ zeptala jsem se překvapeně
„takhle“ řekl a plácnul na stůl starou dřevěnou truhlici, táta si do ní ukládal svoje věci z dětství jako jeho nejmilejší medvídek Laky, který už měl utržené obě oči, první prak, kterým vysklil půlku oken v domě a jakýsi zmuchlaný papír který mi nikdy nechtěl pučit do ruky, ani mi ho z dálky ukázat, ale dnes mi ho vložil do dlaní a pokynul hlavou aby mě donutil papír rozložit. „tohle jsem našel kdysi na pláži, ale nestačilo to. S tvým dílem to, snad, najdeš hned“ usmál se a poplácal mě po hlavě.
Na papíře byly čárky. Různě veliké, a neuspořádaně rozházené. Zkoušela jsem mapu skládat, otáčet a nastavovat ho proti oknu ale nic
„tohle jsem už zkoušel. Jak to funguje budeš muset zjistit časem“ řekl smutně.
Radši jsem šla abych ho už déle nerušila, ale ve dveřích jsem se zastavila „jo a neva že je to v severní části ostrova?“
„nevadí. Jednou se snad mamince dokážu vzepřít“ usmál se poťouchlým úšklebkem.

Druhý den jsem se probudila až k poledni....
--------------------------------------------------------omlouvám se za případné gramatické či interpunkční chyby. mluvnice není má silná stránka :)