Vzkaz v lahvi II.

omlouvám se za to že jsem neudělala odstavce ale nějak na to nemám sílu :)
------------------------------
Venku nebylo na nebi ani mráčku a domem to vonělo po maminčiných skořicových lívancích, pár jsem jich do sebe naházela a utíkala na místo kde jsme se včera s Wiliamem potkali. Když jsem tam doběhla spolu s Korzárem tak už tam čekal „mám další díl mapy“funěla jsem a opřela si ruce o stehna. „jak další díl?“ „jak, jak? prostě další díl“ odsekla jsem a protáhla jsem si záda „no počkej to může být ještě spousta dalších dílů.“ „ty to chceš vzdát?“ zeptala jsem se škodolibě. Jestli chcete kluka donutit něco udělat tato věta se vždy hodí. „já nikdy nic nevzdávám“ obořil se na mě William. Spojili jsme mapy „tam kde muž s ženou už staletí tančí, tam kde řeka olizuje jejich šat, jejich palác stojí, a směr ti předá jejich kat“ přednesla jsem jako báseň u tabule „tyhle věci jsou ale hrozný. Je to stovky let starý a oni si myslí že to vydrží“ vztekal se William „neboj když vydržel ten kamenný kříž tak nějakej hrad taky“ snažila jsem se ho uklidnit „tak se rozdělíme ty jdi tam a ty tam a Korzár půjde tam“rozešli jsme se ale nikde nic nebilo „sakra těch míst nemůže být tolik řeka je tu jen jedna“ kopla jsem do vody kámen a posadila se ztěžka na vlhký kámen ,obrostlý mechem a malými kořeny. Zoufale jsem otočila hlavu k nebi jako bych věřila že mi řekne co dál. Hleděla jsem nahoru a drbala jsem si hlavu, za tu hodinu mi tam napadalo spousta listí ,klacíků a brouků a taky jsem několikrát prošla pavučinami. Až mi zrak zůstal vyset na dvou větvích které byly do sebe propletené jako na vánočních věncích. „hej kde jste kdo asi něco mám“ hulákala jsem radostně po lese ,protože po delším zkoumání korun stromů nade mnou se zdálo jako by stromy začali tančit , jako by se začaly lesem linout tóny pomalého valčíku. „juhu“ zaradoval se Wiliam ale v okamžiku zase přestal „teď nám zbývá najít hrad a kata“ „hrad asi bude tahle skála“řekla jsem a poplácala mohutné skalisko , z jehož vršku se snášel dlouhý úzký vodopád. „čistě logicky ten kat musí být někde v ,nebo kolem toho hradu. Jinak by tam o něm nic neříkali“ „co ty výš třeba je to tam jen aby se to rýmovalo“usmála jsem se , ale Williamovi to nedalo a začal skálu proklepávat, až zničehonic z ní vypadla kostra s mečem v ruce. „no fuj. Ten si tady musel pobýt“ „to je jedno hlavně že ho máme“ ušklíbl se William a začal muže prohledávat „jediný co nám muže pomoc je tenhle medailón“zvedl se a podal mi ho do dlaně .Byl celí zaprášený, zarezlí a upatlaný od hlíny. Vzala jsem roh svého tílka a medailón utřela „vypadá to jako kompas“ „tak to vyzkoušej připojit k tý mapě. Výš jak to myslím. Sever na sever, jih na jih a kam ukáže nepohyblivá střelka tam půjdeme“ „to dává smysl“ udělala jsem to co mi William poradil „no takže takovejch 200 metrů na severoseverovýchod“ „myslíš do tý skály?“trochu vyděšeně jsem otočila pohled z mapy na krajinu „jo do tý skály“ řekla jsem znechuceně. Jeskyně s osvětlením a průvodcem mi nevadí, ale temné ,bez zábradlí, vlhké a kluzké mě zase tak nelákali. „no tak jdeme“ usmál se William, hodil si batoh na záda a než jsme dopočítali 200 tak už byl vchod jen malá světlá tečka na konci tmavého tunelu. „zasviť mi na tu mapu! Tam kde krev se s řekou slévá, se nebohý zraněný vlk ukrývá, ale pozor ten co zranil jeho tělo, se skrývá nedaleko, on pořád žije v podzemí, spí a jen občas se probouzí, on veliké ještěry přežil, on středověké vesnice bořil, on stovky lodí ke dnu poslal, on se nikdy nikoho nebál, on svůj domov střeží, u tisíce věží, ty mu zlaté vejce vem, ale poté se na další cestu tryskem dej.“ Dočetla jsem a zatajil se mi dech „ no myslím že je nejvyšší čas to zabalit“ ušklíbla jsem se takovým tím napůl vyděšeným a napůl úsměvným výrazem. „neblázni to bude zase nějaký šutrák“ povzbuzoval mě William „no tentokrát bych si tak jistá nebyla. Vesničané říkají že tu žije už staletí jeskyní drak“ „ha ha ha“ smál se William „draci jsou jen v pohádkách“ „myslíš drak nemusí být to nejhorší co nás může potkat. V severní části džungle se dějí věci které nikdo neumí vysvětlit.Kolik výprav se tu ztratilo, kolik výborných horolezců co tady lezlo se zabylo? Ty to umíš vysvětlit?“ „shoda náhod“ „ale žádná náhoda divné věci se tu dějí“„divné věci nedivné věci, ale já to balit nehodlám“nakonec přesvědčil i mě „tady bych se nerozdělovala přece jen kdyby třeba někdo spadnul“tak jsme hledali spolu „zase to nemůže být tak těžké. Prostě budeme se držet řeky“ a měl pravdu vlka jsme našli docela brzo ten byl z kamene a ze zad mu ztékal narudlí pramínek vody „teď najít nějaký věže“ „tady věže? to budou asi…no…krápníky jo budou to krápníky“ „počkej, uvažuj.Ten vlk tam zase bude mít nějakou roli asi ta jeskyně musí být vidět odtud“ řekl a začal kolem sebe svítit „vidíš“ukázal přesně tam kam vlk stáčel své smutné oči. „no tak jdeme „ sebrala jsem všechnu svou odvahu ,zhluboka se nadechla a pro jistotu jsem vykročila pravou nohou. Jak jsem se blížila k jeskyni ten pocit nejistoty mě svíral stále víc.Tisíce malých krápníčků polykali zažloutlé světlo baterky a moje srdce bušilo ve stejném rytmu jako skapávala voda ze stropu. Pod nohama nám křupal písek a kamení, až jsme vešli do velikánské jeskyně se stropem vysoko tak jak to mývají Gotické kostely ale co bylo nejzvláštnější bylo to že byla plná perel a uprostřed nich ležel obrovský balvan „tak rychle najít to vejce a vypadnout“ „sralbotko vždyť tu je jen tenhle šutr“usmál se William a třikrát do kamene praštil pěstí. Vyděšeně jsem se otočila a i William byl dost vystrašený protože se stalo něco co nečekal
----------------------------------------------------------------omlouvám se za případné gramatické či interpunkční chyby. mluvnice není má silná stránka :)