Pacifik

Jmenuji se Josef Dvořák a první, co bych chtěl říct na úvod, je fakt, že nás poslali na Filipíny, abychom vybudovali další z Baťových továren na světě.

Vše se ale zvrtlo v roce 1941, kdy Japonci zaútočili na Pearl Harbor a zároveň i na Manilu, kde jsme pracovali a kde jsem se seznámil mojí Josífkou. Tenhle útok jsme brali téměř jako osobní urážku, a proto jsme se rozhodli přidat k našim americkým spojencům. Ovšem háček byl v tom, že kdyby Hitler válku vyhrál, skončili bychom na popravišti jako zrádci a o to jsme nestáli. Narukovali jsme tedy alespoň do civilní služby, jinými slovy také domobrany. Nečekali jsme ovšem, že nás vzbudí ve tři hodiny ráno a bez jakýchkoli ovací a rozloučení nás namačkají do autobusu se začerněnými skly a odvezou nás na nám předem neznámé místo. Byli jsme odloučeni od světa a toulali jsme se po lesích a skalách, když jsme se dozvěděli, že Filipíny padly a zbývá poslední ostrůvek nesoucí název Corridor. Rozhodli jsme se pomoci, ale neměli jsme loď a od Corridoru nás dělilo padesát kilometrů hnusně slaného moře. Nakonec jsme díky mé mechanické zručnosti odpluli na malém motorovém člunu a bojovali na Corridoru po boku Američanů, ale já jsem dostal těžkou malárii. Doslova zázračně jsem se uzdravil až tehdy, když mi přišel dopis od Josífky, že se mi narodila dcera Helena. To mi dodalo ztracenou naději. Ovšem..
..Corridor padl a my jsme skončili v japonském zajetí s vědomím, že nás lodí Oryoku Maru
odvezou do tábora nucených prací. Oryoku Maru se potopila, ale já jsem doplaval na břeh. Osud stál však stále proti nám…

Když jsme díky postrkávání hlavněmi pušek našich japonských nepřátel stanuli před druhou lodí se jménem Enoura Maru, ledová ruka nám sevřela srdce. První zajatecká loď nám přinesla opravdové peklo, ale částečně se o to zasloužila i americká letadla, která si spletla zajateckou loď (jako byla ta naše) s lodí v plné pohotovosti (jako byly všechny ostatní okolo). Ovšem i tak byla Subická zátoka zarudlá pouze naší krví, kterou mají na rukou naši spojenci. Z přemýšlení mě vytrhly až pažby pušek a já se rozklepaně podíval na svého věrného přítele Karla Astara. Za námi kráčeli další dva Češi a naši druhové ve zbrani Fred Lend a Jan Břoch. Chtě nechtě jsme museli vkročit na pár ledabyle poházených prken, jež představovala nástupní můstek. Znenadání se ozval výstřel a já sebou škubl. Už zase! Copak nezjistili, že to nemá cenu?! Pomyslel jsem si a asi jako poslední jsem otočil hlavu směrem k místu, odkud jsem slyšel výstřel. Ani mě nepřekvapilo to, co jsem snad už posté uviděl-muž, který se pokusil utéct se válel ve své vlastní krvi s prostřelenou hlavou. Otočil jsem se rázně a jsem si řekl, že to tu musím přežít. S odhodlaným výrazem jsem vstoupil do podpalubí Enoury Maru.

V podpalubí byla tma a vydýchaný, zapáchající vzduch. S Karlem jsme si našli relativně čistý kout a schoulili se do něj. Naše mysl se upírala stejným směrem - je nás tu míň než minule a polovina z nás zemře na malárii. Muži se zmateně rozhlíželi a byli vyděšení - ostatně, není se čemu divit.

Po dvou úmorných dnech v podpalubí nás vypustili ven na čerstvý vzduch, kterého se všichni rádi nadechli. Zbývaly nám asi dvě třetiny cesty, a i když jsme pluli asi na maximum, tudíž rychlostí asi 12 uzlů, nemohli jsme být na Thaj-wanu dřív než za týden. Tam nás čekalo špatné jídlo, málo spaní a především tvrdá práce. Hodně mužů se naklánělo přes palubu s jediným úmyslem, ale hlídači je včas zatáhli zpět a věnovali jim i pár ran. Nad jejich sebevražedným myšlením jsem se velmi podivoval. Copak je vážně všechno ztracené? Říkal jsem si.

Ráno 4. ledna, zemřel Fred Lend spolu s několika ostatními na malárii. Jeho tělo bylo obětováno moři - bohužel bez příslušných křesťanských ceremoniálů, které by si zasloužil.
Díkybohu, po nekonečných dnech strávených v podpalubí dostává několik šťastlivců za úkol umýt palubu. S radostí oznamuji, že jsem byl mezi těmito muži. Možná si všimli, že nemám sklon k pokusům o útěk. Každopádně jsem velmi rád, že jsem se opět nadechl čerstvého vzduchu a je mi líto těch, kteří tuto možnost nemají. Máme strach.Muži, kteří jsou ateisté se obracejí k různorodému božstvu a v podpalubí jsou slyšet šeptané modlitby. Mě snad utěšuje jen fakt, že už budeme brzy na místě.

Ráno se rozezněl varovný poplach a my jsme nevěděli, co se děje. Brzy nám to však prozradily otřesy a výbuchy, které s námi strašně házely. Zasténal jsem. Už zase? Proč?! Tohle nevěstí nic dobrého… Otevřeli nám vrata a my jsme už podruhé za měsíc uviděli letadla US NAVY. Ale tentokrát jsme jim už nadšeně nemávali jako posledně. Loď se otřásla, já jsem upadl a uviděl výbuch na zádi. Než jsem si stačil uvědomit o co jde, spadla bomba i na příď, jež se díky výbuchu proměnila v hořící trosky. Japonci zběsile pobíhali sem a tam a nevěděli, co mají dělat. Loď se potápěla - a to velmi rychle. Co se děje jsme si uvědomili až ve chvíli, kdy jsme stáli po kotníky ve vlažné vodě Pacifiku. Nemohli jsme doplavat daleko, i když je pravda, že jsme byli asi jen 1,5 kilometru od břehu. Proti tomu postavme fakt, že jsme byli zesláblí.Stál jsem tam po kolena ve vodě a uvažoval. Došel jsem k závěru, že by se vyplatilo plavat. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli nenajdu alespoň nějaké suché místo, na kterém by se dalo plavání trochu oddálit. Nic. Někteří z mužů už skočili do studené vody a plavali ke břehu, někteří se zachovali stejně jako já. Nemá cenu tam jen tak stát. Voda mi sahala už po pás, takže nebylo co řešit. Ponořil jsem se do vody a plaval ze všech sil. Pár set metrů bylo za mnou, když mi začaly ubývat síly. Odvahu mi dodalo až to, když byli vidět muži ležící na břehu. Na pevnině a na bílém, měkkém písku..Zvládnu to, přálo si srdce, ale rozum říkal, že se utopím. Ne, nezvládnu . Vzdávám to…

Helena, dcera Josefa a Josefy, se o svém vlastním otci dozvěděla až ve chvíli, kdy zemřel její nevlastní otec. Začala pátrat v různých archivech a nakonec se dopátrala až k naší rodině. V 70. letech minulého století Helena přijela do Nymburka, ale málem se s naší rodinou ani nesetkala. Když se konečně našli, byl velký problém s komunikací - Helena mluvila jen anglicky. Dnes jsou v rodině dokonce tři učitelky angličtiny. V roce 2004 byl můj strýc Tomáš a prastrýc Rudolf, bratr Josefa, na Filipínském velvyslanectví v Praze, aby přebral posmrtné vyznamenání za statečnost, což je nejvyšší filipínské vyznamenání vůbec.