Pár prchavých vteřin

Pár prchavých vteřin poslouchala jeho srdce bijící do ticha noci. Pak vydechl naposled. Držela ho v náručí, když naposledy mrknul. Zorničky se mu rozšířily. V levé ruce svírala kuchyňský nůž, který mu před chvílí lehce bodla do srdce. Zlomila mu ho. Zlomila tak, jako ho on zlomil jí. Na hrudi se mu rozlévala vínově rudá skvrna. Chvíli ho ještě držela a šeptala mu: "Promiň mi to. Já musela. Miluji tě a nedokážu bez tebe žít."
Ani sama nevěděla jak se to stalo. Přišla k němu do bytu, zrovna stál v kuchyni a pil vodu. Měl na sobě jen froté ručník. Vybavila si, jak jí říkával, že je jeho jediná. Jak cítila blízkost jeho těla, když spolu jezdili do školy. Jak ho hladívala ve vlasech, když se mračil. Tolik krásných chvil a pak všecko zničila nějaká malá, černooká děvka. Neměla vztek na ni, ale na něj, že ji lhal. Vodil ji za nos, sliboval krásnou budoucnost a najednou nevěděl, zda ji chce? Fraška. Nechtěla zůstat kamarádkou. Nikdy si neuměla představit život bez něj. Pořád ho vídávala, pořád se musela dívat, jak se mění. Jak dospívá. A přitom byl vevnitř pořád děckem. Malým rozmazleným sobeckým děckem. Stále si jí nevšiml. S klidem popíjel vodu z velké sklenice a díval se z okna. Vzpoměla si, kolikrát ona stávala vedle něj, objímala ho a dívala se na protilehlý panelový dům. Cizím lidem do okna. Ale měli jen svůj svět. Ostatní je nezajímali. Těšili se na víkendy, které trávili spolu. Celé týdny, kdy bývala na koleji byly neskutečně dlouhé, ale víkendy s ním ji nabily novou energií. A o tohle všecko ji připravil. Poslední týdny jen přežívala. Steskem nateklé oči zíraly do zdi. Seděla v kolejním pokoji a zuřivě mačkala triko, které jí po něm zbylo. V té době zosnovala plán vraždy. Nedokázala žít s přesvědčením, že bude s jinou. Poslední týden chodila na přednášky jen automaticky. Čekala na dobu, kdy nabere dost odvahy a udělá to. Až se zbaví jeho, toho, který jí zlomil srdce. Prvního a posledního, kterého byla schopna milovat. Věděla, že nedokáže být s ní, ale ona nedokázala být bez něj. Nehodlala se smířit s tím, že ho líbá jiná, že jí šeptá "Dobrou noc." před spaním a tiskne ji u toho k sobě tak jako tiskl tehdy ji. Nikdy nedovolí, aby ho měla jiná. Nikdy nedovolí, aby ho jiná líbala.
V ten den napsala dopis na vedení školy s žádostí o odložení studia. Věděla, že se dostane do vězení, že se přizná, ale dostudovat prostě musí. Do batohu hodila peněženku, jako kdyby jela k němu a přitom věděla, že jede udělat něco co se neodpouští. Ve vlaku se sama v kupé uzavřela do myšlenek. Do vzpomínek na doby, kdy byla šťastná. Teď cítila, že už šťastná býti nedokáže. Ne bez něj. Někdo si k ní přisedl, ale nevnímala ho. Až když viděla, že se mu tak hrozně moc podobá, nemohla z něj spustit oči. Byl tak podobný. Modré oči, na krátko střižené hnědé vlasy, rašící strniště. Až bolestně si vybavovala každý detail jeho tváře. Maličkou jizvičku nad horním rtem, jak se mračí, když mu sluníčko pálí přímo do boličeje, jak se dokáže usmát, když je šťastný, jak se usmívá, když jde spokojeně s fitcentra. Smutně zatřásla hlavou, aby odehnala myšlenky točící se poslední dny jen kolem něj. Nesměla na něj myslet se srdcem plným lásky, musela na něj myslet nenávistně. Spolusedícímu přeběhl po tváři stín. Podívala se mu do očí. Znovu viděla jen jeho. Popadla svůj batoh a vyběhla z kupé. Čert vem bolavé nohy a migrénu. Stejně už byla skoro na nádraží. Pomalou chůzi prošla místy, kde chodívala s ním. Všude se viděla, jak ho drží za ruku, jak mu dává první nesmělý polibek. Před pár měsíci si tu slibovali věrnou lásku a pak se na ni vykašlal. Po tváři jí tekla horká slza. Když došla nad ret, jemně ji olízla. Byla hořká, jako pocit, který měla v duši, horká jako touha, kterou zažila před prvním milováním. Došla až k jeho domu. Šla spáchat ten zoufalý čin.
Teď tu stála v jeho kuchyni. Stále o ní nevěděl. Až když se otočil a sklenici pokládal do dřezu, všiml si, že v kuchyni není sám. Udiveně si protřel oči. Nezdálo se mu to. Opravdu tam stála ta, kterou před několika dny nechal. Další z mnoha. Stála a nenávistným pohledem ho sjížděla od hlavy k patě. Potom pomalu zvedla ruku a on uviděl čepel velkého kuchyňského nože. Zděšeně se zeptal co má v plánu. Hořce se pousmála. Když zvedala nůž do výšky proběhl kolem ní do vedlejšího pokoje, aby zavolal pomoc. Telefon tam ale nenašel. Zoufale přemýšlel co udělat. Nakonec se snažil ji uprosit. Byla chladná jak led. Ani při slibech, že už ji nikdy neopustí neroztál její chladný pohled. Dušoval se, že ji miluje, ale ona věděla, že si jen zachraňuje svůj hloupý život. Zvedla nůž do výšky a jedním bodnutím mu projela hrudník na levé straně. Ozval se výkřik a on se sesul k zemi. Nebyl mrtvý. Netrefila se přímo. Klekla si vedle něj, vzala ho do náručí a rozplakala se. Šeptala mu, že ho miluje. On se zoufale snažil volat o pomoc, ale síly ho opouštěly. Hladila ho po tváři. Cítila, že se zapoměl oholit. Na hrudníku se mu leskly kapičky potu a ručník z pasu mu spadl. Slyšela poslední tlukot jeho srdce a pak ticho. Zoufale svírala jeho mrtvé tělo a plakala.
Tato vražda byla jen zoufalým voláním o pomoc. Nechtěla nic víc, než jeho lásku. Bez té nedokázala žít.