Poslední sázka

Muž stál na kraji ulice a hleděl na výlohy zdejší sázkové kanceláře. Dlouhý kabát mu sahal pomalu až k zemi. Na nohách měl staré tenisky, které už byly prakticky v rozkladu. Z kapes vytáhl své dlouhé ruce, na nichž měl své oblíbené černé rukavice. Kšiltovka a šála přes tvář tak dokonaly důkladnou kamufláž.
V pozdní hodiny nikdo v téhle ulici nebyl. A hluk, který burácel v dálce jasně naznačoval, kde nyní všichni byli. Muž se pod šálou potutelně usmíval. Nadešel čas přejít ulici.
Nikdy by mě nenapadlo, že prosázím tolik peněz. Avšak chtíč zvítězil nad rozumem a všechny vydělané peníze skončily v kasách různých sázkových kanceláří. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že mě to může zničit. Ani už jsem nedoufal, že bych mohl vyhrát.
Dluhy se zvětšovaly každým dnem o tisíce a už jsem došel do takové fáze, že mi nikdo nechtěl půjčit ani korunu.
Musel jsem se naučit říct dost!
Dnes večer vsadím své poslední peníze. Naděje mi začala neúprosně utíkat a štěstí se samou zbabělostí schovávalo někde na blízku. Za to smůla se na mě lepila jako jíl. Pokud nevyhraji zbývá mi jediná možná varianta, na kterou bych teď raději nemyslel.
Pomalým pohybem jsem vešel do dveří. U podacího okénka seděla mladá slečna a znuděně četla ženský časopis. Ve vzduchu bylo cítit kafe.
U jedné z velkých tabulí stál zahalený muž a nervózně pošlapoval. Víc jsem si ho nevšímal. Přistoupil jsem k okýnku a zahuhlal pozdrav. Mladá slečna přestála hledět do časopisu a pohlédla na mě svýma modrýma očima.
„Co to bude?“ měla vysoký hlas.
Podal jsem jí lístek. Natáhla svou malou ruku, ale místo aby mi lístek vzala z ruky, tak zděšeně hleděla za mě s otevřenou pusou.
„Tohle je přepadení! Tak žádný blbosti!“ zahuhlal hlas za mnou. Mladé slečně se nepatrně začal třást ret. Ani jsem neměl odvahu ohlédnout se. Než jsem však stačil zareagovat, dostal jsem pořádnou ránu do hlavy a já vplul do klidného bezvědomí.
Když jsem se probral, věděl jsem, že něco není v pořádku. V ruce jsem třímal revolver. A mé udivené oči hleděly překvapeně do hlavně zbraně, která bezesporu na mě mířila s jediným důvodem.
„Odhoď zbraň, chlape!“ křikl policista a bylo zřejmé, že to myslí zcela vážně. I když stále jsem měl pořádný okno.
„Co..co se stalo?“ a pustil jsem zbraň.
„Vstaň!“ křikl a nehodlal mi odpovědět.
Vstal jsem a pohlédl k okýnku. Avšak na židli nikdo neseděl. Postoupil jsem k okýnku a ani v nejděsivějších snech jsem nespatřil takovou hrůzu. Než jsem se stačil vzpamatovat, už mi policista nasazoval želízka. V tu chvíli jsem si říkal..teď jsem v opravdovým průšvihu…
Konec