Chlapec, kterému nebylo dobře

Chlapec, kterému nebylo dobře

1.
K okurkám v nákupním košíku přibyla rajčata, paprika, balkánský sýr a salátové koření. Dívka procházela obchodem a přemýšlela, co ještě koupit. Díval se na ni snědý mladík v rozepnuté košili, jež tímto odhalovala zarostlý hrudník a stříbrný křížek, na řetízku. Mladík měl dlouhé, vlnité, černé vlasy a z rozevřených rtů se na dívku usmívaly dokonalé, porcelánově bílé zuby. Byl hezký a sebevědomí, jak už u těchto lidí bývá zvykem. Dívky a ženy, balil s jistotou, přičemž málokdy selhal. Když k selhání došlo, rychle se na něj snažil zapomenout, většinou rezolutním vrtěním hlavy. Pro naši historku však tento svůdce není důležitý, jelikož dívka si ho vůbec nevšímala. Prošla kolem něj a nehtem si klepala na špičku nosu, což dělala pokaždé, když usilovně přemýšlela. S klepáním nepřestala ani u kasy, když jí pokladní namarkovala zboží a požádala o peníze.
„Haló, slečno.“
„Ach jistě. Omlouvám se.“
Dívka se snažila pokladní povzbudit milým úsměvem, jelikož se jí zdála poněkud smutná. To se ale mýlila. Žena byla hlavně naštvaná. Nevrle vrátila dívce drobné a čekala, až pás přiveze další nákup. Dívka poděkovala a slušně se rozloučila. Pokladní se také slušně rozloučila, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Dívka vyšla z obchodu do hezky modrého, teplého dne. Pohodila svými překrásnými, červenými vlasy a vydala se za svým chlapcem. Těšila se na něj stejně, jako na zeleninový salát, který si udělá hned po tom, až se s chlapcem pomiluje. Ušla pár metrů, než se zastavila.
„Sakra. Zapomněla jsem koupit olivy.“

2.
Chlapec seděl na tvrdé, otáčecí židli, jež ho nepříjemně tlačila do zadku. Kolem něj stály čtyři bílé zdi. Uprostřed jedné z nich byly dveře. Dále, všude kolem zdí visely uschlé růže, které postupně daroval své dívce. Protože se jí velice líbily a měla z nich velkou radost, chtěla je mít stále na očích.
Jelikož měla dívka ráda umění, zdobily pokoj obrazy nejen známých malířů, ale i těch, o kterých jste vy, ani já, nikdy neslyšeli. Takže se vedle sebe sešli například Salvador Dalí a Mařenka z protějšího paneláku, co umí malovat. Chlapec měl rád hlavně rockovou hudbu a pokojem právě otřásali Joy Division a jejich píseň Transmission. Chlapec se s mrtvým zpěvákem Ianem Curtisem rád ztotožňoval a snažil se psát stejně krásné texty a básně, jako on. Nechci říkat moc nahlas, že se mu příliš nedařilo, mohlo by ho to ranit. Já tu však nechci mluvit, ani o rockové hudbě, ani o zapomenutých olivách (snad příště), proto se pohneme z místa.
Chlapec seděl na tvrdé, otáčecí židli, před počítačem a snažil se napsat báseň pro svou dívku. Báseň byla o květině, jenže chlapec se zasekl a nic jej nenapadalo. Občas ťukl prstem do některé klávesy a pak si dlouho četl, co napsal. Větu, slovo či písmeno. Poté ťukl do klávesy znovu, tentokrát, aby své dílo smazal a začal od začátku. Vypadal nešťastně, jak se tak snažil. Zuřivě přemýšlel, chodil po pokoji, koukal z okna a hledal inspiraci. Uvařil si černý čaj s citrónem. Počkal, až trochu vychladne, než se napil. Potom napsal:
Dva lístečky na květině
co podobné jsou brýlím
chutnají smrtí konvalinek
…
A dál nevěděl. Vůbec ho nenapadalo, jak květinu rozvinout. Představoval si svou krásnou dívku. Její obličej, něžný krk, štědrá ňadra, hnědá stehna, neposedný kotník ovázaný šňůrkou s dřevěnými korálky. Na nic nepřišel. Marně si s básní lámal hlavu. Začátek mu připadal trochu morbidní, když se vlastně mělo jednat o milostnou poezii. Nad chlapcem se nejdříve chvěl velký otazník, aby jej teď vystřídal šílící, rozhněvaný vykřičník.
„Jsem špatný básník,“ šeptal si pro sebe. „Takové trápení, například Shakespeare jistě neměl.“ Prohrábl si zpocené vlasy. Cítil se, jako po náročné šichtě, kdy přijde člověk celý rozlámaný a jediné, co ho zajímá je odpočinek. Odpočinek. Znovu cosi napsal a znovu to i smazal. Schoval své modré oči za těžká víčka a pomalu dýchal.
Najednou mu z nosu vylezl mravenec, jako by to byla úplně normální věc. Napřed nožičky, pak váhavá hlavička a nakonec celé tělo. Chlapec cítil šimrání na rtu. Udělal pohyb rukou, že se poškrábe. Byl velice překvapený, když zjistil, že si rozmázl po ústech mravence. Z nosu vyběhl druhý, pak třetí, čtvrtý, až desítky malých tvorečků cupitaly po mladé tváři. Chlapec vyskočil ze židle a snažil se mravence dostat z obličeje. Štípaly jej a bránily si svou pozici. Vykřikl. Několik mravenců se mu dostalo do očí. Lezly mu do uší, úst, pochodovaly jeho vlasy. Křičel. Častoval svůj obličej tvrdými ranami. Jeho nos rychle pozbýval původního tvaru. Měnil se v rozšklebenou, krvavou ránu, umožňující průchod krvelačným živočichům. K mravencům se postupně přidávaly housenky, mouchy a levým okem si otevřelo cestu ven ohavné tlusté klíště, aby se přisálo k vystouplé tepně na chlapcově krku. Pokojem se teď nesla těžká vůně hlíny a rozkladu. Zuřivý, zelený šlahoun odtrhl chlapcovo ucho a vyrazil z hlavy. Zmítal se ve vzduchu, jako chapadlo hladové chobotnice. Chlapcův obličej zle krvácel a napuchal. Tvořily se mu na něm ošklivé žluté puchýře, jež ve vteřině praskaly, a cákal z nich odporný hnis. Z otvoru, který zbyl po ústech, se v neskutečně velkém množství řinula krev smíchaná s podivným bílým hlenem. Z lepkavé hmoty se stávala kaluž pod chvějícím se, trpícím tělem. V šílené agónii ze sebe strhal oblečení. Ze zadku mu s mlaskavým zvukem odpadávala vlhká hlína, jež se mísila s kaluží na podlaze. Jeho orgány, řvaly bolestí. Nepřátelské kořeny je rvaly na kusy. V neuvěřitelně krátké chvíli jeho tělo dostalo podobu třesoucí se břečky, která z posledních sil odolává totálnímu rozpadu. Náhle to celé steklo k zemi. Hmota dál vydávala zvuky. Pokoj naslouchal výkřikům, plným bolesti. To, co se stalo z chlapce, mohlo mluvit. Nešlo však o lidský hlas. Bylo v něm cosi chrčivého a bublavého. Kořeny, vyrůstající z břečky, zapustily do změklé podlahy, pokryté rychle se rozkládajícími vnitřnostmi, krví a smrdutým hlenem. Šlo o nepředstavitelně odporné, životadárné hnojivo. Z toho, co bylo dříve chlapcem, vyrůstaly oslizlé výhonky jakési rostliny. Vzduchem poletovalo hejno much. Stovky mravenců uvízli v lepkavé hmotě, přičemž marně bojovali o svůj život. Ti šťastnější se krmili chlapcovým hnijícím obsahem. Žaludek čpěl a bublal. Pustili se do něj červi. Břečka se divoce třásla a rašily z ní nové výhonky. Jedno chlapcovo trpící oko v břečce plavalo. Jeho výraz prozrazoval bolest, beznaděj, absolutní zhroucení. V pokoji bylo vedro, jako ve skleníku. Oko nad sebou vidělo mouchy. Jedna si na něj sedla a začala ho prozkoumávat. Hmota, jež se stala z chlapce, samozřejmě žila. Cítila veškerou bolest. Slyšela čvachtavé, mlaskavé zvuky, které vydávala jak ona, tak stále rašící velké množství stonků, z nichž zanedlouho vyrostou překrásné květy, zpočátku páchnoucí zkaženým masem a poté… Břečka sténala a čím dál víc kapalněla. Tekla k zavřeným dveřím, jako kdyby se snažila o zoufalý útěk. Po zdech se táhly dlouhé šlahouny rostliny. Vytvořily dvojice s uschlými růžemi. Celý ten výjev byl hrůzný, leč začínal dostávat tvar něčeho krásného, odvážného a jistě velmi neobvyklého. Omítka s podlahou praskaly pod drtivými nápory kořenů. V břečce plavaly zbytky rozervaných žil, které mravenci nestačili pozřít. Mnoho orgánu bylo v tak bídném stavu, že by je ani zkušený chirurg nedokázal rozeznat. Břečka křičela. Z otřásající se zdi spadlo několik obrazů, aby se na zemi roztříštily. Hmota je spolkla. Rostlina každým okamžikem víc a víc mohutněla. Zaplňovala pokoj svými nemilosrdnými listy a kořeny. Růžové květy se otevíraly, jako lačná vagína. Nasávaly vzduch a krmily se chlapcovými tragickými pozůstatky. Oko břečky vše pozorovalo. Otevřená slizká ústa vábila nazelenalé mouchy. Vzduch byl hustý. Věznil v sobě veškerý hnus i agresi toho okamžiku. Listy a šlahouny rostliny pevně objímaly rozechvělý nábytek. Z pokoje se stala zahrada, zatím až příliš dotčená chlapcovou bolestí. Potřísněná krví, bez milosti ovládla své území.

3.
Dívka vešla do skromného bytu, který obývala se svým chlapcem. Nebyl nijak velkolepě zařízený. Cítila podivný, slabý zápach. Vzpomněla si při tom na dobu, kdy jako malá holka pomáhala matce s pletím zahrady. Moc ráda kousala do rajčat, nebo okurek. Právě tehdy začala milovat zeleninu a květiny.
Otevřela dveře do pokoje. Upustila tašku s nákupem. Nevěřícně pozorovala obrovskou rostlinu, vyrůstající z odporné, třesoucí se břečky. Otevřenými dveřmi do vedlejšího pokoje okamžitě pronikly dlouhé šlahouny. Táhly se po zdech a popraskaném stropu. Rostlina nad ní stála, jako důkaz největší pozemské krásy. Mouchy v houfech opouštěly své dočasné útočiště. Mohutný, nesnesitelný puch mršiny dívku málem srazil k zemi. V té louži krve a hnisu, z níž rostlina vyrůstala, spatřila něco, jako náznak otevřených úst a jedno kulaté zažloutlé oko, jež na ni bezmocně hledělo. Ústa se zavírala a otevírala, jako ústa ryby lapající po vzduchu.
Pod dívkou se podlomila kolena. Zakryla si ústa dlaněmi, než začala křičet. Ještě předtím však zaslechla strašidelný, bublavý zvuk-hlas, který ji bude strašit nadosmrti.
„Není mi dobře,“ chrčela břečka. „Vůbec mi není dobře.“