Slepá cesta III.

Chytil jsem Evu za ruku a zamířil k lesu.
„Co to děláš?“ zasýpala.
„Tam nás nedostanou.“ Dostal jsem namáhavě ze sebe.
„Les ne.“
Takové plýtvání dechem, pomyslil jsem si.
„Tady je po nás.“
Dál už jsme nemluvili. Jako by se les nepřibližoval. Zato to strašné kvílení se nám ozývalo přímo za zády. Podíval jsem se nad sebe. Zrůda se k nám snášela střemhlav. Odstrčil jsem Evu prudce od sebe, že upadla na zem. Sám jsem uskočil na opačnou stranu. Zrůda svými pařáty protrhla vzduch. Začala znovu stoupat.
„Neohlížej se, utíkej, kličkuj!“ Zařval jsem.
Sám jsem se taky rozběhl. Popadl ji za ruku, protože běžela moc pomalu. Dostavovala se únava. Plíce jsem měl v jednom ohni. O zbytku těla ani nemluvím. Ona se nejspíš cítila ještě hůř. Nedovolil jsem jí na vteřinu zpomalit, ani sám sobě, to by znamenalo zemřít. Prudce jsem zahnul doleva jen pro jistotu. Napravo od nás pařáty opět protnuly jen vzduch. Ještě tak padesát metrů. Zrůda vztekle zaskuhrala. Ten řev mě trhal zevnitř, vysával ze mě sílu. Nevím, jak jsem se v tu chvíli vzchopil promluvit.
„Rozdělíme se, nezpomaluj, kličkuj.“
Pustil jsem jí ruku. Zrůda prosvištěla mezi námi. Ještě třikrát nás málem dostaly.
Pohltil nás černočerný les. Eva zastavila, ale já ji znovu chytil za ruku a chvíli jsem nás mírným poklusem táhl do jeho hloubi.
Oba jsme padli na kolena a funěli.
„Co to…“
Nenechal jsem ji doříct. Dal jsem jí prst přes pusu.
„Pšt.“
Plížili jsme se dál, jak nejtišeji jsme to dokázali. Prakticky nic jsme neviděli. Jen měsíc prosvítající skrz husté větve občas kreslil na zemi podivné stříbrné obrazce. Všude se ozývalo šramocení nočních tvorů a my pořád měli pocit, že slyšíme ty příšery. Natahovali jsme před sebe ruce jako slepci. Málem jsem spadl do díry. Klekl jsem na kolena a opatrně ji ohmatal. Netroufal jsem si na to posvítit. Díra byla poměrně mělká a široká, nejspíš po vyvráceném stromu.
„Tady se zatím schováme.“ zašeptal jsem.
„Co se to děje?“ zašeptala Eva, když jsme si lehli.
„Já nevím, tys to tušila už tam na statku.“
„Co jsou zač? Ďáblové? Démoni?“
„Asi bych to říkat neměl, napadlo mě, co když jsme umřeli při té nehodě všichni a tohle je peklo?“
„Není, tomu nevěřím.“ Protestovala. Vzápětí dodala „Bože, co budeme dělat?“
„Půjdeme dál. Odpočali jsme si trochu víc. Budeme pokračovat, dokud nenarazíme na nějakou osadu a nepomůžou nám. Máš lepší nápad?“
„Nemám.“
„Tak pokračujeme. Nesmíme zůstat na jednom místě.“
Snažili jsme se jít co nejtišeji, navzdory tomu nám každou chvíli pod nohama křupla větvička nebo jsme o něco zakopli. V tom tichu každý nepatrný zvuk zněl jako gong. Měl jsem nepříjemný pocit, že ty zrůdy nás podle toho zvuku najdou. Ucítil jsem kolem kotníku sevření. Strnul jsem. Po zádech mi začal téct studený pot. Srdce se mi zase rozbušilo. Hrdlo se mi hrůzou sevřelo. Eva se taky zastavila napínaje bedlivě uši. Zatřepal jsem nohou. Byly to jen kořeny, do nichž se mi zapletla. Ten pohyb mě z jejich sevření osvobodil. Vzal jsem ji za ruku, ona ucukla leknutím, pak tu moji sevřela tak silně, až to bolelo.
„Nevydáváme větší hluk než lesní zvířata. Těch je tu spousta.“ Uklidňoval jsem se v duchu.
Začaly poletovat světlušky, na zeni stříbrné ornamenty vykreslené měsícem. Tolik světel a přitom jsme nic neviděli. Připadalo mi to celé neskutečné, bizardní. Měl jsem v tu chvíli pocit, že to je jen pěkně pitomý sen, z kterého se probudím. Do hlavy jsem se znovu praštil o strom. To mě rychle přesvědčilo o opaku. Větev mi rozrazila obočí. Měl jsem štěstí, že mi nevypíchla oko. Před námi se objevil konec lesa. Měsíc zářil jako pochodeň uprostřed nicoty. Vyvstala mi však další otázka. Na otevřeném prostranství jsme bezmocní. Opatrně jsme se připlížili na konec lesa. Rozhlédl jsem se.
„Vidíš?“ ukázal jsem „Tam začíná další les. Poběžíme co nejrychleji, nesmíme se zastavit. Připravená?“
„Ano.“
Něco mě udeřilo do zad. Ozvalo se příšerné ječení. Upadl jsem. Hned jsem vyskočil na nohy. Ta zrůda na ní ležela a sápala jí břicho. Špičaté zuby a ostré pařáty trhaly jemnou kůži. Začal jsem řvát. Smyslů zbavený jsem popadl kámen a udeřil jím zrůdu do hlavy. Zvedla hlavu ke mně. Prázdné bílé oči bez zornic hleděly na mě. Vycenilo to na mě špičáky jako břitvy. Znovu jsem udeřil a znovu a znovu nepřestávaje řvát. Z šílenství mě vytrhly dvě rány. Další dvě zrůdy seskočily ze stromů. Belhavým krokem se vydaly ke mně. Jedna zlomila ve svých pařátech mladý stromek jako sirku. Eva se dívala mrtvýma očima směrem ke hvězdám, ústa otevřená v němém výkřiku. Kámen mi vypadl z rukou. Začal jsem couvat. Dvě zrůdy se šouraly belhavým krokem ke mně. Nebyly až tak pomalé. Vzdálenost mezi námi se rychle zmenšovala. Jedna zrůda měla opadanou kůži z brady. Bílá kost v té tmě přímo zářila. Natahovaly ke mně pařáty. Přesněji to byly ruce podobné lidským, jen takové jakési vychrtlé, pokroucené, zakončené dlouhými drápy.
„To je můj konec.“ Pomyslil jsem si.
Jedna zrůda padla na zem a hladově se zakousla Evě do krku. Druhá začala pojídat zrůdu, kterou jsem zabil. Na nic jsem nečekal. Otočil jsem se na patě a utíkal ještě rychleji než prve. Měl jsem pocit, že se vznáším. Strach dodal mým nohám neuvěřitelnou rychlost. Les kilometr vzdálený se přede mnou objevil ve chvilce a já se ponořil do jeho tmy. Nezpomalil jsem. Stalo se něco zvláštního. Jako by se mi stromy vyhýbaly a také jsem o nic nezakopl. Při tom jsem byl zcela slepý. Běžel jsem, dokud jsem vyčerpáním nepadnul k zemi.
„Ondro vstávej. Musíme dál. Můžou se zase objevit.“ Zatřásla se mnou Eva.