Slepá cesta IV.

Seděl jsem opřený o strom uprostřed louky.
„Co se děje?“
„Vzpamatuj se. Dovedl jsi nás až sem. Teď to nevzdáme. Prosím, pojď nebo tu umřeme.“ Zavzlykala.
Dotkl jsem se jí, byla skutečná.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Nemám ponětí. Už jsem nemohla, nesl jsi mě na zádech. Co se s tebou děje? Proč jsi tak zmatený?“
„Viděl jsem tě před chvílí umřít.“
„Takové věci neříkej! Pojď.“
Schoulil jsem se do klubíčka. Už jsem nechtěl nic dalšího vidět. Co se tu děje? Proč je živá, když jsem ji viděl umřít? Něco z toho není skutečné, ale co? Jsem v pekle? Zešílel jsem?
„Podívej se mi do očí!“ vykřikla.
Zvedl jsem hlavu. Podíval jsem do velkých ustrašených očí. Přejela mi rukou po tváři. Byla tak teplá.
„Prosím, pojď nebo tu umřeme.“
Pomalu jsem se zvedl. Začal jsem být jakýsi apatický. Prostě jsem se nechal někam vést. Mé tělo bylo unavené, můj mozek byl unavený, nic nedávalo smysl. Někam nás vedla a já šel.
„Jak jsme jim utekli?“
Dlouho mlčela.
„Jsi unavený a já taky. Na konci lesa se ty… hm… věci objevily. Běželi jsme. Co ti je? Ty si nevzpomínáš?“
Vzpomněl jsem si na sen, ve kterém jsme těm příšerám utekli. Že by to nebyl sen? Čemu mám věřit?! Začali jsme stoupat do prudkého kopce. Nohy mě bolely.
„Já už nemůžu.“ Zavzlykala.
„Pojď, najdeme vesnici.“
„Nenajdeme. Jdeme už tak dlouho.“
Vzal jsem ji za ruku.
„To bude dobré.“
Nevím, kde jsem v tu chvíli našel odvahu pro nás oba. Vysoko nad námi zářil měsíc v úplňku. Jakoby se barvil stále víc doruda. Konečně jsme vylezli na vrchol kopce. Stál tu kruh z kamenů. Ohlodané věky trčely ze země jako zuby obří příšery a třpytily se. Ještě divnější, třpytily se rudě. Každý mohl být tak tři metry vysoký. Dotkl jsem se jednoho prstem. Lepil. Byla to krev. V tu chvíli mě objala.
„Chci, abys byl napořád se mnou.“
„Co to říkáš?“
„Buď se mnou. Chci tě.“
Odtrhl jsem se od ní a začal couvat.
„Nikam nepůjdeš. Zůstaneš tu s námi!“
Byla to její tvář. Jen oči měla prázdné, bílé, bez zornic, kůži mrtvolně bledou. Z rány na krku jí visely cáry masa. Rozhlédl jsem se kolem sebe kudy utéct. U obzoru se objevily první červánky, předzvěst nového dne. Uhodila mě pěstí do břicha. Vůbec jsem nestihl uskočit. Byla rychlá jako had a měla nelidskou sílu. Metr jsem odletěl a ještě se praštil do zad o kámen. S hekáním jsem se zvedl. Pokusil jsem se ji také udeřit. Najednou mě držela zezadu za krkem, ani nevím jak. Jen jsem mlátil pěstmi ve vzduchu. Praštila mi hlavou o kámen. Dál si nic nepamatuji.
Až pak mě našli turisté, kteří se přišli podívat na pradávnou stavbu vytvořenou neznámým národem. Policii jsem řekl, že si nic nepamatuji, stejně jako všem. Po týdnu jsem se ptal vyšetřujícího policisty, jaká krev je na těch kamenech. Odmítl mi o tom cokoli říct. Když jsem se nenechal odbýt, vyzval mě, ať se legitimuji a pak se mě zeptal, jestli chci pokutu za to, že mám občanku pomačkanou.

Dodatek
Zapnul televizi a vyvalil svůj pupek do křesla. Ozvalo se známé css, jak si otevřel lahváče značky Lahváč. Trochu upil. Nová redaktorka z Novy se mu líbila. Měla prsa aspoň pětky a nosila obtáhlé oblečení.
„Exkluzivně vám jako první přinášíme reportáž z nehody poblíž Kolína. Policie zatím není schopna její příčinu objasnit. Mladík, který přežil, tvrdí, že uhýbali protijedoucímu vozidlu a víc si nepamatuje, utrpěl těžký otřes mozku, ale expertíza kriminalistů jasně říká, že žádné jiné vozidlo nepotkali. Mladíka našli dnes ráno patnáct kilometrů daleko od místa nehody. Neví, jak se tam dostal. Jeho dva přátelé, kteří s ním jeli, se pohřešují. Zdraví vás…“
„To je nuda. Pořád samé nehody, kolem dokola.“
Znovu upil a říhl si.