Boží odkaz část 13.

,,Co chci? Aby jste vy dva zemřeli, pak bych byl opravdu šťastný. A mohl si konečně odpočinout!“
,,Kdy jsi ztratil svou víru, Vincente? Bohyně žije! Ty v ní nevěříš? Rozhlédni se, je všude kolem!“
,,Samozřejmě že věřím! Miluji svou víru, miluji svou Bohyni! Svým způsobem. Jenže na rozdíl od tebe, jsem se nezbláznil! Ale ty myslíš, že tohle je práce Bohyně? Jestli je tohle práce Bohyně, pak má šeredně špatný vkus. Není to práce Bohyně, nebo Boha, to je jedno, jde o to samé. Všechno kolem je tvá noční můra, Claudie! Přesně jako Alessa před sedmnácti lety!“
,,Vysmíváš se Bohyni? Zrádce! Půjdeš do Pekla, Vincente!“
,,Ne, už zase! Kdo jsi, abys mohla tlumočit úmysly Boha?“
,,Běž domů, Vincente…“
,,Domů? Tenhle kostel je můj domov! Postavil jsem ho ze své moci, moci peněz, kterými ty tak opovrhuješ! Ovšem musím uznat, že tato příšerná scenérie, je bezezbytku tvým dílem!“
,,Jestli se mi budeš dál plést do cesty…“
,,Tak mě zabiješ?“
Rozhodnu se přidat do jejich konverzace. Ztěžka rozrazím vrata a spatřím Vincenta, který se ohlédne, kdo to přišel. Očividně mě nečekali. Pak Vincent zvolá: ,,No, čestný host už dorazil! Párty může začít! Heather, zabij tu šílenou děvku! Toho démona, který si myslí, že může mluvit za Bohyni!“
Pak Vincent pokračuje: ,,Nadešel ten správný čas! Zbav se jí!“
Než stačím cokoli udělat, Claudia se rozběhne k Vincentovi, který k ní momentálně stojí zády, z roucha vytáhne dlouhou dýku a vrazí mu ji do zad.
,,Táhni do pekla!“ křikne Claudia.
Vincent jen zachroptí a padne na záda. Silně krvácí.
,,Co jsi to udělala?“ křičím.
Úplně klidně odpoví: ,,Hm, nic důležitého!“
,,Ty neutečeš?“ říkám. ,,Myslím, že tohle je konec.“
,,Ne, tohle je začátek,“ odvětí. ,,Jak řekl Vincent, nadešel ten správný čas! Mrzí mě Alesso, že jsi s tím nesouhlasila sama. Ale děkuji ti, že o Boha pečuješ vší tou nenávistí, kterou máš v srdci. Je na čase, aby lidé setřásli okovy hříchů, které je svazují.“
Namítám: ,,Ale Bohyně stvořená z nenávisti, nemůže nikdy stvořit dokonalý Ráj!“
Claudia zavrtí hlavou: ,,Šťastní lidé, dokáží být velice krutí. To je tak těžké uvěřit, že se z bolesti a utrpení může zrodit soucit? Proč odmítáš milosrdenství Bohyně? Proč tolik lpíš na tomhle zkaženém světě? Víš přece, že nás může zachránit jen Bohyně.“
,,A zachránit i tebe? Šťastný konec? To radši půjdu do pekla…“
Claudia se pochmurně zatváří: ,,Ne, s vlastní záchranou nepočítám. Tak to má být. Alesso, má nejdražší. Za tu bolest, kterou jsem ti způsobila, si žádnou milost nezasloužím. Dělala jsem to sice pro spásu lidstva, ale i tak to byl velký hřích. Z mé strany to byla arogance, když jsem se snažila urychlit její příchod. Byly provedeny oběti a to jsou mé hříchy.“
,,Pokud přiznáváš svou chybu, běž do pekel,“ zasípe Vincent na zemi. Ještě žije. Sice velmi krvácí, ale ještě je naživu.
,,Heather, použij tu pečeť,“ říká namáhavě. ,,Tu Metatronovu pečeť! Claudie, ten tvůj mizerný sen teď skončil!“
Poprvé za celou dobu, se Claudia tváří vyděšeně. Tenhle trumf v podobě pečetě očividně nečekala. Pak navodí svůj starý klid: ,,Hm, je to jen kus haraburdí. Co si myslíš, že s tím asi tak uděláš? Opravdu si myslíš, že to dokáže zabít Bohyni? Mrzí mě, že tě zahubila pošetilost mého otce Leonarda.“
,,Cože? Jsi ubohá,“ vydechne Vincent. Claudia znovu vytáhne dýku, její tvář se zkroutí do krutého výrazu a vší silou vrazí ocel do Vincentova srdce. Muž sebou párkrát škubne a znehybní.
Claudia nechá dýku v ráně a pohlédne na mě: ,,Ale Bůh miluje i tebe. Už nemáš kam utíkat, Alesso.“
S jejími slovy mě přepadnou strašlivé bolesti. Celá se kroutím a padám na zem. Asi mě to roztrhá. To jsou muka!
Claudia šťastně sepne ruce: ,,Přiznej si to, Alesso! Bolest zmizí! Ach, tak dlouho jsem na tohle čekala! Už jako dítě jsem věděla, že nadejde tento den! Soudný den! Věděla jsem, že budu jeho svědkem!“
Bolesti mě náhle pouští a já s roztřesenými koleny vstávám ze země. Claudia se podezřívavě zašklebí: ,,Alesso…?“
,,Jsem Heather, ne Alessa! Drž tu svoji smradlavou držku, čubko!“ zařvu.
Sáhnu po svém medailónku od táty. Sundám ho z krku a otevřu. Uvnitř je ten červený kamínek. Vím už k čemu je.
Claudia zvědavě kouká co dělám. ,,Co to děláš?“
Vyklepnu si kamínek velikosti bonbónu do dlaně, hodím do pusy a spolknu. Chvilku se nic neděje, ale pak se mi začne hrozně zvedat žaludek. Padnu na kolena, celá se kroutím a hekám.
,,Už je skoro zde,“ říká radostně Claudia.
Obracejí se mi útroby. Mezitím zírám na své ruce, kůže mi úplně zčervenala.
,,Co to je? Alesso…Co jsi to spolkla?“ ptá se starostlivě Claudia.
Ještě párkrát dávivě heknu a když si myslím, že už zvracím, vypadne mi z pusy nechutná hmota. Vypadá jako embryo, ale je to neskutečně odporné. Černé, oslizlé, s pulzujícími červenými cévami.
,,Co to je?“ ptá se Claudia.
,,Zdá se, že to Bohyně nezvládla,“ zachraptím. Pak pozvednu nohu s úmyslem to svinstvo rozmáčknout.
Claudia mě prudce odstrčí: ,,Přestaň!!! Bohyně je…“
A pak udělá něco hrozného. Zvedne embryo a začíná si ho cpát do úst. Dusí se, chroptí, ale cpe ho dál.
,,Claudie…“ říkám vyděšeně. ,,Nedělej to!“
Když to nakonec spolkne a neudusí se, zasípe: ,,Nemůžeš zabít Bohyni, Alesso! Porodím, porodím Bohyni! Jestli to nedokážeš ty, Alesso, tak já!“
Hned nato, jí zle zrudne pokožka a křičí hroznou bolestí. Zmateně se motá sem tam a hrozně ječí. Pomalu se blíží k díře, která je v podlaze u oltáře s kruhovým symbolem. Doprovází to strašnými zvuky.
Nevím co mám dělat, jsem jako v transu, z té děsné podívané. Zdá se, že to není tak lehké, jak Claudia myslela. Pokud mohla být rodičkou jen Alessa, Claudii to zahubí. A zatím to tak vypadá.
Dopotácí se až nad díru a padá tam na kolena. Asi vteřinu na to, se z otvoru vynoří onen známý tvor bez tváře, chytne Claudii za ramena a stáhne dolů. Vše provede s neuvěřitelnou rychlostí. Co bude následovat teď?
Chvíli pozoruji díru, jestli z ní ještě něco nevyleze, ale když se nic neděje, začnu jednat. Nabiju brokovnici, připravím pistoli, sevřu katanu a pomalu přistupuji k díře. Kouknu dolů a pak tam skočím.
Dopadnu do kruhového prostoru, lemovaného nějakou organickou hmotou. Uprostřed leží Claudiino černé roucho. Ale prázdné. Kde je tělo? Kruci!
,,To já tě měla zabít! Nemůžeš být mrtvá!“
Nehybný pohled přesunu vzhůru. Na stropě leze onen tvor bez tváře a kusem organické stěny, cosi přikrývá. A pak uvidím něco strašného.
,,Tohle je Bůh…?“ říkám potichu.
O protější zeď je opřena obří postava. Na hubených vratkých nohou, stojí Bůh, nebo Bohyně, či co to vlastně je. Napůl kostlivý, vůbec nemá břicho, je vidět pouze páteř vedoucí k hrudníku, ten připomíná ženský a na tenkém krku umístěná hlava. Má obličej, ale nepoznávám ho. Černé vlasy, tváře protkané černými žilkami. Oči lidské, nos i ústa také.
Ruce tvora, zakončují jen dva dlouhé prsty, nohy to samé. Je to hrozná a odporná zrůda. Jak jinak také může vypadat vládce toho všeho…
Sice to je Bůh, ale velmi nešikovný. Humanoid mu přikrývá hlavu tím kusem hmoty, ale netvor nedokáže pořádně udržet rovnováhu na vratkých nohou a padá na zem. Pustím katanu a rychle vylovím brokovnici. Opatrně se blížím a střelím ho do jeho veliké hlavy. Cosi zaryčí vztekle po mě máchne obrovskou rukou. Moc veliké zranění jsem mu nezpůsobila. Uskočím úderu jeho ruky a Bůh se zase neohrabaně zvedá na nohy.
Kouknu nahoru co dělá humanoid, ale ten si mě nevšímá. Stále se snaží Boha udržet stát. Vypálím znovu, tentokrát na jeho obří nohu. Vystříkne trochu krve a Bůh mávne rukou. Žene se na mě hradba plamenů. Utíkám sem tam, ale vlna mě pronásleduje. Brzy ztratí energii a zhasne. Já znovu zkusím vystřelit, Bůh upadne a tvář se mu stahuje všelijakými výrazy.
Střelím ho do obličeje, ale nic zvláštního. Takto ho nezabiju! Metatronova pečeť… Vylovím ji. Je strašně horká, symbol na ní, téměř září! Vezmu ji a přitisknu ze strany k brokovnici. Znovu vypálím.
A má to účinek. Z jeho tváře odlétne kus masa a místo začíná velmi krvácet. Takhle na tebe! Bůh po mě sekne rukou a velikým prstem mě odmrští přes celou prostoru. Ošklivě si natluču levou ruku, ale není teď čas, to řešit. Je takzvaný Timeout. Bůh se snaží zase vyhrabat na nohy a já sahám po patronách. Roztřeseně je naláduji a už se ženu do útoku.
Bůh zařve a pošle mi další plameny. Horko mi ožehne záda, když před nimi utíkám. Jakmile ztratí sílu a zmizí, snažím se co nejrychleji střílet do citlivých míst. Zrůda opět padne na bradu a mává oběma rukama. Své tělo naštěstí pro mě moc neovládá, buď je to tím, že je ještě příliš mladý, nebo za to může to, že ho neporodila Alessa.
,,Pojdi!“ střílím znovu a znovu. Jej, další oheň a z obou stran! Sloupy plamenů se přibližují a já nevím, kam dřív skočit. Jedna stěna mě částečně ožehne a já cítím puch spálené látky. Také mě hrozně pálí noha, kouknu se a vidím, že mám mírnou popáleninu.
Zrůda se snaží zvednout, jenže ji střelím do kolene a ulétne kus tkáně. Vyhodí ho to z rovnováhy a zase padá. Poslední patrona a cvak… došly mi náboje. Odhodím nepotřebnou brokovnici a sahám po pistoli.
Bůh máchne rukou a zas letím přes celou prostoru. Zastaví mě měkká organická zeď. Jenže mi pistole kamsi vypadla… Pečeť naštěstí ještě mám. Zbývá jedno, má milovaná katana!
Běžím ke Claudiinýmu rouchu, kde zbraň leží. Přitisknu k ní pečeť a běžím k nestvůrné hlavě. Uhnu před další vlnou plamenů a skočím přímo k jeho obličeji. Mává vztekle rukama, ale díky své neohrabanosti spíše tluče sám sebe. Bodnu mu katanu hluboko do levého oka. Zařve a chce vstát. Než to udělá, dostanu nápad. Do vypíchnutého oka mu vrazím rozpálenou Metatronovu pečeť.
A to byla trefa kladiva na hřebík! Pečeť se propaluje hlouběji a hlouběji. Nestvůra sebou hází, ječí, na mě už kašle a snaží se dostat artefakt ven. Ten už je tak hluboko, že se vyjmout nedá.
Co nejrychleji od zrůdy běžím pryč a se strachem čekám, co se ještě bude dít. Bůh ječí různými tóny hlasu, od vysokého k hlubokému a naopak. Obličej mu začíná černat, rudnout a krvácet. Ještě několikrát strašlivě zařve, až se celá aréna zatřese, naposledy zvedne hlavu a padne. Je mrtvý.
Rozhlížím se po humanoidovi, ale ten je pryč. Asi mě tehdy v lunaparku vzkřísil proto, aby ochraňoval Boha. Nevím, proč po mě teď nešel, při tom souboji. Možná měl zákaz dotknout se rodičky, ale když byl Bůh venku, nebylo už jí potřeba. Nebo mu v tom bránilo něco jiného? To už asi nezjistím…
Je konec. Je po všem. Teď na mě vše doléhá. Zůstala jsem sama. Táta zemřel a nikoho už nemám. Sice jsem dosáhla svého, ale co bude teď? Dokáži se po tom všem ještě začlenit do života? Můžu vůbec vést normální život?
,,Tati…“ s pláčem padám na kolena. Všechno mě bolí, celé tělo. A nejvíc ta popálenina. Asi zůstane jizva.
Když se vypláču, zvedám se na nohy. Zbraně nechávám tam, kde jsou. Už je nepotřebuji. A taky nechci nic, co by mi fyzicky připomínalo všechny tyto události. Kudy pryč? Ještě se naposledy ohlédnu na mrtvolu Boha a s údivem vykulím oči.
,,Ty vole…“

Kráčím lunaparkem a prohlížím si ho. Je krásné ráno. Lunapark je takový, jaký má být. Žádná krev, ani rez, ani nestvůry… Za chvíli možná otevřou a přijdou první návštěvníci. Vše je v normě. A snad i Douglas.
A hele, tamhle je. Poslechl a zůstal, kde jsem mu řekla. To je dobře. Vyškrábal se na lavičku a odpočívá. Vychutnává si ty příjemné sluneční paprsky.
Přicházím a sahám do kapsy pro vystřelovák. Vytáhnu ho a nenápadně schovám v ruce za zády.
Douglas mě uvidí a říká: ,,Takže je po všem?“
Bez výrazu odpovím: ,,Ne. Vy jste ještě naživu!“
Sevřu oběma rukama nůž a zvedám nad hlavu. Douglas vyděšeně vytřeští oči hrůzou a překvapením a neví, co má dělat. Naznačím úder nožem a začnu se rozpustile smát.
,,Baf!“
,,Ty trdlo,“ zlobí se. ,,Víš jak jsi mě vyděsila?“
,,No tak, jen jsem žertovala, musela jsem vás trochu pozlobit. Ano, je po všem. Vincent je mrtvý, Claudia taky a Bůh rovněž.“
,,To je dobře. Co teď budeš dělat? Obarvíš si vlasy načerno?“ usměje se.
Prohrábnu si své vlasy, které už zoufale potřebují umýt a zašklebím se: ,,No, to nevím. Blondýnky to mají jednodušší, ne?“
,,To ano,“ kývne Douglas. ,,Jen by mě zajímalo, jak se dostaneme pryč. Auto je daleko. A s tou nohou, asi nebudu moci řídit.“
,,Tak vás podepřu. Nebo můžu pro auto doběhnout a přijedu sem.“
,,Ty máš řidičák?“ zatváří se Douglas pochybovačně.
,,Ne, ale už jsem párkrát řídila.“
,,Prima,“ zabručí ironicky. ,,To tam radši dopajdám.“
,,Tak zavoláme sanitu. Teď už to půjde.“
,,V žádném případě,“ vykřikne. ,,Já tu tomu nevěřím. Sice je po všem, ale nechci tu s tím mít nic společného.“
Zvednu ukazováček: ,,Jste tvrdohlavý, starý blázen! Dobře, tak jdeme. Ale cestou nehekejte!“
,,Dle rozkazu.“
Pomáhám mu vstát z lavičky a podpírám ho. Pomalu jdeme k bráně a opouštíme lunapark…
KONEC