Rudé růže

„Není to jeho vina, ale člověk si nedokáže odmyslet – jisté věci! Snad by bylo vhodné, kdyby mu někdo z přátel poradil, aby se neoblékal do toho černého sametu, rozumíte-li mi. Prostě se v jeho společnosti necítím dobře – ten jeho obličej, takový bledý, vypadá jako tvář někoho, kdo je ještě bledší, rozumíte mi? I v jeho voňavkách je cítit pach krve.“
- Joseph. S. Le Fanu


Toho krásného letního dne vyprahlá zem žádostivě žíznila po krvi.
Doslova.
V tom nekřesťanském vedru (vhodném spíše do pekelných prostor) se skoro nedalo dýchat a nekonečné řady obrovských, krvavě rudých růží s okoralými listy a ostrými černými drápy v žárem rozpukaných záhonech se k sobě spiklenecky nakláněly. Jemný vánek je houpal v náručí a jejich krvavé květy se občas setkaly v tichém, něžném polibku.
Jak krásný je pohled na kvetoucí růže . . .
Vnímavému pozorovateli by se dokonce mohlo zdát že se při líbání tichounce, poťouchle pohihňávají. Škoda, že on – má teď tak skvělou příležitost je oddaně obdivovat – si z toho nic neužije. Myslím tím samozřejmě toho schlíplého chlapíka který leží v jednom ze záhonů. Ne, opravdu nevypadá zrovna nejlíp. Pošramocené růžičky pod ním jen tiše úpí s hedvábnými hlavinkami v prachu. Už nejmíň týden se ani nehnul. Ostatně, co jiného byste taky čekali od novopečeného nebožtíka???
Vzduch byl naplněn ztuchlým zápachem rozkladu a samozřejmě také těžkou, dusivou vůní stovek růží. Mračna much hladově hodovala na bohatém banketu a vypasené bílé larvy se hekticky hemžily v měkkém mase. V tom vedru se jim náramně daří. Už brzy se zakuklí a po podivuhodné přeměně vyrazí vstříc novým dobrodružstvím . . .
Zbude jen holá kostra.
Měli byste vědět, co tvoří kostru našeho bytí. Všichni by měli vědět, že bez mrtvých by na světě nebylo ani živých. Všichni totiž až moc snadno zapomínají na to, že všechny ty sladce vonící, skvostné květiny rostou z ze země a že kyprá hlína je celá složená jen a jen z rozložených mrtvol.
Říká se, že krev je nejlepší hnojivo. A zem se musí starat o stovky růží . . .
***

Rubínově rudá byla odjakživa její nejoblíbenější barva. Šárka si ani nepamatovala, že by ji snad někdy neměla ráda. Možná proto tak milovala růže. Ale ne žluté. Ty se jí nelíbily. Ani růžové. Růžové růže jsou sice krásné, ale tato optimistická barva se k náladové, ne vždy dobře naložené a někdy dokonce rozmazlené Šárce jaksi nehodila. Ani panensky bílé růžičky nebyly zrovna to pravé. Jedině rozmarná rudá přicházela v úvahu.
Barva té krásné kytice růží, která jí udělala takovou radost. Už má zas nového milence. Je jen jeden další z mnoha . . .
Většina z nich ji brzo omrzela a i když se Šárka rozhodně nevyhýbala společnosti, nikdy nenarazila na nikoho kdo by na delší dobu upoutal její pozornost. Jistě – byla atraktivní, sebevědomá, snad i zábavná a vtipná ale jaksi se jí nedařilo najít si pro sebe to pravé ořechové. Možná byla jenom moc vybíravá . . .
Nebo hledala na špatných místech . . .
Nebo po nich prostě chtěla příliš. Každý nemůže být perfektní . . .
Šárka ale tentokrát tak nějak tušila, že tenhle bude něčím zvláštní. V něčem jiný než ostatní . . .
Ten pocit se nedal nijak definovat – bylo to jen takové tiché tušení kdesi vzadu v hlavě. Tísnilo se v tmavém koutku nesplněných nadějí a tak tak že ho nezašlápl krutý realismus – ale bylo tam. A snad tam i vydrží.
Věříte v lásku na první pohled???
Šárka na ni rozhodně nevěřila. Podle ní to byla nehorázná blbost dobrá tak akorát do té úchylné červené knihovny nebo do těch příšerných, dementních telenovel které vám vymývají mozek stále stejnými a stejnými tvářemi snědých herců a instinktivně intrikujících silikonových slečinek (obojí převážně latinskoamerického původu) na pozadí nějaké afektované rodinné tragédie.
Ne, Šárka tyhle seriály nikdy napjatě nesledovala, nebrčela u Titaniku a nikdy ani neplánovala slavnostně vstoupit do fanclubu Danielly Steelové, natož pak číst její knihy - sice populární a dobře prodejné, ale jakékoli realitě o stovky, stovky světelných let vzdálenější než ta nejnerdovatější startrekovská sci-fi. A na „lásku na první pohled“ stejně nevěřila.
Pak jí ale padl zrak na Romana.
Šárka se tehdy jen tak flákala. Seděla sama u baru, znuděně upíjela ze své poloprázdné sklenice a upírala skrz vydýchaný vzduch, ztěžklý a nasáklý cigaretovým kouřem svůj zamlžený zrak kamsi do tmy, kde se na přecpaném parketu v barevných záblescích míhali tančící postavy, kroutící se a natřásající se v zběsilém rytmu jako šílené menády na nějakých bizarních bakchanáliích. Vypadalo to jen na další noc promarněnou v záři velkoměsta stejně jako tisíc jiných, když tu zničehonic v jejím životě nastal krajně nepříjemný zvrat: „Můžu tě na něco pozvat???“
Přisedl si vedle ní na prázdnou stoličku a Šárka začala napřed znuděně, ale postupně stále s rostoucím zájmem kecat se svým novým sousedem. Jen tak o ničem. V podstatě mu neměla co říct, ale i tak pečlivě poslouchal. Dělal, jako že ho hrozně zajímá cokoli, co by mu byla ochotná o sobě prozradit. A těch věcí bylo hodně . . .
Šárka mimoděk pohodila svými odborně prodlouženými plavými vlasy a snažila se ignorovat upřené pohledy ne právě pohledného barmana, který už měl určitě taky něco málo upito. To Roman tu stál za pohled . . .
Večer ještě zdaleka nekončil . . .

A o pár dní později byla Šárka sice zase o rok starší, ale čekalo ji mimořádně příjemné narozeninové překvapení. Lepší než ten tučný čokoládový dort, přáníčko došlé z domova nebo nekonečné hodiny krafání v jejím miniaturním bytečku se starýma kámoškama z koleje . . .
„Ty jsou krásné!!!“nadšeně vykřikla Šárka.
Roman se široce usmíval a podával jí celou kytici těch největších, krvavě rudých růží jakou kdy Šárka viděla. Růže se přívětivě usmívaly a ničím nedávaly najevo své skutečné úmysly. Když jí Roman předával narozeninovou kytici, jejich trny se žádostivě sápaly po Šárčině saténové blůzce a hladké kůži pod ní. Píchni se jen jednou a usneš navždy . . .
„Zvu tě zítra k sobě.“ řekl Roman stále s tím samým profesionálním úsměvem, který kupodivu vůbec nepůsobil falešně. Alespoň na první pohled. Růže se na ni usmívaly.
A Šárka pozvání přijala. Volný víkend už se začínal rýsovat . . .

***

Taxík ji vysadil kdesi na předměstí. Ještě nikdy dřív tu nebyla. Rozhlížela se po prázdné ulici a skrz tmavé sluneční brýle se jí všechno zdálo trochu zkreslené . . . trošku jiné než ve skutečnosti. Tohle byl opravdu obzvlášť, obzvlášť horký srpen . . .
Vzduch se třásl vedrem. Skoro jako by se spíš hemžil – jako nějaký mnohočetný, parnem přebujelý hmyz. Šárka sebou mimoděk trhla a plácla se po krku. Něco po ní lezlo – žádná masitá mnohonožka se spoustou ťapajících nožiček a citlivými hmatovými tykadly ale pouhopouhá malá moucha. O kus dál totiž ležela na chodníku převrácená popelnice a vyvržené, zkysle páchnoucí odpadky se staly lákadlem pro celé mračno much. Synchronizovaně kolem ní kroužily a jejich titěrná černá tělíčka se savými sosáčky kupodivu vyhlížela jen jako součást něčeho mnohem, mnohem většího. A horšího.
Bzučely hůř než Belzebub.
I domy se tím otřesným vedrem skoro rozpékaly a Šárka mohla jen hádat, že se za zataženými záclonami skrývají jejich uondaní obyvatelé – porůznu leží rozházení na gaučích, pohovkách a křeslech, otupělí a zmožení vedrem. Někdo měl puštěnou televizi a zpoza otevřeného okna se na ulici linuly přesladké hlasy podkreslené dramatickými tóny tanga – možná kus nějaké brazilsko-kolumbijské telenovely.
Žár stoupal i ze země. Dlažba jí pod nohama horkem měkla a místy se už asfalt roztavil natolik, že se v něm daly zanechávat skvělé stopy. Ale komu by se chtělo se v té patlanici procházet, když už všechno dávno zalezlo do svých děr, aby uniklo tomu hroznému horku???
Nebýt bezmračné, blankytně modré oblohy by to tu ani nebylo jako na zemi. Ne, bylo by to jako . . . jinde . . . Na nějakém nesvatém místě. Na místě, které vždy stravuje nesnesitelný žár a kde vše panovačně posedly mučivé modrobílé plameny . . .
Jako v pekle . . .
Šárka měla najednou zničehonic pocit, že ji ten žár zraňuje a bodá. Jako by nějaký rozšklebený, rohatý ďábel popadl do drápů do běla rozžhavené vidle a opodál se ještě syčivě skvěly další ostré, záludné a náležitě nažhavené bodné a sečné zbraně . . .
Slunce tak palčivě pálilo . . .
Šárka se znovu rozpačitě rozhlédla po prázdné ulici. Z toho vedra se jí začínalo dělat špatně – chtělo by to nějaký dobrý opalovací krém s vysokým faktorem. Ale kde ho teď má shánět??? A kde je ten Roman??? Měli se tu sejít a nikde nikdo. Stejně je divné, že si chtěl dát sraz zrovna tady. Taxík ji přece mohl klidně dovézt až k němu před dům . . .
Šárka zašmátrala v naducané kožené kabelce, až nahmátla důvěrně známé tělíčko mobilu. Naťukala si ze seznamu jeho číslo a připlácla si mobil k uchu. Naštěstí nespadla do hlasové schránky.
„Ahoj, to jsem já. Kde seš???“ani se neodtěžovala představit.
„Jé Šáry, ty seš tady brzo.“ozvalo se z mobilu. „Počkej, půjdu ti naproti. Je to tady kousek, když půjdeš pořád rovně a pak na konci ulice vpravo, potkáme se tak na půli cesty. Jo???“
„Tak fajn, snad se neztratím. Čau.“do mobilu ještě mlaskl vzdušný (Vzdušný??? Asi spíš bezdrátový.) polibek a Šárka ukončila spojení. Už stejně neměla moc kreditu. Strčila mobil zpátky do kabelky a vydala se dál. Ulice byla dost dlouhá a postupně se začínala pomalu měnit . . .

Ne, nebojte se, nezměnila se v žádnou apokalyptickou stezku do záhuby, kde se potulují padlí andělé se spálenými, zuhelnaťelými zbytky křídel, které musí nosit na zádech jako svůj kříž a po mramorových tvářích jim přitom stékají studené krvavé slzy a nezměnila se ani v žádný obrovský, široce rozevřený chřtán plný plíživých přísavkovitých jazyků plazících se v kluzké kaluži slin . . .
Ulice se změnila, ale k lepšímu.
Čím dál se Šárka dostávala, tím byly domy větší, fasády okrášlenější, okna nablýskanější a zahrádky úpravnější a udržovanější. Vypadalo to, že naše hrdinka pomalu přechází ze zcela běžné, tuctové ulice do výstavné vilové zástavby – ušmudlaná okna, sprosté čmáranice po zdech, kýčovité sádrové trpaslíky z reklamy na čistič septiků a páchnoucí, převrácené popelnice nahradily laskavě kynoucí květiny, tiše šumící fontánky, buclatí barokní andělíčci, křehké dřevěné altánky a zeleňoučké živé ploty, které za sebou určitě ukrývají hluboké stinné zahrady plné těch nejkrásnějších kouzelných zákoutí . . .
A Šárka byla okouzlená. Bylo to jako přechod z průměru do dokonalosti. Jako přechod z jejího běhacího kolečka začínající kancelářské krysy a toho jejího přecpanýho, miniaturního jednopokojovýho bitíííííííčku do světa krásných květin, prostorných paláců, nefalšovaného nicnedělání a trochy té starosvětské, snobské noblesy . . .
Bylo tak jednoduché tomu podlehnout, tak dojemně dokonalé. Až podezřele dokonalé . . . Prostě podlehnout svitu slunce, zářivé zeleni, všem těm jasným barvám, třpytu fontán, malebným zahradním zákoutím, vyřezávaným altánkům, kulatým leknínovým jezírkům, uštěpačnému švitoření maličkých zpěváčků . . . a růžím . . .
Ty zářivé růže, tak neuvěřitelně dokonalé, neuvěřitelně svěží růže, které se koupají v jitřní rose . . . Rozkošné růžové růže za ní okázale otáčely své hezounké hlavinky a jakási usměvavá žena v hlínou zašpiněné zástěře a rukama v zahradnických rukavicích na Šárku přátelsky zamávala, zjevně navýsost potěšená tím obdivným pohledem, který naše hloupá hrdinka věnovala jejím pracně piplaným květinovým miláčkům.
Za záhonem těch roztomilých růží stála bílá a bezruká kamenná Venuše, podivně přirozená i ve své stoické sošné póze. Lehce našpulená ústa v jejím bezbarvém, bezcitném obličeji se na Šárku navzdory jejím nyvým pohledům nijak neusmívala . . .
Šárka také zamávala neznámé zahradnici za plotem a přitom pokračovala pořád dál a dál. Vzhůru do světa slastí!!! Zastavila se až za rohem vedle velkého, vedrem uschlého ibiškového keře. A kam dál??? Říkal Roman vpravo??? Vlevo???
Naštěstí se nemusela dlouho rozmýšlet, protože zdálky na ni zamávala známá postava – Roman konečně dorazil.
„Tak pojď, už je to jenom tady kousek.“vzal ji za ruku a Šárka se do něj spokojeně zavěsila . . .

***

Růže dnes vyhlížely neobyčejně smilně a jedovatě. Jejich krásné krvavé květy v té skoro spálené, mdlé zeleni doslova zářily – barevné plaménky nehybně hořící ve změti zapomenuté, zaplevelené zahrady – divoké a zároveň bizarně barbarské, ostré trny jako sápající se spáry nějaké zákeřné masožravé mucholapky. Bylo to téměř mystické . . .
Šárka by brečela, kdyby to viděla. Ale vůbec nic vidět nemohla, protože teprve přicházela k domu a o neudržované zadní zahradě (zatím) neměla nejmenší ponětí.
Zrovna se s Romanem blížili k jeho věžovité vilce – vlastně to byl spíš takový malý hrádek: zhruba čtvercová neogotická stavba s lomenými okny, drobnými dekorativními věžičkami čnícími ze svažující se střechy a sympatickou světlou fasádou. Stála trochu stranou od ostatních domů, její zahrada obehnaná vysokou zdí porostlou bujně bujícím popínavým břečťanem.
Šárce se líbilo, jaký tu musí mít Roman krásný klid. Tohle byla velice tichá, velice vznosná čtvrť . . . Nikde žádná projíždějící auta, nikde žádní uspěchaní chodci, nikde žádné vřeštící děti. Ti prostě patřili jinam. Zde byla jediným ne/živým tvorem v okruhu sta metrů ukňouraná černá kočka. Přeběhla jim přes cestu a vzápětí zmizela v přítmí přerostlého křoví.
Předzvěst neštěstí.
A smrti.
„Tady bydlíš???“ujišťovala se nadšeně Šárka. Kredit jejího nejnovějšího idolu prudce stoupal. „Teda Romane!!!“
„Jsem rád, že se ti můj skromný domov tak líbí. To víš, chtěl jsem tě pořádně překvapit.“prohodil Roman ne bez jisté dávky ironie a už odemykal prastaré vstupní dveře. Vtáhl Šárku s sebou do „domečku“. Vzápětí rychle zamkl a bílé denní světlo naráz zmizelo, jako když se zaklapne víko rakve.
Ocitla se ve zšeřelé vstupní hale, kde dominoval především velikánský skleněný lustr se spoustou cingrlat a prošlapané parkety na podlaze, skoro celé přikryté nějakým velkým vzorovaným kobercem. Umné ornamentální arabesky se tu proplétaly s fantastickým florálním motivem. Šárka poznala rozkvetlé růže s plazivými trnitými šlahouny, které se všude pyšně proplétaly mezi ostatními vetkanými tvary. Skoro jí bylo líto na něco takového vůbec šlápnout.
No ano, ten koberec byl krásný. Ala ta zahrada, ta jí prostě absolutně vyrazila dech . . . Ne, nebyla nijak zvlášť pečlivě pěstěná ani tu nebyly žádné takové ty roztomilosti jako barevné záhonky uspořádané do vzoru který lze zahlédnout ze zámecké terasy a neproháněli se tu žádný vřeštící pávy se stovkou obrovských nevidoucích očí ve svém překrásném peří. Ale ty růže, ty všudypřítomné, krvavě rudé růže – do těch se prostě Šárka zbláznila hned jak je viděla.
Láska na první pohled!!!
Ty pronikavě vonící primadony prorůstaly vyprahlou zemí a províjely se všude mezi těmi ostatními zelenými lístky a stébly přesně jako jejich duhové dvojnice v tom krásném koberci. Temně karmínové květy, až nepřirozeně obrovské a nesmírně, nesmírně nádherné opatrně obkroužené svými ostnatými šlahouny jako by nesly vlastní trnovou korunu. Ta mučednická relikvie na nich vyhlížela podivně nepatřičně . . .
„Je to velmi zvláštní odrůda.“vysvětloval Roman, pobavený Šárčiným němým úžasem. „Šlechtická odrůda. Ty si je zatím pořádně prohlédni, já jenom dojdu . . . pro něco k pití. Mám pro tebe víno. Bílé víno.“
Šárka si ani nevšimla, když její hostitel znova zmizel v domě. Jen zbožně zírala na růže. Panebože, to jí měl ten Roman říct předem!!! Vědět že je tak nadšený zahradník a botanik, to jí přece mohlo hned trknout, když jí dal k narozeninám ten pugét!!! Tak tedy pocházel odtud, přímo z téhle zahrady . . .
Zahrady tak rozlehlé, tak stinné, tak plné života . . . a růží. Především růží. Ne, nerostl tu jeden jediný jiný květ. Jen samé růže. Okouzleně vztáhla ruku k jedné z nich -
- a vzápětí ji zase rychle stáhla.
Ona ji kousla!!!
Uštkla!!!
Vlastně ne, květiny přece nemůžou kousat, jen ji píchla. Prostě nedávala pozor a trochu se popíchla o nějaké trny, to se stává. Na bílém bříšku jejího palečku to nezanechalo nic víc než dvě malé, kulaté tečky. Jako zející stopy po zákeřném zmijím uštknutí . . . nebo maličkých netopýřích zoubcích . . .
Šárka si toho nevšímala. Nechtěla si kazit den nějakou drobnou nepříjemností, nechtěla si ublíženě cucat svůj popíchaný prst. Ne, chtěla se jen dostat dál. Dostat se hlouběji, ještě hlouběji do toho kouzelného květinového království pod vládou rudé srdcové královny v zemi věčného voňavého léta . . .
Vydat se do absolutní krásy . . . Navštívit tu dávno a dávno ztracenou rajskou zahradu, zažít to sladké, přesladké opojení z vznešených vůní, křiklavě pronikavých barev, hedvábné hebkosti, něžnosti oblých, kulatých tvarů . . .
Nechat se tím vším naprosto omámit, pohltit. Stále hlouběji, nořit se stále víc a víc do omračujícího objetí krásné královen všech květin . . .
Kruté srdcové královny, která ji ovíjí a obtáčí svými šerednými trnitými šlahouny, každý, každičký z nich jako ocelový ostnatý drát. Štiplavé šlahouny, které se tak prudce, tak pevně zarývají do jejího ubohého měkkého masa . . .
Ne, ona s nimi nebojuje, není schopná ubránit se celé té zakleté zahradě, celé té nezdolné, nezranitelné říši krvavých květin. Ty rubínové růže mají vlastní touhy, přání a potřeby, ony přece nemusí slídit po slunci ani polykat šťavnatou ranní rosu, jim přece stačí k výživě čerstvá krev!!!
Tyhle růže jsou přece vskutku zvláštní odrůda, šlechtická odrůda, a samozřejmě že tyhle růže nevyšlechtil žádný ubohoučký lidský Roman. To spíš růže vyšlechtily Romana . . .
Rudé růže.
Rudá žízeň.
A tak koušou, škrábou a zakusují se do ní všemi svými vyhladovělými zuby v podobě špičatých trnů a lačně sají svými rubínovými rty v podobě zkrvavených květů . . .
Pořád víc a víc, krev pořád teče, krev stéká, krev doslova se doslova valí proudem!!! A něžné milostné obětí se rychle mění ve smrtelný zápas. Bodavá bolest přechází v bezmocnou zemdlenost . . . možná sladké snění . . . spánek . . .
. . . smrt . . .
***

Maso, ale bez krve. Tu už všechnu dávno do poslední kapky vypily a zbylo jen její bílé, bezkrevné tělo pohozené po zemi jako rozlámaná hadrová panenka. Vlastně spíš rozdrásaná hadrová panenka, protož ony ji doslova vyždímaly, aby jim neušla ani jedna jediná kapka té vzácné životodárné tekutiny. Vyrostou do krásy . . .
Je konec, je tma a utichá i všudypřítomný ševel ztemnělé noční zahrady.
Šípková Růženka spí . . .
A její příšerný pohádkový princ si sice přijde vyzvednout její tělo – to sice ano – ale pochybuji že by se ji ještě pokoušel probudit. Ji už nikdy nikdo neprobudí. Když pro ni Roman později toho dnes přišel, schylovalo se skoro k večeru.
Žádné překvapení, žádné nářky, žádné řeči.
Prostě si přehodil mrtvolu přes rameno a vrátil se s ní zpět do domu. Sebral ze stolu svazek klíčů. Jeden z nich – shodou okolností zrovna ten nejstarší a největší – pasuje do dveří, které Roman právě otevírá.
Zpoza dveří se vyvalila zaprášená, zatuchlá tma a Roman se vydal po starých, ošlapaných schodech někam dolů. Do sklepa.
Musel si dávat pozor a postupovat se svou zátěží opatrně, tyhle schody byly zrádné. Nestál o to, aby si po cestě vyvrtnul kotník nebo dokonce sletěl jak široký tak dlouhý dolů a zlomil si nohu. Jistě, Šárka by přece jen pád poněkud utlumila ale i tak nebylo opatrnosti nikdy nazbyt . . .
Něco cvaklo a plesnivé zdi zalilo slabé elektrické světlo z malé žárovky u stropu. Roman nadšeně nakrčil nos. Sklep páchl starou shnilotinou, hlínou a ještě něčím třetím, co jeho nos prostě nikdy nedokázal ignorovat. Divný, sladký zápach.
Prošel pár špinavých, příšerně přecpaných pokojů plných hnijícího harampádí až konečně vstoupil do té poslední, nejhlubší komory. A tam v tom nejtemnějším koutě stála rakev.
Prázdná rakev.
Rakev na první pohled příšerně stará, ztrouchnivělá, plná tvrdých třísek a skrz na skrz prožraná nenažraným červotočem.
Červotočem umrlčím.
Prostě perfektní poslední spočinutí pro chudou mrtvolu, kterou by před mnoha, mnoha lety její pověrčiví, bohabojní sousedé jednoduše nacpali do hrubého režného pytle a zakopali někde daleko, daleko za vesnicí. Nebo by nuzáka zatloukli do tvrdé, těsné a úzké dřevěné rakve následně uložené v neoznačeném hrobě někde mimo posvěcenou půdu. Na každém hřbitově byl totiž v minulosti (a to i na té nejsprostší, nejzapadlejší vesnici) vždycky vyhrazen speciální koutek pro sebevrahy . . .
Roman (jestli se tak teda opravdu jmenoval) se konečně mohl beztrestně zbavit svého břemene. Stačilo jen uložit tělo do rakve . . .
. . . a přiklopit ji těžkým víkem (stálo předtím opřené vedle o stěnu), které svědomitě zajistil několika západkami. Ostatně vzato kolem a kolem, Šárka mohla být jen ráda, že už je delší dobu mrtvá.
Představte si, že by ji pohřbil za živa!!!
To by jen zoufale ječela a bila do dřeva ve snaze dostat se ven ze své „nové obytné místnosti“, jak se již tradičně říká rakvi ve všech těch pohádkových, ale zároveň podivně pitoreskních ruských byličkách. Zřejmě by bylo nad její skromné síly strávit uzavřena v temné, těsné rakvi byť jen jeden jediný den. Nikdy by nemohla být dobrovolně zaživa pohřbena ve speciálně prostorné „domovině“ v něžné společnosti své mrtvé ženy jako slavný bohatýr na širé Rusi Michail Potyka z oné půvabné pohádky . . .
Roman ale tyhle ty povídačky pro děti nikdy neslyšel ani nečetl, a tak ho žádný takový poetický příměr nenapadl. Nevzpomněl si dokonce ani na tu notoricky známou pohádku o spící šípkové Růžence. Jen se spokojeně posadil na nově naplněnou rakev, vyklepl z kapsy plandavé košile karcinogenní krabičku cigaret a zapálil si. Dlouze, labužnicky potáhl a zavřel oči. Chtěl se alespoň na chvíli oddat vzácné chvilce tichého rozjímání . . .
Nikde jinde než ve vlastním soukromém sklepě plném mrtvol nemohl snít o ohlodaných krvavých kostech, syrové skopové hlavě a vzrušujících příbězích plných pronikavých hřbitovních pachů . . . To víte, ghůlové už jsou prostě takoví . . .
A rudé růže – krásné kolektivní upírky – naplněné všemi těmi sladkými šťávami horké krve ztracené krasavice byly ještě mnohem, mnohem krásnější než kdy dřív . . .