Černý stín

Spící ulicí se ozýval jen pravidelný klapot ženských podpatků, který se každou přibývající minutou zrychloval. Náhle mezi starými zrezivělými popelnicemi zahlédla zlověstné bělmo a málem vykřikla, ale na poslední chvíli si na ústa přitiskla dlaň. Žena potichu dýchala, jako by se bála, že i ten obyčejný výdech by mohl narušit tu ponurou a tichou atmosféru.

Podpatky se daly do svižného běhu a jejich majitelka se každou chvíli prudce otáčela, až bylo slyšet jemné křupání obratlů. Její oči měly odlesky němého strachu a ve tmě vypadaly ještě větší než obvykle. Konečně doběhla ke vchodovým dveřím starého paneláku a vyčerpaně se o ně opřela.

Najednou za sebou uslyšela jemné našlapování a zvuk cvakání, jako když tikají hodinky. Vyděšeně se ohlédla a spatřila něco malého a temného, co se stále drželo ve stínu budovy a pomalu se k ní přibližovalo. Když už byla situace skoro neúnosná a žena pomalu propadala do letargie, to malé zvíře vyskočilo a zaprskalo. Tentokrát se neudržela a vykřikla. Zvíře se na ní tázavě podívalo, tiše mňouklo a odplížilo se zpět do stínu s tichými nárazy drápků do pouliční dlažby.

Žena už na nic nečekala, rychle vytáhla klíče a snažila se strefit do klíčové dírky. Teprve až v panelákové osvětlené chodbě si opravdu oddechla a stále ještě vyděšená rychle stoupala po schodech. Před domovními dveřmi ji ale přepadl neznámý pocit úzkosti. Pomalu odemkla. Dveře tiše zaskřípaly a otevřely se. Pokusila s rozsvítit v předsíni, ale nešlo to. Zula si tedy boty a pokračovala dále potmě.

Byt byl nezvykle tichý a ona najednou získala pocit, že tady nemá co dělat. Že to místo, které je jí už pět let domovem, je jaksi cizí, že by ho měla okamžitě opustit. Plížila se obývacím pokojem a všimla si, že v kuchyni není rozsvíceno. To jí přišlo divné, protože manžel většinou čekal s novinami u stolu, až přijde z práce, aby si aspoň na chvíli stihli popovídat o celém dni.

Opatrně stiskla kliku, vešla do kuchyně a zaposlouchala se do zvuku kapající vody. Chtěla pokračovat směrem k ložnici, ale o něco mohutného zakopla. Rychle tedy nahmatala vypínač a naskytl se jí hrůzyplný pohled. Manžel ležel na zemi v podivné, nepřirozené poloze a tělo měl rozdrásané jako od nějaké šelmy. Byl skoro k nepoznání, ale manželka si byla jistá, že je to on.

Celé nitro jako by jí vybuchlo. Její pocity byly neuvěřitelně smíšené, nedokázala křičet hrůzou, udělat krok, nedokázala ani plakat. Měla dojem, že se snad nikdy nebude schopna pohnout. Nemohla uvěřit tomu co se stalo, i když to viděla na vlastní oči. Její manžel byl mrtev.

Uslyšela jen tupý náraz do kuchyňského okna a přísahala by, že zaslechla jakýsi podivný zvuk, jako když se někdo přidušeně směje. Ztěžka otočila hlavu. Spatřila černou kočku na parapetu a i přes sklo slyšela její tiché zasyčení. Nemohla si pomoci, ale byla jí povědomá, hlavně ten fialový obojek. Náhle si vzpomněla na kočku staré sousedky. Na tu, kterou před třemi měsíci omylem přejela autem. Kočka spokojeně vycenila zuby a z tlamy ji vylétla sprška drobných krvavých kapek, které přistály na skle. Zvíře opět vydalo onen zvuk tolik podobný smíchu, mávlo ocasem a zmizelo za okny…