K čertu s nimi díl 1. - Koleda

Setmělou ulicí kráčela silueta muže. Od úst se mu tu a tam vzedmul oblak kouře z jeho cigarety.

„Musí to takhle být každý rok…“ vztekle si vrčel pod jeho pečlivě udržovaný knír a tvář mu na krátký okamžik ozářil neon místní večerky.

Bylo 5. prosince a Petr Kovodný měl za úkol tak, jako každý rok, sehnat pro jejich malého Honzíka Mikuláše, Anděla a Čerta, aby jej trošku postrašili a dali mu nějaké ty sladkosti, pomeranče a taky uhlík za to, že byl celý rok nedobrý a neposlouchal. Ano, Honzík byl problémové dítě. Ve škole si s ním žádná paní učitelka nevěděla rady a domácí výprasky dřevěnou vařečkou už s manželkou také zrušili, protože tato metoda nepřinesla žádné ovoce. Největší problém nastal, když nedávno házel po sousedově kočce kameny, trefil ji do hlavy a ona následkem toho pošla. Tak, jak to říkala stará Batulková, která celý incident viděla, mé manželce:

„Ten váš parchant trefil to ubožátko kamenem tak velkým jako je moje pěst! Kocourek se pokoušel utéct, ale už mu nebylo pomoci. Svalil se u kanálu a už nevstal. Taky jsem toho vašeho spratka viděla střílet s tou pistolí na kuličky po ptácích! Doufám, že skončí v pekle!“

Než stihla Simona cokoliv říct, Batulková zmizela v potravinách, a tak se mi doma manželka vyplakala na klínu. Zkoušeli jsme také různé poradce, či psychiatry, ale jejich definice byla vždy taková, že Honzík je prostě jenom hyperaktivní dítě, které potřebuje pouze pevnou ruku. Tu ale mělo, takže jsme pořád neviděli, v čem je problém. Snad ve mně a manželce, dítěti, nebo snad v obou? Mohl dostávat jakékoliv tresty, ale nic nepomohlo. Když jsme po psychiatrovi chtěli něco víc, než jenom radu, dal nám pilulky, které jsme Honzíkovi měli dávat 2x denně - ráno a večer. Honzík byl ale pořád stejně divoký, jako utržený z řetězu. Zanedlouho jsme s manželkou přišli na to, že si vyhloubil v matraci místo, kam pilulky schovává. Vždy si našel způsob, jak se podobným opatřením vyhnout, a tak si Petr letos přál z celého svého srdce najít koledníky, kteří ho vyděsí k smrti.

Když dokouřil, odhodil cigaretu do sněhu vedle cesty. Zasyčela, jako čerstvě otevřená minerálka a oranžové světélko jejího života nadobro zhaslo. Petr pokračoval ve své cestě a konečně nějaké koledníky zpozoroval. Když už se k nim chtěl vydat, hodili před sebe svazek petard, které vybuchly až s neobvykle hlasitou ozvěnou a Petr sebou vyděšeně cukl, neboť s něčím takovým nepočítal. Koledníci si toho povšimli a jeden vedle druhého vyprskli smíchy. Anděl se prohýbal v křeči smíchu a čert se hurónsky řezal hlasem mutujícího puberťáka. Petrovi bylo jasné, že za takové koledníky by jej manželka asi těžko pochválila a ani on sám by je do domu nikdy nepozval. Vykročil proto dál do města a za sebou slyšel hlasy těch vyvrhelů:

„Viděls‘ to, vole?! Ha! Ten si skoro kráknul do kalhot! Ha ha!“

„Ha ha ha“

Petr začal být zoufalý, protože byl skoro přesvědčený, že dnes žádné koledníky nenajde a jeho synátor bude mít radost, jak mu to hezky vyšlo. Už ho téměř slyšel:

„Cháchá! Blbý Mikuláš na mě zapomněl!“



„To určitě…“



Nechtěl to vzdát, musí někoho vhodného najít. Ale když se rozhlédnul po ulici, nikde nebylo živé duše. Když už se otáčel a chtěl zamířit k domovu, ozvalo se někde v dálce za ním řinčení řetězů. Petr jakoby se zmrazil v pohybu a uvažoval nad tím, jestli to náhodou nebyla zvuková halucinace. Když se ale obrátil zpět k městu, spatřil tři postavy. Mikuláše, Čerta a Anděla.

„Kde se tady tak rychle vzali sakra? Vždyť jsem na náměstí nikoho neviděl! Že by zrovna vyšli od někoho z domu? Těžko říct.“

Petra na nich něco zaujalo. Nevěděl přesně, co to bylo, ale byla to snad jakási posvátná hrůza a zároveň zalíbení. Petr nakrčil obočí a mžoural očima – snad uvidí víc. To se však nestalo a tak se za postavami musel vydat. Slyšel, jak jim pod nohama křupe čerstvě napadený sníh a jejich krok byl tak sjednocen, že kdyby někdo Petrovi řekl, že se zde natáčí nějaká mikulášská pohádka, rád by tomu uvěřil.

„Haló! Počkejte!“ zavolal Petr na koledníky.

Ti se zastavili a čekali na Petra, který k nim teď už téměř klusal.

„Dobrý večer přeju,“ vyrazil ze sebe Petr „Potřeboval bych, abyste se mnou zašli k nám a postrašili našeho Honzíka. Je to trochu zlobidlo, ale tak, znáte děti že?“ řekl Petr a vespolek se široce usmál.

„Potřebuju, abyste mu dali tohle - “ poznamenal Petr a vytáhnul z kapsy jeho černého kabátu balíček, ve kterém se to hemžilo perníky, šumivými bonbony a žvýkačkami s motivem Pokémonů.

„Veď nás.“ řekl Mikuláš bodrým hlasem, pro který si Petrův mozek vybudoval okamžitou přirozenou autoritu.

Petr byl šťastný, že někoho takového našel. Byli to krásní koledníci, které tady sice v okolí ještě nikdy neviděl, ale zato byli jako vystřižení z vánočních obrázků od pana Lady. Vedl je kolem těch ne zrovna přívětivých teenagerů, kteří, když Petra uviděli, tak je zachvátila snad ještě větší vlna euforie, než předtím. Petr si jich ale nevšímal. Byl rád, že našel koledníky takové, že se i Simona bude divit. Právě určitě peče jablkový závin a Honzík se ustrašeně krčí ve svém pokojíčku a čeká, až bude tento večer u konce a teprve pak si spokojeně vydechne. Když byli na místě, řekl Petr:

„Vydržte prosím chvíli, projdu dvorem a odemknu vám zepředu. Zatím taky uvědomím manželku, ať nachystá Honzíka.“

Trojice jako na povel společně přikývla a Petr zmizel v domě.



Doma se strhl lítý boj. Honzík nechtěl vylézt z pod postele za žádnou cenu a teprve, když mu Simona řekla, že ho bude celou dobu drže v náručí, Honzík zpod postele přeci jenom vylezl. Když však spatřil trojici v předsíni, krve by se v něm nedořezal. Z ruky mu vypadla postavička jeho oblíbeného bojovníka s laserovou pistolí, která ve tmě svítila, a s otevřenou pusou zíral na koledníky. Mikuláš k němu přistoupil a do jeho ručky mu dal sáček s přichystanými sladkostmi.

„No tak! Honzíku! Jakou jste se to učili říkanku pro Mikuláše?“ ptala se starostlivě synka Simona a postavila Honzíka na jejich smetanový koberec.

Honzík se křečovitě chytnul její sukně a tak si k němu Simona přidřepla a utřela mu jeho lesklé oči, ze kterých mu každou chvíli měla ukápnout slza.

„Tak neboj se přece! Jsme tu oba s tatínkem. Jak jste se to teda učili??“ naléhala Simona

Mikulášská trojice tam pořád nehnutě stála, jakoby čekala na nějaký rozkaz.

Honzík začal: „Mík Miku Mík Miku Mikuláš, pšišel s Čértem na koláč.“ a tak pokračoval dál a po tváři se mu stále častěji kutálely slzy jako hráchy.

Petr cítil, že je něco ve vzduchu a od doby, kdy tajemné koledníky potkal, tak téměř jistě VÍ, že je něco v nepořádku.

„Mík Miku Mík Miku Mikuláš, přinesl nám hezký čas!“

„Nejsou až příliš tajemní? “

„No to bylo krásné, Honzíčku, a teď si ještě stoupni támhle k Čertovi a já tě vyfotím, ať máš na takové krásné koledníky památku. Jó?“ navrhla Simona.

„Dobže.“ souhlasil Honzík a protože to chtěl mít rychle za sebou, vykročil směrem k Čertovi.

Ten rozevřel pytel a k Petrovu překvapení se Honzík ani neošíval, ani nedělal cavyky, ale bez jediné hlásky si stoupnul Čertovi do pytle. Tahle situace se přestávala líbit i Pavlovi. Simona si toho nevšímala, vytahovala jejich Canon a zubila se na Honzíka svými vybělenými zuby.

„Sýýýr!“

Honzík hleděl do hledáčku fotoaparátu, jako by byl v transu a dokonce už ani neplakal.

„Cvak! Blesk!“ Simona se znovu usmála, sňala fotoaparát z krku a řekla: „Podívej se, Petře, jak je tam Honzík krásně!“

Naklonila se k Petrovi a ukazovala její povedené dílko. Najednou se ozval Honzíkův tlumený křik a Petr spatřil, jak koledníci i s Honzíkem, který se cukal v pevně zavázaném pytli, vybíhají ze dveří před dům. Simona začala křičet a vzápětí omdlela. Sesunula se vedle její pečlivě pěstované begonie a zůstala ležet. Petr vyběhl před dům, ale nikde nebylo ani živáčka. Jenom tu všude kolem páchla síra. A ve vzduchu visel strach.

„Honzo! Hónzó!“ volal zdrceně Petr do ztichlé ulice, po níž se proháněl severák.

Marně.

Poslední památka, která rodině Kovodných na Honzíka zůstala, byla skryta ve fotoaparátu, kde byly vyfotografovány i ty záhadné postavy. Na koberci zůstaly otisky několika páru nohou, které si později nikdo nedokázal vysvětlit. Postavy snad přišly bosy. Jenom jedna stopa se od ostatních lišila – černá. Ta byla také nejpodivnější a nejdiskutovanější ze všech, jelikož jednu z jejích stop tvořila obyčejná noha a druhý otisk patřil kozlímu kopytu.

Na ulici se pomalu začaly snášet velké vločky sněhu, které pokrývaly vyděšeného a zmateného muže sedícího ve sněhové závěji a kdesi v dáli se ozývaly melodie klasických vánočních koled…