Doktor a jednorožec

Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami žil byl jeden voják. Nebyl to vůbec obyčejný voják, nýbrž doktor. Chytal zatoulané duše a vracel je zpátky jejich majitelům různorodé národnosti, kteří to potřebovali. "Bojoval" ve 2. světová válce a netuším, jak se jmenoval, protože to pro příběh není vůbec důležité, ale mnozí o něm říkali, že má zlaté ruce. Proč? Lehounká otázka. Kohokoli se dotknul, toho dříve nebo později vyléčil, ať byla jeho zranění sebevážnější. Ale doktor nechtěl prozradit, v čem jeho trik vězí i přes naléhání jiných chlapíků v jeho branži. Bylo to takové jeho tajemství. Ale já ho vím, takže vám ho prozradím. Jako mají někteří lidé svého anděla, on měl svého jednorožce, který mu pomáhal. Nikdo jiný ho neviděl ani neslyšel, jen on sám. Tento jednorožec mu při léčení půjčoval magickou sílu. A tito dva přátele všude chodili spolu, nikdy si neodloučili, kdyby jeden druhého potřebovali. Ale každý jednou udělá chybu. I magické stvoření…

Říká se, že miny, které neslyšíte, jsou nejnebezpečnější a spousta lidí vám to potvrdí. Doktor ji slyšel, alespoň tu první, která dopadla pár metrů od něj a nevybuchlá se zavrtala do země. Instinktivně padl tváří k zemi a začal se plazit ke krytu, kde se krčili další dva vojáci. Kde je teď jeho jednorožec? Kde je teď, když ho nejvíc potřebuje? Kde ho jen nechal? Samé kde se mu honilo hlavou a jako kulisa mu sloužily výbuchy. Když tak uvažoval, skutečně neslyšel minu svištící nad jeho hlavou a padající vedle něj. Postřehl ji až ve chvíli, kdy se zaryla obrovskou rychlostí do hlíny a rozprskla se na všechny strany. Střepiny s hlínou vylétly do prostoru kolem něj. Ucítil nesnesitelnou bolest v břiše a v noze, jak mu tam střepiny začaly dělat paseku.
S velkým vynaloženým úsilím se převalil na záda a z úst mu uniklo zasténání. Kde je jen jeho drahý jednorožec? Proč se s ním odloučil? Modré nebe nad ním začalo černat,
když pomalu upadal do prázdného bezvědomí. Slyšel už jen, jak minomety přestaly pálit a jak někdo netradičně řve:"Doktor! Doktor to koupil!"

Nakrátko se probudil v drncajícím opancéřovaném džípu ve chvíli jeho převozu do provizorní polní nemocnice na okraji města. V hlavě mu hučelo, necítil břicho ani nohu, místo kterých měl jen díry vyplněné ostrou bolestí, a víčka bylo stále těžší udržet otevřená. Jeden zvuk ho však uklidňoval. Zvuk, který slyšel už tolikrát, ale nikdy nebyl radši než teď. Dusot kopýtek na vyštěrkované cestě. Jistě, mohl to být důstojnický kůň, ale důstojnický kůň zní mnohem jinak. Ne, tento dusot zněl až moc povědomě a proto to nemohl být nikdo jiný než jeho jednorožec. Našel mě. Bráška mě našel. Chtě nechtě se musel pousmát. Pomalu otočil hlavu a spatřil ho, jak tam cválá tak, aby stačil džípu. Jeho přítel, jeho bráška.

Když ho nesli do domu, kde byla nemocnice, byl už při plném vědomí. Jednorožec kráčel vedle něj a svým způsobem ho uklidňoval. Položili ho na stůl, u kterého čekal pochybný lékař s původně bílým pláštěm nyní zamazaným od krve. Když lékař uviděl zdravotnickou pásku kolem jeho paže, usmál se a podivným tónem pronesl:"kolega…". Z ran mu následně sundal obvazy a zamyšleně se podrbal na hlavě. Jednorožec mezitím trpělivě vyčkával. Doktor posmutněle zavrtěl hlavou.
"Hoši, je mi líto. Mám tu spousty chlapíků, kteří naději mají, ale tenhle k nim nepatří. On tu minu musel minimálně zalehnout. Odnést. Nechte ho dožít támhle." Ukázal na volné místo v místnosti mezi dalšíma dvěma chudáky, kam ho odnesli. Tak takhle skončím. Daleko od domova v nemocnici, kde se po kolena brodí v mrtvolách. Brzy k nim přibudu. Zajímalo by mě, co se stane s bráškou. V tu chvíli mu jednorožec olízl obličej svým velkým vlhkým jazykem.
"Kamaráde…jednou mě necháš samotného a takhle to dopadne." Zachrčel naoko káravě a kopytníkovi tmavé oči na něj s lítostí pohlédly.
Jednorožec zařehtal. Nechtěl, aby jeho bráška umřel. Šikovným nosem odhrnul obvazy a zadíval se na krvavou břečku v jeho břiše. Po krátkém váhání je olízl a bolest…se začala uvolňovat a ztrácet, až jí nakonec moc nezbylo a krev mu pulsovala jen v noze. A po dalším olíznutí téměř zmizela i ta. Bylo mu o poznání lépe, protože prázdná místa se vyplnila opět jeho tkání.
"Doktore?" Řekl na umírajícího příliš silným hlasem a také proto si ho lékař všiml.
"Co se děje? Mám tady docela dost práce." Lékař se snažil mluvit vlídným tónem.
"Myslím, že tentokrát to bude lepší!" Prohlásil tak sebejistě, že lékař musel odklopit obvazy. Překvapeně zamrkal. Kolem roztrhané látky bylo jen pár povrchových škrábanců.
"To není možné…jen pár ranek! To není možné!" Ze zvědavosti se podíval i na nohu, kde však viděl to samé. "Vy jste prakticky zdraví…to jsem blázen. Myslím, že se můžete bez obav vrátit zpátky a děkovat svému strážnému andělu." Zašeptal lékař a doktor se podíval na jednorožce.
"Ano. To ano." Teď už věděl, že smrt ho jen tak nedostihne. Aspoň ne dřív, než ho jeho bráška opustí.