Zrádce

Rusty pozoroval tu divokou a nespoutanou masu slané vody, na které se pohupovala jeho loď. On o ní uvažoval jako o své lodi, ale Rusty byl ve skutečnosti „pouze“ prvním důstojníkem. Ačkoliv kapitána už neměli, nezvolili nového. Nechtěli, všichni si připadali, jako by něčím takovým znevážili kapitánovu památku. Bez jejich kapitána už to nebyli oni, už nikdy nemohli být jako předtím.
Rusty byl prvním důstojníkem na slavné Letní královně. Tato krásná, podle něj dokonce nádherná loď byla vším, co jim zbylo. Rychlá, ale přitom poměrně velká loď se dvěmi řadami děl a lebkou na rudém slunci ve vlajce děsila z mnoha legend a pověstí kapitány (a jejich posádky) všech lodí, křižujících Karibik, ale i vody u pobřeží Severní Ameriky. Její posádka nebyla ani tak proslulá svou krutostí nebo zákeřností, spíše smělostí a nebojácností, s jakou se vrhala do bitev. Těch opravdových bitev se ve skutečnosti vybojovalo nemnoho, ale málokterá pirátská posádka kdy přímo vyzvala, a dokonce i porazila bitevní lodě Jejího Veličensta, a tak se těch několik střetů stalo takřka legendárních.
Samozřejmě se vyskytlo i několik vylepšených historek, které si zachovávali různou míru věrohodnosti. Občas se tedy i stávalo, že nezměněno zůstalo pouze jméno Letní královny, a to bylo tak nějak všechno. Z té se pak v těchto vyprávěních stávala gigantická bárka ježící se děly, černá jako bezhvězdná noc, s rudými plachtami nasáklými krví, zahalená v příkrovu mlhy. Posádka v nich končívala jako banda obrů lidožroutů, kosících nepřátele jako slámu. Za to možná mohl právě Rusty, neboť on obr byl. Nebo mu tak alespoň říkali. „Obr“ Rusty.
Měřil metr devadesát pět, takže ho málokdo mohl přehlídnout, a navíc to nebyl ten vysoký a vyzáblý typ, ale hrudník měl takřka monumentální a jeho tělo svaly jen hrálo. Ke všemu to ještě nebyl žádný černoch, jak by se u takové postavy dalo čekat, ale bledý Angličan, s rezavým strništěm a krátkými rovnými vlasy. Neznalého nepřítele taky mohl vyděsit jeho smích, který se rozléhal široko daleko, když mu krev z cizího krku postrádajícího závaží kropila obličej, ale Rusty se nesmál jen proto, že by byl nějak zvlášť krutý. Rusty se zkrátka smál všemu. Dokázal si tak ventilovat stres ze svého každodeního života, který se v něm s přibývajícími léty hromadil, a že ho za těch dvacet pět let pirátství nebylo málo.
Rusty vstoupil do armády krátce poté, co oslavil patnáct let. Do té doby žil u chudých rodičů, a rozhodl se tak nějak postavit na vlastní nohy. Krom toho ho bitvy a souboje vždy lákaly, už jako mladík se hodně pral, a tak mu služba jeho vlasti v armádě připadala jako logická a přirozená volba. A když už nic jiného, tak chtěl taky poznat kousek světa mimo Anglii. Jenže jak to tak bývá, všechno není tak růžové jak se může zdát, a už vůbec ne skutečné bojiště pro mladého kluka. Rusty nějakou dobu lenošil v Anglii, pak byl ale z vlastní iniciativy přeřazen přímo do Francie.
Její Veličenstvo královna Alžběta tehdy měla zájem okupovaný Le Havre vyměnit za Calais, které Anglie ztratila v lednu 1558, ale její akce skončila naprostým neúspěchem. Domnělí spojenci, které Alžběta viděla ve francouzských protestantech hugenotech, se spojili s katolíky a vyhnali Angličany z Le Havru. Rustyho probudili uprostřed noci, že na ně útočí Francouzi. Ti se začali rojit jako štěnice a Rusty propadl panice, jak kolem něj začali umírat jeho spolubojovníci a kamarádi. Ruka mu ztěžkla, prsty zdřevěněly a on úplně ztuhl na místě. Pak přišli chvíle, na které Rusty už nikdy nezapomněl. Tyto okamžiky se mu nesmazatalně vryly do paměti a trápily ho v nočním můrách ještě o mnoho let později.
Kolem nich se tehdy rozhořel oheň. Už si nepamatoval, co hořelo, všechno bylo rozmazané, kouř ho štípal v očích, a navíc toho skrz něj moc neviděl. Taky měl pocit, že se pálila nějaká mrtvola (a dost možná člověk), protože ten pronikavý puch se táhl kolem a Rustymu se z něj obracel žaludek. Něco kousek od něj křuplo. Rusty se prudce otočil. To mu zachránilo život, neboť těsně kolem něj prosvištěla špička kopí. Před ním se vynořila z dýmu postava kopiníka. Rusty zareagoval impulzivně a léta trénování se osvědčili – udělal krok k nepříteli a rozmáchl se mečem. Jeho sok ale zjevně taky nebyl žádný amatér, protože rychle švihl kopím zpět k sobě, takže ratištěm vykryl Rustyho široký oblouk mečem, a ve stejnou chvíli ho prudce nakopl do břicha. Rustymu se před očima objevili hvězdičky a ustoupil o krok dozadu. Ale to taky nebyla zrovna nejmoudřejší věc, jakou mohl udělat, neboť v tu chvíli poskytl výhodu muži s delší zbraní, který dostal Rustyho přesně tam, kde ho chtěl mít. Okamžitě se také připravil na druhý, a taky konečný úder kopím. Rustymu tehdy zachránil krk jeho velitel, a zároveň nejlepší přítel George.
George se narodil jako třetí synek v rodince venkovské šlechty a narukoval do armády zhruba ve stejném věku jako on. Kdyby se narodil jako prvorozený, tak by ho nejspíš čekala velká moc a sláva, dokázal by svou rodinu vytáhnout z vepřínského zapadákova do světa intrik a bojů o moc, a pochopitelně také i peněz. George byl inteligentní, všestranně nadaný, zejména skvělý šermíř a jezdec na koni. Dokázal obstojně mluvit několika jazyky a rychle se učil. Výchovu a vzdělání mu zajistil starý italský františkán, žijící v azylu u jeho otce na rodiném panství, výměnou za učení jeho dětí. Jeho otec si také zjevně jeho potenciál uvědomoval, ale George se nechtěl plést do cesty svému bratrovi, takže se dobrovolně rozhodl od rodiny odejít a zkusit své štěstí v armádě. Později se seznámil s Rustym, a společně vyrazili do Francie.
George se vynořil z kouře a bleskově trhnul mužovým kopím, takže ho vyvedl z rovnováhy, a ten břichem napadl na špičku Georgova meče. Rusty viděl, jak se mužovi rozšířily zorničky a z úst mu vytekl pramínek krve. Pak George trhnul mečem na stranu, takže mu rozevřel břišní dutinu a voják se skácel k zemi na hromádku svých vlastních vnitřnosti. Rusty si ani neměl příležitost vydechnout, když se okamžitě zleva i zprava přiblížili další dva nepřátelé. George Rustymu kývl, aby si vzal toho vpravo, a sám se vrhnul na druhého z nich. Rusty se zadíval na Francouze. Stál od něj jen kousíček, ještě mu z čepele na zem stékala krev, kterou nestihl otřít.
Mohlo mu být tak třicet, možná čtyřicet. Ze špinavého obličeje zářily dvě modré oči, třpytící se v záři ohně. Ty oči byly zkušené, viděly toho hodně a hodně toho zažily. Přes celou tvář se mu taky táhla dlouhá jizva, od pravého ucha skrz ústa až k čelisti na levé straně obličeje. Co Rustyho na tom muži ale opravdu zaujalo byl jeho pěstěný vous. Rusty měl dojem, že by mohl být černý, ale to se nedalo jednoznačně určit. Tohle všechno vstřebal ve zlomku sekundy, ale okamžitě si uvědomoval, že proti tomuhle nepříteli má nepatrnou šanci, tady se zjevně jednalo o veterána, protřelého vojáka, ze kterého pach krve nemohla smýt už žádná voda tohoto světa.
Rustymu naskočila husí kůže a ve chvilce byl zkropený potem. Pocit blízkosti smrti znamená pro většinu lidí vskutku děsivý zážitek. Člověk si uvědomí, že tohle je konec, že ho už žádná druhá šance nečeká. Rusty ustoupil krok dozadu, a pak ještě jeden. Už to dál nebyl schopný snášet. Instinkt na něj volal: „Utíkej!“, a tak Rusty utíkal. Ohlídl se za sebe, ale jeho bývalý protivník ho nepronásledoval. Pochopil. Už se mu nevěnoval a přispěchal na pomoc svému druhovi, který zápasil s Georgem. Ten mu věnoval kratičký pohled, Rusty v tom pohledu cítil překvapení a zklamání. Rusty se už dál neohlížel a běžel stále vpřed. Nevnímal nic jiného než cestu před sebou, běžel a běžel. Nechtěl umřít takhle, měl přece za sebou jen tak krátký život, to zkrátka nebylo fér. To si nezasloužil.
Běžel dlouho, hodiny, alespoň mu to tak připadalo. Klopýtal, zakopával, padal a zase stával, běžel stále dál a dál, daleko od předměstí Le Havru. Adrenalin mu dal sílu, ale když se najednou zastavil, tak se celý rozklepal. Zoufale popadal dech a nohy ho děsivě pálily, jak nikdy předtím. Nad nějakým kopcem v dáli právě vykouklo slunce, a jeho paprsky se třpytily na rosou zkropené trávě. Rusty se rozhlédl kolem. Nikde nikdo, jen louky a na obloze štěbatající ptáci. Tak mírumilovně a kouzelně to na něj působilo, že Rusty přemýšlel nad tím, že se mu to možná celé jen zdálo. Že to všechno byl jen sen, ošklivá noční můra, a nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Nebo možná přeci jen umřel, a teď je v nebi. Jenže pak se svalil na zem, usnul, a když se po velmi dlouhém spánku probudil (poznal to podle toho, že už byla zase noc), tak moc dobře chápal, že ta noc byla zatraceně skutečná.
Od té doby kolem sebe shromáždil bandu lupičů a dalších dezertérů, a strávil několik let ve Francii. Už nikdy, nikdy neutekl. Jeho odvaha, až sebevražedná bezhlavost, s jakou se vrhal na nepřítele, vždy inspirovala jeho muže. Rusty pohrdal vlastním životem, který neměl mít. Nikdy si nepřestal vyčítat, jak zradil George. Jeho velitel s ním na první pohled měl pouze formální vztah jako každý velitel a voják, ale ve skutečnosti se mezi nimi rychle vytvořilo blízké přátelství, a Rusty by za něj položil život. Nebo si to alespoň tehdy myslel. Pravda vždy není taková, jaká si člověk myslí že je. Jeho život se zase změnil o pár let později.
Střetnul se s ním v jedné malé hospůdce v přímořském Brestu na západě Francie. Zajímavý muž, o něco starším než on sám, zhruba v Georgově věku. Po chvíli opatrné konverzace se ukázalo, že to není jen věk, co ti dva měli společného, ale nebýt vzhledu se jednalo o téměř identického člověka. Také jim oběma netrvalo příliš dlouho, než přišli na to, čím se ten druhý zabývá. Ukázalo se, že Jean Pierre je kapitán menší pirátské posádky, který zrovna doplňoval zásoby, obšťastňoval prostitutky a mimo jiné také hledal nové lidi na svou loď. Rusty to setkání bral jako znamení, možná od Boha, i když v něj nikdy příliš nevěřil. Slovo dalo slovo, a tak se Rusty a jeho banda přidali k Jeanu Pierrovi a jeho bandě „Rudých psů“, jak si kdysi říkali. Od té doby toho spolu prožili opravdu hodně, a Rusty toho nikdy nelitoval.
Jak ale stárnul, tak se kolem nich začal uzavírat kruh. Rusty to cítil. Chlapů postupně ubývalo, jeden za druhým. Jejich kapitána jim ale nakonec nevzala žádná zbraň lidského nepřítele, ale obyčejná a prostá nemoc. Rusty by dal vše za možnost si to s ním vyměnit, ale nemoc pomalu užírala kapitána, a jednoho večera si ho zavolal k sobě do kajuty. Od vykašlávající krve měl špinavé oblečení i postel, a stěží chytal dech. Jean Pierre nic neřekl, ale ani nemusel. Dívali se z očí do očí, bylo to jejich tiché sbohem.
Pak Letní královně velel on. Rusty ztratil svůj raison d'etre, jen tak se propíjel ze dne na den, cestoval od přístavu k přístavu za mořem žen, kterým se už také v průběhu let naučil zkušeně proplouvat. Ženské naručí mu poskytovalo útočiště, něhu, přístav zapomění. Dva roky, které uplynuly od kapitánovi smrti, mu připadaly jako sen, nejasný a bezvýznamný. Rusty během nich už nevedl skutečný život, jen tak přežíval. Jen pouť bez cíle, bez záměru. Brzy se mu zase začínalo zdát o Georgovi, před čímž ho nějakým zázračným způsobem kapitán dříve chránil. Rusty ale nebyl přímo nešťastný, jen trochu sám sebou znechucený. Nic nedokázal, ničeho nedosáhnul, ani zachránit jeden jediný život.
Rusty zamrkal, někdo nahoře na něj volal. Pak si taky všiml té lodi na obzoru.
„Obchodní loď, Rusty! Vypadá pořádně velká! Je vedle ní menší loď, dobře vyzbrojená, dost vojáků na palubě. Asi už nás taky zaregistrovali. Jestli vidím vlajku dobře, tak to budou anglický krysy.“
„Díky, Bene. Připravte se, chlapci, dneska nás čeká pořádná rubačka!“ zařval na posádku.
Menší loď jim vyplula vstříc a spustila pár salv z děl na uvítanou. Letní Královna jí zuřivě odpověděla a pak se postupně začali všichni přemisťovat do zuřivého boje na palubě lodi, která se anglickými vojáky jen hemžila. Rusty korigoval své chlapy jako obvykle a jako vždy se chechtal od ucha k uchu. Vojáků bylo hodně a byli dobří, ale Rustyho protřelá posádka sebejistě postupovala a obsazovala loď. To pravé je však čekalo v hlubinách obchodní lodě, neboť to byla jedna z největších lodí vůbec, jaké kdy Rusty viděl. Ani netušil, jak šeredně se spletl.
Z podpalubí obchodní lodi se najednou začal hrnout zástup vojáků a obchodní loď se během pár chvilek přiblížila na dosah Letní královny. Rustymu hned došlo, co nehrálo. Ta obchodní loď měla utíkat, ne čekat jak beránek na porážku. Rusty si to ospravedlňoval tím, že možná to vzdali, že je napadlo, že by je Letní královna stejně dohnala. Jeden za druhým začali Angličané přeskakovat na palubu jeho lodi. Rusty se rozehnal a nejbližšímu úsporným pohybem usekl hlavu. Během pár chvil kolem něj leželo dalších pět mrtvých vojáků. Pak zahlédl postavu jejich kapitána, který se nejspíš přemístil osobně. Rusty nevěřil vlastním očím, neboť to byl jen tak nějaký anglický kapitán, ale tady se jednalo o admirála loďstva Jejího Veličenstva. Ti bláznivý Angličané snad taky uvěřili těm legendám o obří posádce, že pro ně připravili takovou past, kde celé operaci velel admirál osobně. Admirál se natočil na stranu a Rustymu se zastavilo na okamžik srdce.
Bylo to hodně let, ale byla to tvář z jeho snů. Georgova tvář. Rustymu poklesla šavle. Záložní skupina mužů, kterou Rusty opatrně nechal jako rezervu se najednou vyřítila na nepřítele. Rvali se zuby nehty, jako šelma zahnaná do kouta. Rusty běžel k nim, chtěl zařvat na George, zoufale s ním musel mluvit. Proplýtal se ostříleně mezi zápasícími piráty a královninými vojáky a sem tam vedl správný úder, když měl možnost zneškodnit špatně krytého Angličana. George se na něj podíval a oči se mu rozšířily překvapením. Rustyho k němu už dělilo jen pár kroků. Najednou postřehl pohyb. Admirálovy nepozornosti se rozhodl využít jeden z pirátů, a rozmáchl se mečem. Rusty to vnímal vše zpomaleně, jakoby se samotný čas v tu chvíli zpomalil, na malou chvíli. Pak meč dopadl.
Rustyho košilí začala prosakovat krev. Nakonec to přeci jen zvládnul, stihnul to včas. Padal k zemi, s jeho typickým širokým úsměvem na rtech. Tenhle úsměv byl ale opravdový, skutečně šťastný. Úsměv člověka, který přeci jen na úplném konci něco dokázal, i když dřív ztratil veškerou naději.
Nějaké ruce ho chytili do náručí, a vedle něj se ozývaly udivené výkřiky, Rusty jim ale nerozuměl. Začal se mu rozmazávat zrak a vše vnímal jaksi tlumeně, jakoby z velké dáli. Pak na chvíli zaostřil. Měl před sebou Georgovu tvář, která otevírala a zavírala ústa, on ale nic neslyšel. Pak zavřel oči a byla tma.
Rusty ale zemřel bez výčitek a s úsměvem na rtech, neboť pochopil, co mu George říkal. I kdyby to neviděl, tak to cítil, hluboko uvnitř. Rusty věděl, že mu George odpustil.