Dohasínající

V chladné, černočerné tmě se rozsvítila žhnoucí cigareta, jak Pierre potáhl. Kouř a dehet putoval z úst po jazyku do plic, kde se rozšířil, a po vydechnutí se ztratil v noci. Stoupal vzhůru, kde se jednoduše rozplynul. Sotva osmnáctiletý mladík Pierre se opíral o hliněnou zeď zákopu. Ve zmrzlých prstech svíral pušku a modrými rty žužlal docela maličký kousek poslední cigarety. Dostávali je na příděl. Tuto neděli však zásobování nedorazilo a předtím fasovali jen polovinu balíčku. Moc se toho k nim na frontu teď nedostalo. Už měsíc žádná pošta. Čekal dopis od své snoubenky. V tuhletu dobu, na místě, kde se zrovna nacházel, byla pro něj ona, Edith, jediným zářivým bodem v temnotě vybuchujících granátů a oparu strachu, vznášejícího se nad jejich hlavami jak hladoví supi . Jediným důvodem, proč se rvát o přežití. Ovšem tady to závisí na náhodě. Včera hrál se spolužákem z gymnázia mariáš. Dnes to má kluk za sebou. Granát ho roztrhal na kusy, když šli na steč. Ani nestačil pořádně vylézt ze zákopu. Ještě teď, když se Pierre opatrně podíval nad navršenou hlínu viděl, jak jeho krev barví pole a cáry těla jsou rozmetány široko daleko. Je to zvláštní, jak snadno se dá zemřít. Člověk si myslí, jak má všechno ve svých rukách, přitom stačí jedna zbloudilá kulka, nevybuchlá mina, střepina či šrapnel nebo se o něco říznete, chytíte sepsy a do týdne, dvou to máte za sebou. Jak jednouché a prosté.
Ozvala se rána. Půda před zákopem se obrátila a zbytky zeminy padaly na přikrčené vojáky. ,,Jsme pod palbou!“ Hlas francouzského poručíka Jeana Sobraina přehlušilo další zadunění. Pierre se tiskl k zemi a zakrýval si uši. V hlavě mu zněly bubny a při každé ráně jím otřáslo. Jediné na co myslel, byla ona. Krčil se, dlaně si tiskl k ušim a v blátě měl položenou její fotografii. Díval se na ni upřeně, zatínal zuby. Znenadání německé dělostřelectvo ustalo. Zlověstné ticho přerušila píšťalka! Dusot stovek těžkých bot! Blíž a blíž. Řev! V tom se ozval štěkot kulometu a rachot pušek následovaný křikem francouzských důstojníků: ,,Vydržet!“ kulomet ustal pušky také a každý se strachem v očích sledoval mračno neměckých vojáků, jak se blíží k jejich linii.
,,Pal!“ ozval se znovu Jean a jako odpověď se rozezněl kulomet a klapot pušek. Nepřítel už došel skoro k zákopům, kde však narazil na překážku. Ostnatý drát se někteří pokoušeli přeskočit, jiní obejít. Skokani uvízli jak mouchy v pavučině a v zápětí je rozrthal kulomet. Ti, co se ho pokusili obejít, padli v oběť dalšímu kulometu, který byl nachystaný přesně pro tento okamžik. Řev, který měl dodat odvahu se změnil na řev plný bolesti a úzkosti. ,,Kryjte se!“ bylo slyšet křik Jeana. Sám poručík se přikrčil a přidržel svou helmu. Granáty tentokrát padaly přímo do koryta, kde kromě zeminy vyhazovaly ven i kusy francouzů. V jednom místě roztrahala palba i ostnatý drát, kudy se teď z mlhy vynořovali další Němci.,,Druhá vlna! Palte!“ Tak zněl další rozkaz, načež se znovu rozezněl kulomet. Už byli snad jen dvacet metrů od zákopu a první lajnu roztrhaly na kusy nášlapné miny. Ostatní útočníci znejisteli, někteří se dali na ústup. To potvrdil zvuk revolverů německých důstojníků, kteří takto obraceli své vojáky zpět do útoku.
Pierre střílel se zavřenýma očima. Němci už byli natolik blízko aby dokázal rozpoznat jednotlivé rysy v jejich obličejích. Dřív, když oči ještě nezavíral se pokaždé dival, jak oči nepřátel zhasínají. Viděl jak padají k zemi a zůstávají ležet s pootevřenými rty a z koutků úst jim vytéká pramínek rudé krve. Stejně rudé krve jako třeba jeho nebo Francouze vedle něj. Stejně rudé krve jako Editina krev. Lidská krev.
Otevřel oči až když se znovu ozval poručíkův hlas, který oznamoval konec útoku. Světlice na rozrytém poli před zákopy pomalu zhasínaly a mrtvá těla zase zahalil závoj tmy. Přemýšlel, kolik lidí už znovu nikdy neuvidí. Kolik jich zemřelo dnes. Procházel zákopem a počítal. Charles Delaire, kterého si pamatoval ještě jako malého chlapce, když spolu malebnými uličkami Montmartru ve světle zapadajícího slunce pobíhali a hrávali si na vojáky. To ještě nevěděli, jaká je realita. Charles teď ležel v bahně, puška a zakrvácená přilba ležely vedle něj a on těžce oddechoval. Měl proražený krk těsně vedle dýchací trubice a silně krvácel. Kolem něj pobíhali dva saniťáci. Opatrně ho zvedli a položili na nosítka, ale nechali ho ležet na stejném místě. Pierre přišel k němu a chytl ho za ruku. ,,Co se to děje? Proč mě neodvezou?“ Charles se zalykal vlastní krví když mluvil. Pierre honem přemýšlel, co odpovědět, aby ho uklidnil. Přemýšlel, zda by v takové situaci člověk neměl prostě vzít revolver a ukončit přítelovo trápení. Vyhnal myšlenku pryč z hlavy. ,,Čekají až se uvolní místo v sanitce. Nejsi tak vážně zraněn. Bude to dobré. Jen teď musíš ještě chvíli vydržet.“ Zalhal. Saniťáci se chodili na Charlese často dívat. Potřebovali nosítka, na kterých ležel. A tak čekali až zemře a budou je moct použít. Pierre přitiskl prsty k jeho krku. Krev byla teplá. Bledl. Už počtvrté přišli pro nosítka a stále nic. Menší a tlustší z těch dvou začal být nervózní. Charles se rozplakal. Zaslechl jejich rozhovor a pochopil na co čekají. Pochopil, že už nemá šanci. Umírá. Brečel a Pierre s ním. Za deset minut pláč utichl a stisk přítelovi ruky povolil. Charlesova bílá tvář teď byla klidná, smířená a po tváři mu stékala poslední slza.
Pierre se otočil na bok a zvracel. Už nechtěl jít dál. Nechtěl zase zjistit, kdo další zemřel. Zůstal ležet v blátě ve vlastních zvratcích, v krvi svého přítele a plakal. Chtěl domů. Chtěl cítit to teplo, když ho Edit objala. Místo toho se mu zima zarývala až do morku kostí. Chtěl cítit na rtech její sladkou chuť. Místo toho cítil chuť zvratků, až ho to štípalo na jazyku. Chtěl cítit vůni jejích světle hnědých vlasů. Místo toho cítil smrad a sám měl ve vlasech vši. Přál si vidět ty nejkrásnější oči, které kdy viděl, a jak její líbeznou tvář a nos zdobí nepatrné pihy, které ještě dodávaly na její kráse a dokonalosti. Viděl však jen krev, špínu, a když se obrátil na záda, zíral na oblohu posetou hvězdami, které vytvářely dojem, že i obloha je špinavá. Nebyly to ty hvězdy, na které se díval s ní za teplých letních večerů, když spolu lehávali v hájku za městem. Byly jiné. Zdály se jako náhražka. Protože Pierrovi nebylo teplo. Byla mu zima. A to byl ten podstatný rozdíl.
Všude kolem něj byl chaos. Vojáci křičeli jeden přes druhého, hledali své kamarády, důstojníci počítali své muže. Pierre je nevnímal a tak mu ani nepřišlo divné, že utichly. Když v tom do něj někdo vrazil. ,,Pierre! Pierre!“ Hlas patřil Jeanu Sobrainovi, který si přes hlavu přetahoval plynovou masku. Pierre hned pochopil. Plyn. Vsoukal se do své masky a bál se nadechnout. Přemýšlel, jestli si ji dobře nasadil nebo zda není vadná.
Vzpomínal, jak se jednoho večera chystali s Charlesem otevřít láhev červeného vína, když se objevil plyn a proudil do krytů. Vytáhli masky sice včas, ale jeden rekrut měl zrovna smůlu. Jeho maska byla vadná, a když to zjistil, bylo pozdě. Než ji strhl a našel novou, nalokal se příliš plynu a začal zvracet krev. Ráno byl fialovo-zelený v obličeji a hruď měl rozdrásanou nehty.
Schoval obrázek mrtvého rekruta do koutku své mysli a odhodlal se k nádechu. Povedlo se. Zlehka a opatrně nasál do plic skrz filrt dostatek kyslíku pro příštích dvacet vteřin a rozhlédl se. Plyn přišel znenadání. Nikdo ho nestačil zaregistrovat dřív než Jean a on. Bylo pozdě. Všude kolem něj se na zemi v křečích váleli francouzi. Zvraceli krev a kopali kolem sebe. Jeden ležel na zemi a nožem si řezal díru do krku aby tou škvírou prošlo aspoň trochu kyslíku. Někteří leželi bezvládně na zemi s dírou v hlavě a v ruce drželi revolver. Jiní se pokoušeli nasadit si ještě masky, ale vzápětí je strhávali a dusili se. Bylo příšliš pozdě.
Pierre ucítil stisk ruky nad kotníkem. Otočil se. Na zemi se válel kdosi s maskou a držel se za krk. Srazil Pierra k zemi a sápal se mu po hlavě. Chtěl mu servat masku. Tasil nůž a bodl Pierra do předloktí. Už se dostal na obličej, když se ozval výstřel. Tělo se po něm svezlo k zemi. Pierre odkryl mrtvému tvář a upustil revolver do bláta. Zpoza vadné plynové masky se na něj dívala bílá tvář s ostrýma očima, hustým obočím a knírkem pod malým nosem, patřící poručíku Jeanu Sobrainovi. Pierre omdlel.
Když přišel znovu k sobě bylo už po všem. Podíval na poručíkovu mrtvolu a došlo mu, co se všechno stalo. Zalapal po dechu. Strhl si masku a snažil se nadechnout. Všude krev. Tam, kam se podíval se povalovala mrtvá těla a vedle nich ležely kusy spálených, vykašlaných plic a stopy krve. Rudé krve. A za co byla prolita? Francouzská či německá, bylo to jedno. Na obou stranách bojovali jenom lidé a všichni měli stejně rudou krev. Pierre se pokusil vstát. Podlamovala se mu kolena. Při chůzi zakopával a tvář bořil přímo do nachově zbarveného bláta. Nadzvedl se na loktech a zvracel. Už ani pořádně neměl co, protože naposledy jedl včera oběd, který tvořil krysami prožraný krajíc chleba s kouskem plesnivějícího sýra. Měl sucho v hrdle. Dobelhal se ke kulometu a doslova chlemtal vodu z chladiče. Byl sám. Nikdo nepřežil. Jen tma. Neprostupná tma snoubící se s nesnesitelným tichem.
Trvalo to hodinu, než Pierrovi uplně přeskočilo. Svíjel se v křeči na dně zákopu, škubal si vlasy a řval! ,,Nepotřebuju je! Ne! Nepotřebuju oči! Tma!“ křičel. Prsty si zabořil do očních ďůlků až mu vyteklo levé oko. Bolest! Každý sval v jeho těle hořel. Jak kdyby někdo kousek po kousku propichoval jeho kůži jehlou. Už ani plakat nemohl. Neměl oko. Jen z toho druhého místo krve stékala slza. Cosi se mu ozvalo v hlavě. Pochopil. Musí si zapálit. Sáhl do kapsy, prázdná. Postavil se na čtyři a postupně prohledával mrtvá těla a nacházel jen prázdné obaly nebo nedopalky. Třeba na tom Němci budou líp. Vylezl ze zákopu a hledal v zakrvácených německých uniformách. Ruce měl od krve. Plazil se přes roztrhaná těla vojáků, prohledával jejich šaty a s úspěchem. Vítězoslavně se podíval na docela maličký kousek cigarety a vložil ji mezi popraskané rty. Sirka se rozsvítila ve tmě a splnila svůj účel. Pierre nasál kouř a dehet do plic, kde se rozšířil a po výdechu se ztratil v noci. Proces se opakoval ještě dvakrát. Pak se ozvala rána. Rozlehla se po celém okolí. Žhnoucí bod ve tmě upadl do kaluže, kde po zasyčení uhasl. Černobílá fotografie zobrazující dívčí tvář ležela hned vedle mrtvého těla. Už se nikdy neuvidí.