Tajemství klisny El

Andreu Nach
Tajemství klisny El



1.

Když já viděl El poprvé, zamiloval jsem se do ní. Koňské oči, tak hluboké, jak dno Mariánského příkopu, srst černá, jako ta nejtemnější noc a hříva jemná a plná té nejsvůdnější vůně, kterou žádná voňavka nemůže nahradit. Ano, El byla skutečná královna koní. Její vysoké štíhlé tělo se tyčilo na čtyřech kopytech, které se s tou největší lehkostí pohybovaly po zemi a kusy půdy odhazovaly do vzduchu, za její oháňku.

Tato kráska mi však nepatřila, bohužel. Jako zubožené stvoření ji za pár korun koupil místní farář. Vysoký otec Petr, jak se mu zde ve Starých Hrdlořezech, přezdívalo. Byla na pokraji smrti. Její srst byla omšelá, mastná. Levá přední noha byla zasažena plísní a ocas měla zcela ostříhaný. Stálo to Petra spousty práce i peněz, než ji dal do pořádku, vlastně ji tím sebral z hrobníkovy lopaty.

Pak otec vážně onemocněl. Chodíval jsem ho léčit k němu, do skromně zařízeného domu a on mě za to pouštěl s El na vyjížďky. Byly to ty nejkrásnější časy. Já, šestnáctiletý chlapec na koni dvakrát tak velkým. Miloval jsem ji, ano miloval. A nikdo jiný mezi mě a ji nemohl vstoupit.

Po smrti faráře Petra se na mě obrátilo štěstí a klisna připadla mě. Jezdívali jsme spolu na dlouhé projížďky od časného rána a vraceli se za tmy domu. Lidé si o mě začali špitat lži, nesnášeli mě. Prý jsem zoofil, že šukám s El a kvůli ní jsem zavrhl i svou rodinu. Rodinu jsem skutečně zavrhl, chtěli El prodat. Stejně jim už tenkrát moc času nezbývalo. Po jejich náhlém skonu jsem s El utekl. Plakal jsem a El určitě plakala se mnou. Možná právě skrz její slzy neviděla tu stráň, možná mě chtěla zbavit trápení, možná… ale to už je stejně jedno. Její nohy poprvé ztratily svou rovnováhu. Upadla a já s ní. Tělo mé lásky s sebou pláclo na kameny pokrytý sráz. Kutáleli jsme se, naráželi do stromů, dřeli o kameny, kořeny, větve a křičeli bolestí. Každý svým jazykem. Ten El, ale náhle ztichl. Její koňská ústa se žlutými zuby zůstala němě otevřená. Oči, ty temné oči zíraly do prázdna. Jedna noha byla ošklivě ohnutá a trčela z ní kost. Krk ošklivě vyboulený. Jasná známka zlomeného vazu. A její srst celá pokrytá nachem smíšeným se zeminou. Má bolest načas odešla. Zaplavili mě další slzy. Rozkřičel jsem se. Řval jsem do toho překrásného odpoledního počasí roku 1947 a ten křik se šířil, jako vystřelený šíp po celém lese. Možná to mě zachránilo od smrti, bohužel. Možná proto mě našel místní hajný se svým čoklem asi hodinu poté, co jsem upadl do bezvědomí.

V pozdější době, kdy jsem byl spoután na nemocničním lůžku a nadopován všemi těmi sajrajty, hajný pohřbil na mé naléhání El, v jahodovém lomu.

Uzavřel jsem se více do sebe. Celé dny trávil u jejího kříže, na němž byl mnou vyryt nápis:

"El, mé jediné lásce, Tom Kat."

S jejím životem skončilo mé dětství. S jejím životem skončila radost. A já byl šoupnut do ústavu. Bez El jsem nechtěl žít. Nešlo to. A tak jsem si podřezal žíly. Teď sedím na smradlavých toaletách a krev mi teče po rukách proudem. Jak odtéká, cítím svobodu. Cítím El. Jak odtéká, začínám být opět šťastný. Bože, ať mi na můj kříž vyryjí:

"Zde leží Tom Kat 1930 – 1948
Jediná láska El."

Ach jo, proč byl život na mě, tak krutý. Brzy se s tebou setkám El. A pak nás od sebe nic neoddělí.

Amen.



2.


Je zamračený podvečer 13. června, roku 2006. Venku mrholí, je mi zima. Jdu v tom nečase po ulici ke svému autu, fialové Fabii a ptám se sám sebe, jestli udělám dobře, když vezmu ten kšeft. Dělal jsem už jinačí úkoly pro ty největší pracháče, ale ještě nikdy ne takovou prasečinu. Ten parchant, komunistický blbec s brýlemi po mě chtěl, abych vykopal ze země v jednom městě jeho symbol. Mrtvolu koně, kterého zde pohřbil nešťastný spratek.

Stalo se to údajně v roce 1947, kdy mu po delší nemoci skonaly oba jeho rodiče. V návalu smutku se chlapec jel projet na koni a ten ztratil u kraje blízké stráně rovnováhu. Zabil se, ale chlapec žil. V bezvědomí ho našel hajný. Ten kluk se v obětí pevně držel své mrtvé klisny. Pak ho dali do ústavu, kde v roce 1948 spáchal sebevraždu.

Hlava toho zvířete se dostala do erbu a o nešťastném chlapci se dodnes vyprávějí pověsti. Typický doják.

Ten starý dědek, co mi tuhle práci navrhl se div nerozeřval, když jsem o El – tak se jmenovala – řekl, že je kůň. V té chvíli se vrásky na jeho čele zdvojnásobily a on mě seřval, jak malého kluka jen za to, že El byla klisna a ať ji tak laskavě oslovuji.

Normálně bych tuhle práci nebral, nejsem hrobník, ale suma, kterou mi nabídl mě přiměla, abych o téhle práci byť jen na okamžik uvažoval. Vždyť půl miliónu za noc… kdo vám tohle dá?

Otevírám auto, usedám do něj. Pouštím motor, abych se ohřál. Po obličeji mi stéká dešťová voda, ale já stále musím přemýšlet o té práci. Jde jen o blbého koně, nebo klisnu. Vyzvednu pár kostí, stejně už po ní více nezbylo a přinesu to vše do toho starého, zapáchajícího domu šíleného boháče. Nebo vezmu jiné kosti a vydám je za ní.

Ne, to ne. Když už vezmu nějakou práci, udělám ji pořádně, bez podvodů. Takový bastard zas nejsem.

Teď zajedu za mou Karlou. Užiji si s ní, možná i promluvím a pak uvidím. Za ty prachy by to stálo.


3.


„Tak co, berete?“ oslovuje mě přímo ten starý dědek. Na jeho tváři se zračí úsměv. Určitě poznal, že jsem kvůli té nabídce nespal.

„Koukám, že jste kvůli mé nabídce celou noc nespal.“

Co jsem říkal?! „Ne, nespal. I moje holka…“

„Tak co, berete? Či ne?“ nenechá mě mizera jeden domluvit.

„Beru ji. Udělám tu práci.“

„No výborně!“ vstává ze židle. Tu tlustou knihu v kožených deskách pokládá ze svého klína na stůl. Panuje tu moc temná atmosféra na to, abych mohl přečíst název, ale určitě je ta kniha stará, přestará.

„Kdy se do toho pustíte?“ ptá se s dětinským výrazem v očích.

„No nejdříve budu muset plánovat a sledovat. To zabere…“ zase mě nenechá domluvit. On snad nikdy nejednal s lidmi.

„To mě nezajímá. Chci vědět, kdy ostatky klisny El budu mít ve své sbírce.“

Tak sbírka? O tom jste se nezmínil. Pomyslel jsem si. „Asi za týden.“ Ovšem do pěti dnů to zvládnu určitě.

„Nádhera! Zde vám dávám zálohu dvě stě padesát tisíc korun. Zbytek dostanete, až bude vše hotovo.“

Dává mi do rukou šek.
„Děkuji, jste velice…“

„Tak běžte, běžte.“

Bůh ví, že mě začíná srát, ale jsem šťastný za to, že můžu konečně vypadnout. Přesto si neodpustím jednu otázku.

„Proč vám tolik záleží na mrtvém k – klisně?“ už jsem chtěl říct koni. Páni, to bych si dal.

Ten stařec se na mě divně podíval. Jako by ta odpověď byla samozřejmá.

„Řekněme, že jsem toho kluka znal.“ Opět si bere do rukou onu starou knihu a opět si usedá na to své vrzavé, staré kanape. Nechápu, jak ho takový boháč může mít.

„Nashledanou,“ loučím se. On ale mlčí, ani nepokývne.

Odcházím z domu, v rukou šek na čtvrt miliónu. Usedám do auta a vychutnávám si ten triumfální pocit, že jsem udělal dobře. Teď nepojedu ke své milované Karle. Teď nepojedu domu. Otočím tohle vozidlo a vydám se do Starých Hrdlořezů. Do města, kde je na Jahodovém lomu pohřbena ona El. Na místě, kde je údajně nejkrásnější pohled na zapadající slunce.


4.


Včera byl Michal nějak zamlklý. Ptala jsem se ho, co je s ním.

„Nic,“ odpověděl.

A teď ouha. Venku už padla tma a Michalovo auto stále nikde. Jeden kluk mi zemřel, když mi bylo sedmnáct. Teď mi táhne na pětadvacet a když zase začnu někoho milovat, tak mi opět zmizí? Ne, to by nebyl bůh spravedlivý. Určitě to bude souviset s tou prací. Předminulou noc mi říkal, že má schůzku s jistým podivínem, starým boháčem někde v severní části města. Co když ho tam násilně drží? Vydírá ho? Mučí? Ještě nikdy neodešel aniž by řekl kam, a to se známe téměř dva roky.

Teď ale přeháním. Každopádně ten dědula bude vědět, kam se moje zlato, můj Michal poděl. Musím mít v hlavě klid. Nesmím se nervovat. Zajedu k němu klidně teď v noci a poptám se ho, kde je a co dělá.

* * *

Sesedám z kola. Popisné domu je přesně takové, jaké stojí v Michalových záznamech. Nevypadá to, že tu bydlí nějaký boháč. Trávou zarostlý pozemek, popraskaná omítka, děravá střecha. Tak si dům pracháče nepředstavuji. To je teď ale jedno. Jdu k tomu dvoupatrovému, strašidelnému gigantu a zvoním na jeho zvonek. Je hlasitý a rozléhá se po místnostech. Náhle utichne a přehluší ho křik rozzlobeného starce.

„Kdo to u všech čertů je, takhle pozdě v noci? Jací hajzlové si na mě vzpomněli? Čuráci! Bastardi! Já vás zabiju.“

Dostávám strach, ustupuji. V mé mysli ale vyvstává zcela jiná panika. Co když Michal jsem přišel takhle v noci, jako já. Co když zazvonil a ten muž ho zabil a… blbost. Včera v noci byl přece se mnou, takže ho takový osud potkat nemohl.

Dveře se otvírají, ven vykukuje stařecká hlava vypadající mile.

„Co tu u všech prdelí hledáte?“

Spletla jsem se. Je to starý, sprostý necuda.

„Pane, včera tu u vás byl Michal, tedy můj kluk, víte… nevíte, kde…“

„Co je mi děvenko po tom, kde je váš kluk.“ Pootevírá dveře ještě více, takže můžu vidět tu hubenou, kostnatou postavu, která k sobě svíjí nějakou hodně starou knihu. Knihu, která je mi povědomá.

„Bojím se o něj,“ snažím si získat čas. Ta kniha je má zbraň, či kouzelná nit, která mě k němu zavede. Proč je mi ale tak povědomá.

„Já nevím, kde je váš kluk. A kvůli tomu jste mě nemusela budit tak pozdě v noci.“

„Copak jste ještě nikdy nikoho nemiloval, že mě tak…“

„Do mých lásek se nepleťte! Je vám po nich úplný hovno!“ a uplivuje si na zem, bastard.

Ty zaniklá písmena názvu. První je velké N, ale ty další…EC. Ano, to ovšem nedává smysl. Proč je mi to stále tak povědomé?

„Mě po mém Michalovi…“

„Váš Michal mě nezajímá, dobrou noc.“

Jeho tělo se pomalu noří do domu spolu s tou tlustou knihou.NEC, NEC, a dále? U všech pekel… to je ono! Můj ty světe, to nemůže být pravda, snad to není…

„NECRONOMICON,“ vydralo se mi z úst.

Dveře se prudkým tempem otevřely, až udeřily do zdi. Ten muž, už neměl v očích onen zlý výraz. Byl překvapen. Našla jsem jeho slabinu. Nyní zjistím, kde je můj milý.

„Co jste to řekla?“

„Necronomicon,“ opakuji mu s úsměvem. „Chvíli jsem byla v sektě ‚Pekelného psa‘, to jsou satanisti.“

„Já znám spolek Pekelného Psa. Jejich vedoucí mi prodal tuhle knihu. Vůbec jí nerozumím.“

To ani předchozí majitel. Byla jsem na jejich obřadech párkrát, hlavně kvůli té knize. Nečetli z ní, ani se o to nepokoušeli. Tu knihu provází kletba. Pokud z ní někdo něco přečte, aniž by chápal její sílu, zahyne. Navíc je psaná v tajemném jazyce, kterému nikdo nerozumí. Nikdo, až na mě a pár dalších, kteří prošli kurzem Černé magie.

Nejsem tak milá, jak vypadám. Má minulost je hodně poskvrněna temnotou. Jazyk Necronomiconu je velmi podobný latině, ale má výrazně temnější a drsnější charakter. Při výslovnosti se může udělat lehko chyba a to v některých případech stojí dotyčného život.

Jedno mě ale zajímá mnohem víc, než ona kniha. Jak jí ten zpropadený stařec získal? Šéf spolku Pekelného Psa se zapřísahal, že ji nikdy nedá z ruky, tak proč tak náhle?

„Ty jí rozumíš, děvče?“ ptá se.

„Ano i v ní umím číst.“

„Ó osude,“ vyřkne a začne se šíleně smát.

„Můžu se vás zeptat, jakpak jste ji dostal?“

„Jistě že můžeš zlatíčko,“ stále se směje. „Ten minulý vlastník se pokusil něco vyvolat a nepovedlo se mu to. Zemřel.

A spolek Pekelného Psa zemřel s ním.“

„Tak to jo.“ Věděla jsem, že k tomu muselo dojít.

„Můžete mi říct, kde je můj Michal?“

„Jistěže řeknu. Pojď dál. Tvůj Michal je ve Starých Hrdlořezech, dělá tam pro mě práci. Za půl miliónu korun.“

Najednou nemůžu dýchat. Nechám si zopakovat tu částku, pětkrát, šestkrát, ale dech se nedostavuje.

„Nechceš si taky tolik vydělat?“ šokuje mě.

„Můj bože, budeme s Michalem milionáři.“ Posazuje si mě do křesla, dává mi napít. Ten dědek je přece jenom milý.

„Ano budete milionáři. Pokud se vše povede, dám vám navíc oběma další půl milión.“

To už nevydržím a omdlívám. Proberu se v pěti minutách. Před nosem mám šek na čtvrt miliónu, hned vedle Necronomiconu. Světlo lampičky jasně svítí. Mohu jasně vidět kožený obal knihy. Obal z lidské kůže.

„Tak berete tu práci? Chci jen, aby jste mi pomohla s jedním kouzlem. S jedním malým kouzlem. Naučte mě ho číst!“

Rozmýšlím se, ale ne moc dlouho.

„Nebojte se, ta kniha není originál. Ten je ztracený. Tohle je pouze kopie z roku 1660 psaná v tehdejší Anglii. Údajně to díky ní vyhrál Oliver Cromwell Anglickou buržoazní revoluci.“

„Ale kletba se k ní vztahuje také.“

„Když zemřel minulý majitel, tak asi ano,“ potvrdí mi.

„Ten si ale nedával pozor, my si ho dávat budeme a k té knize se budeme chovat pokorně,“ uklidňuji se.

„Vy jí znáte slečno. Já ne. Já se od vás budu učit.“

No proč to prodlužovat, stejně jsem už byla rozhodnutá.

„Dobrá tedy, beru tu práci.“

„Úžasné!“ pochvaluje si ten stařec. Svou levou ruku pokládá na stůl a já si až teď všimla, jak jí má znetvořenou. Zřejmě před dávnou dobou, podle vzhledu.

„Uvidíte slečno, budeme spolu dobře vycházet. Říkejte mi třeba Luboš.“

„A mě zase Karlo,“ usmívám se falešně. Dostala jsem skvělou a jednoduchou práci. Naučit toho starce alespoň trochu mluvit jazykem Necronomiconu a pomoct mu s obřadním kouzlem. Tak proč mám stále tak blbý pocit?


5.


Vykopat tu zatracenou klisnu byla dřina. Obzvláště s tím pocitem v zádech, že mě stále někdo sleduje. Ale zvládl jsem to, kosti mám naložené v kufru auta, tři dny plánování se vyplatily. Další čtvrt miliónu v kapse. Teď rychle ujíždím autem, než první obyvatelé jdoucí na dvoukilometrový výlet za město zjistí, že hrob jejich maskota byl vykraden.

Začíná svítat. Rudé slunce mi ozařuje obličej a doslova mi jej hladí. Mé myšlenky se ubírají ke Karle. Včera mi volala celá šťastná. Říkala, že si našla práci a bude se mnou. Vůbec jsem jí nerozuměl, moc mi to nemyslelo, ale to jsem celý já, jednoduchý a tupý, jak říkal můj otec.

Ve vozidle je nějak moc ticho. Zapínám a ladím rádio. Poté si vkládám do úst cigaretu a zapaluji si ji. Když zaostřím oči zpět k vozovce, spatřím kamión, jak si to štráduje přímo proti mně. Nezpanikařím, nemám to v povaze. Pustím plyn, sepnu trochu brzdu a stočím volant zpět do svého pruhu. Kamión zlostně zatroubí, ale to už je jasné, že se mu v klidu vyhnu. Hlavně nezpanikařit, to je to nejdůležitější. Můj otec tehdy zpanikařil a ten vlak ho sejmul. Z auta ho vytahovali po kouskách, hezky ohořelých. Neuronil jsem pro něj tehdy ani slzu. Co je mi potom, jestli si někdo myslí, že kvůli němu budu řvát. Můj otec byl bastard a jako bastard zemřel.

Teď mě ale stále štve to, co mi řekla Karla. Jaká práce? Jaký spolu? Já pracuji zásadně sám. Žádného přítele ani holku u své práce mít nechci. Konec, tečka.

Po levé straně se mi za ohradou prohání stádo koní. Jsou viditelně nervózní. Zřejmě kvůli té mrtvole, co mám v kufru. Taky z toho nejsem dvakrát na větvi. Kosti a lebka jsou šetrně zabaleny v igelitových pytlích. Ty leží těsně vedle bedny s dynamitem, kterou mi jako poděkování dal ruský mafián, aby vyrovnal zbývající finanční dluh. Takové lidi je raději třeba poslechnout a onu věc si vzít. Je to pořád lepší, než skončit na dně nějaké přehrady.

Co se týče lebky, tak ta je podélně naprasklá. Jsem na osmdesát procent přesvědčený, že napraskla při tom pádu ze srázu. V době, kdy ještě ta klisna žila.

Míjím ceduli, která mi jasně označuje, že za dvacet kilometrů budu v cíli. Jen co odevzdám ty zatracené kosti, promluvím si s Karlou, ať mi to laskavě vysvětlí. Ten pitomý telefonát nemůžu vyhnat z hlavy.


6.

Nakonec to nebylo zas až tak těžké, naučit číst toho dědulu zaklínadlo v Necronomiconu. Je sice krátký, ale velmi nebezpečný. Pokud myslím správně, je to zaklínadlo na vyvolávání a oživování mrtvých. Jedno z nejnebezpečnějších kouzel. Také jsem dědulu – Luboše jasně varovala. On mě však odbyl a ujistil, že se to povede, že se nemám čeho bát. Ale já se bojím. Podle kurzu Černé magie vše co uděláme se nám trojnásobně vrátí. A já mám strach, že pokud tu mrtvolu, ať je jakákoliv vyvoláme, tři lidé za ní budou muset zaplatit svým životem.

Teď sedím na tom rozvrzaném kanapi, před sebou mám na stolku položený Necronomicon. Jeho ručně psaná písmena a obal z lidské kůže dávají knize až hororový nádech. Páchne, smrdí, jako mrtvola. Navíc z ní sálá zvláštní neviditelná síla, která mi doslova bere energii. Ale za půl miliónu si jí klidně nechám vzít.

Podle zpráv od Luboše se má láska vrátí každou chvíli. Určitě mě zde nebude čekat. Až přinese tu mrtvou věc – zvíře podle děduly, můžeme hned začít s vyvoláváním. Ten zatím vše připravuje. Dole ve sklepě zapaluje svíčky, staví stojan na knihu, kreslí křídou kruh smrti a podřezává si své žíly na své zohavené ruce. Svou krev poté použije při zakončení obřadu.

Všude tu panuje napětí, vládne strach. Až to dneska všechno skončí, budeme Michal a já boháči.

A! Už zvoní.


7.


Ty zatracené kosti jsou ale těžké.

Zvoním na zvonek.

Z druhé strany se ozve cvaknutí v zámku. Tak se ukaž, dědku. Jenže ze dveřích nevykouknul děda, ta vráskovitá troska. Vykoukla má holka, Karla.

„Co to u všech…“ nemám slov.

„Vždyť jsem ti volala, že mám práci.“

Jsem šokován. Tohle jsem nečekal. Z jejího telefonátu nebylo rozumět zhola nic a teď?!

„Představ si, že mi nabídl půl miliónu. Slyšíš to? Půl miliónu!“

„Slyším, slyším, nejsem hluchý, ale…“ co za to chce? Chtěl jsem říct. Ale nestihl jsem to.

„Budeme boháči lásko, budeme…“

Tak to bylo moc i na mě. Nečekal jsem, že když přijdu ke svému šéfovi, najdu tam mojí holku. Nečekal jsem, že jí nabídne také půl miliónu za… co? No na to se jí ještě zeptám, ale to, že mě nenechá, jako ten starý chcípák domluvit, to byla poslední kapka.

„Mlč! Sakra! Nech mě domluvit.“ V jejích očích je náhle zděšení. Jak jsem na ní mohl zakřičet? „Co ti za ten půl milión nabízel?“ dořekl jsem a čekal v klidu na odpověď.

„No, že ho naučím číst v Necronomiconu.“

„Naučí číst v čem?“

„Necronomiconu. Knize černé magie.“

Aha, takže ten dědula chce ty kosti zatraceného koně na pokusy s magií. Blázen.

„To se nenaučil číst sám?“

„Ty mi nerozumíš, ta kniha je psaná v cizím jazyce.“

„V jakém?“

„Pekelném. Je podobné starověké latině a já ho číst umím.“

Proč ho umí číst, raději zjišťovat nebudu. Já jsem zvládl svou práci a ona zřejmě taky, až dostaneme své šeky, vypadneme a zbytek si probereme doma.

„Michale? Ještě tě o něco…“

„Máš ji? Máš El?“ zasyčel z kouta ten starý dědek a hnal se přímo ke mně.

„Mám,“ a ukázal mu dva pytle.

„To jsi ji nemohl zabalit do něčeho příhodnějšího, než do igelitky? Hm no, to je jedno, pojďte se mnou.“

„Sakra, kam chce abychom šli?“ zeptal jsem se Karly. Ale odpověděl mi někdo jiný.

„Pomoc mi s kouzlem. Slibuji, že hned poté vám dám oběma šek na sedm set padesát tisíc korun.“

Tak to se mnou málem smýklo.

„Sedm set padesát?“

„Ano. Nečekal jsem, že mi vaše děvče pomůže se čtením i s vyvoláváním. V tom počítám i vás, samozřejmě. Tak jsem částku navýšil o nějaké ty statisíce.“

Ten člověk je možná blázen, ale dobře platí a tak jsem pokorně do sklepa šel.

Dole vládla tma, kterou roztínaly desítky svící poskládaných v kruhu. V jeho středu se nacházel dřevěný stůl a vedle něj stojan na knihu. To všechno ohraničoval kruh z posvěcené křídy.

„Páni, ten to teda bere vážně.“

„Psss,“ vyhrkli na mě oba na jednou. Tak jsem ztichl. Za sedm set padesát tisíc jsem byl schopen poslechnout i nemluvně.

Ten starý páprda nezacházel s ostatky na kterých mu tak záleželo, zrovna dvakrát dobře. Po schodech je vláčel za sebou a na stůl je rozsypal, jako písek z kyblíku.

Pak na chvíli zmizel a vrátil se s Necronomiconem v ruce. Byla to ta kniha, kterou jsem u něj viděl poprvé.

„Stoupněte si proti sobě, každý na jeden konec stolu k ostatkům a vztyčte ruce vzhůru. Špičkami prstů se dotýkejte, ale v žádném případě je při obřadu nesmíte spustit k tělu, jasné? Ať se děje cokoliv.“

Přikývl jsem. Přesto, že na kouzla ani duchy nevěřím, začalo mi být nějak špatně.

Necronomicon skončil na stojanu spolu s nějakým kalichem. Starý páprda se nadechnul a začal z něj vyvolávat. V cizím jazyce samozřejmě. Od prvních slov mi bylo jasné, že svůj názor k nadpřirozenu budu muset přehodnotit. A to hodně rychle.


8.


Od chvíle co dědula začal přeříkávat dokonale slova v jazyku Necronomiconu, jsem začala mít divný, svírající pocit. Má láska ale na tom byla podobně. Věděla jsem, že za ty prachy by byl schopný udělat cokoliv.

„Petárum, lagóra di sefentum rektum,“ vycházely slova z jeho starých úst lehce, jako kdyby tím jazykem mluvil odmalička. Co nám to jenom tehdy říkali o té černé řeči? Řeči Necronomiconu? Jo, že se jí velmi snadno a velmi rychle naučí člověk, co za života hodně hřešil. V tom případě byl dědula ukázkový případ. Nedokázala jsem si ho představit, jak s tou pochroumanou rukou krade, vraždí, znásilňuje. Vypadal mile, smířený se životem i smrtí.

Skleničky a lahve s nakládanými okurkami, marmeládami apod. se roztřásly. Jejich cinkot k nám dolehl, jako tiché jemné zazvonění.

Ve stejnou chvíli mnou i Michalem projel mrazivý, elektrizující pocit, který doslova naše ruce přišpendlil k sobě a nedovolil je odtrhnout. Kosti zvířete začaly odporně páchnout a v očích nás obou se zajiskřil strach.

„Sectóris viné maris as trod,“ začal dokola opakovat Luboš, jak jsem dědulu nazývala.

Sklenice v policích explodovaly. Okurky, medy, kompoty a marmelády vytekly ven a svou tekutinou potřísnily police, stěny i zem. Žárovka nad námi jasně zablikala. Po stěnách se procházely nesourodé a zle vypadající stíny, jenž zde neměly co dělat. Kalich s krví vzplál.

Kosti klisny El se začaly rozpouštět a prožírat stolem. Nemohla jsem při vší té hrůze vydat ani hlásku. Michal zřejmě také ne. Spíše vypadal, že každou chvíli omdlí. Dědula byl plně zaujat čtením, vypadal, jako v nějakém transu. Obličej měl bílý, neprokrvený a v očích popraskané žilky.

„K-k-kdy to skočí K-Karlo?“ zeptal se mě Michal, strachy celý bez sebe. Bylo to poprvé, co jsem ho takto viděla a v té chvíli jsem dostala opravdový strach taky. Pochopila jsem, že peníze nejsou všechno a Michal asi totéž.

Stůl, na kterém byly ostatky koně položeny se rozpadl ve dví. Rozpouštějící se kosti žuchly na podlahu, jako pytel brambor a poté začaly mizet kdesi pod betonovou podlahou.

Stropní žárovka se rozzářila zatím nejjasnějším světlem a poté se rozprskla na tisíce kousků. Ty nám celé žhavé dopadly na hlavy, záda i ruce. Ale ani to nedokázalo povolit silné sevření.

Zem se mírně otřásla. Z pod prasklin a rozežírané betonové země začalo pod námi proudit bělomodré světlo. Dralo se neústupně k povrchu, jako dravec jdoucí za svou kořistí.

„Karlo?“ ozval se zhluboka oddechující Michal. „Já mám strach!“

V té chvíli to magické světlo pod námi puklo – explodovalo, podlaha pod našima nohama se zvedla a tlaková vlna nás vrhla pryč z kruhu. Svíce začali zhasínat a převracet se, stojan s Necronomiconem se zhroutil a Luboš – dědula padl v bezvědomí k zemi. To samé poté potkalo i mě. Co se stalo s Michalem, nevím. Neboť celou místnost zakryl oblak prachu, který mi znemožnil pohlédnout na druhou stranu místnosti.

Udělali jsme něco, co jsme neměli.

Vypustili jsme něco z čeho jde strach.

Hráli jsme si s něčím, co jde mimo nás.

Co když nám teď hrozí smrtelné nebezpečí?

9.

Už utekl od té události téměř celý týden, který mi dokonale změnil život. Žil jsem s vírou, že nadpřirozeno neexistuje, že mě mí zesnulí blízcí nemůžou pozorovat a že hříchy zůstávají nepotrestány. Mýlil jsem se, všichni se na tomto zatraceném světě mýlí. Ale já vím, že už tuhle práci dělat nebudu. Už se nebudu hrabat ve starožitnostech, už nebudu vykrádat domy zesnulých rodin a hlavně… nikdy se ani na krok nepřiblížím k Necronomiconu.

Ten strašlivý pocit mrazení, ty halucinace, tedy snad to byly halucinace. Nikdy nezapomenu na to, jak se stín těch koňských kostí zvětšil, roztáhnul a srovnal do podoby živého koně. Ani na to, jak začaly zavářkové sklenice i s obsahem jedna po druhé vybuchovat, jako v nějakém Hollywoodském filmu.

Ty peníze jsem ještě neviděl, mají nám přijít na účet někdy příští týden, tedy v nový měsíc. S Karlou jsme se dohodli, že si sbalíme svých pět švestek a vyrazíme do našeho vysněného města. Deadrock v severním Meine. Ach ano, severní stát USA – Meine, měl vždy v sobě určitou nostalgii, kterou jsem donedávna postrádal. Jeho příroda, města a vesnice jsou dokonalé, tolik podobné a zároveň tak odlišné, od těch našich. Ideální pro život. Už se nemohu dočkat. Tam snad na to vše tady, zapomenu.

Má Karla si mezitím zašla ke své matce. Je překrásný den, tak proč toho nevyužít k návštěvě příbuzných. Jen mám strach, aby se vrátila dřív, než začne ta bouře venku. Už se zvedl pěkně silný vítr a černé mraky jsou proklatě nízko, raději zavřu okna v ložnici a pak si zapnu televizi, jako vždy.

Panty u oken jsou rezavé a i když jsou pevně zavřené, profukuje jimi dost hlasitá meluzína. V televizi dávají Krok za krokem, můj oblíbený seriál. Obrazovka trochu zrní, ale za to jistě může ta začínající bouře. Venku už párkrát zahřmělo. Sleduji svůj oblíbený pořad, když tu při hlasitějším hromobití mi naskočí husí kůže. Ten hrom mi přišel nějak divný, jakoby… koňský. Ano, jasně jsem v něm slyšel zařehtání koně. Otočím se k oknu, nikde nikdo. Oblohou projel akorát jasný blesk s hromem tak silným, až roztřásl okenní tabulky. Tentokrát v něm nic děsivého nebylo.

Hučící meluzína sem navála vzduch z venku a ten nebyl vůbec cítit vodou, ale koňským pachem, který panuje ve stájích. Můj strach stoupá, srdce mi buší. Venku se spouští déšť a má Karla stále nikde.

No fajn chlape, musíme se odreagovat. Teď si lehni nazpět do toho gauče, když tak si vezmi prášek na uklidnění a sleduj telku. Musíš se uklidnit, to se ti jen zdá.

Právě v tu chvíli se okenní tabulka roztříštila, část stěny domu pod oknem provalila a dovnitř proskočilo zohavené, mrtvolné tělo koně. Jeho kosti byly pokryté masem prolezlým bílými červi. A z lebky mě sledovaly dva plamínky žhnoucích očí.

„Pojď, projedeme se spolu, drahoušku,“ řeklo něco v mé hlavě hlasem, který má maličkost považovala za ten nejsladší.

Oblohou projel červený blesk a já si uvědomil, že to za zničeným oknem neprší obyčejná voda, ale krev. Že hrom, který se rozezněl nebyl hromem, ale bolestným, dětským křikem. Díval jsem se tam, kam mě chtěl kůň odvést. Do skutečného pekla, věčného utrpení.

„Rozmysli si, jestli se mnou pojedeš dobrovolně,“ mluvil mi v hlavě stále ten jemný dívčí hlas. „Jinak tvé kosti vezmu pro změnu zas já.“ Pak se ten kůň postavil na zadní, rudě žhnoucí kopyta se nadzvedly a já viděl, jak mi přistávají svou obrovskou silou na hrudi. Byly těžké, velmi těžké a horké, jako snad slunce samo.


10.

Už se blížím domu. Bouřka před chvílí ustala a já informovala svou matku o tom, co se chystáme s Michalem udělat. Nelíbilo se jí to. Jaké dobré matce se taky může líbit, když se její dcera chce odstěhovat na druhou stranu země? Zároveň se ale se mnou ani moc nehádala. Myslím, že mě ve skrytu duše chápala.

Procházím opatrným krokem přes mělké kaluže a otvírám naši branku. Zlověstně v ní zavrzalo. Jdu dál do domu. Uvnitř předsíně panuje přítmí. Zouvám si boty, svlékám mikinu.

„Michale, jsem tady,“ volám na něj.

Nic.

Z pokoje slyším puštěný televizor, zřejmě u něj usnul. Panuje tu docela zima. Zapínám tedy plynový bojler. S dekou v ruce jdu za spícím Michalem a pak… PANE BOŽE! To snad NE! Náš obraz na kterém jsme oba zvěčnění spadnul na zem a roztříštil se. Jestli to udělal Michal, tak ať si mě nepřeje.

Beru ho za rameno a třesu s ním.

„Probuď se Michale, tak vstávej!“

Michalova ruka vylétla do vzduchu a pevně mi sevřela krk. Jeho krví podlité oči se otevřely a těkaly po místnosti. Bolestně zasípal po dechu.

„Kde, kde je?“ vyšeptal ze sebe napůl šílený strachy.

Veškeré mé myšlenky na obraz, rozhovor s matkou byly ty tam a já se bála s ním.

„Kdo? Kdo kde je?“

„T-t-ten k-kůň. Ten pošahanej kůň.“

A pak si vyhrnul tričko. Jako nějaká ošklivá skvrna - rakovinotvorná piha se mu na prsou zračilo černě vypálené kopyto koně.

Pustila jsem deku a začala křičet, křičet jako smyslů zbavená. Co jiného jde taky dělat, když po vás jde něco z jiného světa.

11.

„Musíme zavolat Lubošovi,“ navrhla jsem Michalovi hned poté, co mi dovyprávěl svůj sen.

„Komu, že musíme zavolat?“ třásl se mu hlas a v ruce pevně svíral zapálenou cigaretu.

„No dědulovi, tomu…“

„Nevěděl jsem, že se jmenuje Luboš.“

„Nejmenuje se tak, jen mi navrhl, abych mu tak říkala. Neptej se proč.“

Michal si strčil cigaretu do úst a vdechnul do sebe její škodlivé, ale uklidňující látky.

„Ty máš jeho telefonní číslo?“ podíval se na mě.

Vykulila jsem oči. Byla jsem z té události tak rozhozená, že jsem zapomněla, že Luboše tak dokonale neznáme.

„No nic, zajedeme tam, můžeš vstát?“

„Jo, nebolí to,“ řekl.

Za necelých pět minut jsme seděli v autě a jeli do dědulova domu. Kdesi v dáli za námi zapadalo slunce. Já myslela na Necronomicon. Pokud vím k žádné chybě nedošlo. Ale tohle se nemělo stát, či ano? Věděla jsem jen jedno. Byla to moje chyba, že můj drahoušek teď balancuje na útesu smrti a kdekoli se může objevit ta zrůda. Budu muset prostudovat knihu a zjistit, jestli to půjde odvolat.

Auto jsme zaparkovali před domem. Doslova jsme z něj vystřelili a letěli k zvonku Lubošova domu. Ač jsme ale zvonili, jak jsme chtěli, nikdo se neukazoval.

„Myslíš, že si pro něj přišla?“ zeptal se mě Michal.

Vyrazíme dveře. Musím se dostat k té knize.“

Na tři jsme kopli do dveřích. V pantech zapraskalo a dveře se zbortily. Vběhla jsem dovnitř, Michal za mnou. Na zemi v pokoji jsem uviděla Necronomicon, který pevně svíral ve své ruce Luboš. Byl v bezvědomí. Když se nám ho konečně nějak šetrně podařilo probudit, začal ječet. Zprvu ho vůbec nešlo uklidnit, tak se tohoto úkolu chopil Michal a já si začala studovat Necronomicon. Bylo totiž nanejvýš jasné, že to co Michala, potkalo i dědulu. Ale proč ne mě.

„Uklidněte se HERGOT!“ zaječel Michal, až jsem se lekla a on se opravdu utišil.

„Ten kůň, proboha, ta klisna, proč je tak zlá, vždyť jsem jí nic neudělal, tak proč mě chce…“

„Poslouchejte. Poslouchejte! Vy jste znal za živa toho koně? Znal jste ho? A pak se jeho pohled otočil na mě. „Mám taky něco v plánu Míšo,“ a poprvé se usmál.

„Nebyla tak zlá, ona byla hodná!“ pokračoval stále dědula.

„Podívejte se mi do očí hernajz!“

A on tak udělal.

„Konečně. Tak a teď, znal jste za živa toho koně? Nevíte, proč se tak chová?“

Oči děduly náhle vzplály, už zase začínal vypadat tak neprostupně, jako předtím.

„Ne neznal!“ řekl zcela jasným, až zlým tónem.

„A neznáte někoho, kdo by si na toho zatraceného koně mohl pamatovat?“

„Proč to chcete vědět?“

„Pane, to co potkalo vás, potkalo i mě a mám plán. Potřebuju to vědět. Hned!“

„Pan Srstka, bývalý hajný. Žije asi třicet kilometrů odtud. V Dolním Bukovsku. Adresu mám támhle v diáři.“

Přestala jsem číst a podala Michalovi onen diář v kožených deskách. Vzal si ho ode mě a listoval v něm.

„Na co máte diář? Vždyť v něm máte sotva pět jmen. Á tady! Vezmu si ho s sebou. Díky.“ A vystřelil ven k autu.

„Posaďte se opatrně,“ pomohla jsem dědulovi na kanape.

„Vám se to nezdálo?“ a šáhl si na svou hruď, také označenou kopytem.

„Ne, nezdálo.“

„Nevíte o co se váš chlapec pokouší?“ zeptal se mě chraplavým hlasem.

„Ne, ale doufám, že zjistí, co potřebuje.“

„Hlavně aby toho nezjistil moc,“ dodal potichu a nespustil oči z Necronomiconu v mé ruce.

Venku jsem uslyšela zavrčení motoru, který se začal vzdalovat. Michal byl na cestě.

„Musí to stihnout do noci,“ zašeptal Luboš.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„El mi řekla, že si přijde pro svou odpověď. Přesně v jedenáct!“

Srdce v mé hrudi začalo bušit a já se opět dala do čtení prokleté knihy. Teprve teď jsem věděla, že to byla ta největší chyba v mém životě.


12.

Můj plán spočíval čistě v diplomacii. Ať na mě v tom stále živém snu mluvilo cokoli, určitě to bylo inteligentní. Má matka mi vždy říkala, než se s nepřítelem začneš prát, promluv si s ním, poznej ho. A to jsem měl přesně v plánu. Ač to možná zní šíleně, až debilně, z planoucích očí toho koně jsem poznal touhu po pomstě. Touhu oplatit něco někomu. Pane bože, vždyť nejsme v hororu. Tady není žádný Freddy Krueger na kterého, když promluvíš, stále můžeš počítat s jistou smrtí. Tady jsme ve skutečném světě. Zcela jistě (podle toho, co jsem prožil) je kolem spousta takových věcí, jen je nevidíme. Ale ublížit nám můžou stejně. My jsme jednu tu věc vyvolali. A její hněv se přesunul na nás. Navíc jsem nemohl jen tak v tom páchnoucím domě sedět a utápět se v myšlenkách. Musel jsem něco dělat. Když už něco, tak alespoň zjistit pár informací o životě té klisny. Vsadím se, že neměla zrovna na růžích ustláno.

Dolní Bukovsko je taková přerostlá vesnice, možná maloměsto. Jezdím po obvodu jeho nesouměrného, oválného náměstí v jehož středu dominuje malý kostel a sleduji popisná čísla domů. Stále nechápu, proč ten dědek má jeho adresu, ale ne telefon.

Došla mi trpělivost a tak jsem se zeptal zdejší skupinky dorostů, kouřící na zastávce cigarety. Jedna holčina mi ukázala na dům směrem k místní cihelně vzdálené odhadem půl kilometru.

„Ten pán nebydlí na Jiráskově náměstí, ale v ulici u Cihelny, tudy.“

Poděkoval jsem a než jsem zase přišlápnul plyn spatřil jsem v povzdálí obrys hořícího koně. Zapadající slunce mě však oslnilo a než jsem stačil opět zaostřit, žádný kůň tam nestál.

Asi po pěti minutách jsem dojel k onomu omšelému patrovému domu. Jeho střecha byla pokryta mechem, v oknech se zračily špinavé dlouhé záclony. Zaklepal jsem na dveře.

„Kdo je to?“ ozval se vysoký, stařecký hlásek z průjezdu.

„Tady je Michal, pane…“ zapomněl jsem jeho jméno.

Dveře se otevřely a ven vykoukla bledá, stařecká tvář bez vlasů.

„Pojďte dál, co potřebujete? Vás neznám, vy nejste odsud.“

„Ne, jsem tady…“ na chvíli jsem zapřemýšlel, jakou lež použiji, „abych zdokumentoval život koně, tedy klisny El, z erbu města Staré Hrdlořezy.“

„No páni. Nemyslel jsem si, že někdo půjde zrovna v téhle věci ke mně, ale když jste si udělal tu cestu? Chcete čaj? Kafe bohužel nemám, nepiji ho. Špatné srdce víte? Mám dvounásobný bajpás, nebo tak nějak se tomu říká.“

„Ne děkuji, nezdržím se.“ A vstoupil jsem do jeho skromně zařízené kuchyně. Dřez byl plný špinavého nádobí, linka popraskaná, zdi nažloutlé, místy pokryté plísní a židle i stoly sotva držely pohromadě.

„No dobrá, tak se alespoň posaďte tady na tu židli. Omlouvám se za ten nepořádek, návštěvy moc nečekám. Myslím, že jsem tady brán spíše za podivína.“

No tomu bych i věřil, podle stavu tohoto domu. Jak to říkal můj otec? Podle domu a manželky poznáš pána.

„No, co potřebujete vědět o klisně El?“

„Co nejvíc, kdo jí vlastnil?“

„No vlastnil jí nejdříve nějaký tamější německý přistěhovalec – nacista. Ten fungoval ve vsi, jako udavač. Po konci války ho lidé lynčovali k smrti a El přišla novému majiteli, jeho synovi. Ten se o ní nestaral a skoro ji nechal vyhladovět, až se jí poté ujal farář Petr, který ji koupil.“

„V jakém byla stavu, když ji koupil?“ Zajímal jsem se.

„To už vám nepovím, ale zřejmě v dost ubohém. No a právě v té době se na scéně objevil Tomáš Kat. Byl to synek docela zámožné rodiny, bohužel jejich jediný. Nejdřív se byl na El párkrát podívat, ale když otec Petr onemocněl, chodíval tam každý den. Od rána do večera. Staral se o nemocného faráře a na oplátku se mohl jet projet na El. Po jeho smrti klisna připadla jemu.

No a teď přichází ta odlišná část, než se vypráví dnes ve Starých Hrdlořezech. Lidé si o něm začali šuškat, že k tomu koni chová mnohem větší city, než je dáno pro člověka. Pak, asi po dvou měsících přiběhla k nám domu jedna místní kořenářka, křičící, že viděla to nebohé koňské zvíře pevně připoutané, hlavou i nohama k blízko sobě stojícím stromům a za ní stál na pařezu Tom a vrážel do ní svůj úd.“

„Prosím?“ nevěřil jsem.

„No šukal ji.“

Tak a první věc rozluštěna. Už vím, proč se ten kůň zjevil pouze nám a ne Karle. El nesnáší muže. To muži ji za její život trýznili a ponižovali. Ano, byla sice kůň – klisna, ale i ti mají své emoce, pocity, hrůzy tak, jako my.

„Aha! Páni. A kolik mu bylo?“

„Asi patnáct.“

„Patnáct? Teda. Pokračujte prosím.“

„No nebylo žádným tajemstvím, že ten kluk často utíkal z domu. Nějak nemohl překousnout, že El jeho rodiče nechtějí. Když se začalo říkat, že je zoofil, dali mu vybrat mezi ulicí – koněm a rodinou. Ironií osudu je, že to bylo zrovna v době, kdy na stejnou nemoc, jako zemřel farář Petr, onemocněli i Tomášovo rodiče. Vím že umírali v bolestech, byl jsem několikrát u nich. Téměř si vyzvraceli vnitřnosti.“

„Na co to vlastně onemocněli?“

„Doktor říkal, že nějaká žaludeční viróza, nebo co. To už nevím. Opravdu nevím.

No po jejich rychlém skonu se stala ta událost. Ač své rodiče častokrát Tomáš proklínal, jejich smrt ho zdrtila. Aby se uklidnil, vyjel si na té klisně snad tu nejdivočejší jízdu v životě. Nevím, jak se to stalo a nechci to zjišťovat, ale tenkrát jsem dělal hajného a křik, který Tomáš vydal z hrdla nezapomenu do konce života. Rozběhl jsem se tam se svým psem a objevil toho nešťastníka, jak se pevně drží těla toho nádherně černého koně. Teď však celého od krve. Z vesnice jsem zavolal pomoc a toho kluka převezli hned do špitálu, kde prodělal hodně operací. K tomu koni jsem se vrátil až k večeru. Myslel jsem si, že ta klisna bude po smrti, vaz měla určitě zlámaný, ale ona se přesunula z místa, kde ležela asi o dva metry dál, kam zase padla na zem. Dodnes nechápu, jak to udělala, protože jedno kopyto jí viselo pouze na kusu tkáně. Když jsem se tam objevil, obrátila na mě hlavu a já pochopil, proč se do ní ten spratek zamiloval. Žádný kůň na světě neměl tak hezké oči, jako ona. Podívala se na mě a jako by říkala ‚Udělej to, prosím.‘ Tak jsem pozvedl svou brokovnici a do těch průzračných očí dvakrát vystřelil. Určitě byla ihned mrtvá.“

Nastala chvíle ticha. Tomu starci z očí tekly slzy, byly to stále moc silné vzpomínky, ale má nálada výrazně stoupla. Už jsem věděl, proč je El tak zlá, jen jsem se ještě musel dozvědět jednu věc.

„A jak dlouho potom ten kluk spáchal sebevraždu?“

„Sebevraždu?“

„Ano.“

„On ten požár toho dětského domu přežil.“

Ten dědek je snad z toho příběhu celý rozhozený.

„Ne, on si podřezal žíly na toaletách.“

„To jo, ale přežil to. Našla ho jedna vychovatelka.“

A teď jsem byl vykolejený zas já.

„Cože, kdo že?“

„No on to tenkrát přežil a dali ho do pasťáku se zvýšenou ostrahou. Pak přišel ten požár. Tenkrát měl na kahánku, byl skoro v přímém ohnisku. Hasiči ho zachránili, ale dodnes má potom, jako podpis té hrůzy, zdeformovanou ruku.“

V rychlosti jsem tomu muži poděkoval a ještě celý šokovaný jsem vyběhnul do auta a nastartoval motor. Z Dolního Bukovska jsem zmizel, ani nevím jak a vydal se na zpět za mou Karlou. A tím mužem, který ač se nechává nazývat Lubošem se skutečně jmenuje Tomáš Kat. Živý a zdravý. Proč mě to jenom nenapadlo dřív?


13.


„M-M-MÁM TO!“ zvolala jsem nadšením. „Musíme se dostat k jejímu hrobu, kde byla pohřbená. A pak nad ní odříkat tyhle slova,“ klepala jsem na stránku knihy.

Luboš se celý rozzářil.

„Ale jak se tam dostaneme? Vždyť ten tvůj kluk je pryč dobrou hodinu a venku zapadlo slunce.“

„Přijede každou chvíli a do jedenácti je času dost.“ Podívala jsem se na hodiny ukazující čtvrt na jedenáct. Trochu jsem polkla hořkou slinu při pomyšlení, co by se stalo, kdybychom to nestihli. Ke všemu cesta do Starých Hrdlořez trvala dobrou půlhodinu. Musel by přijet teď, abychom vše stihli.

Z chvíle se stalo pět minut z pěti deset a pak patnáct. Starý pán už začínal být nervózní.

„Kde u všech ďasů je? Říkala jsi za chvilku, vždyť než se tam dostaneme, určitě nás to stvoření dostane.“

„Pokud si dobře pamatuji, byl jste to právě vy, kdo ji chtěl vyvolat. A proč?“

„Protože to byl symbol města, hodně cenný,“ přešlapoval neklidně po místnosti. „Kdybych věděl, co se z ní stane, nikdy bych ji…“

„VRRRRR,“ ozval se venku zvuk zastavujícího auta.

„To bude on?“ vyvalil ty své stařecké oči Luboš.

Za chvíli se konečně objevil Michal. Okamžitě jsem popadla knihu a vyběhla mu vstříc.

„Michale, musíme k tomu místu, kde byla El pohřbena. Musíme tam odříkat slova svobody,“ jak zněl velmi volný překlad textu.

„Máme pouze půl hodiny času. Jinak…“

„To abychom hned vyrazili,“ přehlušil mě Michal.

Stařec na to jak byl starý, už stál u auta, jak malý kluk a my běželi za ním. Otevřeli jsme dveře, nastoupili, zabouchli. Motor zakřičel – zařval, kola se rozjela a my jsme si to hnali stovkou lesy, poli i městy.

Na západě přibývalo tmy. Slunce se stále vzdalovalo za obzor a na obloze už dlouho svítily hvězdy. Ovšem půl měsíc doslova zářil ohnivou barvou, jakoby plál.

Michal pustil rádio. Zrovna dohrávala píseň od Madony a připravovaly se zprávy.

„Je tři čtvrtě na jedenáct, čas pro zprávy,“ oznámil redaktor rádia.

„Můžete to dát více nahlas?“ poprosil nás Luboš. Poslechla jsem ho.

„V okolí města Věčnost se ani po třech týdnech nepodařilo vypátrat bestii – jak jí nazývají místní občané - která už krom zvěře má na svědomí dvě lidské oběti. Více se dozvíte ve zprávách v celou.“

„Blbost! Podle mého tam řádí nějaký psychopat,“ dodal svou teorii Luboš.

„A žere lidi i zvířata za živa?“ odsekl suše Michal.

Ve městě Dolní Bukovsko před chvílí vypukl požár.“

„Michale, tam jsi byl.“

„Ticho!“ okřikl mě.

„Hořet začal dům jistého Antonína Srstky, bývalého hajného a místního podivína. U požáru zasahují i zdejší dobrovolní hasiči. Více se dozvíte ve zprávách v celou.“

Michal vypnul rádio.

„To byla ta klisna. Byla to El! Zabila, ona ho zabila a teď půjde po nás.“

„Uklidněte se,“ otočila jsem se k němu. Vše bude v…“

Ozvalo se skřípění brzd. Michalův pohled nabral zloby a otočil se na Luboše.

„Tak aby bylo jasno TOME, to kvůli vám se s El stalo tohle monstrum!“

„Tome?“ nevěřila jsem svým uším.

„Jak kvůli mně. To vaše žena ji přivolala.“

Vzduchem prolétla Michalova pěst a zasáhla staříka přímo do obličeje. Ten se v bolestném šklebu za něj chytil oběma rukama.

„Michale! Co to děláš?“
„Co to dělám?“ Opět se rozjel. „To co jsem měl udělat už dávno.“

„Já ti nerozumím.“

„Ať ti milý dědoušek poví, jak to doopravdy mezi ním a El bylo. Ať ti řekne, jak ji šukal.“

„Cože?“ a podívala jsem se na toho starého v bolestech schouleného pána. „To není možný.“

„Ale je. To on tehdy dostal El po smrti faráře. To on tehdy El zabil, když si s ní vyjel po smrti svých rodičů.“

„Ale to není možný. Má být dávno mrtvý.“

„Ale to není. On přežil ten svůj pokus o sebevraždu. ŽE JO!“ otočil se na něj.

Luboš – Tomáš teď vypadal dvakrát starší, rozladěný tím, co Michal věděl.

„Dokonce…“ a němě zůstal zírat s pusou do kořán na vozovku.

„Co vidíš? Toho koně? Kde?“ dostala jsem opravdový strach.

Ozvalo se zase skřípění brzd. Zastavili jsme uprostřed lesa. Michal se opět otočil k zadnímu sedadlu. Vzal dědulu, tu mrzkou zmiji za límec.

„Když o tom tak přemýšlím, nebylo těch úmrtí kolem tebe nějak příliš? Co?“

Nízké křoviny hned u vozovky se rozhrnuly a kolem nás proběhlo dobrých dvacet, ne třicet srn. Všichni jsme na ně začali němě zírat.

„Před čím to utíkají?“ třásla jsem se a v zápětí přišla odpověď.

Nízké porosty v jednom místě vzplály, zem se rozhrnula, beton u krajnice roztekl a nahoru se drala koňská hlava s planoucíma očima. Kostnaté černé tělo, nyní pokryté tkání, zarůstalo místy kůží a srstí. Stále však ta klisna - El vypadala až moc ďábelsky.

„Nastartujte, nastartujte! Vše vám povím po cestě. Jeďte, prosím.“

Motor zakřičel a kola se protočila, začali jsme se vzdalovat. Planoucí vozovka a porosty jen letmo za námi zářily, zatímco kůň vztekle řval, jak kvičící prase při porážce.

„Tak mluvte, dělejte!“ zaječel Michal, až jsem se lekla. Měla jsem strach. Nejen z toho pekelného koně, ale i z Michala a také z toho dědka. Dědka, který zřejmě kdysi vraždil. Pane bože, to je příšerná noc, ať už skončí. V dobrém skončí.


14.


Musel jsem říct pravdu, nemělo smysl dál zatloukat. Kdybych jim to neřekl, třeba by mě vyhodili z auta. A skončit ve spárech té příšery, kterou jsem kdysi tak miloval, jsem nechtěl.

„Farář tehdy odhalil, jak to zřejmě je mezi mnou a El. Považoval to za nekřesťanské a rozkázal mi, abych za ní vícekrát nechodil. Naštval jsem se a o pár dnů později mu tajně přidal při mé návštěvě do pití arzenik.“

„Můj bože,“ zasténala Karla.

Sklopil jsem oči. „Nedal jsem mu ho tolik, aby ho to zabilo, ale při mých pozdějších návštěvách jsem mu stejné množství přidával do polévek, čajů i vína.“

„Ty bezcitnej hajzle! Postarám se abys šel do basy,“ rozčílil se Michal a já ho chápal. Vražda otce Petra byla ta nejhorší, co jsem udělal. Horší, než matky a otce.

„A jak to bylo s tvými rodiči?“

Usmál jsem se. „No tehdy, když mi dali na vybranou mezi El a rodinou. V noci jsem trochu té samé látky, která zabila faráře přidal do jejich vína. Opět to nestačilo na zabití, ale dokázalo to, abych se mohl u matky a otce ukazovat každý den. Arzenik jsem jim po kapkách dával i do léků – medicín.

„Jak jsi k němu vlastně přišel?“ zeptala se mě Karla.

„Víš u nás se arzenik používal jako čistící prostředek. V té době nikoho ani nenapadlo, alespoň v našem okolí ho použít, jako vraždící zbraň. Mě ale ano! Po jeho pozření se jim vždy odpoledne udělalo velmi zle. Vůbec nic neudrželi v žaludku, zvraceli takovou odpornou tekutinu, ke konci i natrávenou krev. Šíleně to páchlo. Svíjeli se v křečích a umřeli v bolestech na celkovou dehydrataci.“

„Jak to můžeš říct, tak v klidu? Vždyť to byli tví rodiče!“ pohlédla na mě Karla s těma nejzlejšíma očima, které jsem kdy viděl.

„Už tam budeme,“ nahlásil nám Michal radostnou zprávu.

„Víš že mám chuť tě vyhodit z auta?“ dodal ještě na mě. „A s tím požárem, to jsi byl taky ty?“

„Arzenik jsem tam nedostal, tak jsem si pomohl jinak. Z nářaďáku jsem ukradl benzín a polil společenskou místnost ve druhém patře. Jenže jsem si zřejmě nevšiml, že trocha té hořlaviny mi ulpěla na rukávu a když jsem škrtl zápalkou, nechytily jenom stoly, gauče a stěny. Začala hořet i má ruka. Utekl jsem na záchod, kde jsem ji uhasil. Než se ale má maličkost vzpamatovala, byl jsem uvězněn uvnitř. Málem jsem se tam udusil. Tu bolest ale nezapomenu dokonce života. Jak v plicích, tak té ruky.“

„Patří ti to parchante!“ řekl Michal a začal s autem odbočovat.

„Jo možná, ale všichni se po celý můj život ke mně chovali jak k parchantovy.“

„Zřejmě sis nic jiného nezasloužil,“ promluvil na mě ten heboučký hlásek Karly. Škoda že ho poté, co zaženeme El, budu muset umlčet. I toho natvrdlého Michala. Nikdo z nich totiž neví, že po Michalově odjezdu do Bukovska jsem si schoval pod své staré kalhoty dědův revolver, ještě ze světové války. Plně nabitý. Až vše skončí, až je zabiji, pohodím jejich chcíplá těla někde v lese. Nebo je pohřbím do hrobu místo El. Ať mají občané na další půl století v erbu někoho jiného.

Při tom pomyšlení jsem se začal smát. Můj chechot se rozezníval po autě, jako nějaký paviání křik.

Také jsem jim mohl říct o vůdci té sekty Pekelného psa. Kolik mu vyteklo hrdlem krve, než zemřel.

Michale a Karlo, vy policistům už nic neřeknete.

Slibuju!



15.


Auto jsme nechali asi deset metrů od místa, kde bylo pohřbeno tělo nešťastné El. Tomáš tam šel napřed, já s Michalem za ním. Tiskla jsem si knihu pevně ke svému tělu. Zvon v dáli odbíjel čtvrt na dvanáct. Mé oči stále těkaly po okolí, jestli někde nespatří hořícího koně.

„Tak dělej Karlo,“ volal na mě Michal, také už stojící na místě.

„Hele!“ ukázal Tomáš prstem k obzoru. Všichni jsme tam pohlédli. Z kopce se k nám řítilo cosi hořícího, nějaká planoucí koule. „To je ona!“ zašeptal. „Rychle, než sem doběhne.“

„Postavte se do kruhu kolem hrobu,“ doběhla jsem tam. V zemi vězela stále díra, kterou Michal tehdy vykopal.

„Michale, Tomáši, udělejte zase tu bránu z rukou, kterou jsme mi dva dělali tuhle.“

Michal se podíval Tomášovi zle do očí. Asi že je mu odporné podávat ruku vrahovy. Přesto to udělal. Pak já začala v jazyku Necronomiconu přeříkávat.

„Esta, Esta defa zeró!“

Všechna světla ve městě pohasla.

„Tóna six rok ela múre, tlóra san.“

Země pod námi se začala chvět. El vyběhla ze křoví a hnala se proti nám. Už to vůbec nebyla kostra potažená kůží. Bylo to planoucí, masité tělo koně, které má místo očí dva rudé plamínky.

„Pojď, projedeme se. Všichni se projedeme,“ sdělila nám myšlenkově.

Jak jsem říkala, chybovat při čtení Necronomiconu je velmi nebezpečné. A já jsem při vší té hrůze chybu udělala… a ne malou.

„Tera, tera sááách,“ místo só. Okamžitě z knihy vystřelila tlaková vlna, která nás všechny odhodila od sebe.

Padla jsem na záda, vyrazila si dech. Michal na tom byl podobně, ale dědulovi se nestalo nic, aspoň zatím.

„Pojď Tomáši, projedeme se,“ říkala nám telepatickým hlasem.

„Nikdy!“ a pak jsem uviděla tu nejhorší věc v životě. Alespoň na pár sekund, než jí vystřídala jiná. Tomáš z kalhot vyndal revolver a namířil ho na klisnu. Došlo mi, co by se stalo, kdybychom se toho koně zbavili. Zastřelil by nás.

Ozval se výstřel. A pak další. Kulky se zaryly do hlavy a krku klisny a zůstaly po nich jen malé, plápolající štěrbiny, rychle se zotavující.

„Ale lásko, vždyť jsi mě měl tak rád. Teď je řada na mě, abych ti ukázala svou lásku k tobě.“

„Běž pryč ty mrcho!“

PRÁSK! PRÁSK!... PRÁSK! Křičela zbraň.

„Ale s tebou.“ El otevřela svá ústa. Z nich se jako z obrovské pece vynořili dva žhnoucí jazyky. Obmotali se kolem Tomášových nohou a pasu. Ten zaječel bolestí.

Zakřičela jsem hrůzou také a zřejmě i Michal při pomyšlení, co ho čeká.

Nohy Tomáše začaly mizet v té pekelně žhnoucí puse. Upustil pistoli na zem a opět se rozkřičel. Mlátil rukama do rozpáleného jazyka, ale nic nepomohlo. Puch jeho spálené tkáně dolehl až ke mně. Začala jsem zvracet.

Stařecký křik, který vše přikryl hororovým závojem byl ostrý, hlasitý. Pak mu vzplál zbytek bílých vlasů. Jeho břicho mizelo ve chřtánu El, když se ozvalo hlasité puknutí a vnitřnosti se vyvalily s krví ven. Ta se škvařila pod Eliným horkým dechem, který objímal křičícího Tomáše. Spodek těla se mu roztékal. Hořící šatstvo odpadávalo s kousky jeho tkáně a rozteklého tuku na zem. Ve chřtánu El pak mizely hlavně kosti, které jakž takž žáru odolávaly. Dědulův řev slábnul. Jeho hrudní koš se pod žárem odkrýval. Hlava se nebezpečně přibližovala k těm pekelně otevřeným ústům. Oční bulvy pukly a roztekly se ve chvíli, kdy z jeho úst vyšlehl plamen, který zakryl celý Tomášův obličej. Křik utichl, nehty na rukou se rozpustily. Těsně před koncem explodovala dědulovi již zdeformovaná hlava. Ohořelá mozková tkáň se rozprskla po trávníku a jeden planoucí kus dopadl na mě. S odporem jsem ho smetla. Jako poslední mizely v ústech ruce.

„Musíme to dokončit. Teď!“ Vlastně nebylo co. Pokazila jsem to a musela bych začít nanovo.

Michal se na mě poprvé od té chvíle podíval. „A jak to chceš udělat? Potřebujeme třetího.“

Měl pravdu. „Musíme to zkusit.“

„Mám lepší plán. Poběž do auta.“

Zvedla jsem se a společně jsme naskočili do vozidla. Michal nastartoval motor a světla osvítila kostnaté prsty, které mizeli v tlamě El. Celé to trvalo necelou půl minutu.

Začali jsme couvat a El se za námi rozběhla. Hlavou to napálila přímo do předního světla. Zazněla obrovská rána. Plamen, který po nárazu vyskočil z Eliny hlavy osvětlil celý Jahodový lom. Ovšem nestačil k tomu, aby naše auto zastavil či nedej bůh zničil. Dostali jsme se do smyku. Na přední sklo dopadly kusy skla a laku. Michal byl však duchapřítomný a auto srovnal. Zařadil rychlost a vydal se vpřed. To ale El taky. Opět narazila hlavou, tentokrát do zadního skla. Roztříštilo se a horký vzduch, který se vehnal dovnitř mi ovál vlasy.

„Ježíši Karlo! Honem běž do zadu a vezmi tam tu malou bednu s dynamitem.“

„S čím?“ Nevěřila jsem co mi teď říká.

„Dělej! Nebo je po nás. Teď ti to nebudu vysvětlovat.“

Ozvala se další rána a zadek auta zavrávoral. Odepnula jsem si pás a vlezla na zadní sedadlo. V kufru jsem krom opálené lékárničky nic neviděla. Pak jsem si všimla hořící dřevěné truhly. Okamžitě jsem ji popadla a svým tělem zalehla.

„Hlavně buď opatrná. Pokud s tím nebudeš šetrně zacházet, vybouchne to.“

„To mi říkáš teď?“ a v mysli mi proběhl celý život. „Co máš v plánu?“

„Vidíš támhle tu kouli?“

„Na tváři se mi objevil úsměv.

„Ano vidím.“ A já pochopila co má Michal v plánu. Otočila jsem se a viděla, jak se klisny hořící tělo vzdaluje.

„Stejně mi neutečeš Michale. Má lásko,“ řekla nám v našich hlavách. „Ani ty ne, Karlo. Jste tak k sežrání.“ A pak se ozval ten nejpříšernější smích, který jsem kdy slyšela. Byl tak ohavný, že mě z něj rozbolela hlava. Zněl, jako jelení volání v říji s tím rozdílem, že měl úplně jinou barvu a mnohem silnější hlasitost.

Michal ještě více zrychlil. Sedla jsem si k němu dopředu.

„Tak, jak to chceš udělat?“ zeptala jsem se ho.

„Jednoduše,“ podíval se na bednu, kterou jsem otvírala. Rozmístíme je kolem stojanu a až ta zatracená klisna si pro nás přijde, tak BUM a bude po ní.“

Otevřela jsem krabici a zevnitř se na mě zračilo osm dynamitových patron a jedna dlouhá, do klubka stočená, zápalná šňůra.


„Až bude po všem, chci slyšet, jak jsi k tomu přišel. A příště…"

„S takovou prací seknu,“ dokončil za mě a já se poprvé za dlouhou dobu usmála.


16.


Tomáš Kat byl mrtev. Ne, že by si to nezasloužil, určitě ano… jen tu bolest kterou cítil si El mohla odpustit. V každém případě jsem v té chvíli pochopil, že s ní rozmlouvat nemá smysl. Je zlem šílená.

Dojeli jsme k vodárně a okamžitě jsem se zhostil úkolu ukládání dynamitu. Ulice byly liduprázdné, nic co by nás mohlo rušit. Jen ten svíravý pocit, že se za každým rohem objeví ona El.

Když jsem ukládal první dva dynamity mezi betonový podstavec a patou modrého, kovového stožáru, sevřely se mi půlky na zadnici. Slyšel jsem příběhy o chlapech, co pouze zvedli onu výbušninu do vzduchu a už je sbírali po kouskách. Ano, znal jsem riziko této třaskaviny, přesto jsem dovolil, abych ho měl více jak dva týdny v autě, poldům na dohled. Když jsem ukládal třetí a čtvrtou, akorát se mi silněji rozbušilo srdce. U páté, šesté, sedmé a osmé jsem byl pak naprosto klidný. Karle jsem nic neřekl, nechtěl jsem ji zbytečně strašit. Ta stříhala zápalnou šňůru na stejně dlouhé vzdálenosti, aby exploze byla naráz – silnější.

Umístil jsem zápalné šňůry do dynamitu a na několika místech jsem je svázal dohromady. Teprve v té chvíli mi došlo, že nemám zapalovač ani sirky.

„Hej Karlo? Máš oheň?“

Neodpověděla.

„Tak Karlo!“

„Ahoj zlatíčka,“ ozvalo se mi v hlavě a záda mi oslnilo světlo.

No skvělý! My o ohni a oheň… však to znáte.

„Karlo utíkej! Postarám se o to!“

Ta se dala na útěk. Proběhla kolem mě a v zápětí se rozběhla i El.

„Už vás mám dost!“ křikla mi ta ukecaná klisna do hlavy. Nyní vím, proč koně nemluví.

„Pojď si pro mě ty jedna mrcho!“

El zrychlila.

„Michale! Co to děláš?!“ křičela na mě Karla. Ale její hlas byl příliš vzdálený, než abych ho slyšel. Byl jsem plně soustředěn na jinou činnost.

Cítil jsem mohutný žár planoucí z Elina těla a dechu. Ne, já neskončím v jejím hořícím žaludku, tak jako Tomáš. Už byla jen pár metrů ode mě. Chystala se do mě narazit, zabít mě. Hodil jsem na ní zápalnou šňůru a uskočil. El ve snaze udržet si rychlost a směr proti mně se stočila na bok, podruhé ve svém životě ztratila rovnováhu a padla bokem na zem. Vzduchem projely plameny, které ozářily celé tamější prostranství plné obytných rodinných domů s pohaslými světnicemi uvnitř. Všichni tvrdě spali, elektřina nešla. Jen kdyby věděli, co se děje za jejich stěnami a co se možná ještě stane.

Šňůra se otřela o tělo El a vzplála. Výborně. Planoucí jiskra si to nemilosrdně hnala pomalým tempem k dynamitům. Měl jsem asi dvacet sekund. Dost času, aby mě dostala. Bylo načase použít mou druhou zbraň… konverzaci. Aspoň na deset vteřin, než začnu zdrhat před explozí.

„Počkej, než vtaneš. Proč nás nenecháš žít? To Tomáš ti ublížil, ne mi. Přísahám, že kdybych v té době byl, nikdy bych to nedopustil.“

Klisna se postavila na nohy.

„Já ale tady nejsem pro pomstu,“ řekla mi tím líbezným tónem. „Já jsem zde pro vlastní potěšení,“ a udělala pár kroků ke mně.

Jiskra na zápalné šňůře se dostala k patě betonového podstavce a začala po něm stoupat. Pak se rozdělila na osm menších jiskřiček. El si jich zřejmě nevšímala, jelikož je jako plamen nepovažovala za nebezpečný.

„Stůj ještě!“ rozkázal jsem. „Poslední otázka.“

Poslechla. Její chyba.

„Když jsme ti dali život – přivolali tě, proč nás chceš zabít?“

„Abych si s vámi v pekle mohla užít,“ odpověděla mi posměšně.

„Utíkej Michale!“ zavolala na mě má láska co nejhlasitěji a já vyrazil. Za sebou jsem ještě uslyšel dupot těch žhavých koňských kopyt, co rozpalovaly beton tak, až se roztékal. Blížily se velmi rychle. Jejich zvuk se mi vryl do paměti. Možná to bude to poslední, co se mi do ní vryje.

„Už tě mám,“ uslyšel jsem v hlavě El a kdesi za mnou zakřičela Karla mé jméno. Nepochybně strachem. Její řev ale přehlušil jiný, horší, silnější.

Zápalné šňůry zmizely uvnitř dynamitu, kde došlo k reakci. Celou ulici a vlastně i město ozářila jedna jediná mohutná exploze, za kterou by se nemusel stydět kdejaký Hollywoodský film. Kusy betonu a kovu se proměnily v projektily, které se zabodávaly do země, stěn a střech domů, jako smrtící jehličky. Jedna si našla cestu i do mého ramene. Zakvílel jsem bolestí. Ve stejnou chvíli mě tlaková vlna vrhla k zemi. Skleněné výplně oken se začaly tříštit, země se otřásla a u aut se spustily alarmy. Oblohu zaplnil ohnivý hřib, který zakryl naklánějící se vodojem.

Podíval jsem se za sebe a všiml si, jak El leží sražená tlakovou vlnou na zemi. Oči jí zlostně plály.

„To se nějak nepovedlo, můj hřebečku,“ opáčila na mě s tím svým koňským humorem. V tom ji ale přehlušil zvuk sténajícího kovu, který se ohýbal, lámal. Celá ta obrovská koule se řítila i se svým dvacet metrů dlouhým, půl metru silným, kovovým stožárem k zemi. Mým směrem samozřejmě. Vyskočil jsem na nohy a utíkal co mohl s rukou na rameni ze kterého mi sršela krev. Přede mnou se vynořil nějaký muž s mobilem na uchu. Zřejmě volal hasiče. Když zvětřil, co se ještě bude dít, chtěl utéct. Jen co ale uviděl hořícího koně jak zírá na padající konstrukci vodojemu, ztuhnul strachy. Proběhl jsem kolem něj, chtěl jsem zařvat ať zdrhá. Zarazila mě však dutá, plechová rána, která naznačovala jediné… vodu.

Stěna z plechu se po ohlušujícím dopadu na zem ohnula a praskla. Kubíky vody se vyhrnuly na ráz ven. Zpěněná voda se valila po ulicích a narážela do stěn domů zkoušejíc jejich odolnost.

Klisna El se mi podívala do očí.Už nebyly zle planoucí. Byly to oči toho milého zvířete, do kterého se zamiloval Tomáš. Hluboké a čisté, plné života.

„Proč?“ položila mi otázku na kterou jsem nyní neznal odpověď. Pak její tělo, jako mohutná peřina přikryl příval vody.

Vyhoupl jsem se na nejbližší betonovou zídku. Pod nohami se mi drala řeka. Odnášela auta, převracela popelnice, odpadkové koše. Ten muž s mobilním telefonem byl popás ve vodě, kde se držel sloupu vysokého napětí. Ještěže nešla elektřina.

Lidé vykukovali z oken ven, jiní už vyklízeli vodu z domu. Když se proud uklidnil, skočil jsem do vody, která mi byla po kolena. Rozběhl jsem se za Karlou, stojící na vyvýšenině, takže se jí voda vyhnula, přesto do ní kvůli mně vběhla. Objali jsme se a dali si polibek.

Stále klesající hladina odhalovala místo, kde ležela El. Její tělo bylo pryč. Místo něho tam vězela hromada kostí.

„Už jí je zase dobře,“ řekla mi má láska a dala další polibek. Ulice se nějak moc začala plnit lidmi. Nasedli jsme do auta napůl mokrého a zkusili motor. Naskočil. Pomalu jsme vodou vyrazili pryč od všeho. Domu.

Ve zprávách se o této události mluvilo, jako o hrůze roku. Já a Karla však vím, že ta hrůza začala o dost dříve. Celých půl století nazpět. V době, kdy se u nás koňská doprava úplně vytratila. Co se týče viníka… policie nikdy nikoho neobvinila. Tajemství, co se tu noc odehrálo si odneseme do hrobu.

Ještě dnes se mi při zvuku koňských kopyt zježí chlupy po celém těle a strachy doufám, že to není ona El, která si přišla pro svou pomstu. Dodnes si ale myslím, že ona byla spíše obětí, než zrůdou. Obětí Tomáše, toho nechutného zvrhlíka. Obětí toho Němce, co ji nechal téměř vyhladovět. Kdepak, lidstvo se nedokáže ponaučit. Stále opakuje své chyby, ze kterých si nic nebere. Stále chodíme se vztyčenou hlavou, jako páni tvorstva a vedeme sami sebe k záhubě.

Však mi na to jednou zajdeme.

Nebo procitneme? Bolestně procitneme?


17.


Odstěhovali jsme se do Maine, jak jsme chtěli. Peníze, které nám Tomáš sliboval, nikdy nepřišly. Vlastně je ani nepotřebujeme. Žijeme si šťastně, narodilo se nám dítě… holčička. Zde v Deadrocku je ideální místo pro výchovu dětí.

S mou matkou jsem v telefonickém spojení. Skvěle nám to tak vyhovuje, přestože zprvu protestovala.

Do Čech zatím návrat neplánujeme. Tuhle mě i Michala vyděsila jedna zpráva. V televizi hlásili, že za rekordní cenu byla vydražena kniha, která byla nalezena u koňského hrobu kdesi ve Starých Hrdlořezech. Je svým obsahem jedinečná ve světě. Ano, jedná se o Necronomicon. Tu noc, co jsme před El utíkali do vozu, nechala jsem ji ležet v trávě. Možná že to byla chyba a možná, že brzy budeme svědci nadpřirozených úkazů.

Snad ta kniha nepadne do špatných rukou.

Snad jí někdo zničí.

Snad bude daleko od nás.

Samé snad.


18. – EPILOG


„Máte tu knihu Jacku?“

„Ano pane, je zde.“

„Výborně! Jaký byl let?“

„Výtečný pane. Žádná turbulence. Smím se na něco zeptat?“

„Jistě? Vy můžete na vše.“

„K čemu vám bude? Vždyť je psaná v cizím jazyce?“

„To brzy uvidíte. Mám připravený svůj vrtulník? A všechny věci? Nerad bych tu něco nechal, však víte ne?“

„Ano, vše je připraveno. Kam máme namířeno?“

„Ó můj ty světe, ta je nádherná. Víte, že ty desky jsou z pravé lidské kůže?“

„Ne.“

„Na co jste se to ptal?“

„Kam letíme?!“

„No přece do našeho milovaného Deadrocku.“

„AHA!“

„Čeká nás tam má ubohá zesnulá ženuška. No tak dělej, dělej, nasedej! Nechci promarnit už ani jednu minutu. Ta kniha totiž dává život.“

„Nebo ho i bere, co jsem slyšel.“

„Ale Jacku! Budeme opatrní, velice opatrní.

Startujem!“

(6.6.2007 – 13.8.2007, Dolní Bukovsko)