Nekromancerka

Nekromancerka

„Za mnou dítě, zahrajeme si trochu, já jsem madam Morgue – paní Márnice! Představím vám své přátele, pana Mrtvolu a pana Kostlivce.“
- Joseph S. Le Fanu

Perfektně mezi ně zapadla.
Byla zatím živá, ale svým vzhledem a zálibami připomínala spíš dlouho odleželou mrtvolu. Jen jedna z té sorty unylých a bledých dívek, které se potulují po hřbitovech. Její hbité ruce jako dva přerostlí bílí pavouci hladí omšelé náhrobky - doteky plné sladce zlovolného, opojného jedu. Mohla bych spočítat každou, každičkou křehkou kůstku a kostičku jejího ztýraného těla rýsující se pod její tenkou, křídově bílou kůží prokvetlou jemnými, zoufale žíznícími žilkami. Co ji vlastně drží při životě, když ne vznešená modrá krev dosud kolující v jejích vyprahlých žilách???
Bylo morbidní, že něco tak chatrného mohlo vůbec fungovat. Jako by celé její tělo tvořila jen a jen kost a kůže (ty vysedlé lícní kosti, ta špičatá brada a ty bojovné, ostré lokýtky) a navíc jste i při letmém pohledu v pokušení uvěřit, že neváží víc než ten její tlustý, černý cop několikrát obtočený kolem hlavy. Připadá vám lehká, lehounká jako peříčko. Dost lehká na to, aby mohla pohodlně a snadno přeskočit nízkou hřbitovní zídku.
A ty oči . . . Tak kulaté a velké, zastíněné dlouhými černými řasami. Plné syté, zneklidňující zeleně jako skvostné smaragdy zasazené ve věčně zachmuřené tváři staré kamenné modly. Ten prázdný pohled . . . Jako zraněná laň umírající v zkrvaveném křoví. Nebo hladovějící kočka.
Prostě hřbitovní kočka.
Na procházce po poli mrtvých skrz smutný sad křížů jí nedělají společnost jen kamenní andělé s nevidoucíma očima, pomlácenými obličeji a zuráženými křídly. Chudáčci, bez křídel už nikdy nevzlétnou z nebi a navždy zůstanou připoutáni k pozemskému světu hříchu, špíny, smrti a rozkladu. A moc dobře to vědí. Možná proto jsou všichni tak pokorně sehnutí se sepjatým rukama a úpěnlivě prosí svého ukřižovaného spasitele, aby si je milostivě vzal k sobě.
Ale nikdo je neslyší.
Ne tady, kde zní jen tichý ševel vánku ve větvích vysokých, košatých dubů s propletenými větvemi a silnými kořeny, které prorůstají tvrdou půdou plnou lezoucích, rudých hrobaříků s tmavými oválnými skvrnami na břidlicových krovkách, tak nepodobných střízlivým černým úborům jejich lidských jmenovců, kteří svědomitě zakopávají dřevěné rakve do chladné hlíny.
Ne tady, kde vyrůstají ze země jen kamenné, mramorové a žulové náhrobky s nečitelnými jmény a daty jako obrovské a masivní, odporné šedé houby bez kulatých klobouků, ukrývající pod svou masitou, těžkou nohou jen samá shnilá, šklebivá tajemství smrti.
Ne tady, kde mrtvé ticho jen občas přeruší tiché mňouknutí toulavé kočky. Mňoukání celého sboru různobarevných, zelenookých nebo žlutookých koček vzorně usazených v jedné řadě na pobořené hřbitovní zídce, kde se každou noc svorně shromažďují a pějí své pištivé chvalozpěvy jako nějaký tajný koven zasvěcený Nyx a Seleně.
Mimochodem víte, že kočky okusují mrtvé???
Ne??? Nevadí – však se to jednou dozvíte, až vstoupíte vrzajícími dveřmi do plesnivého přítmí malé márnice a na prkně najdete čerstvého umrlce ne zcela v to stavu, jak byl naposled. Bude vám chybět spoustu malých kousků masa. Vykousaných kousků, které -
No nic. Nebudeme zabíhat do detailů. Prostě si představte zoubky. Malé bílé zoubky v růžové pusince. Ostré, špičaté a drobné zoubky . . .
Ona pokračuje v procházce. Obdivuje své okolí. Další rozkošný hřbitůvek. Oáza klidu uprostřed hektického pachtění života. Stromy šeptají, kříže kynou, svíce planou, rakve tiše kolébají své spáče na věčnosti. Všude vládne velebné ticho. Prochází úzkou vysypanou cestičkou a kochá se pohledy na tak krásné království. Zde vládne smrt.
Navždy.
Zde společně spočívají mrtví a živí, jedni spí zakopaní v podzemí, druzí je sem přicházejí uctít a mezi chmurnou šedí září veselé, křiklavé barvy kvítí. A panáčkující šedé či rezavé, rozkošné veverušky víří jako maličké akrobatické tanečnice. Ale sem už dlouho, předlouho nikdo nepřišel se zapálenou svíčkou nebo pohřebním věncem. Tenhle hřbitov byl starý, strašně starý. A opuštěný.
Došla až do středu toho krásného krchova. Ležel tu vyvrácený, kdysi vysoký kříž obložený rozteklými oharky vyhořelých svíček a napůl potopený v závěji vysušených květin. Sklonila se blíž aby si prohlédla podivné klikyháky vyškrábané v zvětralém kameni snad nějakými dlouhými, ostrými drápy. Většinou to byla jen nesmyslná čmáranice, ale mezi neumělými, tančícími postavami se daly najít i některé znaky a symboly, které žádném případě neladily s posvátným povrchem kříže, který tak drze hyzdily.
Ďábelsky příhodné. Kdo nebo co tu kdysi tančilo a křepčilo na zdemolovaném pomníku při tvorbě svého uměleckého díla???
Ano, tohle bylo to pravé místo. Tady začne.
Třikrát udeřila holí o zem. Ty duté rány rezonovaly v hrobovém tichu zvláštní ozvěnou. Stromy se přestaly chvět a dokonce i chladné rty kamenných andělů (tak tvrdé a nevhodné k líbání) zmlkly v tiché modlitbě. Snad i sama smrt na chvíli zadržela dech. Pokud tedy smrtka dýchá. Pochybuji, že má ve své hnijící hrudi ještě nějaké plíce.
Minuta naprostého, mrtvého ticha.
Pak začali vylézat.
Hroby se začaly hroutit a dávno zetlelé ruce hrabat hlínu. Pracně vylézali ze svých posmrtných loží, odhazovali zvadlé věnce spletené ze sladce vonících mrtvých květin a vyklepávali ze sebe nenasytné brouky a červy. To, co by po exhumaci na první pohled vyhlíželo jen jako ubohá hromádka ohlodaných kostí se začalo zvolna zvedat na zbytcích svých zetlelých nohou, místy ještě obalených vláknitým, šedým masem. I když ani jedna z těch hnusných věcí na sobě neměla žádné shnilé svaly a šlachy, nějaká záhadná síla dokázala rozpohybovat jejich bílé vápnité lešení jako když zručný loutkář vodí obzvlášť velkou loutku. Dovedně tahá za provázky a loutka tančí a skáče jak ona píská. Jen zrovna z těhletěch kostěných karavel nevedly žádné provázky někam nahoru do tmy, kde za ně mohla tahat tvůrcova ruka. Oni se zdánlivě hýbali sami.
Probudila je, znovu je probudila!!!
Ve starých kostech hlasitě praskalo a lupalo, jak se stvůry štrachaly pořád blíž a blíž. Chrastily, křupaly, rachtaly kostmi. Bylo to jako zvuk tisíců kastanět v šikovné ruce snědé španělské tanečnice. Urny se třásly a poskakovaly, jak v nich vřel neklidný popel. Množství nikdy nepohřbených těl vylomilo dveře márnice a jejich hnilobou nasáklí majitelé kvíleli nikdy neukojitelným hladem. Pro jakoukoli živoucí bytost nemůže být nic odpornějšího než zkažená zombie. Ale ona je jen lhostejně pozorovala.
Tváří v tvář lebce.
Hleděla do těch prázdných, černých očních důlků a mimoděk ji napadlo, jaké oči by asi dříve opětovaly její pohled. Nyní nehledí do žádných očí. Vidí jen tmavé tunely vedoucí do hlubin . . .
Hlubin smrti obydlených věčnými věcmi, které nikdy nespí a stále je sužuje neukojitelný hlad . . .
Chudinky. Je jí jich skoro líto.
Olysalé lebky lačně rozevíraly své obrovské čelisti plné zahnutých zubů, jako by se těšily až se zakousnou do pulsujícího krku nějaké chutné oběti a rudý gejzír z rozervaného hrdla skropí jejich skvrnité, vybledlé kosti. Zdeformované, hrbolaté hlavy se klátily na krátkých krcích. Podivně zkroucené vápnité kosti místy pokryté vyboulenými výrustky. Nezvykle tvarované kůstky se jim táhly z odhalené kostrče v dlouhé ohnilé oháňce, která se za těmi bezbožnými zbytky bizarních bytostí táhla jako tenká vlečka.
Nelidské.
Ať už ty kosti pocházely z čehokoli, člověk to rozhodně nebyl. Ani v nejmenším. Tak tam všichni stáli. Mrtví, skrz na skrz prohnilí, plesniví, ohavní, záhadní, nenasytní . . .
Ze zažloutlých kostí visely tlející cáry rozkládajícího se masa obtěžkané vypasenými larvami. Nosí v něm ty nejnebezpečnější nemoci. Prázdné oční důlky bělostných, hlínou obalených lebek planuly nesvatým ohněm a pokřivené, pilovité zuby o sebe naprázdno cvakaly v očekávání chutné živé tkáně. Nad pohřebištěm se už nevznášela vůně hřbitovního kvítí. Jen zatuchlý, nasládlý odér otevřených hrobů a jejich probuzených obyvatel. Živáci nemají nejmenší ponětí, co je čeká . . .
Ne, nemají o ničem nejmenší ponětí, i když zrovna nakrásně sedí na víku hrobky a pod ním se začínají zetlelé kosti zvolna pohybovat, skládat se do nestvůrných tvarů. Oni čekají . . . čekají celé věky - i v době kdy jim už veškeré maso shnilo. Čekají dál . . . a dál . . .
Nemají nejmenší ponětí, že někde hluboko, hluboko v zapomnění existují prastará pohřebiště, na kterých nikdy nespočívalo nic lidského. Neznají ty strašidelné příběhy o dívkách, které se nevědomky vdaly za mrtvoly a o zvrhlých praktikách na odlehlých venkovských hřbitovech.
Nemají nejmenší ponětí, že skutečně existují bledé divoženky - ohyzdné čarodějnice, které zarývají své předlouhé hubené prsty do čerstvých, červivých rovů a s jakou radostí z nich vyhrabávají své milované mrtvoly . . .
A na jednu z nich - obklopenou hladovým zástupem monstrózních mrtvol povstanuvších z mělkých dolíků potažených plísní, kde až dosud snily svůj smrtelný sen - teď odevšad dýchá hniloba. Ach ano, ona vskutku existuje. Sama samotinká, jediná živá bytost mezi stovkami navrátivších se revenantů, kteří jsou jí doslova okouzleni. Možná jediná živá bytost v celé zemi. Možná jediná na celém světě . . .
Prochází temnotou starých hřbitovů . . .
Mrtvá samota.
Ale smrt není všude. To mrtví jsou všude!!!
Někteří mrví jsou vlastně živí. Někteří živí by rádi umřeli. A někteří živí jsou už vlastně dávno mrtví, jen si to vůbec neuvědomují. Nemají nejmenší ponětí!!! O ničem.
Neuměli by jí ani odpovědět na otázku: „Kdo jsem, že žiji v opuštěné kleci z kostí???“