Tik...Tak..Kolik času ti asi zbývá?

Budu vám vyprávět příběh, kterej se stal člověku co nikdy neměl štěstí. V lásce.. Životě.. Práci.. Dokonce ani na zkurvený cestě do města sem se vždycky na půl hodiny zasekla v zácpě. Možná tyhle zdánlivý drobnosti vedly právě k tomu, že se mi život posral o to víc.
Bože.. Nikdy bych si nemyslela že jedna pitomá, posraná hodina dokáže zničit i to, co od začátku zničený vypadá.
Už to hnusný, studený ráno mi mělo předpovědět že se celej den takhle zhroutí.. Jela jsem na hřbitov, kvůli mrtvý matce. Když pře rokem umřela, umřel s ní i kousek mě. Nikdy se o mě nikdo krom ní nestaral. Otce jsem nikdy nepoznala. Ten sráč se na nás obě vykašlal ještě dřív než jsem se narodila. Prostě zdrhnul. Vzal prachy, máminy šperky a sprostě zdrhnul od mámy kterou zbouchnul.
Když sem přišla na hřbitov, šla jsem k automatu se svíčkama. Hodila do něj mince a čekala. Nefungoval. Teprve potom jsem si všimla rozškubanýho lístku na kterym mohlo dřív stát něco jako Mimo provoz.
Kopla jsem do tý kovový zrůdy co mi právě sežrala peníze. Neuvědomila jsem si jak je ten kov tvrdý a ani to, že mam slabé kosti. Ozvalo se nechutný křupnutí a já zakvílela bolestí. Kurva. Zlomila jsem si minimálně jeden prst na levý noze.
Koukla jsem k místě kde měla máma hrob a povzdechla si. Přijdu zejtra. Doskákala jsem po jedný noze zpátky k autu a vyrazila na pohotovost. Samozřejmě jsem uvýzla v zácpě.
Za pár chvilek mi na okno zaťukal policajt.
"Madam, byla jste to vy, kdo před asi dvaceti minutami rozbil automat na svíčky?"
"Co?" Vyjekla sem. Kopla jsme do něj. Jasně. Ale rozmlátila? Dělá si ze mě prdel? Ukázal mi fotku tamtoho automatu, roztřískanýho na kusy jak od baseballový pálky.
"Vystupte si z auta prosím." Ten chlap evidentně ignoroval můj nevěřícnej kukuč. Ale řekla jsem si, že čim dřív s nim půjdu, ti dřív se dostanu na pohotovost aby mi dali nohu dohromady. Vystoupila jsem.
Policajt si vytáh bloček a začal do něj čmárat. Pak mi ho podal.
"Děláte si ze mě prdel?!" Zařvala jsem po tom, co jsem uviděla tu nehoráznou cifru.
Chlap povytáh obočí. "To vážně ne. Budete dělat potíže?" Zavrtěla jsem hlavou a vyhrabala peněženku. Dala jsem mu všechny peníze co v ní byly a modlila se aby to stačilo. Nic neřek a šel zpátky do auta. Zjevně to stačilo. Nasedla jsem zpátky do auta a pak si něco uvědomila.
"Kurva, kurva, kurva!" Zařvala jsem. Tomu hnusnýmu uniformovanýmu hajzlovi jsem dala všechny prachy a na poplatek u doktora mi nezbylo.
Když jsem se vymotala ze zácpy, jela domů. Ale do bytu jsem nedošla. Na chodbě ve který je i můj špinavej byt jsem se zastavila a začala řvát. Před mejma dveřma visela moje domovní se kterou sme se furt chytaly kvůli totálním brkotinám. Měla vypíchlý oči. Pusu otevřenou v příšerný grimase čirýho děsu. Ruce i nohy měla zkroucený do příšernejch úhlů. Břicho rozpáraný. Pod ní byla ohromná kaluž krve. Vnitřnosti nikde.
Sousedka mě uslyšela řvát a otevřela dveře.
"Sakra holka nemůžeš zmlk-" Postřehla můj hrozně vyděšenej a hysterickej výraz a koukla směrem k domovnici. Zbledla jako stěna ale nezačala řvát jako já. Vrhla se zpátky do bytu a zavolala policajty.
Za pár mučivejch minut jsem už byla v bytě. Měla jsem zasádrovanou nohu, protože policajti nevěděli co dělat a tak zavolali záchranku. Asi jim nedošlo že ta ženská to má za sebou.
Vydala jsem se k vaně s tím, že si napustím vodu a nechám všechny zasraný a zdeptaný pocity prostě uplout. Ale... Neodpluly. Ve vaně se válela rudá břečka. Bylo v ní cosi co dřív mohly bejt střeva.. Pak s trochou fantazie žaludek.. Ledviny.. A pozdějc moje blitky.
Po tom, co policajti prozkoumali můj byt, zjevil se tam ten chlápek co mě odpoledne pokutoval. Ukázal mi zkrvavenou kudlu.
"A co jako s tím? Chcete abych se znovu poblila?"
"To jsme našli u tebe v ložnici. Nevíš o tom něco?"
"Co jako?! Že sem ji zabila?! Děláte si prdel? Kdy asi? Odpoledne ste mě sám pokutoval. To asi těžko, ne?"
"Mám na tebe pár otázek."
Ptal se mě kde jsem byla, co jsem dělala, s kým jsem byla... A pořád dokola. Když už mi vynechávala i ta poslední část mýho mozku co do týhle doby ještě pracovala, odešel.
Teprv když jsem se rozhlýdla po prázdnym bytě, stáhnul se mi žaludek. Sedla jsme si na balkon a zapálila cigáro. Ten tmavošedej dým mě uklidňoval. Přímopínal ty starý, hektický ale jakž takž normální dny bez krve a sádry na noze.
Když jsem zahodila vajgl, odkulhala jsem zpátky do bytu a málem si rozbila hlavu. Po něčem jsem uklouzla. Nahlas jsem zanadávala a chytila se za hlavu do který jsem se praštila o stolek. Krev. Všude na zemi - krev. A u stropu, na větráku, ta sousedka co volala policajty. V krku měla zabodnutej rezavej hák, ze kterej visela. Nad krkem nebylo nic - hlava byla rozmázlá vedle na stropě. Všechny končetiny jí povalávaly vzduchem jako papírový fáborky.
Vyškrábala jsem sena nohy a vyrazila z bytu. A naprala to přímo do vysokýho chlápka. Černý vlasy, delší než chlapy normálně mívaj, na krku podivnej amulet s červenýma šutrama a v očích zlej a krutej výraz. Nemusela jsem hádat dvakrát. Došlo mi, kdo ty ženský zabil. Přišel si teď pro mě?
Tma. Celej ten zkurvenej svět je ve tmě. Je ještě vůbec? Nebo celej prasknul jako přefouknutej balónek? Tma. Nicota. Smrt.. Umřela jsem? Co se vlastně stalo? Pamatuju se.. Pamatuju se na červený kameny.. Na volný místo na stříbrnym plíšku, co je jima posetej skápne kapka mý krve a... A mění se v jeden z těch kamenů...