Tři

.

Eva Braunová seděla na zastávce Tiskárny na Vrbenské. Kouřila cigaretu, popel odklepávala na asfalt.

Získala k tomu zrovna ideální podmínky, neboť linka číslo sedmnáct, která se tudy obvykle pokoušela najít cestu z Dobré Vody do centra, byla známa svým svátečním jízdním řádem, podobným tomu sestavenému pro poštovní dostavníky v období před konězpřežkou do Lince. Jen ten trolejbus občas nabíral trochu výraznější zpoždění.

Možná by vás zajímalo, nad čím taková Eva Braunová v nedělních červnových odpoledních na zastávkách městské dopravy obvykle přemýšlí. No, podívejte... Všechny Evy Braunové, co jich po celém široširém světě může posedávat, mají v jistých dnech a momentech svého života důvod dumat vždy o tom samém. Není to tak těžké uhádnout.
No, ano. O tom taky, ale...
Někteří lidé mají na životní problém zavařeno už tím, jako kdo se narodili. Můžete kupříkladu strávit většinu života jako poměrně sympatická brunetka střední výšky s pronikavým zeleným kukučem. Můžete být schopná. Pracovitá. Padesátiletá. Můžete být dokonce v rámci ženských možností i trochu přizpůsobivá a občas málem klidná. Ale, jmenujete-li se Eva Braunová, tak to váš život prostě poznamenat musí.
Ten šatylepící hic. Ty otlačeniny od ramínek nově pořízené části oděvu, i to že se dvěma cigaretám v čerstvě načaté krabičce ulomil filtr. Za tím vším byla někde v hloubi ukrytá ta zpropadená Eva Braunová, kterou té ve světě ztracené starší a starší holce úřady pořád a pořád dokola otiskovaly do kolonek všech dokladů, o které stačila kdy požádat. Jak by se báječně žilo s jiným jménem. Jaké štěstí měly všechny ty Kateřiny, Karolíny, Markéty a Moniky, a jak málo si ho uměly vážit! Ovšemže ji několikrát napadlo, že si nechá jméno nebo příjmení změnit. Tolik chtěla.
Jenže. Poslyšte... Nikdy! Nikdy, nikdy, nikdy to nebude zrovna ona, kdo dá svým kamarádkám na odiv, jak se vzdala v problému, který ji trápil jinak, než jen na oko. To už bude radši nosit to ujeté jméno. Už to zvládala beztak dost dlouho.

A zrovna, když s tichou pečlivě ošpicovanou nevraživostí vyčítala Evě Braunové, že jí klepla pořádný chumel popele na punčochu, objevil se zpoza rohu poměrně zajímavý muž.
Jako první ji upoutalo, jakým způsobem jde. Nebyla to úplně vojenská chůze, přesto měla něco z její vypasovanosti a rytmiky. Nebyla to ani habánská chůze náctiletého frajírka, leč - cosi v jejím švihu, v náběhu do zrychlení kroku a pružnosti kolen i zad jí ji v každém došlapu připomínalo. Když, potom rozeznala i jeho oblečení a rysy tváře, odrážející stylově přesně dojmy z jeho pohybu, trochu se vyděsila ze zjištění, že míří jejím směrem.
Díky tomu, že to byla žena, dokázala v ten moment pootočit hlavu natolik, aby si ho mohla prohlédnout nenápadně jen jedním okem, vynadat Evě Braunové do splašených mladých slepic, očistit si nedbalým hmatem punčochy, típnout cigaretu o hranu lavičky a v devadesáti procentech kapacity mozku se pořád ještě nesmírně nudit.
Když muž začal pár metrů od ní zpomalovat chůzi, seděla už ladně vyrovnaná v posedu číslo šest a pečlivě studovala všechna známá jména v adresáři svého reprezentativního mobilu.
Věnovala mu chladně úsměvný PPP (prvotní potkávací pohled), který tentokrát nedokázala včas zkazit ani Eva Braunová. Pochválila si dokonalé načasování.

Muž se na ni usmál mnohem otevřeněji, než si byla ochotná připustit. Přerovnal si sáčko hozené přes rameno. Udělal další dva kroky k ní. Cítila zvyšující se tep, lehké svědění ve špičkách prstů nohou. Devadesát procent kapacity mozku se začínalo ohromně bavit. Takže - mladší blonďák a někdo mu rovnal límec košile, má tam ohmat. Zřejmě dost drahé hodinky. Chodí na manikúru.
Navenek nehnula brvou.

"Hezké odpoledne," ozval se, a po mužském PPP trochu moc rychle odvrátil hlavu na silnici. Známka zájmu. Vnitřní úsměv. Mlčela.

Věnovala mu další pohled, a zatímco zhodnotila jeho hlas jako příjemný, zaklapla mobil a odložila si aparát do tašky. Teď na ní civěl až příliš. Tenhle vtíravý pohled se jí ani trochu nelíbil. Prohlížel si ji jako věc.
Tak, co bude? Přála si, aby už přestal a předvedl se.

"Nemáte oheň?" Vytáhl krabičku dražších cigaret. Nemyslela, že ji viděl kouřit. Co když viděl? Možná.
Zatímco zápasila s tím, jestli ho setřít nebo hrát jeho hru, Eva Braunová jí sáhla do tašky, vstala a úslužně mu zapalovač podala. Tvářil se blaženě, ale když jí ho vracel zpět, velmi hezky poděkoval. S milým pohledem do očí.
Jakmile ucítila kouř, dostala chuť si také zapálit. Neudělala to.

"Neviděla jste tady takového mladého kluka? Kolem pětadvaceti, takové ucho v o dvě čísla větší košili. Chodí nahrbený jak Quasimodo. Když s někým mluví, tak kouká okolo kde co lítá nebo počítá mravence."

Bylo to trochu drsné a trochu vtipné, ale...
"Ne." Tohle se jí nelíbilo. Nemělo to být součástí hry. "Jsem tu teprve chvilku."

Sjel jí očima po zpocené kůži, zatvářil se pochybovačně a nic neřekl. Natáhl lačně z cigarety.
Na něco si vzpomněla. Nechala to být.

"A někoho dalšího, kdo by upoutal vaší pozornost?"

Je to snad nějaký policista v civilu nebo blázen? "Já si lidí nevšímám," odvětila mírně. Sledovala, jak se mračil. To svraštělé světlé obočí pěkně pasovalo ke vkusnému účesu.

"Zas.. zpropadenej den." Tvářil se vážně a chvíli se díval na modré nebe, jako by se tam měla každou chvíli zjevit tvář panny Marie s ochutnávkou nového typu jogurtu. Jakoby na konci toho "Zas..." zaslechla nezřetelnou hlásku "r", ale nevypadal jako sprosťák.

Sledovala, jak poodstoupil a vytáhl z kapsy tmavě modré na tkanici stahovací pouzdro. Vyklepl z něj objemnější kompaktní stejně zbarvený mobil. Z kapsičky na rukávu bundy pak vyprostil něco malého a zastrčil to ze strany do telefonu. Všiml si, že ho sleduje, udělal další dva kroky pryč a otočil se zády. Ignorovala to tím, že si zapálila cigaretu. Teď už je na ní čas.
Když se znovu otočil, aby se ujistil, že ho dál nesleduje, byla už odkloněná od něj. Našpičatěné uši skryly vlasy. Oba se zdáli spokojení. V plexiskle krytu zastávky se jí zrcadlil jak v televizi.
Kupodivu se nesnažil hovor nějak tlumit nebo se víc vzdálit.

Hlas volaného neslyšela, takže šlo o jakýsi dialog s tichem, kde ticho bylo významně málo pouštěno ke slovu, a ke všemu mu neustále skákal do řeči.

"Lojzo, vnímáš?" ... "Neřeš. Nebere to. Buď o něj přišel, nebo nemůže." ... "Neřeš. Prostě byl najednou pryč. Proč to ku... do háje nebere starej?" ... "Co to plácáš? Jak mohla Nelka někoho přivést, když byla na rentgenu?" ... "Na to se vy... kašli, výslech nevýslech. Řekni starýmu, že s ním potřebuju mluvit. Co děláš ty?" ... "Co v Krajinský? Bože!" ... "To se teda pěkně zamotává." ... "Počkej, nemám čas řešit detaily. Chci mluvit se starým dřív, než se tady z toho vedra po... mátnu." ... "Ne." ... "Nevim." ... "Těbůch."
Típl hovor a otočil se na ní.
Tak přece policista. Hned se jí zdála ta tvář taková charismatická a vůdčí.

"Mladá paní?" Mírně ji to potěšilo. Od rozvodu jí většina mužů říkala jen "paní". Celá ta aféra jí sice nadělala dost vrásek, ale necítila se jako stará. Ráda by, aby ji v tom ujišťovali i muži.

Vytáhl však odznak a netvářil se mile. "Detektiv Ignác Vemhossebou. Policie. Můžete se mi teď prosím legitimovat?"

V první chvíli jí pobavilo jeho jméno. V té druhé, se jí málem podlomila kolena. Bude muset ukázat to svoje. A je to všechno fuč. Zase. Zase. Zase. Vyrvala tu kartičku z peněženky s nechutí vegetariána na exkurzi v Ráji grilovaných bůčků. Eva to všechno zkazí! Nenáviděla jí jako svůj život. Přilepila zrak k chodníku. Hlavně nezahlédnout jeho oči, až to spatří.

Detektiv Vemhossebou si průkaz prohlédl v tichosti. Vyfotil si jej pečlivě z obou stran do mobilu. Když jí ho vracel, objevila se v dálce dlouhé ulice silueta trolejbusu. Vytáhl kartičku z mobilu a obojí uschoval na svá místa. Stáli tam v tom spalujícím odpoledni docela tiše. Docela blízko.

"Mám také nepovedené jméno," řekl. "Je to těžké viďte?"

Najednou se jí zdálo, že Eva Braunová dostala monstrózní pěstí ošklivý direkt do prostředku obličeje. Chtělo se jí vyskočit a obejmout ho.

"Není to tak hrozné," odpověděla po pauze, při které si úkolovala všechno svalstvo, které se jen trochu přibližovalo jejím rtům, aby se neusmívalo příliš naivně, "já už jsem si zvykla, víte. Jsou horší jména."
"To vaše je hezké," dodala rychle.

"Už vám to přijelo. Tak přeji hezký zbytek dne," usmál se policista do stínu, který s sebou náhle přivlekl zadýchaný hlučný dopravní prostředek.

"I vám." Zmatená jeho pohledem sebrala tašku a nastoupila do otevírajích se dveří. Náhle si znovu rozvzpomněla.
Ta událost, kterou se při jeho dotazu rozhodla hodit za hlavu! Vystoupila.

"Moment. Prošli tudy dva divní lidé. No, jak jste se mě ptal. Jeden měl kostým - jako do divadla nebo cirkusu, druhý..."

"Okamžik." Pohledný detektiv kvapně vytáhl vibrující mobil. "Pane komisaři?"
Trolejbus mizel pohrdlivě v dálce.




Nadhroší postava komisaře Škarpy se opírala o skříňku na chladné chodbě. Levou rukou si mačkal k uchu telefon, jakoby ho chtěl nasoukat dovnitř do hlavy, pravou ukrýval za zády. Poslouchal to plácání inspektora Vemhossebou, ale v hluboko v mozkovně se mu blýskalo, táhly černé mraky nad ocelovým městem hlučících strojů. Bylo to všechno špatně.

Tak za prvé: Měl být teď u výslechu toho floutka. Neratovická byla sice šikovná holka - považoval jí vlastně za neschopnějšího detektiva v týmu (jinak by jí u sebe ani pracovat nenechal), ale tohle chtělo opravdu detektiva s velkým D. A pokud mohl soudit, nerad si to takhle otevřeně přiznával, detektiv s tím největším D byl jistý Gejza Škarpa. Ten kluk věděl hodně málo, a i to z něj nebude hračka dostat.
Za druhé - Peklo. Poslal toho človíčka na adresu jediné pevné linky, kterou tomu gaunerovi dokázali vyždímat z mobilu. Mohla to být chyba. Nutně potřeboval své lidi na mnoha místech, a přitom vybral ze všech zrovna tohle. Věty jako "věř své intuici" zní sice velice poeticky, jenže často to bývají poslední slova před nějakou pořádnou nehodou.
A za poslední, Vemhossebou. Místo, aby běhal po tiskárnách a obracel všechno vzhůru nohama, jde se vybavovat s nějakou padesátkou na ulici. Mohla to být další stopa. Jistěže mohla. Ovšem taky nemusela, a on má nyní především detektiva v nesnázích, který za bílého dne zmizel a přes hodinu nebere služební volání.
Odstrčil se od skříňky, čímž uvolnil pravou ruku. Držel jí dlaní k podlaze. Mezi klouby prstů si kutálel malou kuličku.

"Dobře, tak jí vezměte někam sednout a pořádně jí vyslechněte. Ještě nějaké podrobnosti k Brůhově zmizení?"

Znovu se zaposlouchal. V hlavě se mu vybavil Kainar.
Říkal mu jenom Kainar, protože měli stejného zaměstnavatele, stejnou šarži a začínali spolu tenkrát ve stejném oddílu. Znali se až příliš dobře.
Představil si, jak vyťukává číslo. Jak na stanici Policie ČR, umístěné zcela náhodou těsně vedle tiskáren vskutku telefon někdo zdvihá. Jak žádá o přepojení na komisaře Kainara. Jak ho prosí... prosí... o ty jeho chlapy se psy. Důvod? Ztratil se mi detektiv z elitního týmu. V tiskárnách, prosím. V našem městě, prosím, drahý pane komisaři. Pošlete mi věnec buřtů, drahý pane komisaři. Znovu hleděl na kuličku poskakující přes jeho pohoří kloubů.
Brůha. Jeho Brůha. Mohl teď někde bojovat o život. Vemhossebou v telefonu umlkl. Dobrá.

"Inspektore Vemhossebou?"

-

"Mějte na paměti, že jste ženatý."

.