Tiché kroky 1.díl

Eleanor Robinson se probouzela nerada. Nesnášela to první pohlédnutí do tváře novému dni který jí stavěl do nepřátelské pozice plné práce a odříkání. Sny a spánek jí přinášeli určitou úlevu. Těžko říct, čím se probudila. Minulý den si šla lehnout až ve dvě ráno, byla unavená a strhaná, měla spát jako poďtatá, proč se tedy probudila? Asi jen něco zapraskalo. Pomalu, rozkošnicky se protáhla a užívala si posledních pár minut ve vyhřáté posteli. Pak se pomalu vyhrabala ven a spustila nohy na studenou, starou dřevěnou podlahu. V pokoji toho moc nebylo-stará postel s vybledlým povlečením na kterém byli modré květiny, noční stolek s prastarou lampou, stěnu zabírala skříň která byla téměř poloprázdná. Okno bylo v místnosti jen jedno a dost malé, dokonale vycíděné do čista. Celkově pokoj nebyl moc velký, sotva na pár maličkých krůčků. El se zvedla, povzdechla si a začala s raními rituály. Vyčistila si zuby tou nejlevnější zubní pastou a několik let starým zubním kartáčkem, učesala své dlouhé, krásné blond vlasy, pleť si vyčistit nemohla, neměla peníze na pleťovou vodu, ale to nevadilo, měla jí jemnou, narůžovělou a bez poskvrnky kromě pár pih. Pak si oblékla vyšisované modré triko a džíny které jí byli příliš těsné a krátké. Když procházela kolem zrcadla, neodvolala a zastavila se u něj. Podívala se pozorně na odraz sebe a svého pokoje a vyrazila podivný vzdech, něco mezi zapištěním a frknutím. Jak nesnášela ty začátky dne!
Bylo skoro osm hodin a El rychle přebíhala mezi školní jídelnou a školou. Do jídelny chodila každý den, od půl sedmé až do osmi hodin. Pomáhala tam s přípravou jídla, uklízela, rovnala stoly, připravovala jídelníček na další týden, prostě co bylo potřeba. Za to dostávala pár dolarů týdně a každý den oběd zdarma. Když něco zbylo, kuchařky jí to připravily přede dveře. To se stávalo často a tak měla zdarma i docela slušnou večeři. Začalo zvonit a tak přidala do kroku, prolétla hlavními dveřmi a šinula si to do schodů. Odhodila igelitovou tašku před skřínku kterou sdílela s jednou holkou které se jí zželelo a dobrovolně se nabídla že s ní bude protože nikdo s ní ve skřínce být nechtěl. Převlékla se do již dost potrhaných pantoflí, které byli už několikrát potrhané a znovu sešité. Přestala spěchat protože stejně už učitel Podds bude ve třídě. Pomalu vyrazila studenou, šedou chodbou Wesmintské střední školy. Tahle škola byla pro děti z nižších životních vrstev co si nemohli dovolit nákladnější školní uniformy nebo placení školného. Chodby byli pusté a temné, bez obrázků nebo dětských výtvorů, s miniaturními okýnky které když se otevírali tak strašně vrzaly. Na rozdíl od jiných škol tady děti okna směli otevírat i když už tu bylo pár mrtvých po vypadnutí z okna. El se zadívala ven na pochmurné školní pozemky které čítali jedno rozbahněné školní hřiště na jakýkoliv sport a několik starých dřevěných laviček které byli napadlé dřevomorkou a škola na nové neměla peníze, takže teď jen chátrali a padali z nich kusy dřeva ve velkém. Z některých už zbyla jen kovová narezlá konstrukce. Zaměřila se na malého pavouka který nehnutě visel o rohu okna a čekal na svou kořist. Přemýšlela o tom, proč zrovna ona musela dopadnout takhle. V některých věcech byla velmi sebelítostivá a nechápala, proč někdo může mít všechno a ona nic. Nebyla ani chytrá, hezká, talentovaná či bohatá. Takových lidí ale bylo přece Na světě fůra! Dokonce i v její třídě, mezi těmi největšími vyvrhelci celého města se našlo pár krásných a milých děvčat které byli natolik inteligentní že nejspíš dostanou stipendium. I kdyby ona byla chytrá tak by na školu jít nemohla, matka by ho prodala a pak by ho propila nebo prohrála v automatech. A musela by jít vydělávat do nějaké továrny ,kde by si 15 hodin denně křivila záda nad pásem a ruce by měla ještě zničenější než teď. Smutně se podívala na svoje polámané a špinavé nehty, na poškrábané prsty a hrubou kůži na dlaních. Neměla doma ani pilník nebo nůžtičky na nehty takže si je zkracovala kousáním. Stejně to ale nemusela dělat moc často, při práci se jí každou chvíli zlomil a pekelně to bolelo, zvláště když se jí tam zanesla špína. Jednou dokonce musela do nemocnice kvůli otravě krve. Máma tenkrát strašně nadávala protože kdo by se o ní staral, že? Pomalu, co noha nohu mine se blížila ke třídě kde právě měla vyučování. Pan učitel Podds byl strašný. Byl to vysoký, hubený chlápek, kterému už nezbývalo mnoho vlasů. Bylo mu asi kolem 50 let, tvář měl tmavou, jakoby opálenou a vrásčitou. Nosil maličké hranaté brýle, které si neustále tikem posouval blíž ke kořeni nosu. Vyžíval se v tom, že studenta před celou třídou pěkně vydusil a když byl na pokraji zhrocení tak na něj začal pořádně křičet. Jednou vyvolal k tabuli Toma Natsworyho který byl v matematice nejhorší a když nedokázal spočítat příklad s neznámou x, tak ho tak ztrapnil že se chudák sesunul k podlaze a ještě se přitom počural. El se oklepala, stanula před dveřmi třídy, zhluboka se nadechla, vzala za kliku a otevřela dveře.