K andělům přirovnatelná....

Šel jsem dál a dál. Nezastavoval se, neohlížel se, nebylo času a ty jsi se za mnou plazila a ztrácela víc a víc krve. Prosila jsi mě abych zastavil, abych se otočil, abych tě ochutnal a tím rychle zahubil. Ale já nechtěl, toužil jsem si s tebou pohrát a až ve správnou chvíly udeřit, nakonec jsem se otočil - ležela jsi na konci chodby a tiše vzlykala, vrátil jsem se za tebou, klekl k tobě a dlouze políbil tvé krví zbrocené rty, které mě neustále žadonily o ukončení tvého utrpení. Zvedl jsem se a odešel. Jakmile jsem za sebou zavřel dvěře ozval se z chodby děsivý křik. Okamžitě jsem se šel podívat co se děje. Rozrazil jsem dveře a starostlivě shlédl zasviněné stěny od tvých krvavých otisků, poté jsem pohledem sklouzl k zemi - nebyla jsi tam... jen kaluž krve prozrazovala tvou dřívější přítomnost. Poprvé jsem začal pociťovat strach a uvědomovat si jak velkou chybu jsem udělal.



Dloubnutí ostré špičky nože do zátylku mě prudce vytrhlo z myšlenek a já pochopil že je ZLE! Jen jsem se stačil otočit a pohlédnout do tvých nádherných očí když jsi začala zuřivě bodat. Přijímal jsem tvé rány bez jediného zvuku jen když nůž narazil do žeber ozvalo se občasné zakřupání, které protínalo tak děsivé a přitom krásné ticho. Láskyplně jsem to sledoval - byla jsi děsně rozkošná když si se zlobila. Bodala jsi stále víc a stále hlouběji a mě došlo že už ta chvíle kdy vidím svého nejkrásnějšího anděla naposled přišla. Nahl jsem se k tobě ve snaze o poslední polibek ale místo toho se mi dostalo další rány do krku ze kterého začly stříkat fontánky krve.



Tvé překrásné bílé šaty byly zbroceny jak mou tak i tvou krví - říká se že krev nejde vyprat, tak alespoň nějaká vzpomínka ti zůstane - nůž se zarýval hloubš a hloubš ale já stále pevně stál na nohách což tě nepatrně znervozňovalo. Nakonec si mě skopla k zemi a já klečel u tvých nohou.Chtěl jsem křičet( radostí ), ale hlasivky naprosto selhaly a tak jsem vydal jen chrapot s dávkou husté krve, která stékala z úst přes bradu až se vsakovala do mé dříve bílé košile.



,,Miluju tě!!!“ Povedlo se mi na druhý pokus a svalil jsem se k zemi. Tvá ruka se zastavila a já věděl že zrovna teď slané, hořké slzy zmáčely tvé tváře.Po vteřince ses zpamatovala a hned pokračovala ve svém počínání. Přiklekla sis ke mně a bodala zas a zas. Byl jsem naprosto šťastný - nikdy ses mi takhle nevěnovala, teplo u srdce přinutilo koutky se zvednout ve velký úsměv, který jsi okamžitě zpozorovala. Patrně se ti na něm něco nepozdávalo a tak jsi ho hned upravila pomocí nože, který hladce klouzal po mém obličeji jak po másle. Bylo to velmi bolestivé ale já do bezvědomí upadnout rozhodně nechtěl, musel jsem přece zůstat se svým andělem až do konce. Nakonec jsi zjistila že bodání do hrudi je velmi zdlouhavé a tak ses nožem zaryla do mého oka a prorazila skrz do mého mozku. Bulva okamžitě vytekla, stejně jako vytékal poslední život z mého těla.



Ovšem má poslední myšlenka patřila jen a jen tobě. : Ano tohle je moje děvče neuvěřitelně kruté, bezcitné, neodolatelné a přesto všechno stále k andělům přirovnatelné...