Oklikou do pekla

1.

Martina Hanáková a já jsme se od sebe snad víc lišit nemohly. Ona měla všechno a já nic. Byla miláček svých rodičů, odjakživa oblíbená dcera, zatímco já jsem byla drzý spratek a přebytečná holka, která v životě nikdy nic pořádného nedokáže. Ona byla oblíbenkyně všech učitelů. Ne, že by byla tak snaživá a pracovitá, ta mrcha byla prostě jenom roztomilá. Vždycky, když se usmála tím svým falešným, téměř holčičkovským úsměvem, tak se všichni učitelé mohli zbláznit radostí. Když jsem se usmála já (což se nestávalo moc často), tak všem učitelům naskákala husí kůže, protože se děsili, co mám ,,zase za lubem“.
O Martině totiž učitelé básnili, jak daleko to v životě dotáhne (i když nechápu, jak přišli na něco takového a podle čeho tak soudili), zatímco mně odjakživa házeli do žita a bavili se se mnou jako s někým, kdo je už definitivně odepsán. Martina byla totiž vždycky strašně moc šikovná holčička, zatímco já jsem byla spratek, potížistka a továrna na problémy. Tak to alespoň učitelé viděli ze svého zkresleného pohledu zpoza katedry. Jenomže to, co se dělo doopravdy, to už neviděli, nebo lépe řečeno nechtěli vidět.
Neviděli třeba, že jejich miláček Martinka je ve skutečnosti jenom ubohý, rozmazlený spratek, což byl podle mě zrovna dost nápadný detail, který by jim nemohl uniknout, kdyby alespoň trochu otevřeli oči. A kdyby je otevřeli ještě o trochu víc, tak by zjistili, že Martina je nejenom rozmazlený spratek, ale navíc i neuvěřitelně zvrácená malá bestie, která šikanuje každého, kdo se jí jenom trochu znelíbí. Toho jsem si snad z celé třídy všimla jenom já. Anebo si nás toho možná všimlo i víc, jenomže ti ostatní se báli něco říct, protože Martina byla hvězda.
Ano, hvězda a velké zvíře. Měla totiž každý týden hromady nového oblečení, všechno poslední výstřelky módy a chodila zmalovaná jako celebrita. Ona chodila vymóděná jako přední modelka, já jsem chodila v tričku a obnošených džínech starých roky. Ona četla dívčí časopisy o módě a podobných ,,cool věcech“, já jsem četla westerny a béčkové horory v brožované vazbě. Ona po nocích chodila po klubech a chlastala, já jsem po nocích studovala a psala příběhy. Ona měla spousty kamarádek a já ani jednu. Zkrátka ona měla všechno skvělé a krásné a já jsem měla všechno hnusné, tak kdo by se se mnou taky bavil, že?
Občas jsem ale byla ráda, že se se mnou nikdo nebaví, protože než mít na krku Martininy povrchní kamarádky, tak to radši budu sama. Být Martininou kamarádkou však taky nebylo jen tak zadarmo. Dívka, která chtěla, aby se jí dostalo téhle nevýslovné ,,pocty“ musela pravidelně přinášet jakés takés oběti. Na Martinině hracím poli totiž platila nepsaná pravidla. Nepsané pravidlo číslo jedna znělo: Nikdy nesmíš mít nic lepšího než Martina. Pravidlo číslo dva: Nikdy si nesmíš myslet nic jiného než Martina a pravidlo číslo tři: Martina je střed vesmíru, tak se podle toho musíte všichni zařídit. Jako příklad bych uvedla jednu ne moc dávnou historku.
Martina a její tři kamarádky (Lenka, Andrea a Monika - všechny tři samozřejmě strašně velké a dospělé dámy) se přihlásily na konkurz na modelku. Připravovaly se na to týdny dopředu, barvily si vlasy, lakovaly nehty, dělaly si peeling nohou a kdovíco ještě. Na konkurz přišla Martina za doprovodu své matky. Poté dorazila i její nejlepší kamarádka Lenka. Když Martinina maminka Lenku zahlédla, okamžitě spustila:
,,Lenko, co tady proboha děláš? Vždyť Martinka je mnohem krásnější a štíhlejší, než jsi ty. Ty si vážně myslíš, že bys mohla uspět?“
Lenka na to odpověděla, že samozřejmě, že ne, samozřejmě, že si to nemyslí. Jak by si to taky mohla myslet? A tak tedy vzniklo nepsané pravidlo, že Martinka je nejlepší ze všech. Když si Martina hrála na neexistující čtrnáctiletý sexappeal, tak jí nikdo nemohl konkurovat, ani kdyby stokrát chtěl, protože Martinina matka mu to jednoduše zatrhla.
Další příběh se stal pro změnu přímo v naší třídě. A stal se rovnou mně.
Martina mě jednoho krásného dne provokovala. Už si ani nevzpomenu čím přesně, ona totiž lidi provokuje dost často, abyste věděli. A já jsem ji slušně požádala, jestli by toho nemohla nechat. Ona toho samozřejmě nenechala a tak jsem po ní vystartovala a vrazila jí facku přímo do toho vypočítavého ciferníku, který jsem v té době už docela dost nenáviděla. Jenomže jako na potvoru do třídy zrovna vešla naše třídní učitelka a tenhle můj zásah viděla. Martina poznala svoji šanci a snažila se ji chytit za pačesy. Okamžitě si položila ruku na tvář a začala ublíženě říkat: ,,Au, to strašně bolí. To je taková bolest, já mám navíc migrény a beru prášky na hlavu. Teď mě to bude bolet týdny.“
Učitelka celé to divadlo zamračeně sledovala. Po tom na mě začala řvát jako na lesy, jak jsem si vůbec něco takového mohla dovolit, když má Martinka migrény a bere prášky na hlavu. Já na to odsekla, že tomu, že Martina bere prášky na hlavu, bych docela věřila, ale pokud je vážně bere, tak rozhodně ne kvůli migrénám, a dost často si je vzít zapomene, protože se po většinu času chová jako absolutní kráva. Na to mi učitelka řekla, že mám ředitelskou důtku. Já jsem řekla, že jsem se spletla, že Martina se nechová jako kráva, ale spíš jako dementní slepice a na to i učitelka oznámila, že mám dvojku z chování. V tu chvíli jsem usoudila, že bude lepší se přestat hádat.
Martinka zase byla za chudinku, zatímco já jsem byla spratek. Ostatně tak to bylo vždycky. A nikdo, vůbec nikdo na celé té povedené škole se mě nezastal. Všichni tam totiž byli stejní srabi. Jistě usoudíte, že už bylo jenom otázkou času, kdy definitivně ztratím nervy a provedu nějakou pošetilou hloupost. Pokud jste si to vážně mysleli, tak jste měli pravdu – opravdu to bylo jen otázkou času.

2.

Dvanáctého února roku 2004 jsem si řekla, že musím vzít věci pevně do svých rukou, když všichni ostatní předstírají, že jsou najednou slepí a hluší, jakmile se někde začalo mluvit o ,,možných problémech Martiny Hanákové“, a to jsem taky udělala. Na internetu jsem našla jeden velice zajímavý odkaz na stránky, které se jmenovaly Černá magie pro každého, a jako podnadpis měly varování: S Magií se musí opatrně.
,,Panebože, já jsem ale klesla, když už kvůli Martině chodím na stránky, jako jsou tyhle,“ pomyslela jsem si tenkrát, ale přesto jsem klikla na pokračovat. Měla jsem při tom takový velice zvláštní pocit. Pocit hřejivé úlevy a i když jsem si tenhle dosud nepoznaný pocit nedokázala nijak racionálně vysvětlit, měla jsem z něj radost. Bylo to takové moje světélko ve tmě.
Asi měsíc mi trvalo, než jsem si stránky o černé magii celé prostudovala a další měsíc jsem potřebovala k tomu, abych přestala být skeptická. Protože ty stránky byly pravdivé. Nebo aspoň většina věcí, které se tam psaly, byla pravda. Bylo tam toho hodně, některé věci opravdu ošklivé. Byly tam nevinné odkazy na recepty, podle kterých se dal uvařit nápoj lásky, nebo třeba návod na čtení osudu z ruky. Na druhou stranu tam ale byly i všechny možné návody na to, jak může člověk spáchat sebevraždu, od obyčejného podřezání žil až po vysátí mozku pumpou. Taky tam byly způsoby jak ovládat jiné lidi a jeden odkaz, který mě opravdu hodně zaujal. Jeho název zněl Výměna těl - vezměte na sebe podobu někoho blízkého a překvapte svoje příbuzné.
Kdyby mi tohle někdo ukázal dřív, tak bych si jenom zaťukala na čelo a zeptala bych se ho, jak dlouho už fetuje. Jenomže teď jsem tomu věřila, protože to prostě a jednoduše byla pravda. Nevěděla jsem proč a nevěděla jsem, jak je to možné, ale byla jsem si najednou naprosto jistá, že je to pravda. A tak jsem pomalu ale jistě začínala spřádat svůj plán.
V návodu bylo napsáno, že k vytvoření nápoje, který mě dočasně promění v někoho jiného, potřebuji a) silné opiáty, b)jisté bylinky natrhané při svitu měsíce v úplňku a c) fotografii toho v koho se chci proměnit.
Opiáty by mohly být pro někoho trochu problém, ale pro mě ne. Měla jsem totiž známou, která pracovala v nemocnici a mohla mi nějaké zajistit. Hned jsem jí zavolala a ona řekla, že by to možná šlo. Když se mě zeptala na co je potřebuji, tak jsem nenásilně změnila téma rozhovoru na detektivní seriál Všichni jsou vinni, který ta známá zbožňovala, takže to bylo celkem jednoduché, protože se toho okamžitě chytila a nemluvila pak už o ničem jiném. Je sice pravděpodobné, že se mě někdy na ty opiáty zeptá ještě znovu, ale to jsem se rozhodla řešit, až když se to stane.
Bylinky jsem šla natrhat hned za prvního úplňku na louku za naším domem. Měsíc zářil na obloze jako mince v kaluži a celá ta noc byla jaksi zvláštní. Tak krásně zvláštní. Ze začátku jsem se bála tmy, která venku vládla, ale strach mě zanedlouho opustil a já jsem vesele trhala rostliny, které mi měly pomoct uskutečnit můj ďábelský plán. Trhala jsem je jednu po druhé (ani nevím, jak se tam za naším domem vzaly, když jsem je tam nikdy předtím neviděla, ale bylo mi to vcelku jedno) a poskakovala jsem od jedné ke druhé jako gymnastka na trampolíně, dokud jsem neměla plnou igelitku. Nejasně jsem si uvědomovala, že kdyby mě někdo viděl, jak v dnešní době uprostřed noci za úplňku trhám byliny na louce a ještě si přitom zvesela poskakuji, nejspíš by rovnou volal policii.
A potom tu byla ještě třetí věc - fotografie člověka, ve kterého jsem se chtěla proměnit, a to už vůbec nebyl žádný problém. Vzala jsem prostě společnou fotografii naší třídy a jednoduše vystřihla vypočítavý a zmalovaný obličej Martiny Hanákové. Pomyslela jsem se, že se na té fotce tváří jako královna světa, ale pak jsem se podivila, co mě na tom ještě zaráží, když se přece tak tváří úplně vždycky. Nedala bych za to nic, že se tak tváří i ve spánku.
Když už jsem měla sehnané všechny tři přísady, pokračovala jsem podle návodu. Opiáty jsem smíchala s bylinami a vznikla mi z toho jakási jedovatě fialová kapalina. První krok mého plánu se zdařil. Teď už jsem si svůj plán musela jenom správně načasovat.

3.

Každý plán však má nějaké slabiny a ten můj je měl také. Jelikož Martina nepatřila k lidem, kteří bývají často nemocní, tak ve škole chyběla jenom vzácně, což pro mě představovalo docela vážný problém. Do školy totiž nemohly přijít dvě Martiny najednou. Pokud jsem se na ni chtěla přeměnit, potřebovala jsem ji prostě odstranit z cesty a to se nedařilo celé týdny. I tenhle problém se však nakonec vyřešil skoro sám.
Všimla jsem si, že jedna z jejích kamarádek je docela hodně nachlazená, vypadalo to opravdu závažně, možná i na angínu nebo zápal plic. Nechápala jsem, proč s tím vůbec chodí do školy, během hodin totiž doslova usínala na lavici, jak byla unavená a jak jí bylo zle. Nicméně to hrálo docela slušně v můj prospěch. Nějak jsem ji přemluvila k tomu, aby se co nejvíc bavila s Martinou a ta husa mě opravdu poslechla. A tak Martinu nakazila a Martina další den nepřišla do školy.
Usoudila jsem, že tahle nemoc byla opravdu jedna z těch vážnějších a tak by bylo nápadné, kdyby Martina přišla do školy hned druhý den. Nechala jsem to tedy pár dní být a asi čtvrtý nebo pátý den (plna vzrušeného očekávání) jsem se rozhodla svůj plán konečně uskutečnit.
Nebudu vám tady popisovat jak složité a krkolomné pro mě bylo sebrat vůli a podle návodu z internetu se pomocí lektvaru a fotky přeměnit na Martinu. Nejmíň tisíckrát jsem si při tom řekla, že to nedokážu, a že celý můj dlouho promýšlený plán ztroskotá nakonec na tom, že nemám dost vůle. Ale potom se mi to přece jen povedlo. Ani vlastně přesně nevím jak. Prostě jsem se ráno podívala do zrcadla a odraz místo mě ukazoval Martinu Hanákovou. Na jednu stranu to byl naprosto příšerný pohled, ale na stranu druhou jsem byla šťastná, že se mi to konečně povedlo. V postupu bylo napsáno, že proměna vydrží den, takže jeden den ve škole mi musel stačit k tomu, abych udělala to, co jsem chtěla udělat. A tak jsem se jednou ráno do školy vydala jako Martina Hanáková.
Nejprve jsem si řekla, že se budu chovat normálně (teda normálně jako Martina, samozřejmě) a se svým plánem počkám až na nejpříhodnější možnou chvíli.
Sotva jsem vstoupila do třídy (snažila jsem se všemožně pohazovat hlavou a kroutit boky jako holub na báni - tak, jak to Martina normálně dělala), tak se ke mně hned rozběhla Lenka.
,,Jé, Marti, ty už jsi zdravá?“ zeptala se mě s úsměvem na rtech.
Jo, už jsem úplně zdravá, ty nesnesitelná přicmrndávačko a vlezdoprdelisko, už jsem zdravá a zažiješ se mnou věci, které jsi ještě nezažila, to ti slibuju, problesklo mi rychle hlavou.
,,Jo, to teda jsem, Leni,“ vydechla jsem teatrálně. ,,Byla to hrůza. Celé ty dny jsem nemohla chodit nakupovat a navíc mě pořád strašně bolela hlava - měla jsem totiž ty hrozné migrény, jak na ně beru ty prášky na hlavu, víš ne? Takže jsem si po celou dobu nemohla přečíst ani jeden svůj milovaný časopis o módě, což byl opravdu děs.“
Uvědomila jsem si, že Lenka na mě zírá trochu vyjeveně, takže bych měla raději přestat mluvit. Některé rysy Martinina chování jsem sice měla docela přečtené, takže jsem se do jisté míry dokázala chovat jako ona, ale neznala jsem ji zase tak dobře, abych mohla odhadovat všechny její myšlenkové pochody. Musela jsem brzdit, protože bych mohla zkazit celý plán. Uvědomila jsem si, že Lenka už má možná nějaké podezření (samozřejmě, že ji ani ve snu nemohlo nepadnout, že jsem to ve skutečnosti já, Iva Nováková a že jsem se ze dne na den proměnila v Martinu Hanákovou) a je docela pravděpodobné, že mě teď bude trochu víc sledovat. Ale taky to mohla brát tak, že Martina je vlastně po nemoci, která ještě trochu doznívá a tím pádem se chová trochu divně.

4.

Se svým plánem jsem nakonec počkala na hodinu matematiky, která se mi zdála nejpříhodnější jednak proto, že matematiku nás učila naše třídní učitelka a jednak proto, že jsme psali písemku. Nechala jsem uběhnout asi patnáct minut od začátku hodiny, a pak jsem se celá nervózní rozhodla k tomu, co jsem celé měsíce pracně připravovala. V těle Martiny Hanákové jsem uprostřed písemné práce vstala z lavice a podle svého předem přichystaného plánu jsem na celou třídu zakřičela: ,,Tak co, vy volové, píšete písemku, co?“
Kdybych nebyla tak nervózní, tak bych se asi rozesmála na celé kolo, když jsem viděla pohledy spolužáků a učitelky poté, co jsem to řekla. Všichni se tvářili naprosto šokovaně a úplně nejvíc se divila třídní.
,,Co to má znamenat Martino?“ hlesla vyjeveně.
Paradox na tom byl, že její rozzlobený pohled a naštvaný tón, které teď konečně po celé té době měly poprvé patřit Martině, patřily zase mně, protože já jsem teď byla v Martinině těle. V tuhle chvíli jsem však byla ochotná to docela ráda přetrpět. Alespoň mi to pomáhalo v tom, abych se nerozesmála na celé kolo.
,,Okamžitě si sedni a pokračuj v psaní,“ doporučila mi třídní, ale neznělo to moc autoritativně.
,,Tak to víš, že jo,“ řekla jsem a rychle přemýšlela, co udělám dál, protože od této chvíle jsem to už připravené neměla. Od této chvíle to byla holá improvizace a já jsem teď potřebovala hodně štěstí, abych něco nezpackala. ,,Já to psát nebudu. Takový hovadiny.“ Poté jsem se rozhodla, že si vylezu na lavici a tak jsem se na ni začala pomalu škrábat. Za chvíli jsem na ní skutečně stála a viděla jsem všechny ty šokované pohledy pěkně z výšky. Nutkání nerozesmát se bylo zase o něco těžší, protože hlavně třídní učitelka a Lenka, která seděla vedle mě, na mě teď zíraly s otevřenou pusou. Čekala jsem, až učitelka promluví.
Ta po pár vteřinách skutečně začala koktat: ,,C-co, c-c-co to… co to má z-znamenat?“
V tu chvíli jsem začala skákat po lavici jako šílená, až se Lenka se svou židlí odsunula, co nejdál to šlo, a učitelka už to nevydržela a vstala od katedry. Když se ke mně zcela šokovaná učitelka odvážila udělat pár kroků, tak jsem začala po lavici skákat ještě víc a navíc jsem začala křičet: ,,Kočka leze dírou, PES OKNEM…!“ a tleskala jsem rukama do rytmu. Sama jsem se divila, kde se ve mně takové trhlé nápady berou.
,,Okamžitě slez z té lavice, Martino!“ zakřičela třídní a já jsem ji poslechla a skutečně jsem seskočila z lavice na zem přímo před ni.
,,Jak chceš, babo!“ řekla jsem přitom.
Ve třídě sice až doteď vládlo hrobové ticho, ale po tomhle se někteří mí spolužáci, kteří třídní učitelku moc nemuseli, začali tiše smát. Přidalo mi to na odvaze.
,,Půjdeme rovnou k panu řediteli, Martino,“ oznámila mi učitelka třesoucím se hlasem. Byla úplně bez sebe. Vsadila bych se, že takovou situaci ještě v životě nezažila, ale nelitovala jsem ji ani trošičku. Měla být soudná a ne před Martininým chováním celou dobu zavírat oči. Teď jsem jí její nespravedlnost mohla konečně vrátit i s úroky.
Jakmile se třídní zmínila o návštěvě ředitele, věděla jsem, že mám dvě možnosti. Buď tohle divadlo povedu dál až k řediteli - mohla bych do jeho pracovny vběhnout jako vítr, skočit mu třeba na stůl, přitom mu pošlapat všechno, co by na něm měl a do toho mu ještě zpívat nějakou přisprostlou písničku anebo naopak druhá možnost byla, že budu dělat scény, právě abych k němu jít nemusela. Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost, protože jsem si řekla, že učitelka toho se mnou zmůže daleko méně, než ředitel. Navíc jsem teď ve třídě měla i pár spřízněných duší – spolužáků, kteří naši třídní neměli moc v lásce a tak by bylo bláznovství, kdybych se nedržela u nich. Ředitel měl taky určitě i větší fyzickou sílu, takže kdyby bylo nejhůř, tak by mi možná mohl i jednu vrazit a tak daleko jsem to dostat nechtěla. A taky jsem si říkala, že bezpředmětné scény se k Martininu chování hodily mnohem více než nějaká akce a kdybych ,,jenom“ tančila řediteli po stole, tak by mohli říct, že si třeba Martina dala víc trávy, než kolik dokázala snést, a byl by konec. Já jsem to nechtěla skončit tak rychle. Chtěla jsem udělat pořádnou boudu, pořádný trapas, na který všichni jen tak nezapomenou a navíc budou věřit, že ho Martina Hanáková udělala za plného vědomí.
Podívala jsem se tedy třídní učitelce do zděšeného obličeje a řekla jsem (přičemž jsem se snažila o úplně normální tón): ,,Jdi do háje, ty stará krávo.“
Potom jsem skočila na zem a rozplácla se tam obličejem dolů (aby nebylo vidět, jak se směju) a když jsem se dostatečně vzpamatovala, tak jsem začala z toho lehu válet sudy po celé třídě, mezi lavicemi i před tabulí a skončila jsem asi po třech minutách u učitelčiných nohou. Někteří odvážnější spolužáci už to nevydrželi a smáli se nahlas.
,,Martino,“ učitelka už se zmohla jenom na slabé protesty a já jsem viděla, že je naprosto zlomená a neví, co si má počít. Řekla jsem si tedy, že toho už na ni bylo dost a rozhodla se změnit plán. Místo toho, abych se třídní chytila za nohy a začala zpívat hymnu, jak jsem původně plánovala, jsem vstala ze země a rychlostí blesku vyběhla ze třídy dřív, než stačil kdokoli cokoli udělat.
Něco mi říkalo, že tohle by už mohlo stačit. Teď bych se v klidu mohla vrátit domů, počkat až se proměním znovu v Ivu Novákovou a potom bych viděla, co vzejde z tohohle ,,vystoupení“. Jenomže mě to vystoupení začalo nebezpečně bavit a já jsem chtěla víc. Proto jsem se místo domů rozběhla do školní jídelny.
Chtěla jsem to stihnout ještě do chvíle, než naše třídní stačí zburcovat celý učitelský sbor, což mohlo trvat jen pár minut, takže jsem rychle vběhla dovnitř (cestou jsem porazila jednoho učitele a tři prvňáky) a potom jsem začala běhat mezi stoly a křičet z plných plic nějaké neartikulované skřeky. Sem tam jsem se naklonila k nějakému stolu, vzala někomu talíř a mrštila jím na druhý konec místnosti.
Napřed v jídelně zavládlo ticho, jako před chvílí v mé třídě, ale potom se začaly ozývat první zděšené komentáře.
,,Co to má znamenat?“ slyšela jsem ze všech stran.
,,Ta holka je šílená?“
,,To je Martina Hanáková z deváté cé.“
Tohle mi stačilo. Jakmile jsem si byla jistá, že ,,mě“ někdo poznal, rozhodla jsem se opustit školu dřív, než bude pozdě. Rozběhla jsem se tedy k východu a jako bonus jsem ještě cestou stačila prokopnout cisternu s čajem, jak jsem do ní plnou rychlostí naběhla a shodit ji na zem, kde z ní začal vytékat čaj.
A máš to zpečetěné, Martino!

5.

Dalšího školního dne jsem se doslova nemohla dočkat. Už jsem byla znovu Ivou Novákovou a nikdo na nic nepřišel. Doufala jsem, že se dnes Martina vrátí do školy, a že ještě nikdo z učitelů nekontaktoval její rodiče, aby pro ni bylo všechno takové nemilé překvapení.
Vstoupila jsem do třídy jako by nic a hned při příchodu jsem se všimla, že se mezi mými spolužáky vede vášnivá diskuze. Martinu jsem zatím nikde neviděla.
,,Ahoj, o čem se bavíte?“ zeptala jsem se předstíraně Ivety, jedné spolužačky, se kterou se ještě jako s jednou z mála dala vést jakž takž řeč.
,,Ty to nevíš?“ podívala se na mě Iveta.
,,Co mám vědět?“ dělala jsem mrtvého brouka.
,,Martina včera pořádně ujela,“ řekla mi Iveta dramaticky. ,,Chovala se jako šílenec. Napřed tady strašně urazila třídní, válela sudy po třídě a dělala ještě i jiné věci, kdybys to jenom viděla. A potom prý ještě vběhla do jídelny a udělala tam hrozný poprask.“
,,Kecáš,“ vydechla jsem a najednou jsem si připadala jako herečka z divadla.
,,Myslela jsem si, že se snad zbláznila nebo co.“
,,A kontaktovala učitelka její rodiče?“ zeptala jsem se a doufala, že to zní nenuceně.
,,Ne,“ řekla Iveta a to byla voda na můj mlýn. ,,Ředitel říkal, že prý kdyby to jejich šílenství bylo v celé jejich rodině, tak by nebylo dobré je provokovat. Prý bude lepší chytit Martinu tak nějak ,,do pasti“ a řešit to jinak. A do háje…“
Iveta se otočila ke dveřím a já jsem si ve zlomku vteřiny uvědomila, co se stalo. Do třídy právě vstupovala Martina Hanáková. Nicnetušící Martina Hanáková, která se samolibě usmívala jako vždycky. O ničem co se stalo včera, neměla ani páru, to jsem poznala hned z prvního pohledu na ni.
Jakmile Martina vešla do třídy, rozhostilo se trapné ticho. Někteří nevěděli, co nají říct, jiní se možná Martiny i báli, protože z toho, co viděli včera, si možná odnesou doživotní trauma.
Jestli Martině (pro ni zatím neodůvodněné) ticho spolužáků vadilo, nedala to na sobě znát. Nebo si spíš myslela, že všichni zmlkli proto, že se vrátila po nemoci, a že jsou ostatní tak moc rádi, že ji konečně vidí, že ztratili slova.
,,Ahoj, tak jsem zpátky,“ pronesla a tvářila se, jako kdyby zrovna přežila válku a ne chřipku. ,,Už jsem zdravá, ahoj Lenčo.“
Lenka se zatvářila (nedalo se to popsat jinak) naprosto zhnuseně. Neřekla ani slovo.
,,Co je to s vámi?“ Martině už to všechno začínalo být divné.
Já jsem seděla jako zařezaná a začínalo mi jí být dokonce upřímně líto. Poprvé jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správnou věc. Nejspíš jsem přece jenom trochu přestřelila, ale teď už bylo pozdě na výčitky.
Martina pořád stál jako opařená před třídou, s aktovkou v ruce a snažila se zjistit, co se děje. Samozřejmě, že nemohla mít ani tušení o tom, co se tady včera stalo a kdyby věděla, co se tu přihodilo a kdo za to doopravdy mohl, jistojistě by mě vlastnoručně zabila.
Uplynulo ještě pár minut trapného ticha a potom se stalo něco, co mi doslova vyrazilo dech. Do třídy vběhli dva doktoři v bílých pláštích a těsně za nimi naše třídní učitelka, které se obličej zkřivil čirou nenávistí, sotva Martinu zahlédla.
,,Tahle to je!“ ukázala na Martinu, která absolutně netušila, co to má všechno znamenat.
Potom se to odehrálo velice rychle. Jeden z doktorů vytáhl injekční stříkačku a vpíchl ji Martině do ramene tak hbitě, že nestačila říct ani popel. Uspanou Martinu potom doktoři odnesli pryč.
Tentokrát jsem to byla já, kdo byl naprosto v šoku.
Vyskočila jsem ze židle jako střelená.
,,Paní učitelko!“ rozběhla jsem se za třídní, která vyprovázela doktory ze třídy. ,,Paní učitelko, počkejte!“
Třídní se zastavila a otočila se na mě.
,,Copak je, Ivo?“
Podívala jsem se jí do tváře a připadala jsem si tak trapně jako snad ještě nikdy v životě. Jak s ní mám teď mluvit, když jsem jí tu včera předváděla takové divadlo?! Na chvíli jsem si myslela, že ze sebe nedostanu ani hlásku.
,,Ivo?“ naléhala učitelka.
,,Kam… kam ji vezou?“ odhodlala jsem se konečně a hlas se mi třásl panikou.
,,Do psychiatrické léčebny daleko odtud,“ odpověděla třídní a mně spadlo srdce až někam do kalhot. ,,Je to nějaká specializovaná a hodně přísně střežená. Kontaktovali jsme i její rodiče, oba jsou momentálně už několik dní v zahraničí, ale dneska kvůli tomu, co se stalo, přijedou. Oba jsou z toho úplně zničení, ale to jsme koneckonců všichni.“
Bezmocně jsem se roztřásla a myslela jsem si, že snad i omdlím. Teprve teď jsem si uvědomila, co jsem vlastně způsobila, jak vážná a zbrklá byla moje chyba. A cítila jsem se nanic.
,,To je pořádku Ivo, chápu, že jsi toho nesvá, ale to bude za chvilku v pořádku, věř mi. Byl to opravdu ošklivý incident, ale to nějak překousneme. Martinu převezou tam, kde jí bude nejlépe.“
Neměla jsem slov. Myslela jsem si, že Martina dostane maximálně tak dvojku z chování nebo školní trest do konce roku, se kterým by se musela pachtit po večerech místo chození do hospod a nákupních center. Ale tohle? Tohle bylo příliš.

6.

Uvědomovala jsem si, že jelikož jenom já vím, jak to doopravdy bylo, tak to jenom já jediná můžu vyřešit. A chtěla jsem to vyřešit a za cenu toho, že se přiznám ke svému hroznému činu. Nechtěla jsem, aby byla Martina možná do konce života zavřená na psychiatrii. Tohle všechno bylo přece jenom hloupé nedorozumění a mým úkolem teď bylo to nedorozumění vysvětlit.
Hned první, co jsem udělala, jakmile jsem se toho dne vrátila ze školy domů, bylo, že jsem sedla k internetu a začala hledat stránky, které mě dostaly do téhle prekérní situace. Ano, bude mě to stát ještě hodně vysvětlování a nepříjemností, ale musela jsem stránky ukázat třídní a možná i řediteli. Těžko jsem totiž mohla k jednomu z nich přijít a říct něco jako: ,,Omlouvám se, ale to s Martinou byla moje vina. Vzala jsem na sebe na chvilku její podobu a trošku si zařádila.“ To by mě poslali na psychiatrii rovnou za ní, a to by jí rozhodně nepomohlo.
Jenomže stránky tam najednou nebyly.
Hledala jsem je několik hodin, ale nenašla jsem po nich ani jedinou stopu. Jako kdyby ani nikdy neexistovali. Hledala jsem jako šílená, ale neustálé upozorňující oznámení, že stránku nelze zobrazit, mi brzy začala lézt krkem.
,,Proboha, jenom to ne,“ vyhrkla jsem zoufale na monitor. ,,Teď mě nesmíš zklamat.“
Ale zklamal. Po stránce nebylo nikde ani stopy.
Bylo mi jasné, že jsem v pasti. Bez důkazů totiž nikdy nemůžu vysvětlit, co se doopravdy stalo. Všechny náhody, o kterých jsem si předtím myslela, že hrají v můj prospěch, jako třeba to, že Martina onemocněla zrovna, když její rodiče byli v zahraničí nebo moje jednoduchá cesta k opiátům, teď jenom umocňovaly moji prohru a osudovou chybu. Chybu, kterou měl odnést někdo jiný.
Řekla jsem si, že teď toho už víc nezmůžu a půjdu si raději lehnout. V řešení téhle patálie budu pokračovat zítra.

7.

Zdál se mi sen. V tom snu jsem viděla Martinu, která bezmocně ležela na špinavé zemi psychiatrické léčebny a nad ní se hemžily zdravotní sestry jako hladové hyeny nad mrtvou antilopou. Sem tam do ní kopali svými nemocničními střevíci.
,,Co to děláte?“ vydechla jsem slabým hlasem a snažila se zdravotní sestry od Martiny odehnat. ,,Nechte ji být!“
Jedna ze sester se na mě otočila a já jsem jí mohla vidět přímo do obličeje. Jenom silou vůle jsem zděšeně nevykřikla, protože její obličej nebyl vůbec lidský. Vypadal jako vysušená lebka potažená shnilou kůží, s plesnivějícíma očima a jazykem prolezlým červy. To nebyla žádná zdravotní sestra, nýbrž netvor. Netvor, který se vyžíval v lidské bolesti.
,,Stejně za to všechno můžeš ty,“ řeklo mi to monstrum a mně se z toho zatmělo před očima. ,,Můžeš za to ty, Ivo Nováková a teď tě za to čeká hrozný osud. Budeš trpět stokrát víc než Martina, o to se postarám. A víš proč? Protože S MAGIÍ SE MUSÍ OPATRNĚ A TYS TO NERESPEKTOVALA!“
Probudila jsem se s výkřikem a můj obličej byl zalitý studeným potem.
,,Ne, ne, proboha ne. Jenom já za to můžu, já za všechno můžu…“
A tyhle pocity vlastní viny se mnou věrně zůstaly až do rána, a já jsem se pak bála jenom zamhouřit oko.

8.

Další den ve škole jsem byla jako tělo bez duše. Nedokázala jsem se soustředit vůbec na nic a při každém sebemenším zvuku jsem sebou poplašeně trhla, protože jsem před očima ještě stále měla obraz děsivého monstra ze svého snu.
,,Není ti něco, Ivuš?“ zeptala se mě o přestávce Iveta, která už to zjevně nemohla přehlížet. Iveta se po tom ,,incidentu s Martinou“ stala mou dobrou kamarádkou a dokonce si i sedla vedle mě v lavici. ,,Vypadáš příšerně. To jsi nespala nebo co?“
,,Zdály se mi hrozné sny,“ přisvědčila jsem popravdě. ,,Týkaly se Martiny. V té léčebně, ve které je, pracují místo doktorů nějaké nelidské příšery. Snaží se ji zabít.“
Iveta se na mě podívala s rozpaky ve tváři. Považovala mě teď nejspíš za šílence, měla to vepsané v očích.
,,Proboha, Ivi, neblázni,“ snažila se mě přesto uklidnit. ,,Myslím, že tu Martinu pořád nějak moc řešíš. Už je to minulost, tak na to nemysli. Třeba jí tam je líp.“
,,Ne to teda není!“ zakřičela jsem hystericky. ,,Jak by jí mohlo být dobře někde, kde to vedou nestvůry?! Tobě se to říká, když nevíš, o co jde, ale já jsem viděla toho člověka, tu sestru, která byla v nemocnici s Martinou! Má místo hlavy holou plesnivou lebku a oči jí rozežírají červi!“
Iveta se teď tvářila dokonale zděšeně. Nejspíš si myslela, že jsem naprosto nepříčetná a nejhorší bylo, že já jsem snad naprosto nepříčetná opravdu byla. Něco mi v hlavě přeskočilo na úplně jiné místo.
,,Kde je třídní?!“ vyštěkla jsem na Ivetu a ta jenom bezděčně ucukla. ,,Kde je? Musím jí říct celou pravdu.“
Iveta zapípala něco o tom, že třídní bude nejspíš v kabinetě. Vstala jsem tedy a vydala se tam. Iveta si viditelně oddechla, když jsem se vzdálila a já ji ještě stačila zahlédnout, jak si balí všechny svoje věci a stěhuje se ode mě za Kamilou, jednou naší spolužačkou.
Já jsem zatím mířila do kabinetu naší třídní učitelky. Byl ve druhém patře školy a třídní ho měla společně se svou kolegyní, která učila angličtinu.
Vpadla jsem dovnitř bez zaklepání a hned ve dveřích jsem vykřikla:
,,Musím s vámi mluvit!“
Byly tam obě dvě, třídní a angličtinářka a obě dvě na mě vyvalily oči, jakmile jsem tam vtrhla.
,,Co se děje, Ivo?“ ptala se třídní.
,,Musím vám říct něco hrozně moc důležitého. Týká se to Martiny Hanákové.“
,,Martiny?“ zeptala se učitelka a najedou se zatvářila zvědavě. ,,Martina se ti před tím incidentem s něčím svěřila, Ivo? Víš snad o nějakých problémech, které měla?“
,,Jediný problém, který Martina měla, byla vypatlaná matka, která z ní vychovala rozmazleného sígra,“ vyhrkla jsem a obě učitelky vytřeštily oči. ,,Mám něco jiného, co byste měly vědět. Martina za nic nemůže. Je v té léčebně úplně nespravedlivě. Nezbláznila se a všechno to, co jste tady viděly, že předvedla, nebyla pravda.“
Třídní a angličtinářka se na sebe zmateně podívaly.
,,Jak to myslíš, nebyla to pravda?“ ptala se třídní. ,,Vždyť jsem ji viděla na vlastní oči. Dělala to tady přímo přede mnou. Nazvala mě krávou a vysmívala se mi do obličeje!“
Začínala mě bolet hlava a ztížilo se mi dýchání. Najednou jsem odsud chtěla pryč.
,,To nebyla Martina, byla jsem to já!“ vykřikla jsem na celou místnost. ,,To já jsem vás nazvala krávou, já jsem totiž byla v Martinině těle! Neptejte se mě, jak jsem to udělala, já to totiž sama nevím. Strašně jsem se chtěla pomstít a tahle šance mi najednou jako kdyby spadla z nebe přímo před nos! Martina neměla žádný důvod vás nazvat krávou a poslat vás do háje, ani neměla důvod dělat všechny ty věci, které si myslíte, že udělala! Přitom jsem je udělala já! Protože já jsem ten důvod měla! Dělalo mi radost narušit normální chod téhle školy a nazvat vás krávou, protože jste si o to už hrozně dlouho koledovala!“
Bolest v mé hlavě se stupňovala a mezitím vřel i vztek třídní učitelky. Věděla jsem, že tohle neunesu, že možná za chvíli ztratím vědomí a tak jsem křičela, dokud jsem mohla.
,,Chtěla jsem vám tak říct, protože vy prostě jste kráva! Jste jenom ovlivnitelná ubohá kravka, která nechce vidět problémy, které se kolem ní dějí! Ani problém s Martinou jste nechtěla vidět! Odsunula jste ji do blázince a ani si nezjistila žádné detaily. Jste jenom jedna velká, blbá KRÁVA!“
V tu chvíli jsem omdlela a sesunula se na podlahu v jejich kabinetě.

9.

Probudila jsem se v nějaké místnosti s bílými stěnami a s mřížemi na oknech. Připadalo mi to, jako kdybych tam byla už dlouho. Lidé, kteří mi třikrát denně nosili jídlo a jednou denně mě pouštěli do sprchy, byli divní a skoro vůbec se mnou nemluvili. Život snad jako by se tam úplně zastavil. Najednou jsem nevěděla, kam patřím a co dělám.
Nejhorší to ale bylo v noci. Ve dne se to ještě jakž takž dalo zvládnout, ale v noci ne. Tehdy ke mně totiž přicházely nestvůry s lebkou místo hlavy a s červy rozežranýma očima a slizce mi šeptaly přímo do ucha: ,,Těš se, teď teprve začne ta pravá zábava.“
A ,,zábava“ opravdu začínala každou noc. Každou noc jsem byla o kousek blíž k smrti.