Příběh o pomstě

Sněhové vločky, hnány silným větrem, vytrvale dopadali na sklo vlaku. Topení v kupé příjemně hřálo. Venku za oknem se sníh honil ve vzduchu. Jednu chvíli sem, pak zpátky. Louky, pole, lesy. To vše ukryto pod bílou přikrývkou. Pohodlně usazen sledoval jak se mu před očima míhá krajina.



Stále upřen na pohled venku, svými myšlenkami rozletlými do prostoru, si sáhl do kapsy.Vyndal ruku z kabátu. V dlani měl schoulenou kartičku, přání. Na titulní straně malý medvídek objímající velké srdce. Kýčovité, chtělo by se říct, ale pro něj a určitě pro každého kdo něco takového kdy dostal to mělo obrovskou cenu. Protože pokud vás někdo nečím takovým obdaruje tak víte, že mu na vás záleží, že pro něj něco znamenáte. A to je pro mnoho lidí jediný důvod žít. A pro něj to tak bylo. Otevřel přání. Oči se mu leskly, když četl věnování. Vždycky ho to takto vzalo, ale stejně to četl pořád dokola. Nějakým zvláštním způsobem ho to nabíjelo energií. Potřeboval vědět, že to k čemu se chystá za to stojí. Sám sebe často přesvědčoval, že to musí udělat. Bez ohledu na následky. Prostě musí.



Zasněžené stromy vystřídaly řadové domky a paneláky. Blížil se do města. Nikdy pořádně nechápal proč se lidé z klidu venkova rozhodly ukrýt v betonové džungli. Proč absolutní volnost vyměnily za klec. Ale lidé jsou zvláštní. Pořád před ničím utíkají. Na místo přeseknutí uzlu raději zalezou do písku a vyčkávají až se situace uklidní. Jistě najdou se tací co mají chuť se z životem a jeho strastmi poprat, ale ty většinou semele zbytek společnosti. Televize a masmédia jim vymyjí mozky a vrátí do oběhu jako řadový výrobek. Všichni do jednoho stejní a sebemenší odlišnost se trestá. Nahradí program, vymění součástky. Jako stroje.



Nesnesitelný zvuk. Kov se tře o kov, jiskry létají. Masa několika tun železa zastaví.



Vystoupil z kupé. Přání ukryté v náprsní kapse saka. Blízko srdci. Jak to má být.



Zamíří k nejbližšímu výstupu z vlaku. Kožená bota dopadla na zasněžený chodník. Už jen cesta po schodech dolů do podchodu a poté nahoru přímo do víru ulic.Přehodil si brašnu.Rozhlédl se po okolí. Z obou stran se valily, jako přílivová vlna, lidé. Uspěchaní, unavení a podráždění. Zařadil se do provozu. Moře ho spolklo. Teď byl jen jeden v davu. Jak to má být.



„ Víš co to je? Ta nasládlá pachuť ve vzduchu? Mísící tvůj strach, slzy a hněv vůči mě? To je smrt. Je blízko. Tak zatraceně blízko, že cítíš její chladný dech na svém krku. Vidíš její krvavě rudý rty, jak se tě chystají políbit. To je polibek, který stojí za to. Polibek, který ti dá pocítit vše. Lásku, nenávist, radost i zlost. Vychutnej si to. Je to naposledy. “



Výstřel. Pád bezvládného těla na zem. A ticho. Frank Leone nikdy takoví nebyl. Nebyl z těch co si potrpí na řeči a radši konají. Ale z přibývajícím věkem se měnil. Neřešil vypadávající vlasy, vrásky na čele a kolem očí. Změnil se po stránce psychiky. Na jednu stranu ho to děsilo, ale na druhou fascinovalo. Teď konečně získal odstup od všeho co kdy provedl. Dospěl do stádia kdy člověk rekapituluje svůj dosavadní život a hledá něco čím by se prokázal Svatému Petrovi, aby ho pustil za nebeskou bránu. Frank Leone zatím nic nenašel.



„ Víš co máš dělat, Sergio? “ , prohodil mezi usrkáváním Whisky.

Sergio kývl. Moc dobře věděl. Toho nebožáka musí naložit, odvést za město a dát mu lázeň z vápna. Za ta léta co to dělá si už zvykl ( a ani před tím mu to moc nevadilo) naložil nebožtíka do pytle a zmizel. Parta mexických uklízečů utřela krev z podlahy a za pár minut to tu vypadalo opět jako nové.



Frank dopil první sklenku. Položil jí na bar: „ Ještě jednu. A něco tam pusť, Hermanne.“



Hermann Pynchot plešatý, obtloustlý barman donesl láhev. Přešel k Jukeboxu. Vhodil pár mincí. Prázdným barem se rozezněl „ Groove Armada – Hands of Time.“ Hermann se usmál.



„ Dobrej výběr.“, uznal Frank a nalil dvě sklenky. Před vypitím té své se podíval na Hermanna: „ Moc dobrej výběr.“



Ta mladá holka. Jmenoval se Jill, ale nikdo jí neřekl jinak než Kalifornie. Prý proto, že většinu svých zákazníků dokázala pěkně rozpálit. Ona sama svou přezdívku nijak zvlášť neřešila Bylo to dobré obchodní jméno. A Jill nebyla ničím jiným než zbožím.



V pěti letech jí zemřela matka. Zůstala jen ze svým otcem alkoholikem. Byl na tom tak zle, že aby měl na pití neváhal rozprodávat majetek a jednou ( Jill nikdy nevěřila, že to zajde tak daleko ), prodal i svou dceru. Kupcem nebyl nikdo jiný než hlava místního gangu.



Od začátku Jill tvrdil, že jí miluje, že je jeho všechno. Jenomže po pár měsících ho přestala zajímat. Našel si jinou a na svou malou Jill dočista zapomněl. Nedokázala se vymanit z jeho spárů. Přeci jen byla jeho majetek. Tak začala šlapat chodník. Bydlí v malém, plesnivém bytě. Polovinu výdělku odevzdává pasákovi a zbytek stačí jen tak tak na nájem. Jak se říká: „ Když na tebe má bejt život hnusnej, tak bude a pořádně si to vychutná, to se neboj!“



To vše se jí vybavovalo i teď, po dvou letech šlapání ulice. Ležela na postely se starým dědkem po boku. Koukala na strop, jednu jeho kostnatou ruku položenou na prsu. Vzpomínal na dětství, na maminku. Vzlykla. Ne moc nahlas. Vybavovala si procházky nočním městem. Drželi se za ruce. Povídali, smáli se. A pak přišla rakovina. Pomaloučku nahlodávala maminku……. popotáhla.



Starouš něco zamumlal a přetočil se na druhý bok. Byl čas jít. Peníze za svou práci již dostala, nic jí nedrželo. Oblékla se a vyšla do studené, ranní ulice. Hustě sněžilo. Pořádně se zachumlala pod bundu. Zastavila si taxi a vyrazila. Ne domu, ale do centra. Musí vydělávat na nájem.



Seděl u okna. Nevnímal sněhovou bouři venku. Držel v ruce fotografii. Usmívala se na něj špinavá blondýnka v hnědé mikině a džínech. Usmívala se v gestu při, kterém měla roztažené ruce a stála na jedné noze. Pokoušela se o holubičku. To bylo jediné co mu zůstalo. Fotografie a přání. Neubránil se slzám při představě, že už jí nikdy neuvidí. Svou lásku. Ach jak jí miloval. Dal by cokoliv za chvíli s ní. I za pár hodin by byl vděčný. Opět jí obejmout, pohladit po vlasech, políbit. Pozorovat její krásný úsměv. Ztrácet se v jejich očích. Při bolestném zjištění, že už se tak nikdy nestane se rozplakal ještě víc. Fotka mu vyklouzla a zvolna padala k zemi. Slzy mu tekli po tváři. Nesnažil se je zastavit, vybrečel se z plných sil. Vybrečel se ze všeho.



Když se trochu uklidnil došel se opláchnout do koupelny. Podíval se do zrcadla. Zhluboka dýchal. Zaplatí za to. Ten hajzl za to zaplatí.



Utřel si obličej a vrátil se zpět do pokoje. Ze země sebral fotografii. Jak jí držel v ruce přepadl ho zase smutek. Tentokrát mu nedovolil, aby ho ovládl. Položil fotku na noční stolek. Ohnul se znova. Uchopil sportovní tašku. Otevřel a sáhl do ní. Na postel dopadla zbraň, Magnum 357, a balíček nábojů. Posadil se. Jednu po druhé vsouval 6 kulek do bubínku. Hotovo. Potěžkal si pistoly v ruce. Zamířil. Udělal oblouk kolem pokoje a schoval ji. Už se to blíží. pomyslel si a po zádech mu přeběhl mráz.



Pozdě k večeru již tolik nesněžilo. Městem poletovalo pár zatoulaných vloček, ale nebylo to tak zlé jako ráno a odpoledne. Začalo přituhovat. V noci bude pořádný mráz.



Hermann otevřel asi před hodinou. Bylo tu pár lidí. Dva muži seděli u stolu, na baru popíjela Jill koktejl a vzadu, úplně v rohu schován ve stínu neznámý muž.



Byl klid. Hermann hovořil z Jill. Oba se nahlas rozesmáli. Rozhlédli se zda někoho nepohoršily a pokračovali v konverzaci. Barem se linul Billy Ray Cyrus a jeho „Achy breaky heart“ Jeden z těch dvou chlapů to nechal zahrát. Muž v rohu popíjel whisky. Zbraň ukrytou v kapse kabátu.



Někdo přišel. Frank. Stál u vchodu. Rozhlížel se po místnosti. Spatřil Jill. Na tváři se mu objevil úsměv. Pro tuhle holčinu měl slabost. Svým způsobem jí miloval. Rozešel se jejím směrem.



Políbila ho, když se usadil vedle ní: „Dobrý večer, Franku.“



„Dobrý, anděly.“



Malinko se zastyděla. Žádný jiný chlap to s ní takhle neuměl.



„ Co mi koupíš k pití??“



„ Co jen si budeš přát.“



Brčkem přejížděla po dně prázdné sklenky.



„ Hermanne. Slečna si dá ještě jednu a mě flašku Jacka!“



Ukryt ve stínu je pozoroval. Hlavně jeho. V mysli se mu zjevoval obraz mrtvé lásky. Bezvládného těla ležícího v krvi. Mísil se v něm hněv ze vztekem. Nebezpečná kombinace. Pokud si nedá pozor a nechá se unést emocemi najdou ho za pár dní v řece z prostřelenou hlavou.



Dopil. Vstal a přešel k baru. Stoupl si vedle Franka. Byl od něj asi metr.



„ Ještě jednu?“, optal se Hermann a sahal po lahvi.



Celou dobu sledoval Franka. Kývl. Nespustil z něj oči.



Při usrkávání koktejlu si Jill všimla upřeného pohledu cizince. Nevěnovala tomu pozornost, ale sem tam se podívala.



Frankovi to neuniklo. Pomalu otočil hlavu: „My se známe??“



Neznámý se ani nehnul. Koukal do jeho jasně modrých očí a představoval si, že tyhle oči viděli umírat jeho lásku a ruce volně položené na kolenou drželi zbraň.



„ Já tě znám.“, pronesl a posadil se na vysokou stoličku. Opřel si lokty o bar a sledoval lahve vyskládané na poličkách.



„ Je mi líto, ale nevybavuji si tě. Kde, že sme se to potkali?“



Neodpověděl. Lokl si whisky a dál pozoroval lahve. Cítil jak mu buší srdce, ale snažil se vystupovat co nejklidněji.



„ Vy asi nevíte z kým mluvíte?“, vložil se do hovoru Hermann.



„ Jsi Frank Leone.“



„ A kdo jsi ty?“



Ticho. Napětí rostlo. Jill přestala popíjet a pozorovala oba muže. Fascinována tím co se to děje. Billy Ray skončil. Žádný aplaus. Jukeboxu volně začal hrát Metallicku – „Unforgiven III“



„ Já jsem posel.“



Frank se uchechtl: „ Jakej posel?“



„ Poslala mě sama smrt. Abych ti vyřídil, že konec se blíží.



Pomalu sahal po zbrani.



„ Ještě není čas!“ , zastavil ho cizinec. Odlepil se od baru. Zaplatil a vyšel vstříc noční ulici.



Frank mlčky pozoroval prázdnou sklenku. V první chvíli chtěl ta neznámým vyběhnout a vše si s ním vyříkat jako správný chlap. Tuto myšlenku zavrhl. Jeho čas se blíží. Určitě. Musí jen vyčkat. A on počká a kdo ví třeba to bude dřív než myslí.



Druhý den ráno seděl v šéfově kanceláři. Kouřil. Užíval si pocit kouře ve svém těle. Na včerejší setkání již tolik nemyslel.



„ Poslední věc si zvládl dobře.“, začal rozhovor malý, zavalitý mužík za stolem a položil na stůl balíček bankovek. Frank je ani nepřepočítal, jen je uklidil do kapsy.



„ Měl bych pro tebe další kšeft.“ , chvíli počkal jestli se Frank náhodou nezeptá oč jde. Nezeptal se.



„ Víš jde o Hermanna.“



Frank zpozorněl. Típl cigaretu. Zbývala mu asi půlka, ale to mu teď nevadilo.



„ Přes jeho bar tečou peníze. Hrozně moc peněz. Drogy, děvky a tak. Dyť víš. No prostě…. Hermann si z každý zásilky ulije něco pro sebe. Nepatrnou částku. Těch peněz co přes něj jdou je takoví množství, že se pár tisícovek snadno ztratí. A za tu dobu si nastřádal celkem slušnou sumičku.“



„ Kolik?“



„ Tak půl milionu. Možná víc“



Frank se zhluboka nadechl. To už je slušná částka na to, aby člověk vypadnul z téhle díry a odjel někam za teplem začít nový život.



„ Jak dlouho už o tom víte?“



„ Přišlo se na to asi před půl rokem. Po jednom obchodě bylo pár nesrovnalostí v částkách. Šli sme po toku prachů a zavedlo nás to k Hermannovi. Každý myslel, že je jen chyba v účetnictví. Ale při dalším obchodu se to opakovalo.“



„ A proč ste něco neudělali už dřív.“



„ Nebyli sme si úplně jistý. A chtěli sme mít absolutní jistotu, že se děje to co si myslíme.“



„ A po mě chceš?“



„ Zabij ho!“



Frank polkl. Znal odpověď ještě před tím než jí uslyšel, ale přeci jen doufal v jinou.



„ Víš si můj nejlepší. A vím, že jste z Hermannem kámoši. Ale nechci to dát nějakému řezníkovi co z toho udělá jatka. Tak co ty na to??“



Vzal si pár vteřin na rozmyšlenou. Kývl. Zabije Hermanna.



Odpoledne. Slunce jasně svítí. Ulicemi se prohání vítr. Jill přešlapuje na chodníku. Je zmrzlá. Zastaví auto. Z okýnka vykoukne mladý kluk: „ Ahoj, kočičko. Co by si řekla na čaj?“



Přistoupila blíž: „ Lepší způsob jak mě zahřát neznáš?“



Usmál se: „ Možná bych o něčem věděl. Naskoč si.“



„ Nejdřív se platí.“, upozornila ho.



Opět se usmál: „ Zaplatím až bude po všem.“



To už Jill věděla. Znala ty typy. Odstoupila od auta.



„ Kampak deš??“



Ignorovalo ho.



„Já s tebou mluvím!“, zvýšil hlas.



Nervózně těkala pohledem snažíc se zahlédnout někoho kdo by jí pomohl.



„Snad nechceš, abych si pro tebe došel!“



Ulice byla prázdná. Jen pár bezdomovců postávalo u hořícího barelu. Zmocňoval se jí strach. Ten chlap za chvíli vyskočí z auta a bude se domáhat svého. Určitě přidá i pár ran.



Na rohu ulice se vynořil muž. Vysoký v dlouhém kabátu. Kráčel jejím směrem. Záchrana. Na nic nečekala. Vydala se mu naproti. Chlap v autě byl evidentně naštvaný. Vylezl ven.



„Ty děvko!!“ , zařval do ticha. Rozběhla se. Byla pár kroků od neznámého. Upadla. Praštila sebou do sněhu. Neznámý přiskočil na pomoc. Podal jí ruku. Vstala: „Prosím, pomoz te mi.“



Chlap z auta se přiblížil: „Ta je moje, kámo.“



„ Dneska ne.“, prohlásil neznámý a postavil se mezi něj a Jill.



„Chceš bejt hrdina?“, odplivl si a vytasil nůž.



Neznámý se podíval na nabroušenou čepel. Leskla se. Stejně jako odhodlání vrazit mu kudlu do břicha a potrestat Jill.



Odhrnul kabát. Odhalil pohled na rukojeť pistole. Pořádně velké: „Chceš to zkusit?“



Změna plánu. Přece se nenechá zastřelit kvůli nějaký děvce, kterých je v tomto městě plno. Úklid nože a vyklízení pozic spolu ze sprškou nadávek.



„ Zachránil jste mě. Děkuji.“, usmála se na něj: „ Nešel by jste na čaj?“



Kývl.



Kavárna byla v tuto denní dobu prázdná. Jen oni dva. Jill usrkla z horkého čaje: „ Nebýt vás tak nevím. Asi by to pro mě dopadlo zle.“



Muž se usmál: „ Byl jsem ve správný čas na správným místě.“



„ To jste teda byl.“, odpověděla a opět se napila.



V té chvíli jí to došlo. V ten moment, kdy jí horký nápoj postupoval tělem a příjemně hřál. Před tím si toho nevšimla, byla moc vystrašená: „ Vy jste ten chlap co chce zabít Franka.“



Ani nezvedl oči od hrnku: „ Jo.“



Malinko sebou trhla. Ne moc. Nechtěla dát najevo obavy: „ Sledoval jste mě?“



Neodpověděl.



Chtěla vstát a odejít. Nemohla se hnout. Celé tělo jí ztuhlo. Rozhlédla se. Jen u pultu stála znuděně servírka. Ta jí moc nepomůže: „ Proč ho chcete zabít??“



Podíval se na servírku. Byl ledově klidný což jenom umocňovalo Jillin strach: „Mám svoje důvody.“



Sáhl do kabátu. Jill se reflexivně odsunula od stolu. Čekala, že ni ní namíří zbraň a střelí jí do hlavy. Opíše půlkruh po místnosti a odpraví hnědovlasou servírku dřív než stačí zareagovat.



Vytáhl zmuchlanou bankovku: „ Díky za čaj.“



Odcházel. Sledovala ho celou cestu až do doby než se za ním zaklaply dveře. Poté si z úlevou oddechla.



Klepání na dveře hodinu před otíračkou Hermanna překvapilo. Sundával židle ze stolů. Ten žíznivec bude muset počkat ještě hodinu jinak se seznámí ze zkrácenou brokovnicí, která je schovaná pod barem.



Klepání neustávalo: „ Ještě je zavřeno!“



„ I pro nejlepšího štamgasta?“, ozvalo se zpoza dveří.



Hermann se uchechtl. Poznával ten hlas. Nechal židle židlemi a šel otevřít.



„ Proč si nešel zadem?“ , přivítal zmrzlého Franka a stoupl si za bar, aby mu nalil.



Na jeden doušek vypil nápoj. Potřeboval se zahřát: „ Ani nevím.“



Hermann před něj položil celou láhev a vrátil se ke své činnosti. Frank si dolil. Otočil se zády k zrcadlu a pozoroval jej. V kapse nahmatal krabičku z poslední cigaretou. Zapálil si. Nač jí šetřit na potom?



Namodralý dým se mísil se vzduchem a plnil celou místnost tabákovým arómatem. Za pár hodin se tu jedna cigareta ztratí v moři kouře, ale právě teď je její aroma velmi silné.



Hermann přešel za bar. Otevřel kasu zda-li má dost drobných. Chvíli mince a bankovky přepočítával. Frank se napil.



„ Tak jaký si měl den?“ , snažil se Hermann začít konverzaci.



„ Byl sem u šéfa. Mám novej kšeft.“ , upřel pohled směrem k baru.



Jukebox začal hrát píseň. Aaron Neville – Rainy Night In Georgia.



Oba muži se usmáli. Milovali tenhle styl hudby. To byla jedna z mnoha věcí co je spojovala. Frank to moc dobře věděl, ale až do dnešního dne si to pořádně neuvědomil. Hermann Pynchot byl jeho nejlepší přítel.



„ A o co jde?“ , Hermann přešel od baru k Frankovu stolu.



„ Šéf si myslí, že ho někdo okrádá.“, chtěl mu to říct. Ne, aby ho varoval. Spíše proto, že čekal na jeho chybu. Prořekne se a začne zmatkovat.



Hermann zůstal v klidu: „ Všiml sem si, že už nemáš co kouřit.“, usmál se a z kapsy mu vyhodil balíček cigaret.

Jednu vyndal. Vložil do úst a zapálil : „ Já tě nemít tak nevim, kamaráde.“ Usmáli se na sebe.



Dopil další sklenku: „ Víš jak se jmenuje ten chlápek co ho mám sejmout?“



Hermann polkl : „ Asi vim. Můžu si od tebe jednu nalít?“



Posunul láhev po stole. Hermann Whisky na jeden lok vypil. Dolil si.



„ Čekal sem kdy to praskne.“



„ Co tě to, ksakru, napadlo?“



„ Znáš to, Franku. Jednou sem to zkusil vyšlo to. Po druhý taky. Tak sem si myslel, že si něco naspořím a při první příležitosti odtud zmizím.“



„ Kolik?“



„ Něco přes půl milionu.“



Frank před sebe položil zbraň.



„ Takže mě ted střelíš do hlavy a Sergio mě odveze na vápennou koupel?“



Koukal se mu do očí. Nezdálo se, že by měl strach. Spíše byl smířený ze svým osudem. Nelitoval ukradených peněz. Litoval toho, že zůstal. Ale jak sám řekl nemohlo to trvat věčně a bylo jen otázkou času kdy se na to příjde.



„ Chtěl sem si otevřít vlastní bar. Daleko odtud. Změnit si jméno a začít novej život,“



Frank ho přerušil: „ Kde sou ty peníze?“



„ Mám je vzadu v tajným trezoru ve zdi. Kombinace je 68 89 20 12. Je pod obrazem.“



„ Jsi můj nejlepší přítel. Vlastně můj jediný přítel.“



„ Tim se snažíš omluvit moje zabití? Nebo mi dokázat jak je to pro tebe těžký? Řekneš, že sme přátelé vpálíš mi jednu mezi oči, dojdeš pro peníze a skočíš si k šéfovi pro odměnu. A život půjde dál.“



„ Ještě tak před deseti lety bych to přesně tak udělal. Bez jakýchkoliv výčitek, bez známky soucitu. Ale dneska sem jinej. Změnil sem se Hermanne. Zestárl sem. Začal přemýšlet jinak.“ , podíval se na zbraň : „ Nezabiju tě.“



„Tak nás zabijou oba.“



Frank si to uvědomoval. Bylo jasné, že se objeví někdo jinej udělá práci za něj a pak zabije i jeho.



„ Za jak dlouho si připravenej odjet?“



Hermann nechápal: „ Budeš riskovat svůj život, abych mohl utéct. Zabijou tě, Franku.“



„ Půjdu s tebou. Otevřeme si někde bar a aspoň konec našich životů prožijeme někde v klidu.“ , při té představě se usmál. Už ted to viděl v živých barvách.



„ Můžu odjet hned.“, nebyl čas na nic čekat. Čím déle by setrvali, tím by bylo větší podezření.



Vzpomněl si na Jill. Navrhne jí at jede s nimi: „ Zítra večer. Necháme to na zítra večer. Sejdeme se tu kolem 7 než otevřeš. Sbalíme peníze sedneme na první vlak z města a zmizíme.“



Hermann souhlasil. Ťukli si na důkaz stvrzené dohody. Tak zítra odtud zmizíš. Pomyslel si Frank z úsměvem na tváři a zhluboka se napil.



Byla hluboká noc. Pěkně mrzlo. Frank seděl v autě před Jillinym domem. Počítal, že se každou chvíli ukáže. Na ulici byl klid. Koukal z okénka a přemýšlel. Byl přesvědčen o své pravdě. Zaslouží si přeci na stará kolena normálně žít. Půjdou po nich. To je jasné. Šéf má dost kontaktů, aby je našel. Musí to provést chytře. Nejbližším vlakem odjedou do hlavního města. Tam se rozdělí. Hermanna posadí na letadlo a on z Jill vyrazí dalším vlakem. Po několika dnech by se mohli sejít na místě. Zahodit svou minulost za hlavu a čekat co jim přinese budoucnost. Šéf to pravděpodobně po pár měsících vzdá a jim již nebude nic bránit. Opájel se to představou a na tváři se mu objevil mírný úsměv.



Dnes toho měla dost. Rozhodla se jít domů a trochu se vyspat. Hodiny ukazovali desátou večer. Byla zachumlaná v kabátu. Kráčela po prázdné ulici. Nikde ani noha. Kdo by taky v takové zimě pobýval dobrovolně venku. Těšila se jak si napustí horkou vanu a ulehne do postele. Blížila se k vchodovým dveřím. Začala šmátrat v kabelce. Našla klíče. Odemkla.

„ Jill.“, zaslechla známí hlas. Otočila se. Stál tam Frank. Obdarovala ho úsměvem. Zamával jí a přeběhl silnici.



„ Co tady děláte, Franku?“, co si pamatovala tak snad nikdy před tím tu nebyl.



„ Potřeboval bych s tebou mluvit.“



Pohlédla na otevřené dveře. Z chodby na ní dýchlo teplo: „ Nechcete mi to povědět nahoře u kávy?“



Kývl.



Odložila si svršek. Usadila Franka do křesla v obýváku a odeběhla do kuchyně.



„ Máš to tu hezký.“, snažil se, aby to vyznělo mile, ale hezké to tu moc nebylo.



Neodpověděla: „ Můžu pustit hudbu?“



Nebyl proti. Otočila vypínačem na rádiu. Z malých repráčku začali hrát Guns N´ Roses – Don´t Cry.



Přinesla dva hrnky: „ Tak o čem ste chtěl mluvit??“



Usrkl horkou kávu: „ Výborná.“ , přisunul křeslo blíž k Jill: „ Jak by se ti líbilo zmizet z téhle díry?“



Nechápavě se na něj podívala: „ Myslíte z bytu?“, nahodila svůj neodolatelný úsměv.



„ Myslím z města.“



„ Z města? Jak to chcete udělat?“



„ Mám plán.“, dopil kávu: „ Pokud máš zájem řekni ano nebo ne.“



Rozhlédla se po místnosti. Uvažovala. Frank se tvářil dost přesvědčivě. Věřila mu. Byl to snad jediný chlap, který jí nikdy nezklamal. Kývla na znamení souhlasu.



Usmál se : „ Dobře. Ještě dnes si sbal všechny věci. Jen ty nejdůležitější. A zítra v 7 večer se sejdeme u Hermanna v baru.“



„ Franku, co se tu děje??“



Vstal a zamířil ke dveřím. Následovala ho.



„ Vše se zítra dozvíš. Začneme úplně od začátku někde hodně daleko.“



Lehce jí políbil na tvář a odešel. Zůstala sama. Stála tam ještě dobrých 5 minut. Snažila si urovnat myšlenky. Zítra bude moudřejší, ale ta šílená zvědavost. Co tím vším Frank myslel? Rozeběhla se do pokoje sbalit nějaké oblečení. Posadila se na postel. Nevěděla přesně co se stane, ale lákalo jí to zjistit. A vůbec se nebránila myšlence opustit město. Bylo to tak lákavé. Samotnou jí to už tolikrát napadlo, ale nikdy by nedala dohromady dostatečný obnos ze kterým by se dalo začít znova žít. Ted je její šance tak blízko jako už asi víckrát nebude. A ona jí musí chytit a držet se jí, protože další takovou už asi nedostane.



Frank se usadil do auta. Nastartoval a odjel, aniž by si všiml, že jej z postraní uličky, ukryt před dotírajícími světly lamp, pozoruje neznámý muž. Vůz zmizel. Neznámý se usmál. Tak mu to přeci jen vyšlo. Věděl, že pokud bude sledovat Jill, dovede ho k Frankovi. Jeho cesta se blíží ke konci. Už to nebude dlouho trvat a dosáhne toho kvůli čemu přišel. Dostane svou pomstu.



Ráno. Šéf sedí ve své kanceláři. Usazen za velkým mramorovým stolem. Kouří. Kouká z okna na probouzející se město. Paprsky slunce prosvítají mezi budovami. Hotová idylka. Jeho rozjímání přeruší pípnutí telefonu: „ Pane, jsou ty dva pánové jak ste si je přál vidět.“, oznámí mu příjemný hlas sekretářky. „ At jdou dál.“

Otevřeli se dveře. Do místnosti vešli dva muži v dlouhých kožených kabátech.



„ Posad te se.“ , přivítal je a rukou pokynul na volná místa před sebou.



Poslechli. Natáhl z cigarety.



„ Tak co se děje, Šéfe?“, zeptal se jeden. Říkali mu Henry. Vysoký tmavovlasý chlapík ze strništěm na tváři.



„ Víte, že Vás považuji za nejlepší chlapy co mám?“, začal a nalil si panáka: „ A taky jistě víte, že Vaše služby využívám jen pokud se jedná o velmi delikátní situace?“



„ Jako u soudce Robardse.“ , usmál se ten druhý. Jistý Jason.



Šéf přikývl: „ Tahle akce je, ale v něčem výjimečná. Jde o vlastní řady.“



„ Není problém. O koho jde?“



„ Hermann Pynchot, patří mu bar přes který pereme špinavý peníze. No a ten bastard nás okrádá.“



Oba muži se usmáli: „ Barman. To bude procházka.“



„ No vlastně jde o dva chlapy.“, Šéf típl cigaretu.



„ Kdo je ten druhej. Jeho číšník?“



Zhluboka se nadechl. Bál se na to jen pomyslet a ted to bude muset vyslovit. „ Frank Leone.“



„ A kurva.“, oběma ztuhl úsměv na tváři : „ Frank Leone je přece legenda.“



Zapálil si další cigaretu: „ O tom nikdo nepochybuje. Ale také je to blízký přítel barmana. No a buďme upřímný. Stárne. Už to není co to bývalo. Na jeho místo se derou mladší a i lepší. Čas Franka Leoneho je u konce.“



To byla pro zabijáky výzva. Frank byl v jejich oboru osobnost. A ani budou ti kdo ho zabijí. To jim určitě zvedne prestiž v jistých kruzích. Vstali. Potřásli Šéfovi rukou a odešli. Zůstal tu sám. Opět se otočil do okna. Už to nejde vzít zpátky. Frank musí zemřít. A on byl přesvědčený, že to tak má být. I přesto, že je pojí blízké pouto a i přesto, že Frank je opravdu jeho nejlepší muž. Bohužel si, ale vybral tuto dráhu a tady není místo pro přátelství.



Ve čtyři hodiny odpoledne kráčeli po ulici dva muži. Henry a Jason. Šli k Hermannovi do baru. Oba si byli vědomy toho, že předem je nepustí. Zamířily proto k zadnímu vchodu. Jason se sklonil k zámku. Henry hlídal. Nemuseli se ničeho bát. I kdyby je někdo viděl asi to nepůjde nahlásit, ale pro ten pocit.

Trvalo mu to asi půl minuty než odemkl. Vkročily do budovy. Dveře se za nimi zaklaply. Úzká chodba se táhla několik metrů. Na jejím konci byli další dveře. Přistoupily k nim. Z pouzder na bocích vytáhli zbraně. Henry pokynul. Jason opatrně otočil klikou. Povolila. Nebylo zamčeno. Nacházeli se ted v Hermannově kanceláři. Byla prázdná. Na pracovním stolku položen kufr. Někde tu bude. Patrně v baru. Prošli se po místnosti. Zbraně připravené spustit.



„ Kde je?“, zašeptal Jason do ticha.



Henry se rozhlédl. Jeho pohled spočinul na dalších dveřích. Jediných tady. Za nimi se nacházel bar. Lehounce pohnul hlavou tím směrem.



Jason ho napodobil. Přešli k nim. Zopakovali stejný úkon jako před chvílí. Pomalé otočení kliky, otevření. Přímo před jejich zraky se objevily stoly a židle. A u hlavního vchodu, zády otočený k nim, stál Hermann. Vyhlížel do ulice. Jason se usmál. Otevřeli dveře do kořán a vešli do baru.



„ Hermanne, kamaráde. Jak se daří??“ , zvolal na něj Henry.



Cukl sebou a prudce se otočil: „ Kdo, sakra, ste?? A co tu chcete??“ , vyjekl na ně.



„ Posílá nás jeden náš společný známý.“, oznámil mu Jason ze šklebem na tváři.



„ Co? Kdo Vás posílá? Vypadněte odsud!“, vyšel jim vstříc. Zastavil. Henry mu právě mířil na hlavu: „ Ne tak rychle, příteli.“, udělal pár kroků blíž k Hermannovi: „ Radši mě a mému kámošovi nalej něco dobrého k pití.“ , oba zabijáci se nahlas rozesmály.



Frank koukl na hodinky. Už podruhé během několika málo minut. Takhle nervózní snad ještě nikdy nebyl. Ukazovali půl šesté. Seděl v autě měl namířeno k Hermannovi. Kolem sedmé dorazí Jill a pak hurá pryč. Opakoval si v hlavě celý plán. Snažil se přijít na jakoukoliv skulinu. Zdál se mu povedený a při troše štěstí by mohl vyjít.

Zastavil před barem. Hermann svítil. Lehkým ( pro sebe typickým krokem ) došel k vchodu. Snažil se nakouknout dovnitř skrz skleněnou výplň. Hermanna neviděl. Asi je vzadu a balí. Pomyslel si a zaklepal. Nic. Zaklepal podruhé. Stále si nevšiml pohybu mířícímu k němu. Třetí zaklepání. Chtěl sáhnout do pouzdra, když uslyšel zarachtání klíče v zámku. Dveře se otevřeli: „ Už sem myslel, že se ti něco stalo….“ , na dokončení věty nedošlo. Proti němu stál Jason a mířil na něj: „ Ty musíš být Frank.“

Frank kývl.



„ Pojď dál. Přidej se na náš soukromej mejdan.“ , opět se uchechtl a nechal Franka vstoupit dovnitř. Zamkl za ním.



„ Co se tu děje? Kde je Hermann?“



Zastavil. Jason mu odebral pistoly. Na baru seděl Henry. Otočil se k němu.



„ Moc otázek, Franku. Ale neboj Hermann je v pořádku.“



Poslední co zahlédl byl zbitý Hermann sedící na žídly. Poté ho Jason udeřil zezadu do hlavy. Svalil se jako pytel brambor a ztratil vědomí.



Probral se na kolenou. Ruce svázané za zády. Hermanna po boku ve stejné pozici.



„ Seš v pořádku?“ , zeptal se. Nevypadal zrovna dobře. Napuchlé oko, přeražený nos a vyraženo pár zubů. To byla jen viditelná zranění. Ještě měl zlomená tři žebra a přeraženou ruku.



Hermann kývl. Pokusil se o úsměv. Odhalil zkrvavenou pusu.



„ Frank Leone. Doprdele, chlape ty si žijící legenda.“, začal Henry sedící naproti nim: „ A já tě ted zabiju.“



„ Poslal Vás Šéf?“



„ Jo. Prej už si moc starej na tyhle věci. A taky sme se dozvěděli, že si měl zabít tady svého kámoše. Co se stalo? Řekni, Franku? Kurva slyšel sem o tobě takoví historky. Slyšel sem, že si jednomu chlápkovi ustřelil nos jen protože se navážel do tví holky. A co tvůj zážitek z hlavního města? Pět mrtvejch zabijáků a tři civilisti. Kurva, co se to s tebou stalo?“



Frank neodpověděl. Tohoto dne se ve skrytu duše bál. Dostihla ho vlastní minulost. Myslel, že až odtud zmizí tak se vše srovná. Zapomene a ostatní také. Ty starej blbče jak si mohl bejt tak naivní. Pomyslel si sám pro sebe. Ted tu chcípneš na kolenou jako prašivej pes a nikdo po tobě ani neštěkne. A víš co?Dobře ti tak. Vzpomněl si na Jill. Chudák holka sem za hodinu příjde a nikdo tu nebude. Zklame jí a ona se vrátí ke svému šlapání chodníku. Je to zajímavé. Starý Frank Leone by ani ve snu nepomyslel na to jak někomu ublíží. Bylo by mu to jedno. Snažil by se zachránit jen svojí kůži a na ostatní se neohlížet. Sakra ten kluk má pravdu. Už sem vážně starej.



„ Je to nedůstojný konec jedný legendy. Svázanej, na kolenou, popravenej ranou do hlavy. Tvoje tělo se možná za pár měsíců najde na volným moři. Takhle sis to asi nepředstavoval co?“



Henry se s ním snažil nějak mluvit. I když to tak nevypadalo respektoval ho. Měl k němu určitou úctu. Ve svých začátcích slýchával historky o Frankovi. Nejlepším zabijákovi jakého tohle město poznalo. A ted nad ním sedí a má ho zabít. A on to udělá. Bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaku svědomí. Je to jeho práce. Těšil se na tu chvíli až si lidé budou o něm povídat jako o někom kdo zabil legendu. Na tváři se mu objevil úsměv.



„ Jasone. Pust nám nějakej song. At tu není taková mrtvá zábava.“, okřikl svého parťáka.



Jason přešel k Jukeboxu. Vhodil do něj pár drobňáků. Elbow – Grounds For Divorce.



„ Co to je?? To neznám.“



„ Jedna z mejch oblíbenejch.“, odcházel zpět a broukal si do rytmu. Snažíc se napodobit bubnování.



„ Víš, Franku. Nepotrpím si na velký řeči. Takže to urychlíme, at jdem rychleji domu. Co ty na to?“



Neodpověděl.



„ Je mi jasný, že ti moc do řeči není. Nedivím se ti. Až jednou v takoví pozici skončím já taky nebudu moc hovornej.“



Postavil se. Vyndal zbraň. Přistoupil k Hermannovi. Studenou hlaveň mu položil na čelo.



„ Zabij nejdřív mě!“, vyjekl Frank.



Podíval se na něj: „ Když si měl mluvit byl si zticha. Takže se ted budeš koukat jak odpravím tvýho kámoše. Neboj za pár vteřin pudeš za nim.“



Hermann upřel na Henryho pohled. Celý se klepal, ale byl připraven.



Píseň došla do refrénu: „ Co je to, kurva, za sračku?“ Zmáčkl spoušť. Byl to mžik. Hermannovo bezvládné tělo se řítilo k zemi.



Frank zakřičel.



Z hlavně se ještě kouřilo, když se pomalu přibližovala k Frankově hlavě. Natažení kohoutku. Rána.

Nebyl to výstřel. To se rozrazily dveře, kterými zabijáci přišli. Stál tam Cizinec. Vypálil jednu kulku Jasonovi do zátylku. Než stačil Henry zareagovat dvě rány do hrudníku a jedna přesně doprostřed čela jej poslali za jeho společníkem přímou linkou do pekla. Elbow dohráli. V celém baru nastalo ticho. Na podlaze leželi tři mrtvá těla a mezi nimi klečel svázaný na kolenou Frank. Pohlédl na neznámého: „ Zachránil si mě?? Proč??“



Neznámý uložil zbraň zpět na své místo: „ Chci si tě zabít sám.“



Frank si to myslel: „ Ty si ten posel, že jo?“ , zeptal se ho ve chvíli, kdy mu neznámý rozvazoval pouta a pomáhal vstát.



Kývl a vydal se směrem za barový pult.



Frank ho následoval. Měl tady dvě zbraně, které by mohl použít. Sebrat je zrovna, když k němu byl neznámý zády. Zastřelit ho, vzít peníze, vyzvednout Jill a uprchnout. Ale proč by to dělal? Napadlo ho, když usedal na stoličku. Minulosti se nedá uniknout a on ted bude muset platit za svoje hříchy. Doufal, že se konečně dozví kdo onen cizinec je. A kvůli čemu musí vlastně zemřít.

Přistála před ním sklenka oblíbené Whisky.



„ Řekneš mi už konečně kdo vlastně si?“



Neznámý sáhl do kabátu. Podal mu fotku.



„ Tvoje žena?“, Frank se na ní upřeně díval. Nedokázal si vybavit tu tvář. Nepřišlo mu, že by jí znal.



„ Mohla jí být.“, vzal si fotografii zpět.



Frank si zapálil: „ Co se stalo??“ , tak nějak tušil odpověd, ale stejně se zeptal.



Neznámý se zhluboka nadechl, napil se na kuráž. Nikdy o tom vlastně pořádně nemluvil. Nebylo z kým. Každý den viděl tu situaci před sebou. To jediné co ho ještě drželo naživu byla tahle chvíle. Moment kdy se podívá Frankovi do očí a zmáčkne spoušť. Tak je to tady a on se ho ještě ptá, co se stalo? Zabil ve svém mizerném životě tolik lidí, že už si je ani nepamatuje. Tváře zmizeli, situace se ztrácí v mlze. Vše splývá v jedno.



„ Narazila na někoho na koho neměla. Ve špatný čas na špatném místě.“ , koukl se jí do očí: „ Viděla tebe a tvý kumpány odpravit jednoho lichváře. Buchinsky mu říkali.“



Frank zpozorněl. To jméno si pamatuje. Buchinsky byl malá ryba, ale začal chtít víc. Šéf ho nechal odstranit. Proboha. Hrklo v něm. Už věděl. Obraz začal vystupovat z mlhy. Bylo mu jako by se vrátil v čase. Zase stál na té ulici. Mířil Buchinskymu do obličeje. Výstřel. Tělo spadlo do sněhu. Odcházel od mrtvoly a nechal komplice, aby udělali svou práci. V tom jí zahlédl. Stála na rohu, přímo pod lampou. Vyděšeně na něj koukala. Neschopná cokoliv udělat. Viděl strach v jejích kaštanových očích. Nebyl čas. Buchinsky byl již naložen v autě. Všichni připraveni odjet. A ted tam stála ona. Drobná blondýnka, k smrti vyděšená viděla něco co neměla. Frank neměl možnost vybrat si jinak. Dvakrát vystřelil. Svalila se k zemi. Nasedl do auta. Naposledy se ohlédl a zmizel.



„ Už víš??“ , vstoupil do jeho představ hlas neznámého: „ Nechal si jí ležet na tý, zkurvený, ulici. Bylo to kousek od našeho bytu. Když se dlouho nevracela šel sem jí hledat. Našel sem jí v kaluži krve. Umřela mi v náručí.“, po tváři mu tekly slzy: „ Ona je důvod proč dnes večer zemřeš.“



„ Jak se jmenovala??“



Chvíli váhal z odpovědí: „ Jane. Jmenovala se Jane.“



Nečekaně ho to zasáhlo. Samotného ho to překvapilo. Je to už přece tak dlouho. Minulost je tady a má jméno. Cítil se zvláštně. Seděl tu na barové stoličce naproti muži, který jej k smrti nenávidí. Muži, který obětoval deset let života, aby se dostal až sem. Řeči o novém začátku a lepším životě se smrskli na jedno malé nic. At si to přál sebevíc, nezasloužil si to. Neměl nárok na druhou šanci. Ne za své dosavadní skutky.



Znal zbytečnost své otázky, ale přesto to chtěl vědět: „ Miloval si jí?“



Neznámý kývl.



Zhluboka se nadechl. Pohlédl mu přímo do očí: „ Tak v tom případě si svou pomstu zasloužíš. A já si zasloužím umřít.“



Letmo pohlédl na hodinky. Za pět minut bude sedm hodin. Nechtěl Jill zatahovat do svého vyrovnání z minulostí.



„ Dostanu nějakou šanci?“ , zeptal se a kopl do sebe panáka.



„ Stejnou jako dostala ona.“, neznámý vytáhl zbraň.



Už podruhé během několika posledních hodin se koukal do hlavně. Byla temná. Jenom chvilku. Za chvilku se v ní zableskne a kulka ukončí jeho mizerný život.



Natáhl spoušť: „ Připraven?“



Frank kývl.



Hodiny zrovna odbíjeli sedm, když jeho hlavou prolétlo olovo a jeho ostatky se bez známky života poroučely mezi mrtvého zabijáka a nejlepšího přítele Hermanna. Dnes chtěl začít nový život a místo toho se vydal na cestu do neznáma. V poslední myšlence se upnul na to kam jeho kroky povedou dál. Byl přesvědčen, že se bude smažit v plamenech pekelných. Nic si nenalhával. Nezasloužil si jinou alternativu.



Neznámý se zhroutil. Na malou chvilku se mu podlomila kolena. Bylo po všem. Pomstil svou lásku. Necítil se jinak než před pár minutami. Toto gesto mu nemělo vrátit to co ztratil, ale dodalo mu to, alespoň malý pocit zadostiučinění. Prošel kolem mrtvých těl. Zamířil ke dveřím. Otočil klíč a chystal se otevřít.



„ Neeeeeeeeeee.“ , celou místností prostoupilo Jillino zoufalé zvolání. Skláněla se nad mrtvímy přáteli. Plakala a mělo blízko k hysterickému záchvatu.



Otočil se na ní.



Se slzami v očích zvedla hlavu. Svou ruku stále položenou na Frankově vlasech.



„ Muselo to tak být.“



Vodopád slz nešel zastavit: „ Proč?? Proč ted??“



Neměl odpověd. At by řekl cokoliv stejně by to nezmírnilo její smutek. Nepochopila by jej. On byl přesvědčen o své pravdě. Věděl, že jí ublížil, musel to udělat. Nic okolo ho nezajímalo.

Chvíli si myslel, že sáhne po jedné z pistolý a zabije ho taky. Neměla sílu. Možná jí to ani nenapadlo. Jen tak tam klečela, koukala na něj pohledem plným pohrdání a nenávisti. Ten pohled znal. Přesně takoví se značil v jeho tváři před deseti lety.



Otevřel dveře. Z venku na něj dýchl mráz. Naposledy pohlédl na zničenou Jill a na dílo své odplaty. Vyšel vstříc chladné ulici a nechal se pohltit davem.