Galerie bolesti I.

I.

Její dech připomínal pach rozinek. Více už jich před hřbitovem spolykat nestihla, a přesto se jí stále držel. Pořád si v duchu nadávala do těch nejšpinavějších kurev, a jak plynuly další minuty, co ležela v jámě, z nadávek se staly táhlé slzy a beznadějný fňukot. Neměla ponětí, kolik je hodin, jediné čím si mohla být jistá, byla ta pálivá zima a dokonalá tma.
"Tolik podělaných let jsem mu věnovala...tolik." pronesla hrkavým hláskem, na kterém bylo patrné, že právě překračuje své hranice odolnosti. Znovu se beznadějně zahleděla na temnou oblohu, aniž by jakkoliv narušila svůj schoulený posed. Opět ji hlavu srazil k zemi stejný obraz bezvýchodnosti.
Strmé skalnaté zdi prošpikované čedičem a červy, nejméně takových 15 metrů, určovaly hranice a pravidla hry. Ne, odtud se nemá jak dostat, to pochopila už minulý týden.
Nechápala, proč jí ale pořád dává jídlo a vodu, nedávalo to smysl. Věděl přece dobře, že když se jí podaří dostat zpátky nahoru, tak se mu pomstí. Mohlo jí něco uniknout? Byl snad ten muž, kterého znala celých osm let jen iluze, kterou jí servíroval a krmil dosytosti? Ne, to nebylo možné, znala přece dokonale jeho tělo i mysl. A přece ji dokázal překvapit, tento tah nečekala. Poprvé se jí nebál, poprvé se jí dokázal postavit, podcenila ho.

II.

"Můžete mi sdělit mladá dámo, co Vás vede k neplnění Vašich povinností? Proč již poněkolikáté porušuješ kodexy chování a napadáš své spolužáky?" zeptala se opět s tím otravně znějícím přízvukem profesorka mladé Evy. Ta jen strnule hleděla do jejích očí se záměrem varovat ji. Ale profesorka Ratger právě vylila pohár trpělivosti a tentokrát dokonce obdarovala Evu fackou.
"Kdo myslíš, že za Tebe zaplatí tu škodu, co jsi udělala na pánských toaletách?“ ukázala přísně ke dveřím svého kabinetu svým pokřiveným prstem.
"Garantuju Ti, že Tě nechám vyhodit a postarám se, aby Tě už nikde nevzali."
To byla poslední povýšenecká slova profesorky Ratger. Pak už následovaly jen rychlé pohyby Evy, která při oné facce vytáhla z bundy nůž a nyní již věděla, jak ho použije. I přesto, že byla o desítky let mladší, svou výškou veškerý handicap vůči Ratger vynulovala. Nejdříve ji přitiskla ke zdi a loktem udeřila do zad. Pak jí paralyzovala paží krk a začala bodat nožem do ramene. V bleskově marném souboji se Ratger pokoušela ještě přivolat pomoc, ale v tom momentu už jí z hrdla prýštila krev a její hlas ztratil význam.
Eva ji ještě několikrát kopla do žeber, když se svíjela bolestí na zemi. Během toho stále nespouštěla zrak z jejích očí. Tentokrát si ten pocit zadostiučinění a osvobození od krutovládkyně opravdu užila.
Bylo jí jedno, jestli to Ratger přežije, nebo ne. Když se vyplížila z kabinetu ven, byl to ten osvěžující pocit volnosti, co jí vykouzlil na tváři její první podzimní úsměv.
III.

Purpurový bar právě ožíval noční zábavou, když se Eva nenápadně usadila do jeho nejméně osvětleného rohu. Věděla, že má ještě tak den, možná dva, než zjistí, co provedla, a tak chtěla pokračovat v oné nabyté posedlosti, dokud je čas. Navíc tušila, že tu dnes bude její kamarád Oto a to ji potěšilo. Měla pravdu, po chvilce jej spatřila vycházet z toalet. Hned na něj mávla rukou.
"Ahoj Potkánku, konečně jsi přišla ty za mnou," zalaškoval hned zpočátku mladík.
"Nebýt toho, že jsem dnes asi zabila Ratger a bude mě hledat policie, tak bych asi nepřišla." Řekla Eva nadneseně, aniž by Oto tušil, že to co mu právě řekla, je čistá pravda.
"Áh, takže ses přišla ukrýt do náruče, tak jako za starých časů. Koukám, žes ještě víc sexy než naposled. Jak dlouho se chceš zdržet v Purpu?"
Pohlédla na hodiny nad barovým pultem a chytla ho za ruku. Nechápavě, ale s úsměvem na tváři ji následoval na dámskou toaletu, kde mu po chvilce došlo, že chce, aby ji ojel přímo tam. Dala mu prst na ústa a zamknula dveře.
"Mlč a vraž mi ho tam, tak jako minule." a sáhla mu dlaní do rozkroku, který už jevil známky života. Pak mu rozepnula rifle a klekla si.
"Jó, tak to má pán rád, pokračuj." pronesl blaženě se zakloněnou hlavou.
„Áááááááááá!“ Zařval z plných plic neskutečnou bolestí a odskočil od Evy. Ta, celá rudá od výstřiku krve, měla v očích kouzelnou jiskru z naplněné zvědavosti. V ruce držela jeho useknutý penis a velký nůž, který mu vzápětí hbitě vrazila nad koleno. Po zběsilém řevu, v šoku z toho co se právě stalo, upadl k zemi. V tu chvíli mu věnovala druhý pohled plný zadostiučinění z minulosti, když mu opatrně vkládala "Otův pyj" tam kam patřil, do jeho úst.

IV.

Slunce se jako obvykle rozloučilo s Viktorem, a on se mohl vydat na cestu domů. Bylo už načase, ta každodenní rutina, dívat se do tváří těch vymytých mozků, jej unavovala. Vyhrnul si rukáv, pod kterým mu hodinky prozradily, že právě zmeškal svůj večerní spoj domů, zaklel si pod mladým knírkem, a vyšel pozvolna zkratkou přes kopec. Podzimní listí v parku šustilo pod jeho krokem stejně silně, jako se vítr proháněl korunami stromů. Zastavil se na chvíli a sledoval výhled dolů na město.
Po chvíli rozjímání ho ale vyrušil atypický zvuk. Vycházel zpoza keřů, ale jakmile se však přiblížil, tak náhle utichl. Naklonil se nad keře ve snaze uvidět, co to bylo. Na zemi mezi kameny a špinavým listím ležel se zakrváceným peřím velký krkavec. Měl utrhnutá křídla a  chyběla mu jedna noha. Bylo jasné, že četným zraněním podlehne. Cukal sebou ještě pár vteřin a pak ztuhl.
"Kdopak Ti asi tohle...," nestačil ani doříct, když zpoza stromu směrem k němu vyběhla černá postava s mohutným zobákem na obličeji.
Vylekaný Viktor okamžitě ucukl, jenže ve snaze rychle utéci mu podklouznula noha a upadl. Než však znovu nabral rovnováhu a otočil se směrem, kterým chtěl běžet, tak padl opět k zemi pod mohutnou ránou do hlavy.
Neupadl však do bezvědomí, naopak, jeho smysly byly ostřejší. Slyšel nad sebou hluboké výdechy, a jakmile se otočil na záda, uviděl onoho krkavčího vraha. Hnědý plášť a ptačí maska, v ruce držící nějaký druh menšího trojhrotého kopí a na jeho konci obvázaný kámen o velikosti pěsti. "Volej o pomoc, chceš-li, sám ale víš, že nikdo nepřijde," pronesl tichým tlumeným hlasem a vzápětí na něj hodil uřezaná krkavčí křídla.

V.

"Sedmnáct let. Kristepane, ten svět kolem nás nezná hranic. Minulý měsíc jsem ukončil případ, ve kterém matka snědla své dítě!"  Zahořkle oznámil vyšetřovatel Ment a přistoupil k oknu, za kterým řádila vichřice.
"Ztrácím zdravý úsudek, všechno to násilí kolem, a my, se svými zákony a úsilím to vše zastavit, my jen sklízíme jejich zlo, co nazývají uměním a plivou nám s ním do tváře. Možná, kdybychom přestali uklízet a zavírat je, zničili by se navzájem, ale to je jen mé přání, v tichu usínat beze strachu, že zítra bude jejich obětí někdo blízký. Už víte, jak utekla, Tome?" Sklonil hlavu a pohlédl ke krvavým stopám k zemi.
"Bylo to určitě tímto oknem, pane."
"To je mi jasné, ale jak se k čertu dostala na tu vysokou zeď, co vede k silnici, když seskočila dolů. Tam se přece sama vyškrábat nemohla, zkuste to zjistit co nejrychleji, něco nám možná uniká."
"Vrať se domů Evo, ještě Ti můžeme pomoci." Pomyslel si v duchu Ment, nasadil si rukavice, vyšel ven z Purpury a rozběhl se ke svému automobilu.
 
 
Eva procitla, snažila se popadnout rychle dech, aby se přesvědčila, že tma kolem ní je skutečná. Nemohla se pohnout, ruce a nohy měla zavřené v řetězech. Vzduch byl čerstvý, doslova příjemný k nádechu, ale to temno ji mátlo. Pomalu si vybavila, co jí předcházelo. Útěk z baru a pak ta proklatě vysoká zeď, a ruka co jí kdosi z vrchu nabídnul.
"Ó ano, jsi tu mým vězněm, ptáček, co začal létat rychleji, než mu narostla křídla." Vydechl mužský hlas za jejím tělem.
"Je mi hrozná zima, pusťte mě, co po mě chcete?"  Zasyčela Eva hraným zlomeným hláskem náctileté dívenky.
"Zima pomine již brzy, nestačil jsem ještě toto místo dovybavit, tak abych jej připravil pro Tvůj příchod. Bože! Kdybys nezabila moji sestřenku, ani bych nevěděl že existuješ! Jaké štěstí! Sice jsem musel pár věcí urychlit, ale za tohle to stálo. Pustíš se sama, až nastane Tvůj čas, tam venku Tě hledá policie a nečeká Tě nic než promarněný život za mřížemi. Nabízím Ti mnohem více, udělám z Tebe bohyni mých dokonalých vizí a Tvé zrození bude mým koncem. Už není cesty zpět, čím více se budeš bouřit proti mému rozhodnutí, tím více utrpení prožiješ." Pronesl hluboký hlas výrazně.
"Kdo proboha jsi?" Spolkla slzu s otázkou.
„To není podstatné, jsem tvůj Inženýr, co milovat tě bude více, než nejvytrvalejší milenec a tvá matka dohromady, zde pod povrchem všedností. Říkej mi, jak uznáš za vhodné.“
„Hleď světe! Ocelová víla tu v nahotě, spoutaná Vámi, rodiči a dogmaty, začíná nové cesty, jež bude její bolestí a mým vyplněným snem o nadčlověkovi. Znovuzrozená Eva, co zaseje sémě nového Edenu!"