Hra

Maturanti jeli na konci jara slavit. Spali v kempu, kam mimo nich dorazila i jiná škola. O den nato spolu dojeli do tábora, kde pořadatelé připravovali různé druhy aktivit, od adrenalinu po klid u ohně.
Jednou z her byl trénink, podobný armádnímu. Odvezou lidi z tábora, aniž by prozradili kam, a pak je nechají po skupinách prchat.
Skupiny mají dva členy a pět dnů na to, aby dorazily do budov centrály, kterou jim velitel označil na mapě. Pokud skupina úkol nesplní, hru prohrála. Vyloučeni budou i ti, koho barevnými kuličkami trefí vojáci, jejichž povinností je skupiny hledat a eliminovat.
Petr tuto hru zvolil jako mnoho jeho kamarádů. Zamlouvalo se mu, že je nutné spoléhat jenom na vlastní hlavu a partnera, ačkoli si ho nemohli předem domluvit.
Druhou do party byla Kristina. Nikoho tu neznala, ale okouzlil ji nápad, že na pár dnů zapomene na civilizaci a prozměnu okusí, jak chutnají strasti vyhnance.

Muž, oděný do uniformy majora, jmenoval tuto dvojici týmem 6. Potom ji vyhodil z vozu do tmy a chladu. Jelikož skupina jedna opustila tábor před hodinami a pan major je bral po třiceti minutách, bylo kolem půlnoci.

Petr v batohu nahmatal mapu, chleba a vodu, ale bez baterky nemohl určit jejich polohu.
Nijak pod tlakem problému nezmatkovali. V klidu se rozhodli, že nepůjdou lesem, jinak přijdou k úrazu, a vezmou to zvenku po jeho okraji.
Oba si prozatím dávali pozor na pusu, protože kolem mohla čenichat hlídka. Po pár minutách je ale ticho omrzelo.
"Pamatuju si tenhle hlas," řekl Petr.
"Co?"
"Z autobusu. Hned přede mnou, mluvila si tam s jednou holkou. Ta blondýnka, nebo ne?"
Kristina zpomalila.
"Opravdu tady neni poznat ani moje barva?"
Kdepak, určil pouze, kde studentka stojí, a to ho velmi mrzelo. Jakmile ji neviděl, nabyla na tajuplnosti. Hned mu vrtalo hlavou, jakou má pleť nebo oči, dokud obraz nedoplnila fantazie. A pak jen polemizoval, zdali je daleko od pravdy.
Na obzoru louky, kterou podél řady stromů procházeli, se najednou objevila dvojice mužů. Zapla baterky a šla pomalu k nim.
Petr pozoroval, kudy jdou, a posunky naznačil, aby byla partnerka zticha. Kristina ho poslechla. Sklonila se a poklepala mu na rameno. Druhou rukou ukazovala mezi stromy. Tam se jim ztratíme, jako by mu řekla.
"Jdeme," souhlasil.
Překonali val a mizeli od louky, jak mohli. Petr bez námitek následoval kroky mladé obratné ženy. Nedovolil si ubrat na tempu nebo navrhovat, kam dál. Pokud tady jeden druhého, ba na moment, ztratí, mohou se hledat hodiny.
Kristina kmeny stromů nerozpoznala ani na metr. Jako slepec chodila s rukama před sebou. Trvalo, než dorazila k prohlubni, kde sundali batohy.
Petr chvilku sledoval, jestli za nimi muži nejdou, a rozbalil mapu.
"Mohli bychom si tu do rána klidně zakempovat," prohlásil.
Pak mapu znovu založil - nerozpoznal jedinou linku.

Kristinu přerušil hlas, nebo dva. Jedno byl nepochybně muž. S hlubokou a srozumitelnou intonací. Tým zachytil pár slov, jenomže neprokazovala nic o tom, kdo to je. Druhý hlas, asi to byl opravdu hlas, mohl patřit komukoli. Šeptal.
Petr slezl oběma nohama zpět do prohlubně a rychle naklonil hlavu jen na pár centimetrů k uchu partnerky. Ta strachem hned ucukla. Srdce jí málem rozmlátilo hrudník.
"Zůstaň tady, ano?" řekl potichu.
Silnou rukou se přitahoval za kořeny, dokud nepřeklenul převis. Zrak mu neposloužil ani tentokrát. Minutu, pomalou jako nikdy, postupoval od stromu ke stromu. Stáli v blízkém okolí. A znal je. Ten hluboký hlas přiřadil kamarádovi, s nímž chodil na tenis.
Zrovna, když si byl jist, kde je, protla tmu mezi stromy malá jiskra. Následovala pronikavá rána. K Petrovi hned dolehlo, jak si dávka samopalu dokázala najít cíl. Druhou postavu, kvůli jasným zábleskům z hlavní, spatřil padat na zem. Z ramene i obou nohou jí stříkala horká krev.

Během jediné sekundy divadlo hrůzy znovu zhaslo.