Něco končí...

Vzbudila se časně ráno, to že bylo ráno poznala jen podle pramínku právě vycházejícího slunce, který sem pronikal miniaturním otvorem. Jinak byla její cela temná jako vždycky. Těžko spočítat jak dlouho tu byla, několik dní, týdnů let?. Vše jí dokonale splynulo, ale věděla, že dnes už bude konec. Vysvobození se blíží. Už dávno si zvykla na všudypřítomný pach moči a výkalů, který se linul z kbelíků, které měli všichni vězni v rohu svých cel. Stráže byly většinou neschopni ty kbele vynést, až když doslova přetékaly. "Ireen" ozval se tichý hlásek z vedlejší cely, jediná Ireenina kamarádka Jossette a také jediná tady v jejím věku. Ještě jednu věc měli společnou obě, byli nevinné, ale nikdo v jejich nevinu nevěřil. Vládce Miras se nezdráhal zabíjet i nemluvňata, tak proč by měl mít slitování se dvěma 15tiletými dívkami. Měli štěstí, že nebyly znásilňovány jako většina ženské věznice. "Jossette" odpověděla Ireen téměř stejně tiše jako její kamarádka a pokusila se na ni usmát, ale vypadalo to spíše jako strašidelný škleb, neboť měla několikrát zlámanou a špatně srostlou čelist. Ireeniny nohy a ruce na tom nebyly o nic lépe a taky byla strašně vyhublá a špinavá. Její dříve blonďaté vlasy měly barvu popela a zdaleka jich nebylo tolik, jako když ji odsoudili. Naproti tomu Jossette si zachovala svou blednoucí tvář nepoškozenou, ale několik jejich žeber nebezpečné vyčnívalo ven z jejich boků a na zádech se jí leskla spousta fialových jizev a některé rány nebyli zcela zahojené, měla infekci, ale jako zázrakem se z toho dostala. Ona na rozdíl od Ireen chtěla žít a doufala, že prokáže svoji nevinu. Měla by tu strávit ještě měsíc, ale vůbec si nedokáže představit, co zde bez Ireen bude dělat. Jossette promluvila znova "Ireen bude se mi stýskat a..." Nestihla doříci, neboť se blížili kroky, doprovázené o sebe praštících plechů rezavého brnění několika strážců. "Tak jdeme" zahřměl nedůtklivý hlas vysokého brunátného černovlasého muže s malýma nepěkně se lesknoucíma očičkama. Víc nebylo vidět, protože měl helmu. Dva menší muži a taky o poznání mladší, chňapli Ireen, každý z jedné strany a beze slova ji nesli ven. Když ji oslnilo slunce, chtěla si zakrýt oči, ale muži ji v tom bránily, proto jí z očí vytryskly slzy. "Jak roztomilé, ona pláče" poznamenal sarkasticky jeden z mužů. Ireen by něco namítla, stejně ji zabijí, tak co na tom záleží, ale nakonec svou naštvanost potlačila a neřekla nic. Vedli ji uličkou a lidé co stály okolo, jí plivaly do obličeje a pokřikovaly "Fuj lůza." Nevšímala si jich, věděla, že to nemá cenu. "Maminko, jdu za tebou" tiše zašeptala a nechala se muži táhnout dál. Vystoupali po třech schůdkách, dovedli ji do prostřed dřevěné konstrukce popraviště. Až teď ji bolavé oči dovolili podívat se kolem sebe. Byla uprostřed náměstí. Všude kolem stály pokřikující lidé. Zdobené křeslo vládce Mirase, čnělo nad ostatními a nedalo se přehlédnout. Jeho vrásčitý obličej byl rozzářený a plešatá hlava odrážela slunce. Jeho mladičká žena Gwendolin mu stála věrně po boku, ale neusmívala se, vypadala, že každou chvíli omdlí. Stráže zaujali svá místa okolo vládce a jeho ženy a také na hradbách, připraveni se zbraněmi. Nejblíže k Ireen byl svalnatý potetovaný muž, který smrděl potem a krví, nebylo mu vidět do tváře přes červenou kapuci, jedině snad jeho nenávistné oči, značící, že zabije vše, co se mu připlete do cesty. Přiblížil se k Ireen, ale nejprve s velkými nůžkami a ustřihl jí vlasy jako znak potupy. Pak už se chopil svého milovaného nástroje. Sekyru držel tak láskyplně, jako kdyby to bylo to nejcennější, co na světě má. Až teď si Ireen uvědomila, co se doopravdy chystá. Den na, který se tolik těšila, ale proč se najednou tolik bojí. Srdce jí tlouklo rychle jako kolibříkovi a jeho ozvěna ji hučela ve spancích. "Maminko, pomoc mi" prosila. Miras utišil dav rukou a vystoupil muž celý v černém s listinou v rukou. Odkašlal si a rozvinul svitek "Ireen Frabcesca de Grey, dcera Fracesky a Georga de Grey, je ke dni 13. 5. 1475 odsouzena k smrti useknutím hlavy. Provinila se úkladnou vraždou krále Theodora, když mu poslala jako dar koláč s ořechy, na které měl alergii. Trest dnes v poledne vykoná královský kat.“ Opět svitek smotal a sestoupil z podia. Poslední co Ireen viděla, byl odraz slunce od čepele sekyry, zavřela oči, aby se na to nemusela dívat. Najednou cítila palčivou bolest v zátylku, proč jen jí bolela hlava, nesekl jí snad do krku? Pak ještě cítila, jak ji horká krev smočila záda a pak už nic. Její hlava se skutálela do koše, nebýt toho, že byla oddělena od zbytku těla, vypadala by, jako když spí, ale její tělo se válelo nehybné a celé od krve pod špalkem. "Odkliďte tělo a hlavu nabodněte na kůl pro výstrahu všem" zavelel král. Areida posmutněla, její bělostná tvář byla zalita slzami, když došla do síně života a byla nucena sfouknout další svíci… zase skončil jeden život příliš brzy-