KYTICE

KYTICE

„Když kytici na místě smrti drahé duše vložíš,
kytici lučních květů,
pak přísahu na tom místě v noci složíš
navrátí se duše ze vzdálených světů.
Mrtvý bude opět živý,
zas po boku tobě bude stát.
Uspokojí tvý srdce tesklivý,
však dej pozor, ať nezačne tvoji duši žrát.“

David dočetl řádky z tajemné knihy, která se mu dostala do rukou. Tu knihu mu daroval ten zvláštní, temný muž.
„SMRTÍ TO NEKONČÍ“ tak se kniha jmenovala.
David byl zoufalý. Nikdy nebyl pověrčivý. Pokaždé se vysmíval ustrašencům, kteří si třikrát odplivli, když jim přes cestu přeběhla černá kočka. Těm, co se s hrůzou křižovali, když se jim rozbilo zrcadlo. A ti, kteří se všemožně bránili podběhnout pod žebříkem, ti „zoufalci“ mu byli k smíchu úplně nejvíc.
David byl zapřísáhlý ateista. Nikdy se nebál děsu plných pověstí a legend. Považoval je za pohádky pro děti. Dokonce zavrhoval i jakoukoliv církev. Jakoukoliv víru.
David byl realista. Tedy, alespoň donedávna.
David teď potřeboval nějakou víru. Zůstal sám. Nikoho neměl. Jeho láska ho opustila. Jeho dívka zemřela. Jeho krásná Petra tragicky zahynula.
Muž se slzami v očích vzpomínal na svou milou. Vzpomínal na ženu, kterou si chtěl vzít, s kterou chtěl strávit zbytek života. V myšlenkách si připomněl její tvář. Tvář ostrých rysů, kterou zdobilo pár nenápadných pih kolem pravidelného, drobného nosíku, jenž občas kouzelně trčel maličko nahoru.
David plakal. V paměti spatřil její neposedné, mnohdy trochu přísné, ale přesto usměvavé hnědé oči. Vždy, když se mu zahleděla Petra do očí, ty její jakoby kmitaly ze strany na stranu v touze spatřit celou jeho tvář. Byly jak dvě jezírka, do kterých svítily zlatavé paprsky slunce. Byly jako vlnky, které se rozběhly v tanci po hladině, pořád ve zvědavém pohybu.
Muž byl přímo zoufalý. Uvědomil si, že již nikdy nebude smět líbat její ústa. Ty plné rudé polštářky, tu rozkrojenou, kouzelnou štěrbinku v její tváři. Ty rtíky, které chutnaly tak sladce. Medově sladce. Již nikdy nepohladí Petřiny dlouhé, jak havraní křídla tmavé vlasy. Ty pevné, občas v hřejivém slunci až modravě se lesknoucí tenké nitky, které jí padaly přes ramena až k útlému pasu.
Se smutným úsměvem si připomněl její postavu. On sám měřil dobrých sto osmdesát centimetrů. Přestože byla nejméně o dva centimetry nižší, vždy se před něj se smíchem stavěla na špičky a snažila se ho přesvědčit o tom, že ona je z nich dvou ta delší. Ta vyšší. Vždy se usmál a nechal ji při tom. Petra byla krásná vysoká dívka. Kdejaká modelka by jí mohla její téměř dokonalou postavu závidět.
„Petro, Petruško...“ tekly Davidovy slzy zoufalství po tváři.
Ona byla pro něj vším. Měla ho ráda snad ještě víc, nežli on ji.
David již od mládí miloval přírodu, přírodu a toulky po ní, mnohdy nebezpečné. Když poznal Petru, začala na jeho toulky jezdit s ním. Od­vážně ho následovala při těch dobrodružných výpravách. Společně vandrovali po hustých lesích. Spávali pod širým nebem, pod hvězdami. Tiskli se k sobě a třásli, když je přepadla, daleko od civilizace, bouře. Lezli spolu po skalách, sjížděli divokou vodu a objevovali nové podzemní prostory. A právě jeskyně, hluboká díra v kopci, kterou ob­jevili a rozhodli se prozkoumat, ten chřtán nicotné tmy, ji zabil.
Spadla do hluboké, tmavé rozsedliny mezi ostré výčnělky kamení, když se již z nehluboké, prázdné jeskyně vraceli. David si předtím té praskliny ve skále nevšiml a bohužel ani Petra ne. Asi si vůbec neuvědo­mila, co se děje, protože nestihla ani vykřiknout. David slyšel jen dopad těla na něco tvrdého a na krátkou chvíli slabý, bolestný povzdech. Pak jen ticho. Děsivé ticho.
„Petróóó!“ volal do trhliny a posvítil baterkou, kterou měl připevně­nou na čele dolů.
Její tělo leželo dobré tři metry pod ním, na chladných ostrých výčněl­cích. Petra ležela na zádech. Vypadala jako by odpočívala. Jednu nohu měla napnutou, druhou pokrčenou a ohnutou mírně do strany. Ruce dívky byli rozpaženy, jako ruce dětí, když ve sněhu tvoří andělíčky. Pod hlavou měla oblý kámen. Vypadal jako pohodlný polštář. Petra zírala na­horu k němu. Její oči ale již nebyly neposedné. Již netěkaly zvědavě ze strany na stranu. Naopak, ani se nehnuly, jen se leskly, slepé a prázdné hleděly na svého milého.
„Petro?...“ zašeptal a nechtěl si připustit tu strašnou věc. Pak zahlédl, jak dívce z nosu pomalu, děsivě pomalu vytéká pramínek rudé krve. Tehdy pochopil. Pochopil a bezmocně se rozplakal.
Co se dělo dál si již moc nepamatoval. Nějak se mu to slilo v jednu tmavou šmouhu. Jo, byli tam hasiči, byli tam záchranáři. Nějací lidé se ho na něco pořád vyptávali. Nebyl schopen jim odpovědět. Viděl před sebou jen ty Petřiny prázdné, mrtvolně vytřeštěné oči a temný, ne­kompromisní pramínek krve vytékající z jejího nosu.
Pak jen pohřeb. Mnoho lidí. Dlouhý pochod upraveným parkem, pláč a zoufalství. Petřini nešťastní rodiče ho přijali mezi sebe. Nějaká ženská, dost nevkusně oblečená, u rakve říkala slova. Slova, kterým nerozuměl. Slova, která ho měla snad utěšit. Neutěšila. Pak hudba a zase slova. David se nemohl zbavit pocitu smutku a zoufalství, ani nechtěl.
Pak se k rakvi postavil ten muž. Drobný, zarostlý pán s temným zra­kem. Muž, kterému se ve tváři nezrcadlila sebemenší emoce. Ani radost, ani žal. Muž, který hleděl z pódia Davidovi přímo do očí. Muž, který tam snad ani nebyl. Vše přestalo existovat. Mužův zrak se po chvíli od­vrátil od Davida, zahleděl se do davu, uklonil se, otevřel tu knihu a řekl krátký, ale krásný verš:

„Unáší Tě na křídlech anděl,
chybíš našim srdcím.
Jak zlý to pro nás úděl,
teď v pláči hlavu ztrácím.
Opustilas nečekaně náš svět,
ach těžká je to rána.
Co říct, snad „Do nebe si leť,
ať křídla jsou ti dána.“

Zarostlý, zvláštní muž ztichl. Nechal verše chvíli působit. Pak se opět uklonil. Na okamžik pohlédl na Davida. Jejich oči se opět setkaly. Davi­dovi přeběhl mráz po zádech. Pak ten muž zmizel někde vzadu za rakví. David na něho zapomněl.
Pohřeb skončil. David se rozloučil s plačícími Petřinými rodiči a po­malu, tiše, smutně odešel ztichlým městem do svého bytu. Teprve když za ním klaply dveře jeho domova, složil se ve štkavém pláči, opřen zády o stěnu, k zemi. Jak dlouho plakal nevěděl. Usnul.
Když se vzbudil, byl již druhý den. David vstal a postavil vodu na kávu. Zatímco se voda ohřívala, vysvlékl si černý „pohřební“ oblek, kte­rý, přestože byl ještě včera nádherně čistý a dokonale vyžehlený, se zdál dnes nějak ošoupaný a zašlý. Osprchoval se.
„Vhýýýýýýýý!“ zavřeštěla konvice.
David jen v ručníku si zalil kávu a otočil vypínačem sporáku, čímž zhasil plamínek modravě hořícího plynu. Oblékl se. Usadil se do křesla, pil horký nápoj a snažil se moc nemyslet. Nešlo to. Bez Petry byl celý jeho byt tak prázdný. On sám byl prázdný. Rozplakal se a zase usnul.
Probudilo ho slabé klepání na dveře. Otevřel oči. Rozhlédl se. Zjistil, že je již večer.
„Kdo to může být?“ přemýšlel. Nechtělo se mu nikoho vidět, nechtělo se mu jít ke dveřím.
Další zaklepání. David to ignoroval.
„Ať jdou pryč,“ pokoušel se znovu usnout. Ve spaní, ve snu byl opět šťastný, byl zas s Petrou.
Třetí zaklepání znělo naléhavěji.
„Do prčic...“ David vstal a odešel ke dveřím.
„Dobrý večer,“ pozdravil ho neznámý, vousem zarostlý muž, který na Petřině pohřbu předčítal verše z knihy.
„Dobrý večer. Co potřebujete?“ zeptal se překvapeně David.
Drobný muž se nesměle krčil v přítmí chodby. David si všiml že v podpaždí svírá pořád tu knihu.
„Jmenuji se Damien. Nezlobte se mladý muži, že vás vyrušuji ve vašem žalu, ale všiml jsem si vašeho zoufalství a stesku po nebohé ne­božce. Možná bych vám s tím uměl pomoci!“ natáhl ruku k Davidovi.
„Děláte si legraci?“ nepřijal David ruku a měl ohromnou chuť srazit večerního návštěvníka ze schodů.
„Ne, nedělám. Pane Davide, nedělám. Počkejte chvíli...“ skoro vy­křikl Damien, když mu David téměř přibouchl dveře před nosem. Naléhavý tón v jeho hlase přiměl Davida dveře opět otevřít.
„Jak mi chcete pomoct?“ zeptal se David, teď už trochu bojácně.
„Půjčím vám tuhle knihu,“ pozvedl muž na chodbě tlustou bichli.
„Je starší, než cokoliv co znáte, je plná kouzel a myslím, že by se vám mohla hodit,“ podával Davidovi knihu.
„Opravdu si ze mě děláte legraci,“ usoudil David, ale sám nevěděl proč a knihu od Damiena převzal.
„Možná, ale přečtěte si to a posoudíte sám. Dobrou noc pane Davide,“ rozloučil se kvapně muž a odešel.
David stál v otevřených dveřích na chodbu, třímal v rukách tu zvláštní knihu a nechápavě zíral na záda odcházejícího. Kdyby mu v tu chvíli viděl do tváře, zahodil by knihu, zabouchl dveře a třásl se strachem. Da­mienova tvář se v šeru chodby začala měnit. Protáhla se ve vítězo­slavném úšklebku a pak jakoby se propadla v nicotě. Byla to temná tvář ďábla. Naštěstí nebo spíš naneštěstí si toho David nevšiml.
„To je nějakej blázen,“ zabrblal jen a zavřel. Knihu odhodil na stůl v kuchyni a šel si lehnout.
Tak šly dny, plynuly týdny, utekly měsíce. Davidovo srdce se dál zmítalo žalem. Z mladého, docela pohledného muže se stal půl roku po Petřině pohřbu zarostlý, špinavý vagabund. Začal utápět svůj bol v alko­holu. Do práce nechodil a předpokládal, že už ani žádnou neměl. Přišlo mu pár dopisů, některé s modrým pruhem. Vždy obálky jen vzal a neo­tevřené hodil na kuchyňský stůl, kde ležela i ta zvláštní kniha. Jediné, co David otvíral, byla zátka od lihoviny. Dokonce začal i kouřit.
Jeho byt připomínal smetiště, všude poházené, nevyprané věci. Ráno vždy vstal a z hromady hader vybral ty nejčistší, pokud se tedy neprobu­dil již oblečený, což se stávalo často. Do koupelny dávno nechodil, div že vůbec navštěvoval záchod. Kuchyně vypadala jako po výbuchu. Ra­ději špinavé hrnky a talíře rovnal do nekonečného sloupu trčícího ze dřezu, než aby je opláchl. I kávové lžičky se mu někam ztratily. Kávu si míchal propiskou, nebo nemíchal vůbec.
Touha po Petře ho zabíjela. Jednoho odpoledne, možná že to byla ne­děle, si v jasnější chvilce vzpomněl na Damiena a jeho knihu.
„Kam sem jen tu zasr... knihu dal?“ přemítal.
Prohledal celý byt. Nikde ji však nenašel. Odešel si do kuchyně zapá­lit. Hromada papírů z neotevřených dopisů se tyčila ze stolu jak ohrom­ná cukrová homole. David se při pohledu na stůl plácl do čela.
„Sem debil, tady je...!“ vytáhl tlustou knížku z pod dopisů, které se sesunuly k zemi.
David odešel s knihou do vedlejší místnosti. Usadil se na gauči, ze kterého nejdříve odhodil špinavé rifle a začal si prohlížet obal knížky. Kniha byla v černých kožených deskách. Hřbet knihy byl však zlatý a i název knihy byl v deskách vyrytý zlatem.
„SMRTÍ TO NEKONČÍ“ stálo tam.
Ještě než David knihu otevřel, všiml si zažloutlých hran listů, které byly v knize dost nepravidelně uspořádány. Svědčilo to o jejím stáří. Konečně v knize zalistoval. Ale co to? Stránky se před ním jakoby sami otáčely. Pokoušel se je zastavit, ale ony mu vždy utekly. Vždy se otevře­ly na stránce 333 s velikým nadpisem:
„KTERAK MRTVÉ NAVRÁTITI“
David se pokoušel podívat se i na jiné strany knihy, ale ta mu to prostě nedovolila. Začetl se tedy do těch řádků. Četl je pořád dokola, četl je tam a zpátky, četl od shora dolů i odspodu nahoru. Nemohl od nich prostě odtrhnout oči.
Byl to podrobný návod jistého pradávného rituálu. Rituálu, který mu měl umožnit navrátit život své lásce. David vstal, někde vyhrabal pro­pisku a čistý papír, pak opět usedl ke knize a začal si dělat poznámky.
Dočetl se, že pokud při úplňku v pravou půlnoc natrhá na opuštěné louce kvítí, sváže z kvítí kytici, tu pak ponoří na tři dny do vázy naplně­né vlastní krví a následně položí na místo Petřiny smrti, navrátí se jeho láska z bran nebytí, navrátí se a již nikdy ho neopustí. David věřil všem slovům, která se dočetl. Věřil jim a byl rozhodnut celý rituál vykonat.
V knize bylo i varování. Varování psané drobným písmem. Varování, kterého žalem zdrcený muž nedbal.

„Nech mrtvé mrtvým člověče,
život dál svůj žij, nech v klidu ducha.
Na co smrt sáhla tam krev neteče,
až mrtvý přijde, vražedná je jeho ruka.
Sápat bude tvoje svaly,
hlad ovládá jeho mysl.
Neštěstí se na tě valí,
budit mrtvé nemá smysl.“




Tři dny po úplňku. David se škrábal v chladné noci do prudkého kopce hlubokým lesem. Bylo pod mrakem. Vůkol vládla hustá tma. Neviděl ani na krok. Šel po paměti. Nikdy by nezapomněl na to místo, kde ze­mřela jeho láska.
„Už to nemůže být daleko,“ pomyslel si a přestože mu jeho plíce skoro vypovídaly službu a David supěl jak lokomotiva, nepolevil ve svém zdolávání srázu a naopak ještě přidal.
V levé ruce nesl kytici. Kytici lučního kvítí, které bylo zbarveno do ruda. Bylo zbarveno jeho vlastní krví. Ze stonků té kytice tu a tam odkapávala jeho krev a barvila na rudo zem pod jeho nohama. David si toho nevšímal a dál se drápal do kopce. Jen občas sykl bolestí, když se ramenem, kam se před třemi dny řízl, aby získal svoji krev, nechtěně otřel o hustě u sebe rostoucí, drsnou kůrou chráněné kmeny stromů. Ve tmě se jim prostě nedokázal vyhnout. Nemohly ho ale zastavit.
„Už jdu Petruško, už jdu,“ tiše si šeptal.
Noční cesta byla namáhavá a vyčerpávající, přesto jí David zvládl. Konečně byl na místě. Před ním v kopci zela hluboká, černá díra. David se na chvíli posadil. Zhluboka oddechoval. Chtěl si připnout na čelo ba­terku, ale jen na ni pomyslel, krvavá kytice v jeho rukách zazářila jasným rudým světlem. V první chvíli se David polekal, ale pak jen pokrčil rameny a pustil se opatrně do kyticí osvětleného vchodu jeskyně.
Krvavé luční kvítí cítilo přítomnost Petřiny duše a tak zaplálo. Volalo tím Petru.
David se dosoukal až k vražedné trhlině. Nakoukl dolů. Opět ve vzpomínkách spatřil mrtvé tělo své lásky. Zatřásl hlavou, aby smutná myšlenka zmizela.
„Za chvilku lásko, za chvilku budeme opět spolu,“ usmál se téměř ší­leně a začal se spouštět do trhliny. Nebylo to nic jednoduchého. Dno té rozsedliny bylo dobré tři metry pod ním a skála byla téměř hladká. David v jedné ruce svíral rudě svítící kytici a tak mohl použít jen jednu ruku. Naštěstí trhlina nebyla příliš široká a on se zapřel zády o protější studenou stěnu. Pomalu se sunul dolů ke dnu. Bylo to namáhavé a David cítil, jak si záda rozdírá až do krve. Přesto pokračoval dál v sestu­pu.
Konečně se jeho nohy, obuté v pevné turistické kožené botě dotkly dna. Konečně David stál na místě tragédie, konečně byl tam, kde napo­sledy vydechla jeho milá.
Otočil se a prohlédl si to místo. Srdce mu rychle tlouklo vzrušením. Už za chvíli sevře znovu ve svém náručí svoji milovanou Petru. Pak se uctivě poklonil. Udělal kyticí ve vzduchu tři velké kruhy. Pak zářící kvě­ty obřadně položil na ono místo. Kytice se ve své záři rozžehla ještě víc. Téměř to Davida oslnilo. Poodstoupil a opět se uklonil.

„Duchu, zde je cesta, přijď sem ke mně,
povstaň z hrobu, tu máš kvítí jemné.
Svou věrnost tobě přísahám,
lásko prosím, vrať se,
rány z tvého těla vysávám,
smrti, v nicotě ztrať se.“

David zopakoval ta slova třikrát po sobě. Pak poklekl a sledoval co se bude dít.
Kytice ležící na skále v první chvíli pohasla. Pak se opět rozzářila. David viděl, že luční kvítí krvácí jeho vlastní krev. Krev, která přestože se to zdálo býti nemožné, se vpíjela do hladkého povrchu skály. Pak se kytice otřásla. Zprvu slabě, následně víc a nakonec poskakovala nad tím místem do téměř metrové výšky a otáčela se kolem svojí osy. Pak po­skakovat přestala. Zůstala viset ve vzduchu a otáčela se stále rychleji a rychleji. Vytvořila kolem sebe malý vír. Vír rudého světla. Ozvala se děsná rána a kytice se rozprskla na svítící kousky, které se pomalu, veli­ce pomalu jako jiskry z ohně snášely zpět k zemi. Tam ty kousky zhasly.
David se bál, že je po všem, bál se, že něco v obřadu zkazil. Už už se chtěl zvednout, když tu si povšiml, jak se skála na které Petra zemřela, rozsvěcuje.
Opravdu, skála za okamžik zářila a žhnula. Byla tak rozpálená, že se zdálo, že začne bublat. Pak se ozval z jejího nitra srdcervoucí výkřik. David se lekl, poznal v hlase Petru. Výkřik se ozval znovu a tentokrát blíž, mnohem blíž.
„Ááááááá...“ znělo jeskyní a ozvěna to jen násobila.
Žhnoucí skála pukla. David neváhal a přiskočil k puklině, ze které vy­koukla drobná, bledá dlaň.
„Petro, jsem tady!“ volal svoji milou a uchopil dlaň do své. Ta stiskla. David se zapřel nohama a vší silou zatáhl.
„Áááááá...“ ozvalo se znovu přímo pod ním.
Opět zatáhl. Puklina se rozšířila a objevila se celá paže. David tahal ze všech sil.
„Áááááá...“ tentokrát nejhlasitější výkřik.
Puklinou prolétlo celé tělo. V tu ránu se trhlina zavřela a skála zhasla. David ve tmě držel za ruku svoji milou, držel za ruku Petru.
„Petro, Petruško!“ padl k ní na zem a přitiskl se k ní.
Zjistil, že její tělo je zcela nahé, nahé a ledové. Začal ji třít aby ji za­hřál. Petra se k němu otočila.
Políbil ji. Objala ho a polibek opětovala.
„Petruško...“ šeptal jí do ucha šťastně. Slzy mu tekly po tváři.
David nepřestal být šťastný, ani když si z něj Petra ukousla první kus masa.